DS - 5.kapitola...xD

7. března 2009 v 13:47 | Lizzie |  Dítě Slunovratu
Bože... Tak tohle jsem po sobě četla a našla tamtakových chyb že bych se v hrobě obracela (kdybych v nějakém byla..xDD) Tohle mám totiž v počítačiuž strašnou dobu a dřív jem psala hrozně..xD Bez uvozovek, čárek a tak podobně. Jo a ještě bez mezer za tečkama a čárkama. Takže mě málem švihlo...xDD No i přesto tam možná (určitě) nějaká ta chyba zůstala, takže se za ně omlouvám, pěkný počtení a samozřejmě komentáře jenom potěší...xDD Lizzie...xD

První byl, že vlastně nevím, co bych mu měla říct a druhý byl ten, že on sám mi skočil do řeči. "Mě nezajímá co máš s Davidem. Jenom nemůžu uvěřit je to ten David, kterého jsi nemohla ani vystát." "Jo ten David a já s ním vážně nic nemám a teď už radši jdi, prosím tě." řekla jsem a zavřela mu dveře přímo před nosem. Podle všeho neodešel hned.
Ani já nešla rovnou do pokoje za Davidem, ale stála jsem chvíli u dveří. Nechtělo se mi Lukáše vyhazovat, ani mu lhát. Byl to můj kamarád. Dobrý kamarád už od školky. Chtěla jsem mu to říct, ale nesměla. Trápilo mě to. Nejhorší na tom bylo, že ať už si myslel cokoliv, nic dobrého to nebylo. Nechtěla jsem ho ztratit, ale nemohla jsem mu říct pravdu. "Už jsem zpátky. Byl to Lukáš a…" řekla jsem trochu smutně, ale pak jsem vylekaně dodala. "Co se ti to stalo?" Protože přede mnou se vznášela jenom horní polovina jeho těla. "No nějak se mi to vymklo." "Fajn…" chtěla mu říct co má dělat, ale musela se smát. Mluvila tady s horní polovičkou jeho těla, zatímco jeho nohy běhají bůhvíkde. A on se po chvíli přidal taky. "Promiň," řekla jsem, když jsem se malinko uklidnila. "Takže teď zkus to samé udělat i s horní polovinou těla." Bylo na něm vidět, jak se soustředí a po chvíli opravdu zmizel. Nezbývalo mi nic jiného, než se hned přenést za ním, ale on na louce nebyl. Stály tam jenom Kiara a Elvíra a vypadali smutně. "Stalo se něco?" zeptala jsem se jich, protože se mi ani trochu nelíbil výraz, který obě měli. "Provedla jsem něco? A kde je David?" "Ne ty jsi nic neudělala, ale my se už neuvidíme. Nebo alespoň v nejbližší době ne. Davidovou průvodkyní jsi ty a já tím pádem přišla o práci. Ale neboj už mám dalšího. Jenom je mi líto, že tě musím opustit. Vezmi si tohle." řekla a podala mi prstýnek s průhledným kamínkem, složení toho kamínku mi nápadně připomínalo menhir. A opravdu po chvíli už prstýnek nebyl čirý, ale červený. Potom se zbarvil do modra a nakonec do zelena. "Děkuju, ale já pro vás nic nemám." řekla jsem trochu smutně. Jakoby nestačil Lukáš, teď se ještě musím rozloučit s Kiarou a Elvírou. "Neboj mi nic nepotřebujeme a teď tě dovedeme za Davidem. Stoupni si támhle," přikázala mi Kiara a ukázala na místo mezi dvěma stromy. Jeden vypadal jako lípa a druhý jako jabloň. Chvíli jsem tam jen tak stála a pak zmizela. Kiara mě nejspíš přemístila přímo k Davidovi. "Ahoj Michalo. Jak jsi říkala o tom průvodci tak tady žádnej není." řekl napůl zklamaně David. "Pleteš se. Před chvilkou mi Kiara řekla, že tvojí průvodkyní... mám být já." Ale co mám děla? "Takže co mám udělat?" zeptal se mě nečekaně skoro jakoby mi četl myšlenky. "Eee já nevím, ale mohli bychom zajít k menhiru, třeba nám tam něco řeknou." "Tak jdem. Veď mě." odpověděl mi na to a vyrazili jsme.
Přišli jsme před menhir a z řady vystoupili celkem čtyři, což se nestávalo tak často. Dva v černém a dva v bílém. "Michaelo. Pojď prosím se mnou." ozvalo se mi za zády a já sebou polekaně trhla. "Neměla by ses mě bát, ale ani by jsi neměla vidět co se tu za chvíli stane. Takže vidíš támhle to jezírko? Jdi do něj a neboj se. Nemusíš ani zatajovat dech. Prostě jdi dovnitř a na nic se neptej." Otočila jsem se a opravdu přede mnou bylo jezírko. Bylo to divné, ale nechtěla jsem se hádat a tak jsem poslechla. Ještě jsem se podívala za sebe. Jeden černý navlékal Davida do podivného obleku. Neříkala jsem nic a šla rovnou do jezírka, a i přesto co že mi hlas říkal, že se nemusím nadechovat jsem to nejspíš ze zvyku udělala. Čekala jsem chlad nebo mokro, ale nic se nestalo, byla jsem úplně suchá a mohla dýchat. Pod hladinou toho podivného jezírka ke mně připlulo stvoření. Mělo ocas místo nohou, ale nevypadalo jako člověk. Bylo mu sice podobné, ale obličej - i když měl lidské rysy - nebyl lidský. Jezerní lidé. To by první co mě při pohledu na jejich obličeje napadlo. "Ano to jsme my. Pod vodou, která na tebe díky našemu kouzlo, nemá vliv ti musíme něco ukázat. Ale přesto neotvírej zbytečně pusu. A vůbec, pojď nemáme mnoho času." řekli a vedli mě po chodníku z oblázků a mušliček. Došli jsme k jejich domkům, které vypadali jako malinké koule s blánami místo oken. "Ty jsou pro hosty." vysvětlil mi jeden. "Pro ty kteří dýchají vzduch a tohle je náš domov. V tomto paláci bydlí všichni jezerní lidé a…" pokračoval ještě dlouho vyprávěl mi o historii tohoto místa, ale já ho nevnímala. Jenom jsem nevěřícně koukala na obrovský podmořský palác a divila jsem se jak to, že není vidět nad vodou. "Ale tam mi nejdeme." zakončil svojí přednášku. "Naše cesta vede ke Studni poznání." Nic jsem nechápala, ale nechala jsem se vést těmi podivnými podvodními lidmi. Po chvíli chůze jsme došli k místu, kde stála studně a kdybych nevěděla, že je pod vodou řekla bych, že je to něco jako chvíli studna a chvíli vodní fontána. Z té studny se totiž každých asi pět minut vyřinul proud vody. Jak jsem se později dozvěděla nevyvěrala ze studny voda, ale vzduch. Všichni jezerní lidé si stoupli kolem studny a jeden nabral do malé mističky trochu vody -vzduchu-, což bylo samo o sobě dost matoucí, kterou mi poté podal. "Podívej se tam a uvidíš, co spatřit máš." řekl mi ten jezerní člověk a já jsem ho poslechla. Neviděla jsem jediný důvod, proč bych neměla. Podívala jsem se do té misky a uviděla nádherné místo. Vypadalo to tam jako v nějaké botanické zahradě, rostli tam všemožné druhy květin. Na chvíli se voda zakalila a ukázala mi druhé místo. Vypadalo jako hřbitov, ale na tomhle hřbitově mi něco nesedělo. Byli tamsie hroby jako všude jinde. Přest oněco bylo jinak, špatně. Po chvíli když byl obraz zcela zřetelný poznala jsem, že po hřbitově se pohybuje docela dost lidí - všichni byli oděni v šedém, jenom jeden z nich měl černý oblek a na krku cosi pověšeného. ,,Počkat, ten v tom černém má na krku…?" ,,To co hledáš… Ale nenech se mýlit, nikdy to nedá z ruky a nebude zrovna jednoduché mu to vzít. Kdyby se ti to nepovedlo zničí to oba světy. Jak náš tak váš." Jezerní dívka mluvila klidným tichým hlasem, jako by jí ani nedocházelo, že právě prorokovala zánik jejího světa. Nechápala jsem, kde se v nich bere tolik klidu. Ale když jsem se jim podívala do očí zjistila jsem, že nejsou natolik klidní, jak předstírali. ,,Měla bys jít. Tvůj svěřenec na tebe čeká." ,,Děkuju, ale…" Chtěla jsem se jich zeptat ještě natolik věcí, ale najednou jsem si uvědomila, že stojím zase u menhiru, David stojí o pět metrů dál a všichni už jsou zase v řadě. ,,Jak je?" zeptala jsem se ho, když viděla výraz, který měl ve tváři. ,,Bylo líp, ale díky."
 


Komentáře

1 Katk@ Katk@ | Web | 7. března 2009 v 16:06 | Reagovat

Chvíli jsem si nemohla vzpomenout co je to DS, tak dlouho to tu nebylo. Skoro jsem na tu povídku zapomněla. Ale už jsem si vzpomněla a těším se na další díl. :)

2 Sasanka Sasanka | Web | 7. března 2009 v 21:32 | Reagovat

Ne, teď už je trochu pozdě na to, abych to pobírala... slibuju, že si to přečtu jindy... teď bych z toho nic neměla... a jestli na to náhodou zapomenu, tak se mi připomeň.... ju?

x)

3 Sasanka Sasanka | Web | 10. března 2009 v 14:26 | Reagovat

Tak už jsem si to přečetla... Nemůžu se moc rozepisovat, i když bych ráda, protože fofreeeem letím na další kapitolu x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama