VIII. kapitola - La tua cantante

24. února 2009 v 19:55 | Lizzie |  Podlehneš strachu a nebo lásce?


Ta jediná věta mi trochu pomohla… Elizabeth měla pravdu. Cvik tvoří dokonalost… Prostě to bude chtít zvyknout si… Ale na co? Na to, že mám strávit zbytek života (haha života, to jistě…), vlastně spíš existence s někým koho jsem viděla jednou v životě? Je sice pravda, že se mí líbil, ale… Vůbec ho neznám… Nevím, co je zač. Co když je to nějaký příšerně rozmazlený fracek? Dobře uznávám, že takového vlkodlaka jsem sice ještě neviděla, ale to neznamená, že neexistuje… Nebo v horším případě by mohl být jako Paul… Takový nerv… Nevím, jestli bych to zvládala… Nebo spíš, jak bych to zvládala. Nikdy jsem se v Paulově přítomnosti necítila dobře. Byl vysoký a snadno se naštval. Občas jsem z něj měla podivný pocit… A další problém… Co na to řekne ten kluk? Jak se jemu asi líbí představa mojí osoby na doživotí? Neřekla bych, že právě teď skáče nadšením do stropu. Spíš naopak. Upír a vlkodlak… No tohle bude ještě zajímavé. Pohledem jsem zabrousila ke své sestře Elizabeth. Opět měla tu svojí ledovou masku. Používat jsme jí uměli všichni, ale ona asi nejlépe. Aby jeden poznal, co se v ní děje musel jí znát. A ani tehdy to kolikrát nebylo tak jednoduché. Zdálo se, že jí něco vrtá hlavou. Něco co nemá žádnou souvislost s tou podivnou vlkodlačí věcí. Já věděla, proč jsem nechtěla nikam jít. Možná, kdybych se nenechala Ness přemluvit… Beztak by jsi ho jednou poznala. Ozvalo se moje poněkud realističtější a pesimističtější polovina. A co když ne? Už si zase povídám sama se sebou. Jsem opravdu případ psychiatra zralý… Ale nějak si cvokaři vydělávat musí ne? Nemohla jsem tu dál sedět. I když už jsme věděla, co to ten "otisk" je. Nikterak mi to nepomohlo. Spíš naopak. Místo jedné otázky jich mám milión dalších. Otázky na které asi jen tak odpověď nedostanu. Zalila mě vlna klidu. Mlčky jsem se podívala na Jaspera. A kývnutím hlavy mu poděkovala. Klidná bylo o mnoho lepší, než můj předchozí stav. Ať to bylo cokoliv…

***

Viděla jsem Lizz kývnout na Jaspera. I on se jí snažil pomoci, ale víc jsme udělat nemohli. Nikdo z nás. Je jenom na ní, jak se s tím popere. Poté jsem se opět vrátila k Edwardovým zeleným očím. Jak se ho zeptat? Spíš jak se ho na to zeptat, aniž bych mu přivodila mrtvici. A pak… Těžko by se to vysvětlovalo… Na lovu jsem mu přece řekla, že si na nic nepamatuji a najednou tohle? Ovšem pokud tohle všechno není jenom výplod mého mozku. Ne tohle jsem si nevymyslela. Nevím, kde se ve mně ta jistota bere, ale prostě je to tak. A co se neptat jeho? Mohla bych se zeptat Carlislea. Ale zase nechci otravovat. Nebo nechat Edwarda nahlédnout do mojí mysli. Ale natolik mu zase nevěřím. Přece jenom jsme tu teprve chvíli… "Co znamenala ta věta?" podíval se na nás zvědavě Jacob. Asi seděl příliš blízko a slyšel nás. Jenom jsem se usmála. Odpovídat se mi tedy rozhodně nechtělo. A Lizz se taky k ničemu neměla… Trocha zvědavosti mu neuškodí… Ještě nikoho nezabilo, když něco nevěděl. Navíc, k čemu by mu bylo, kdyby to věděl. K ničemu. Nebylo to určené pro něj, ale pro sestru. Když už jsem u té sestry, tak mě napadá, kde je vlastně Alice? Už dlouho jsem jí neviděla. Jako by poznala na co myslím vešla dovnitř. Byla tak trochu zmatená. "Lizz mi zmizela," oznámila nám, "Její budoucnost je pryč a já nevím proč." Zajímavé. Ale jak je to možné? Tohle se Alici ještě nestalo. Aspoň, co jí znám. "To bude kvůli Sethovi," ozval se Jacob. "Mě jsi přece také neviděla, že?" pousmál se. V rychlosti vysvětlili Alici co se stalo. Jenom se pousmála. Emmett, který přišel chvíli po ní to náležitě okomentoval… Prý si vždycky přál další štěňátko… No Jacob se Samem to radši nijak nekomentovali. Za to někdo, už ani nevím kdo se neubránil smíchu.

***

Ležela jsem na posteli a zírala do stropu. Byl ještě večer nebo už ráno? Nebyla jsem si jistá. Někdo zaklepal na dveře. Při tom zvuku jsem sebou trhnula. Nečekala jsem to. "Hm?" ozvala jsem se. Na nějaké větší nebo delší věty jsem neměla chuť. Otevřeli se dveře a v nich stál Jasper. Usmála jsem se na něj. "Ahoj." "Ahoj. Asi ti zkazím náladu, ale jde se do školy." Řekl napůl vesele a napůl s obavou. Chápala jsem ho. Byla jsem na tom podobně. Do školy jsem se těšila, ale… Proč tam musejí chodit i lidé? To neexistuje škola pro upíry? Asi ne. Ještě pořád mi škola nedělá úplně nejlépe. Snažím se, ale občas to dá pořádně zabrat nevrhnout se někomu po krku. Dávalo nám to všem pořádně zabrat. Tedy kromě Alice, nechápala jsem to, ale ona snad byla zvyklá nebo co…. Povzdechla jsem si, chňapla tašku a vyrazila za ním. Cestou jsem se podívala na rozvrh. Zeměpis, biologie, dějepis, matika, tělocvik a hudečka. Kromě toho zeměpisu jsem si nestěžovala. Nemám ten předmět ráda. O hodinách musím dávat pozor, abych… blbost. Chtěla jsem říct neusnula nebo neumřela nudou… Ale ani jedno u mě - na rozdíl od mých lidských spolužáků - není možné. Nemůžu spát. Ani umřít na nudu. Možná, že o to je to horší. Dojeli jsme ke škole. Mrholilo - jak jinak… A pak kolem prošel první člověk. První člověk po dvou dnech bez téhle vůně. Bylo to jako rána pěstí.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mno tak tuhle kapitolu jsem psala já...xD Takže se k tomu nebudu víc nijak vyjadřovat... radši..xD Takže pěkný počtení a moje veliká omlouva za chyby.....xD A to je tak nějak vše...xD Takže zatím ahoj Lizzie..xD
 


Komentáře

1 Katk@ -SB♥♥ Katk@ -SB♥♥ | E-mail | Web | 24. února 2009 v 20:38 | Reagovat

nemáš to zařazené do rubriky

2 Lizzie - adminka Lizzie - adminka | 24. února 2009 v 20:56 | Reagovat

Katk@: díky...xD už jsme to opravila..xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama