Prokletí - VIII

27. února 2009 v 13:48 | Lizzie |  Prokletí
Ráno. Slunce už vyšlo. Nikdy se nikdo z nás neprobral před východem slunce. A nikdo neví proč. Možná to má co dělat s tím, že by to bolelo? No to asi určitě. Ale víc než večer? To těžko. Pochopte, když se vám ze zad mají vyloupnout křídla a vy se vytáhnout o pár centimetrů během pár minut - bolí to. A dost. To je taky jeden z těch důvodů, proč bereme prášky. To byl vlastně jejich prvotní účel. A pak zjistili, jak nám pomáhají a my se na nich stali svým způsobem závislí. Erik vedle ještě spal. Opatrně jsem prošla kolem - nechtěla jsem ho vzbudit, ale měla jsem strašnou žízeň. Už jsem byla navyklá na vodu po ránu. Pomáhalo to od té bolesti hlavy - vedlejší účinek prášků. V obýváku se někdo - no dobře Erik - pohnul. Probral se.
"Mám dneska zase odejít?" zeptal se. Věděl, že nemusí ani křičet nebo nic takového. Slyšela jsem ho. Stejně jako on slyšel mojí odpověď.
"Bylo by to tak lepší. Teda pokud nemáš náladu na výslech toho největšího stupně." Usmála jsem se pro sebe.
Vyprávět to se až do teď výslechu nepodobalo. Do teď o nic nešlo. Prostě jsem mu povídala pohádku o létajících bytostech se sklony ke krvavým hostinám… Nikdy jsem mu nemusela vyprávět o lovu. Vynechala jsem tehdy, když jsem mu povídala začátek i tu část s Luckou. Dneska se tomu ale nevyhnu. Pokud budu chtít, aby pochopil budu muset s pravdou ven. Rozhodně se na to netěším, ale co jiného mi zbývá? Okecávat to kolem a kolem nejde. Akorát by si mohl domyslet ještě spoustu věcí, které by nebyli pravda. A že je to hrozné i bez jeho fantazie.
"Dobře, takže ahoj večer." Řekl mezi dveřmi a zmizel. Asi deset minut po jeho odchodu se u dveří objevil ten kluk.
"Ahoj." Pozdravil poněkud vesele.
"Ahoj." Odpověděla jsem poněkud pohřebním podtónem. Nevšiml si toho. A pokud ani nenechal na sobě nic znát.
Opět jsme mlčky došli do obýváku, já jako vždy udělala jemu kafe, ale tentokrát jsem si neudělala čaj. Pro jistotu. Tohle nebude klidné. Pochybuji, že to dokážu říct celé a klidně. Koneckonců - nikdy jsem to nikomu neřekla. Ani Erikovi s Eliškou ne.
"Potom začalo něco, co se dalo přirovnávat peklu. Nebo aspoň já to tak brala. Moje vlastní soukromé peklo… Měnila jsem se a protože jsem neměla prášky - bolelo to. Nebylo nic, co by mě poslalo do lehčího bezvědomí dřív, než začne přeměna. Všechno jsem vnímala. To jak jsem se vytahovala, jak ona přicházela s těmi jejími strašnými popěvky o krvi, mase a lovu ve třech. A pak se vyloupla křídla. Ostatní se také začínali probírat. To bezvědomí jsem jim záviděla. První den byl prý nejhorší. Pak nějak prošel celý týden. První den byl možná nejhorší, ale ten poslední byl katastrofa. Myslím, že to k tomu směřovalo od začátku. Od začátku jsem tušila, že se něco stane. Ale neudělala jsem nic pro opak. Ještě než budu pokračovat musím ti říct ještě něco." Zarazila jsem se. Opravdu to chci říct právě jemu?
"Povídej," pobídl mě. Nechtělo se mi do toho, ale slíbila jsem mu to.
"Jak jsem na začátku říkala, že zpožděný autobus měl katastrofální následky… Přijeli jsme ještě celkem včas. Šla jsem s Luckou - mojí tehdejší nejlepší kamarádkou - přes les. Zkratkou, abych byla doma brzy. Něco nás tehdy zdrželo. A pak začalo slunce zapadat. Zhroutila jsem se k zemi a ona se bála. O mě."
Neubránila jsem se trochu hysterickému pousmání.
"Bála se o mě, ale netušila, že by měla utíkat. Pak mě popadl běs a já jí zabila. Ráno, když jsem se probrala jsem byla celá od krve. Divila jsem se co to je, protože jsem si z večera nic moc nepamatovala. A pak jsem se podívala vedle sebe a uviděla její zkrvavěné tělo. Okamžitě jsem si vzpomněla. Nenáviděla jsem se za to a dodnes vidím její tělo i ten výraz, který měla těsně předtím než jsem se na ní vrhla. To je něco, na co se nedá zapomenout." Čím víc jsem se blížila ke konci tím rychleji jsem mluvila, chtěla jsem to ze sebe dostat. Ke konci jsem se opět bránila slzám. Tentokrát se mi to nepovedlo tak obstojně jako minule. Přitáhla jsem si nohy k tělu a snažila se nezhroutit. Ne teď. Vydrž ještě chvilku. Dopovíš to, on odejde a pak se můžeš hroutit. Teď ne. Nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem se opravdu uklidnila. Ten kluk seděl celou dobu naproti mně a pozoroval můj pokus o kontrolu nad sebou. Nic neříkal. Jenom čekal, až budu schopná pokračovat ve vyprávění.
"Jak jsem už říkala," snažila jsem se aby se mi netřásl hlas a místy se mi to i dařilo. "Poslední den byl opravdu katastrofální…"
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak jo tady je další kapitola k Prokletým...xD P.S.: Nějak jsem se pokusila od sebe odlišit, to co mu yvpráví a to co se děje okolo... Takže to co ona říká tomu klukovi je modře a zbytek prostě bíle..xD Snad se v tom dá orientovat a není to ještě horší ( to by mi bylo dost podobný..xD) No nic pěkný počtení a velká omluva za chyby...xD Mějte se pěkně...xD Zatím ahoj..xD Lizzie..xD
 


Komentáře

1 Sasanka Sasanka | Web | 27. února 2009 v 14:55 | Reagovat

Sice jsem našla pár chybiček (a ještě víc jsem jich určitě přehlídla), ale je to moc pěkný... Takovým svým způsobem trošku smutný... A odlišení se ti povedlo perfektně x) konečně to ten můj pidimozeček dokáže zpracovat x)

2 Katk@ -SB♥♥ Katk@ -SB♥♥ | E-mail | Web | 27. února 2009 v 16:02 | Reagovat

Taď přidáváš kapitoly nějak často, ne? Nebo jsi to už měla napsané? Je to lepší, když to takhle rozlišuješ, ale ta modrá je nějak moc křiklavá.

3 Andie Andie | Web | 27. února 2009 v 19:36 | Reagovat

to by ma nenapadlo :(:( kruté :(:(:(

ale suprové ako vždy :):):)

4 Yone Yone | Web | 2. března 2010 v 14:46 | Reagovat

Ha! Už jsem se v tom začala orientovat. (přečetla jsem si některé části znova) AAjjj... je to napínavé. XD Mě by fakt zajímalo, co se stalo na tom nádraží. no nic jdu číst dál. X3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama