Prokletí - V

4. ledna 2009 v 13:41 | Lizzie |  Prokletí
Tak tady je další kapitola...xD Je to zmatený, takový všelijaký, ale lepší už o nebude...xD NO každopádně pokud by tam něco bylo až moc nesrozumitelného... ptejte se... popřípadě to přepíšu... Pardon za chyby a budu ráda za komenty...xD Lizzie..xD

"A tak se Zuzka seznámila s dalšími dvěmi nestvůrami."
konstatovala jsem suše směrem k němu. Občas mi připadal spíš jenom jako socha než jako člověk. Skoro se nehýbal. Jenom poslouchal. "Kdybych tehdy tušila, jak to dopadne nikdy bych se k ní nepřibližovala. Jenomže to jsem tehdy ani já, ani nikdo z nich nevěděli. Vlastně tušila jsem, že se někdy stane něco podobného, že se historie bude opakovat. Jenom jsem si to nechtěla připustit… Možná, kdybych to udělala… Zatracené, co by kdyby…" Měla bych mlčet… Nemusí vědět všechno, ne hned. A kdo ví, co vlastně všechno ví. Díky čemu to vlastně poznal. Jistě v jednu dobu v nás věřila polovina města… Asi tak dva dny? Byl to tehdy průšvih, ale nějak se ho podařilo mamce a tetičce zakecat… I k tomu se v tomhle příběhu dostanu… Nedá se tomu vyhnout… "Ehm…" ozval se po chvíli. "Mohla byste pokračovat?" Asi jsem se ztratila v myšlenkách na moc dlouhou dobu… Trochu jsem se podívala k oknu. "Promiňte, ale obávám se, že dnes už ne." Byla zima a západ slunce teď nastával mnohem dřív. Nechtěla jsem, přestože o mě věděl, aby mě viděl v mé druhé podobě. Zmateně se na mě díval. Kývla jsem hlavou k oknu. Sněžilo. Nevěděla jsem, jestli má normální smrtelník šanci vidět slunce, blížící se k západu. Ale já ho viděla. Byla to nádherná podívaná. Pochopil. "Mohu přijít zítra?" pousmála jsem se. "Kdybych řekla ne, stejně byste přišel." Zdálo se, že i on se pousmál. "Ano, to nejspíš ano. V kolik?" "Tak okolo deváté? Šlo by to?" přikývl a odešel. Oddechla jsem si, přesto mi hlavou neustále vířily myšlenky. Nutil mě vzpomínat na věci, na které jsem myslet nechtěla. Otvíral staré rány. I když některé nebyli zase tak staré. Povzdechla jsem si. Radši jsem šla o koupelny, vzala si prášek a okamžitě jsem se sesula zemi. Pak jsme přestala vnímat. Probrala jsem se asi po… nikdy jsem vlastně nezjistila, jak dlouho jsem na té zemi ležela… Vždycky jsem se probudila, bylo po západu a já měla křídla, fialové oči, hluboký hlas a dva metry… Ale od určité doby jsem už opět byla sama. Ona - mé druhé a krvežíznivé já se objevovalo pouze tehdy, když to se mnou začínalo jít z kopce. Po tomhle prohlášení spoustu z vás řekne, že jsem upír, ale nejsem. Jenom jednou za pár let potřebuji trochu krve. Nechápu to a nesnáším to. O to víc nesnáším, když se vrací a připomíná mi to. Zkoušela jsem se tomu vyhnout. A nejednou. Ale pokaždé to skončilo katastrofou. Zabíjí mě to, ale nezabije. Protože ke konci jsem na tom, už jako upíři nedokážu se ovládat. A prášky do sebe přece nemůžu ládovat jako feťák. I z jednoho mě bolí hlava. Ze dvou by se mi asi rozskočila. Nevládla jsem se mnohokrát. Párkrát se okolnosti sešli tak, že mi krev dali doktoři… Ale to se stalo asi jenom dvakrát. Stejně jako jsem se nedokázal udržet. Dvakrát. Dvojka bude nějaké pitomé číslo. Kousla jsem se do rtu. Jestli budu na tohle vzpomínat - rozbrečím se. To jsem věděla se stejnou jistotou, jako že mě zítra ráno bude příšerně bolet hlava. Přešla jsem k televizi a zapnula jí. Nic nedávali, jako obvykle. Přesto mě na chvíli upoutala ve zprávách jedna zajímavost. Vražda. Jistě v dnešní době nic neobvyklého. Ale… Když jsem zahlédla ty fotky na jednu stranu jsem se zaradovala a na druhou se zděsila. Tohle udělal někdo z nás. Já to nebyla a Emily se zvládala dokonale ovládat i bez prášků. Možná to bude tím, že ona byla z toho třetího rodu. Každopádně to znamenalo, že Erik je někde poblíž. Při myšlence na něj mi ruka úplně automaticky sjela ke krku. Kdysi - i když tak dávno to také nemůže být - jsem od něj dostala řetízek. Jako omluvu. Vrací se teď sem vědomě? Ví, že tady ještě pořád jsem? Těžko. Oba se odstěhovali, ale až potom, co si byli jistý, že neudělám nějakou "volovinu". Jak to tehdy nazývali. Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem tahle myšlenky zapudit. Nechtěla jsem na to myslet. Ozval se zvonek u dveří. První co mě napadlo bylo, že si tu ten divnej a zvědavej návštěvník něco zapomněl. Zaklepání se teď zdálo naléhavější. Neozývala jsem se, kdyby to třeba byl nějaký jiný člověk. Kdo o mě nic neví. Mohl by se vyděsit, kdybych přišla otevřít. Došla jsem ke dveřím a podívala se takovým tím kukátkem… Ztuhla jsem a myslí mi prolétlo. Panebože, to není možné… Rychle jsem otevřela dveře. Stála za nimi osoba, kterou bych tu čekala ze všech nejmíň…"Co… Co tady děláš? Zbláznil ses? Někdo tě mohl vidět?" stál tam a smál se mezi dveřmi. "Pozveš mě dál nebo budeš dál hulákat na celou chodbu, což jistě přiláká pozornost všech lidí v baráku." Vtáhla jsem ho dovnitř. Měl pravdu. Vždycky měl pravdu. To mě na něm štvalo nejvíc. Přesto jsem byla ráda, že ho tu vidím. Neviděla jsem ho už skoro… kolik je to vlastně let? "Pět let." Řekl najednou. Zarazila jsem se. Mluví si pro sebe, nebo odpovídá na moje myšlenky? "Nečekal jsem, že tě tu najdu i po pěti letech." Ušklíbla jsem se. "Jo a proto jsi sem šel po západu slunce že jo? Abys to mohl vysvětlovat rodině, která se sem přistěhovala místo mě." Zavrtěl hlavou. "Změnila ses." Pokrčila sem rameny. Skoro jako by se tomu divil. "A Eliška…?" nechala jsem otázku viset ve vzduchu… "Nevím, neslyšel jsem o ní nic dobré tři, jestli ne čtyři roky." Kde asi skončila ona?
 


Komentáře

1 Cleo Cleo | Web | 4. ledna 2009 v 14:20 | Reagovat

Jhaaj!Aj mne to trvalo,než som na všetko prišla...:DKolko mas tento blog??

2 Cleo Cleo | Web | 4. ledna 2009 v 18:21 | Reagovat

a sak jasnee...Ved kazdemu  ide niečo ine...Tebe  idu pisat poviedky,no a mne,hm to este neviem:D

3 ...♥SBéčko♥...Šárka ...♥SBéčko♥...Šárka | Web | 4. ledna 2009 v 18:34 | Reagovat

Díky ze jsi sem dala dalsi dil!uz se tesim na dalsi!:-)

4 Katk@ -SB♥♥♥ Katk@ -SB♥♥♥ | E-mail | Web | 4. ledna 2009 v 18:52 | Reagovat

Super jako vždy! Ale máš tam jednu chybu. Jak tam je napsané: Já to nebyla a Emily se zvládala.... nemá tam být Eliška? Emily je ta co to vypráví ne?

5 Sasanka Sasanka | Web | 5. ledna 2009 v 20:03 | Reagovat

Nazdárek... Přečetla jsem si některý tvoje povídky a moc se mi líbí... má to nápad, spád a jistou dávku originality... prostě jsem se do tvého psaní zamilovala x) Napdalo mě, nechtěla bys spřátelit??? Mám taky blog s povídkami... A kdyby ne, nechtěla bys občas zaskočit a hodit komentář? ozvi se mi kdyžtak na blog... Díky

xoxo

Sasanka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama