Prokletí - XIV

20. března 2009 v 8:00 | Lizzie |  Prokletí
Takže další kapitola k Prokletým.. Je napsaná ve stejnej den jako ta předchozí, akorát v pozdější hodinu a s trochu vygumovanějším mozkem..xD Možná (skoro určitě) je to na tom vidět...xD takže omluva za chyby a přeju pěkný počtení... Lizzie..xD

"Nevíme. Nikdo z nás to neví. Jediné co víme je, že se po každém západu slunce musíme budit jako nestvůry. Krvežíznivé a naprosto bez jakékoliv svobodné vůle. Daly bychom se přirovnat k upírům. Až na to stříbro, kříže, česnek, sluneční světlo, rakev, bílou studenou kůži a zuby. V podstatě s nimi máme společnou pouze tu žízeň. Ale naši přeedci objevili prášky, které toho netvora v nás potlačí. Nezmizí, to ne. Ale my máme možnost vybrat si jestli necháme lidi žít nebo jestli budeme dál zabíjet. Ale pokud si prášek nevezmeme nebo v jiných výjimečných případech netvor získá navrcha pak to nejsme my kdo řídí naše činy. Přesto nás to neomlouvá. Poád - ať se nám to líbí nebo ne - jsme to my." odmlčela jsem se na chvíli.
"Co myslíš tím výjimečné situace?" nechtělo se mi to ukazovat tady na veřejnosti. A pak mě něco napadlo.
"Ale ty to vastně víš. Pamatuješ jak jsme potkali Erika?" chvíli přemýšlela a pak přikývla.
"Vrazila jsi do něj" Správně. Vrazila.
"Jo a tys mi potom řekla, že mám oči do fialova. Když jsem ti trvdila, že se ti to zdá. Lhala jsem. Měla jsme je v tu chváli úplně fialové. A on oranžové. To byla výjimečná situace."
"Myslím, že nechápu." samozřejmě, že ne. Jak by taky mohla. Povzdechla jsem si. Nedá se svítit. Podívala jsem se na Erika. Koukal kamsi do blba. Eliška do něj drbla.
"Co se-?" začal se ptát a pak si všimnul mého pohledu. Došlo mu co zhruba po něm chci. Nebylo to poprvé co jsem se na něj takhle dívala. Byla to nepříjemná povinnost. Neměla jsem nic proti Erikovi, ale to co ten dotyk způsoboval... Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem ji. A nesnášela jsem sebe. Přesto tentokrát by to mohlo být v něčem lepší. Ona se ti neobjeví. Nevím proč, ale byla jsem si tím jistá. Neobjevila se přece už tak dlouho. Vlastně od té doby co... Ale to je jedno. Je pryč. Sice ne navždy, ale pryč. Natáhla jse ruku a on taky. Měl stejný pohled jako já. Věděla jsem, že stejně jako já tohle nesnáší. Kdo by měl koneckonců rád ten pocit krvežíznivosti a ty odporný průpovídky. Dotkli jsme se a oči se nám rozzářili. Mě fialově, jemu oranžově. A Zuzka pochopila.
"Dost!" vyjekla vyděšeně. Netrvalo by to dlouho a stejně by jeden z nás ucuknul. To jsem věděla předem. Nikdy jsme to nenechali dojít tak daleko. Nikdy. A doufám, že ani nikdy nenecháme. Uckli jsme nastejno a oba okamžitě automaticky zavřeli oči. Nikdo nesměl vidět to žhnutí. Stačila i chvilinka a mohli jsme být prozrazeni. A to by nebylo dobré. Mělo by to katastrofální následky. Vedoucí k naší smrti. Tak mě napadá. Nebylo by to nakonec lepší? Žádné pokračování rodu, konec prokletí. Ale ne. Sice jsme jiní, ale snad máme právo žít. Je sice odporné, že já žiju, protože jiní zemřeli, ale s tím už nic neudělám. Mrtvým už život nevrátím. Bohužel. Otevřela jsem oči teprve asi po pěti minutách. Ta tma byla podivně uklidňující.
"Promiň." zašeptala jsem omluvně. Všeho s mírou a tohle byla až příliš názorná ukázka. Podívala jsem se na Elišku. Nevypadala vyděšeně. Tvářila se jako vždycky. Klidná. Vlastně umí se ona vůbec zlobit? Ano umí. To jsme přece viděli, jak vyjela na Erika. Což mě znovu navedlo na...
"Co se to tu dělo jak jste přišli? Co to mělo znamenat?" byla jsem zvědavá a zmatená.
"Nic." řekli oba až příliš rychle. První, vlastně druhý příznak toho, že se něco děje.
"Jo, jistě." ujelo mi. Vím, že jsem měla být radši zticha. Ale co? Prostě mě to zajímalo a nejsem malé děcko aby se mě neustále snažili před něčím chránit.
"Em, tady opravdu o nic nejde. Aspoň ne teď." odpověděla Eliška a opět se mrazivě podívala na Erika. Něco se tu dělo. Něco, co bych měla vědět. A o čem mi nikdo nechtěl nic říct. Když nechtějí, nechtějí. Jednou to z nich beztak bude muset vypadnout.

"Věř mi. Nejde o nic, co bys měla vědět." odpověděl Erik a vysloužil si akorát další naštvaný Eliščin pohled.
Tohle bylo opravdu moc i na mě. Ale mlčela jsem. Nechtěla jsem jí vytočit ještě víc.
O chvíli později jsme byli se Zuzkou sami. Začínalo to vypadat jako dřív. S tím rozdílem, že to už nikdy nebude jako dřív. Už nikdy nebudeme kamarádky. Ne takové jako tehdy. To co jsem udělala je něco na co se nezapomíná a co se jen tak nepromíjí. Vždyť se mnou celých pět let ani nepromluvila. Hlavně ji teď nijak nevyděsit. Nezkazit to.
Večer jsem se vrátila domů s veselou náladou, která ovšem neměla trvat dlouho.
 


Komentáře

1 Nessa- ♥Friends♥ Nessa- ♥Friends♥ | Web | 20. března 2009 v 16:32 | Reagovat

Ahojky!Všetkých obieham..ako sa máš??

2 Sasanka Sasanka | Web | 21. března 2009 v 13:45 | Reagovat

Rzhodla jsem se, že budu jen a pouze kritizovat... Už mě nebaví pořád jenom chválit a když ti vytknu chyby, možná to pomůže...

To znamená, že pro dnešek je to všechno, co jsem chtěla x) x) x)

3 Yone Yone | 14. března 2010 v 17:20 | Reagovat

ˇoóó... promiň, že jsem to nečetla tak dlouho... poslední dobou vůbec nemám čas. A čtení povídek je delší než čtení mangy. XD

AChjooooo.... to je zase napínavé. :3 Tý jo.... Možná se k tomu ještě večer vrátím. :3 Ale teď musím vypadnout.

Ale jinak je to úžasné... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama