Únor 2009

Prokletí - X

28. února 2009 v 22:14 | Lizzie |  Prokletí
Zase se omlouvám za chyby, přeju pěkný počtení a budu ráda za komentáře.
P.S.: S těma slovníkama... Tolik peněz zase nemám..xD Takže vám bude muset stačit jeden dohromady..xD Ale stejně si myslím, že to nebude potřeba...xD

Prokletí - IX

28. února 2009 v 8:00 | Lizzie |  Prokletí
"Byl katastrofální, protože s stalo něco, co jsem doufala, že už se nikdy opakovat nebude." Zvědavě zvednul jedno obočí. Že by začínal chápat? Těžko… To se nedá pochopit…
"Znovu jsem se proměnila. Ten poslední večer. Erik s Eliškou ještě pořád leželi na
zemi a měnili se. Zazvonil zvonek. Já tam jít nechtěla. Ona ano. A protože jsem v sobě neměla žádné prášky, nic co by ji utlumilo, potlačilo. Bylo po jejím. Šli jsme ke dveřím. Už nevím jestli ona nebo já jsme otevřeli dveře. Byli jsme dvě osoby v jedné a já se nemohla vzpírat. Otevřela jsem dveře a za nimi stála Zuzka. Když mě uviděla ztuhla šokem.
,E… Em?´ ujišťovala se zmateně. Nechápala to. Běž pryč! Uteč! Zachraň se! Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem e jenom usmála tím úsměvem co se smějí vrazi než někoho zabijí.
,Pojď dál…" pozvali jsme ji. Šla, sice se bála, ale věřila mi a tak šla. Sotva zavřela dveře vrhla jsem se na ní. Srazila jsem jí k zemi. V tu chvíli mě nějaké ruce táhli pryč. Bránila jsem se jim. V tu chvíli jsem muž málem viděla rudě. Chtěla jsem její krev, která byla cítit po celém bytě. Při tom pádu si totiž odřela ruku. Podařilo se mi vyprostit se z toho sevření a vrhla jsem se k ní znovu. Zakousla jsem se jí do té zraněné ruky. Zakřičela. A ten výraz v tu chvíli. Tvářila se stejně jako Lucka tehdy. To mě na chvíli probralo z té posedlosti. Zděšeně jsem se od ní odlepila a couvla. Znovu mě sevřeli čísi ruce. Vsadila bych si na Elišku. Znovu jsem se jí vyvlíkla a opět zaútočila na Zuzku. V té chvíli mi nedocházelo, že je to moje kamarádka. Nejlepší kamarádka. Viděla jsem ji prostě jenom jako jídlo." Klid. Vydrž ještě chvilku. Nebreč. Ne. Už jenom chvíli… Snažila jsem se uklidnit sama sebe. Nohy už jsme zase přitažené u těla. Před sebou jsem neviděla ani obývák ani toho kluka, ale Dva vyděšené obličeje. Měli ve tvářích smrtelnou hrůzu, nevěřícnost,… Radši jsem znovu začala povídat. Věděla jsem, že to moc nepomůže, ale možná… jenom možná by mohlo. I když jsem moc dobře věděla, že to bude mít přesně opačný účinek.
"Tentokrát jsem jí skočila po krku. Prokousla jsem jí krk a začala tu krev pít.
,Eriku!!´
křičela v té chvíli už hysterická Eliška. Nevěděla co se mnou. Nemohla mě odtáhnout. Byla příliš slabá. Zatím. Nedotknul se mě. Věděl, že to by nepomohlo.
,Em, je to tvoje kamarádka. Opravdu jí chceš zabít?´ zvedla jsem k němu oči. V tu chvíli mi slova je to tvoje kamarádka nedávali žádný význam. Napadlo mě. To jídlo? Kamarádka? Přesto jsem se na něj dívala tak nějak zkoumavěji.
,Em, poslouchej. Pusť ji. Zuzka je tvoje kamarádka na jídlo.´ Zuzka? Zuzka! Vzpomněla jsem si záhy. Podívala jsem se na ruce a oblečení. Byla jsem celá od krve. Na mysli mi vytanula jiná vzpomínka. Vzpomněla jsem si na mrtvolu Lucky. Nechtěla jsem to zažít znovu. S šokem jsem utekla do vedlejšího pokoje a tam se zhroutila." Vlastně tady, když se to tak vezme. Ne, ještě chviličku. Dopovíš mu to a on odejde. Ještě minutku vydrž. Bože. Neměla jsem s tím začínat. Neměla jsem mu to říkat. Měla jsem to nechat být. Nikdy jsem to neměla nikomu říkat.
"No tak já radši půjdu. Nashledanou zítra." Zvednul se a odešel. Nashledanou zítra?!! Jediný co mi na to řekne? I když víc si asi nezasloužím. Přece jenom jsem monstrum. Vraždící stroj. Nic jiného. Zaklaply se dveře a já se sesula z křesla na zem. Konečně je pryč. Rozvzlykala jsem se. Jak jsem jim to mohla udělat? Jak?! To si nezasloužili. Nic z toho co jsem jim udělala. Proboha. Vždyť já žiju jenom proto, že někdo jiný zemřel. Nebo skoro zemřel. Zaplavila mě bolest. Nevnímala jsem nic. Kdo ví jak dlouho jsem na té podlaze ležela. Jedno vím jistě bylo už po setmění, když Erik přišel zpět. Slyšela jsem dveře a opravdu se snažila sebrat, aby mě neviděl v tomhle stavu. Ještě by ho napadlo kdo ví co. Ale od krve jsem nebyla, takže by k nesprávnému závěru dojít nemusel. Zkoušela jsem se jenom posadit, ale prostě to nešlo. Nedokázala jsem se ani pořádně vydržet soustředit. To že jsem zaslechla ty dveře byla spíš náhoda. Hodně velká náhoda.
"Em?" nic… nemohla jsem se ozvat. Nemohla jsem mluvit.V krku jsem měla obrovský knedlík.
"Em? Jsi tu?!" Z jeho hlasu byl slyšet strach. Jistě, co kdybych si náhodou vyrazila ven, že? Něco ještě volal, ale já ho nebyla už déle schopná vnímat. Najednou byl v obýváku.
"Proboha…" slyšela jsem jenom. Zvedl mě z podlahy. Chtěla jsem mu říct, že je to dobré. Že budu za chvíli v pořádku. Že do pokoje dojdu sama. Ale to bych lhala. A to jsem nechtěla. Nechala jsem ho tedy, aby mě odnesl. Já ji necítila. Byla pryč co jsem… A v tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že on na tom není jako já. Že on ještě pořád slyší ten druhý. Odporný hlas.
--------------------------------------------------------------------------------------
Tak jo...xD Jako obvykle omluvte chyby, pěkný počtení a budu ráda za komenty ( i ty kritický....xD) Zatím ahoj Lizzie...xD

Prokletí - VIII

27. února 2009 v 13:48 | Lizzie |  Prokletí
Ráno. Slunce už vyšlo. Nikdy se nikdo z nás neprobral před východem slunce. A nikdo neví proč. Možná to má co dělat s tím, že by to bolelo? No to asi určitě. Ale víc než večer? To těžko. Pochopte, když se vám ze zad mají vyloupnout křídla a vy se vytáhnout o pár centimetrů během pár minut - bolí to. A dost. To je taky jeden z těch důvodů, proč bereme prášky. To byl vlastně jejich prvotní účel. A pak zjistili, jak nám pomáhají a my se na nich stali svým způsobem závislí. Erik vedle ještě spal. Opatrně jsem prošla kolem - nechtěla jsem ho vzbudit, ale měla jsem strašnou žízeň. Už jsem byla navyklá na vodu po ránu. Pomáhalo to od té bolesti hlavy - vedlejší účinek prášků. V obýváku se někdo - no dobře Erik - pohnul. Probral se.
"Mám dneska zase odejít?" zeptal se. Věděl, že nemusí ani křičet nebo nic takového. Slyšela jsem ho. Stejně jako on slyšel mojí odpověď.
"Bylo by to tak lepší. Teda pokud nemáš náladu na výslech toho největšího stupně." Usmála jsem se pro sebe.
Vyprávět to se až do teď výslechu nepodobalo. Do teď o nic nešlo. Prostě jsem mu povídala pohádku o létajících bytostech se sklony ke krvavým hostinám… Nikdy jsem mu nemusela vyprávět o lovu. Vynechala jsem tehdy, když jsem mu povídala začátek i tu část s Luckou. Dneska se tomu ale nevyhnu. Pokud budu chtít, aby pochopil budu muset s pravdou ven. Rozhodně se na to netěším, ale co jiného mi zbývá? Okecávat to kolem a kolem nejde. Akorát by si mohl domyslet ještě spoustu věcí, které by nebyli pravda. A že je to hrozné i bez jeho fantazie.
"Dobře, takže ahoj večer." Řekl mezi dveřmi a zmizel. Asi deset minut po jeho odchodu se u dveří objevil ten kluk.
"Ahoj." Pozdravil poněkud vesele.
"Ahoj." Odpověděla jsem poněkud pohřebním podtónem. Nevšiml si toho. A pokud ani nenechal na sobě nic znát.
Opět jsme mlčky došli do obýváku, já jako vždy udělala jemu kafe, ale tentokrát jsem si neudělala čaj. Pro jistotu. Tohle nebude klidné. Pochybuji, že to dokážu říct celé a klidně. Koneckonců - nikdy jsem to nikomu neřekla. Ani Erikovi s Eliškou ne.
"Potom začalo něco, co se dalo přirovnávat peklu. Nebo aspoň já to tak brala. Moje vlastní soukromé peklo… Měnila jsem se a protože jsem neměla prášky - bolelo to. Nebylo nic, co by mě poslalo do lehčího bezvědomí dřív, než začne přeměna. Všechno jsem vnímala. To jak jsem se vytahovala, jak ona přicházela s těmi jejími strašnými popěvky o krvi, mase a lovu ve třech. A pak se vyloupla křídla. Ostatní se také začínali probírat. To bezvědomí jsem jim záviděla. První den byl prý nejhorší. Pak nějak prošel celý týden. První den byl možná nejhorší, ale ten poslední byl katastrofa. Myslím, že to k tomu směřovalo od začátku. Od začátku jsem tušila, že se něco stane. Ale neudělala jsem nic pro opak. Ještě než budu pokračovat musím ti říct ještě něco." Zarazila jsem se. Opravdu to chci říct právě jemu?
"Povídej," pobídl mě. Nechtělo se mi do toho, ale slíbila jsem mu to.
"Jak jsem na začátku říkala, že zpožděný autobus měl katastrofální následky… Přijeli jsme ještě celkem včas. Šla jsem s Luckou - mojí tehdejší nejlepší kamarádkou - přes les. Zkratkou, abych byla doma brzy. Něco nás tehdy zdrželo. A pak začalo slunce zapadat. Zhroutila jsem se k zemi a ona se bála. O mě."
Neubránila jsem se trochu hysterickému pousmání.
"Bála se o mě, ale netušila, že by měla utíkat. Pak mě popadl běs a já jí zabila. Ráno, když jsem se probrala jsem byla celá od krve. Divila jsem se co to je, protože jsem si z večera nic moc nepamatovala. A pak jsem se podívala vedle sebe a uviděla její zkrvavěné tělo. Okamžitě jsem si vzpomněla. Nenáviděla jsem se za to a dodnes vidím její tělo i ten výraz, který měla těsně předtím než jsem se na ní vrhla. To je něco, na co se nedá zapomenout." Čím víc jsem se blížila ke konci tím rychleji jsem mluvila, chtěla jsem to ze sebe dostat. Ke konci jsem se opět bránila slzám. Tentokrát se mi to nepovedlo tak obstojně jako minule. Přitáhla jsem si nohy k tělu a snažila se nezhroutit. Ne teď. Vydrž ještě chvilku. Dopovíš to, on odejde a pak se můžeš hroutit. Teď ne. Nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem se opravdu uklidnila. Ten kluk seděl celou dobu naproti mně a pozoroval můj pokus o kontrolu nad sebou. Nic neříkal. Jenom čekal, až budu schopná pokračovat ve vyprávění.
"Jak jsem už říkala," snažila jsem se aby se mi netřásl hlas a místy se mi to i dařilo. "Poslední den byl opravdu katastrofální…"
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak jo tady je další kapitola k Prokletým...xD P.S.: Nějak jsem se pokusila od sebe odlišit, to co mu yvpráví a to co se děje okolo... Takže to co ona říká tomu klukovi je modře a zbytek prostě bíle..xD Snad se v tom dá orientovat a není to ještě horší ( to by mi bylo dost podobný..xD) No nic pěkný počtení a velká omluva za chyby...xD Mějte se pěkně...xD Zatím ahoj..xD Lizzie..xD

Návštěvnost...xD

26. února 2009 v 16:37 | Lizzie |  O blogu
Takže dneska když jem koukla na počítadlo jsem uviděla 1000...xD Musela jsem se kouknout ai 3x jestli mě zrak neklame..xD Takže děkuju všem, co sem chodíte...xD

VIII. kapitola - La tua cantante

24. února 2009 v 19:55 | Lizzie |  Podlehneš strachu a nebo lásce?


Ta jediná věta mi trochu pomohla… Elizabeth měla pravdu. Cvik tvoří dokonalost… Prostě to bude chtít zvyknout si… Ale na co? Na to, že mám strávit zbytek života (haha života, to jistě…), vlastně spíš existence s někým koho jsem viděla jednou v životě? Je sice pravda, že se mí líbil, ale… Vůbec ho neznám… Nevím, co je zač. Co když je to nějaký příšerně rozmazlený fracek? Dobře uznávám, že takového vlkodlaka jsem sice ještě neviděla, ale to neznamená, že neexistuje… Nebo v horším případě by mohl být jako Paul… Takový nerv… Nevím, jestli bych to zvládala… Nebo spíš, jak bych to zvládala. Nikdy jsem se v Paulově přítomnosti necítila dobře. Byl vysoký a snadno se naštval. Občas jsem z něj měla podivný pocit… A další problém… Co na to řekne ten kluk? Jak se jemu asi líbí představa mojí osoby na doživotí? Neřekla bych, že právě teď skáče nadšením do stropu. Spíš naopak. Upír a vlkodlak… No tohle bude ještě zajímavé. Pohledem jsem zabrousila ke své sestře Elizabeth. Opět měla tu svojí ledovou masku. Používat jsme jí uměli všichni, ale ona asi nejlépe. Aby jeden poznal, co se v ní děje musel jí znát. A ani tehdy to kolikrát nebylo tak jednoduché. Zdálo se, že jí něco vrtá hlavou. Něco co nemá žádnou souvislost s tou podivnou vlkodlačí věcí. Já věděla, proč jsem nechtěla nikam jít. Možná, kdybych se nenechala Ness přemluvit… Beztak by jsi ho jednou poznala. Ozvalo se moje poněkud realističtější a pesimističtější polovina. A co když ne? Už si zase povídám sama se sebou. Jsem opravdu případ psychiatra zralý… Ale nějak si cvokaři vydělávat musí ne? Nemohla jsem tu dál sedět. I když už jsme věděla, co to ten "otisk" je. Nikterak mi to nepomohlo. Spíš naopak. Místo jedné otázky jich mám milión dalších. Otázky na které asi jen tak odpověď nedostanu. Zalila mě vlna klidu. Mlčky jsem se podívala na Jaspera. A kývnutím hlavy mu poděkovala. Klidná bylo o mnoho lepší, než můj předchozí stav. Ať to bylo cokoliv…

***

Viděla jsem Lizz kývnout na Jaspera. I on se jí snažil pomoci, ale víc jsme udělat nemohli. Nikdo z nás. Je jenom na ní, jak se s tím popere. Poté jsem se opět vrátila k Edwardovým zeleným očím. Jak se ho zeptat? Spíš jak se ho na to zeptat, aniž bych mu přivodila mrtvici. A pak… Těžko by se to vysvětlovalo… Na lovu jsem mu přece řekla, že si na nic nepamatuji a najednou tohle? Ovšem pokud tohle všechno není jenom výplod mého mozku. Ne tohle jsem si nevymyslela. Nevím, kde se ve mně ta jistota bere, ale prostě je to tak. A co se neptat jeho? Mohla bych se zeptat Carlislea. Ale zase nechci otravovat. Nebo nechat Edwarda nahlédnout do mojí mysli. Ale natolik mu zase nevěřím. Přece jenom jsme tu teprve chvíli… "Co znamenala ta věta?" podíval se na nás zvědavě Jacob. Asi seděl příliš blízko a slyšel nás. Jenom jsem se usmála. Odpovídat se mi tedy rozhodně nechtělo. A Lizz se taky k ničemu neměla… Trocha zvědavosti mu neuškodí… Ještě nikoho nezabilo, když něco nevěděl. Navíc, k čemu by mu bylo, kdyby to věděl. K ničemu. Nebylo to určené pro něj, ale pro sestru. Když už jsem u té sestry, tak mě napadá, kde je vlastně Alice? Už dlouho jsem jí neviděla. Jako by poznala na co myslím vešla dovnitř. Byla tak trochu zmatená. "Lizz mi zmizela," oznámila nám, "Její budoucnost je pryč a já nevím proč." Zajímavé. Ale jak je to možné? Tohle se Alici ještě nestalo. Aspoň, co jí znám. "To bude kvůli Sethovi," ozval se Jacob. "Mě jsi přece také neviděla, že?" pousmál se. V rychlosti vysvětlili Alici co se stalo. Jenom se pousmála. Emmett, který přišel chvíli po ní to náležitě okomentoval… Prý si vždycky přál další štěňátko… No Jacob se Samem to radši nijak nekomentovali. Za to někdo, už ani nevím kdo se neubránil smíchu.

***

Ležela jsem na posteli a zírala do stropu. Byl ještě večer nebo už ráno? Nebyla jsem si jistá. Někdo zaklepal na dveře. Při tom zvuku jsem sebou trhnula. Nečekala jsem to. "Hm?" ozvala jsem se. Na nějaké větší nebo delší věty jsem neměla chuť. Otevřeli se dveře a v nich stál Jasper. Usmála jsem se na něj. "Ahoj." "Ahoj. Asi ti zkazím náladu, ale jde se do školy." Řekl napůl vesele a napůl s obavou. Chápala jsem ho. Byla jsem na tom podobně. Do školy jsem se těšila, ale… Proč tam musejí chodit i lidé? To neexistuje škola pro upíry? Asi ne. Ještě pořád mi škola nedělá úplně nejlépe. Snažím se, ale občas to dá pořádně zabrat nevrhnout se někomu po krku. Dávalo nám to všem pořádně zabrat. Tedy kromě Alice, nechápala jsem to, ale ona snad byla zvyklá nebo co…. Povzdechla jsem si, chňapla tašku a vyrazila za ním. Cestou jsem se podívala na rozvrh. Zeměpis, biologie, dějepis, matika, tělocvik a hudečka. Kromě toho zeměpisu jsem si nestěžovala. Nemám ten předmět ráda. O hodinách musím dávat pozor, abych… blbost. Chtěla jsem říct neusnula nebo neumřela nudou… Ale ani jedno u mě - na rozdíl od mých lidských spolužáků - není možné. Nemůžu spát. Ani umřít na nudu. Možná, že o to je to horší. Dojeli jsme ke škole. Mrholilo - jak jinak… A pak kolem prošel první člověk. První člověk po dvou dnech bez téhle vůně. Bylo to jako rána pěstí.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mno tak tuhle kapitolu jsem psala já...xD Takže se k tomu nebudu víc nijak vyjadřovat... radši..xD Takže pěkný počtení a moje veliká omlouva za chyby.....xD A to je tak nějak vše...xD Takže zatím ahoj Lizzie..xD

Prokletí - VII

24. února 2009 v 8:57 | Lizzie |  Prokletí
Znovu jsem nám uvařila kafe. Teda jemu kafe a mě čaj. Kafe jsem zrovna nemusela...
"Večer přišla tetička. Měla jistý plán. Plán, který byl už od začátku odsouzen k neúspěchu. Měla plán, jak mě udržet doma během toho, co budu bez prášků. Celé to mělo ale jednu velkou mezeru... Chtěla totiž, aby mě Erik hlídal a Eliška mu v případě nouze největší pomohla. Tetička totiž očekávala, že i Eliška se brzo promění. Prý, že když se naštvala oči se jí barvily do modra. Nutno uzat, že Elišku jsem si naštvanou ani nedokázala představit. Byla jeden z nejmírnějších lidí, co jsem znala.
,Ehm... myslím, že to nepůjde' ozvala jsem se a tetička se netvářila nijak nadšeně. Nelíbilo se jí, že jsem protestovala. Doslovamě probodla pohledem.
,A to jako proč?' zeptala se chladně. To jsem jí naštvala až tak? Opatrně jsem se podívala na Erika. Ten přikývl a natáhl mým směrem ruce. Váhavě jsem je taky natáhla. Nelíbilo se mi, že bych měla znovu jí probouzet. Za bílého dne. Ale tetička to potřebovala vědět. A pak jsme se dotkli. Okamžitě jsem ji cítila. Krev. Brzy bude krev. Prozpěvovala si vesele. Lekla jsem se a rukama ucukla. Vyděsilomě to. Posadila jsem se a zavřela oči. Bylo mi zle. Jenom z toho co říkala a na co mě její slova nutili vzpomínat. Ptevřela jsem oči a poznala, že Erik je na tom dost podobně. Podobně ale ne stejně. Byl na tom o trochu lépe.
,Aha... No to by mohl být problém...' souhlasila neochotně. Ale přesto se tu udělalo, jak chtěla ona. Ještě jsem měla jeden prášek. Jeden prášek a celý těžký týden před sebou. Nechtěla jsem nikomu znovu ublížit, ale v celém tom byla jistá nevyhnutelnost už od začátku."
Už se to nemělo stát. Kdybych tehdy měla rozum...
"Znovu?" pzval se návštěvník. Někoho mi začal připomínat. Někde jsem jeho obličej už viděla.
"Znovu." přisvědčila jsem nijak nadšeně. Ale víc jsme to nerozváděli. Nechtěla jsem. Stačilo mi, že ten obraz mi zůstával před očima dodnes. Ostatně moje noční můry jsou toho až moc živým důkazem.
"Vzala jsem si ten večer prášek a ostatní také. Probrali jsme se téměř stejně. A Eliška už byla také proměněná. To nám dost usnadňovalo situaci. Bylo na ní vidět, že je to její první přeměna. Byla zmatená. Nezvyklá na křídla. Pousmála jsem se. Oči jí žhnuli modře. Teď bude snažší uhlídat mě.
,Jak se dá s tímhle spát?' byla to její první otázka. Rozesmálo nás to, i když to nebylo tak docela od věci. Než se zeptáte. Spí se s nimi blbě. Už zííítra.... Juchůůůů.. zítra... ozývalo se mi v hlavě. Sklapni! okřikla jsem... vlastně sama sebe.
Ne, je to pravda a ty to víš. Zítra konečně. Po tolika letech. Víš, že musíš. To jsem sice věděla, ale odmítala si to připustit." Zamyslela jsem se. Blížím se ke konci. Ke konci sebe jako Prokleté. Sice se pořád měním, ale bez ní. Je to sice příjemné, ale cena za to byla vysoká. Příliš vysoká. Stálo mě to tehdy kamarádku. Kamarádku a Erika s Eliškou taky. Erik se sice vrátila, ale po kolika? Po pěti letech? A Eliška... Kdo ví, kde té je konec... Erik musel nejspíš hodně dlouho přemýšlet, než se rohodl vrátit. Jenom kvůli mojí chybě. Jedna chyba, jedna hádka a bylo po všem. To s tou hádkou mě navedlo na to, kdo by mohl ten neznámý být.
"Vy jste tehdy byl na vlakovém nádraží, že? Tím, že vám tzohleto povídám vlastně plním svůj slib..." přikývnul. Pak je tedy, ale podstatně maldší než vypadá. Vždyť kolik mu mohlo tehdy být? Dvanáct? Třináct?Víc tedy rozhodně ne. Zarazila jsem se znovu.
"A ta dívka?" Pokud tomu neuvěřil on. Tak ona také ne. Popravdě dost jsem se divila, že tomu věřil vůbec někdo. Jak by přece mohlo mít celé vlakové nádraží stejnou halucinaci? I když se "všichni nadýchali halucinogenního plynu." Tak zněla tehdy vymluva na naše zamaskování. A pro většinu lidí bylo jistě příjemnější předstírat. Pro všechny kromě těch, kterých se to týkalo přímo. Pokud tomu neuvěřil on. Tak ta dáívka tuplem ne.
"Byla to moje sestra." víc se mu to nechtělo rozpitvávat. A já si všmila, že řekl byla. Co se asi stalo? No necháme to být. Blížil se večer a on zase odešel. Sotva se za ní zavřeli dveře, vrátil se Erik. Vzala jsem si prášek a opět skončila na podlaze koupelny. Potom jsem z Erika dolovala, co celých těch pět let dělal. Byla jsem zvědavá, ale z něj něco dostat... Vypadalo to, že se mu nechce mluvit o tom, co se stalo... Ať to bylo cokoliv...
---------------------------------------------------------------
Tak jo tady je další kapitola Prokletých.. Varování nečetla jsem to po sobě .... No nic pěkný počtení a zatím ahoj...Lizzie..xD

Mno aspoň něco..xD

12. února 2009 v 20:54 | Lizzie |  Reklamy
Takže i když vím, že většina lidí to stejně nebude dodržovat prosím Vás pište svoje reklamy popřípadě připomínky SEM!...xD Dík..xD Zatím ahoj Lizzie..xD
P.S.: Jančo, kočky po prázdninách...xD
P.P.S.: Stejně tak i Prokletí..xD Pardon nestíhám...xD

28. a taky poslední kapitolka...=o)

2. února 2009 v 15:23 | Lizzie |  První povídka
"Lily?" Bella? Co ta tady chce? Nedávalo mi to smysl. "Pustíš mě dál?" říct ne by bylo hnusný. A myslím, že dneska už jsem byla hnusná víc než dost… Nehledě na to, že ona za nic nemůže. Ale to nemohl ani Seth s Jasperem. Povzdechla jsem si, zvedla se z postele, přešla ke dveřím a odemkla. "Díky." Řekla a vypadalo to, že se jí i trochu ulevilo. Pokrčila jsem rameny a lehla si zpět na postel. Posadila se ke mně. "už jsi v pohodě?" přikývla jsem, i když to nebyla zdaleka pravda. "Nemusíš lhát. Mělas ho ráda." Neptala se. Vypadalo to, že přesně ví, co se stalo. I jak mi je. Ale jak by mohla? Nikdy jsem nikomu nic neřekla. "Jak to víš?" zeptala jsem se zmateně. "Jacob…" hlesla potichu. Ona a Jacob. Také to bylo zamotané. "Pořád… ti na něm záleží?" zeptala se opatrně. Věděla jsem přesně, co tím "záleží" myslí. "Dřív mi na něm honě záleželo… Ale pak… Udělal něco, co bolí dodneška." Sklonila jsem hlavu. "Nikdy to není lehké. Co udělal?" jenom jsem odmítavě zavrtěla hlavou. Pak byl delší dobu ticho. Bella se zvedla a u dveří ještě dodala. "Nenech kvůli jeho chybě Setha trpět." Řekla a zavřela dveře. Seth… Jsem potvora takhle mu zbytečně ubližovat. P… Ne… už na něj nebudu ani myslet. Stejně to vždycky akorát bolí. A odnášejí to lidé, na kterých mi záleží. Zvedla jsem se, sešla dolů a pomalu vyrazila k La Push. Ale ne za Sethem. Na útesy. Výborně se tam přemýšlí. A já musím vymyslet, co Sethovi řeknu. Asi by mu to chtělo vysvětlit, co měl můj výstup znamenat… Stála jsem na útesu a koukala do dálky. Byl to nádherný pohled. Asi jsem tam stála dost dlouho , protože slunce začalo zapadat. Starý den končil. Začínala noc. Položila jsem se na zem a zadívala se na hvězdy. Které se mezitím objevily. Byl to krásný pohled. Zaslechla jsme něčí kroky, ale nikterak jsem je neřešila… Proč taky? Přišli mi strašně vzdálené. Teď už jsem měla oči zavřené a napůl spala. Bylo to opravdu podobné mému dřívějšímu životu. Spát venku. Ale s jedním velkým rozdílem. Dřív jsem nikdy nevěděla, co přijde druhý den, nebo kam dojdu. Tady se všechno změnilo. V Cullenových jsem našla rodinu. U vlků přátele a lásku. Zítra, až se probudím dojdu k Sethovi a omluvím se mu. Minulost je pryč. Jediné co z minulosti zůstane, jsou vzpomínky. Některé příjemné, jiné méně. Ale co bylo, bylo. Proč se tím zbytečně trápit. A nejenom sebe, ale i lidi kolem mě. Už jsem skoro spala. Cítila jsem, jak mě něčí ruce vedly ze země. Chtěla jsem se podívat, kdo to je, ale tělo mě už neposlouchalo. Během půl minuty jsem usnula úplně. Možná mě nikdo ani nezvedl. Možná to byla taková ta předzvěst spánku, kdy se vám obyčejně zdá že padáte a pokud sebou trhnete, proberete se. Netrhla jsem sebou, takže jsem se neprobrala. Ráno mě probralo slunce. Otevřela jsem oči, posadila se a… Seděla jsem u Setha?! na gauči…. Takže to včera nebyl sen. Malinko jsem se usmála. Takže cestu sem mi někdo ušetřil a možná je to i dobře. Takhle nebudu mít šanci rozmyslet si to a utéct. Někdo šel dolů ze schodů. "Ahoj, uprchlíku." Pozdravil mě Seth vesele, ale oči měl smutné. Copak si vážně myslel, že bych dokázala odejít? "Já neutíkala." Proč bych také měla. "Jenom jsem přemýšlela." Posadil se vedle mě. "za ten včerejšek se chci omluvit, nečekala jsem, že…" nenechal mě ani doříct větu. Položil mi ukazováček na pusu a pak mě políbil. Bylo mi odpuštěno. Od teď už budeme spolu - navždy. Nebo dokud neumřeme, ale na to se v nejbližších padesáti, šedesáti letech nechystám…
-----------------------------------------------------------------------------------------
Tak jo... Ani trohle není jedna z nejdelších kapitolek, co jsem kdy napsala... no nic... Omluvte chyby... Pěkný počtení... A zatím ahoj...
P.S.: Pokud jste si ještě nevšimli, je tahle kapitola poslední...xD Ale myslim, že jste to už všichni zaregistrovali...xD

27.kapitolka....=o)

1. února 2009 v 16:42 | Lizzie |  První povídka

Otočila jsem se, že půjdu pryč dřív, než ho budu muset vidět. Nebo hůř, než on si všimne mě. Už takhle jsme mělaco dělat ovládat se. "Když dovolíš, Aro, půjdu." vymáčkla jsem ze sebe. Nebudu vrečet a neuteču. Musela jsem si opakovat pořád dokola. Aro kývnul a já se poněkud svižnějším tempem vracela zpět. Prošla jsem okolo Setha, ale nezastavila naopak. Rozběhla jsem se. Vštšinou se na mě otočili. Nechápali to a ani nemohli. Jsem normální srab. Prostě jsem utekla. Ale ne před bojem, jak si mohli myslet oni. Utíkala jsem před svojí minulostí. Částečně. V očích mě pálily slzy a jí nijak zvlášť nestála o to, aby je ostatní viděli. Když jsem si myslela, že jsem dost daleko v lese posadila jsem se vedle jenoho z těch stromů a rozbrečela se jak malý dítě. Dělají mi tohle Volturiovy schválně? Možná. Za to je mi teď úplně jasné, jak se Aro dozvěděl o tom, že mu dovedu "lhát". Zaslechla jsem kroky. Snažila jsem se potlačit vzlyky, aby mě ten dotyčný nebo dotyčná osoba minulap okud možno bez povšimnutí. Chtěla jsem být sama. "Lily, jsi v pořádku?" slyšela jsem Sethův hlas. Nejspíš stál přede mnou, ale já ho přes slzy neviděla. Přikývla jsem. S tímhle tím on nemá nic poslečného, tak proč ho trápit Navíc zbytečně trápit. Ozvali se další kroky. "Lily? To mě ani nepozdravíš?" "Běž pryč" vymáčkla jsem ze sebe. Že by ta noční můra byla v jistěm smyslu prorocká? Upřímně doufám, že jenom v tomhle bodě... "taky tě rád vidím. A díky, mám se dobře." co to dělá, pitomec... To neví, jak to bolí? Nebo si snad myslí, že jsem zapomněla? Že to časem přešlo? Opravdu je tak hloupý? "Jdi pryč." zopakovala jsem sovji prosbu znova a zároveň se snažila zastavit ty pitomé slzy. "Co se ti stalo?" zeptal se najednou. To si toho všimnul až teď? Mohla bych se vsadit, že Seth protočil oči. Trochu jsem se té představě pousmála. "Myslím, že říkala, abys šel pryč." ozval se Seth. "A ty jsi kdo?" otočil se na něj Peter. Opravdu se mi musí pořád motat do života? A proč se já nedokážu smířit s představou toho, co udělal, je to přece už tak dávno. Je jako moje nejhorší noční můra. "Lily, co je ti?" zeptal se znovu. "To bys nepochopil." hlas se mi třásl. Seth se vedle mě posadil a objal mě. Trochu jsem se uklidnila. I když jsem pořád brečela. Kde se ve mně vlastně takových slz vůbec bere? Jenom jeho přítomnost mě dokázala rozbrečet a udělat ze mě znovu tu dvanácti letou holčičku. Zatraceně. "Zkus to." On si vážně ned pokoj. Nebo spíš mě nedá pokoj. To je opravdu tak nechápavej nebo to jenom hraje? Neriskovala jsem se mu podívat do očí. "Nechtě mě na pokoji oba dva." vyhrkla jsem. Vykroutila se Sethovi a odešla. Vím, že to vůči sethovi bylo víc než nespravedlivé, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Šla jsem dál do lesa. Nechtěla jsem na Peterem přemýšlet, ale nešlo to jinak. "Lily!" Seth mě po chvíli doběhl. "Řekla jsem ať mě necháte oba na pokoji ne?" měla jsem trochu hysterickej podtón. Zarazil se. Takhle jsem s ním nemluvila. Nikdy. Dokonce ani, když jsme se občas hádali. "dobře. Koneckonců jeden si dobře vystačí sám." odpověděl mi kousavě a rozběhl se pryč. Super, Lily. To se ti opravdu povedlo. Nějakým způsobewm jsem se dokázala doplazit ke Cullenovým domů. V obýváku seděl Jasper. "už jsi v pořádku?" ptal se zbytečně. Moc dobře věděl, jak mi je. Ale asi mu to takhle přišlo lepší. Zeptat se. Jako kařždej jinej normální člověk. Otočila jsem se na něj a přikývla. "Volturiovy?" zeptala jsem se zvědavě a s nadějí. "Odešli." ulehčeně jsem se zhroutila na pohovku. Těwně vedle něj. "Díky bohu." vydechla jsem úlevně. Ztuhnul, přestal dýchat a zatnul pěsti. Vyskočila jsem jako by mě vosa píchla. "Jejda promiň, Jaspere. Nedošlo mi to." trochu se uvolnil. "V pořádku." hlesl a zavřel oči. Dneska se mi opravdu dalčí akorát všem ubližovat. Dokonalé. "Co ti ten chlapec udělal?" myslel to dobře, ale já jenom zavrtěla hlavou a odešla do svého pokoje. Nechtělo se mi o tom mluvit. Hlavně jsem s nebyla jistá, jestli bych to vůbec zvládla. Bylo to tak dávno a já si to přesto pamatuju jako by se to stalo dnes. No teď na to možná i vypadám... Chovám se jak hysterka. Zamkla jsem za sebou a pak přešla k posteli a svalila se na ní. Ležela jsem a koukala do stropu. Svým způsobem to uklidňovalo a rozhodně se u toho dobře přemýšlelo. PO chvíli někdo vzal za kliku. Bez úspěchu. Po chvíli i zaklepal nebo zaklepala?
--------------------------------------------------------------------------------------
Promiňte tu délku, ale už nemám čas víc toho napst.. Chci dát něco ještě na druhý blog a mám už jenom čtvrt hodinky..xD I na cestu domů...xD Mějte se pěkně a zatííííííííííííííííííííím Lizzie..xD