Nová povídka - IV.

9. dubna 2009 v 11:03 | Lizz |  Nová povídka

Tk jo..xD Další kapitolka.. xD radši se zdržim svých proslovů.. Zůstanu jen u klasického, omluvte chyby, pěkný počtení a nezapomeňte na koment..xD Lizz



"Hledáš někoho Karalen?" Dívka se otočila a uviděla Mariána vypadal unaveně. "Teď už ne. Hledala jsem tebe. Jestli nechceš tak mi o tej legendě nic neříkej. Času dost. Počkám než bude ten pravej okamžik, abych se dozvěděla pravdu. A teď promiň musím jít. Slíbila jsem Georgovi, že se za ním ještě zastavím. Je v pohodě, mluví normálně vůbec mi nepřijde, že by byl hluchej akorát člověk musí umět znakovku nebo psát a pak si s ním perfektně pokecá. Je s ním sranda." řekl, otočila se a odešla. Byla už v polovině chodby, když uslyšela jak na ní Marián volá.
"Karalen!Nechoď, počkej chvíli něco ti ukážu, ano?" Dívka si sice na chvíli pohrávala s myšlenkou nechat ho tam stát a odejít za Georgem, ale nakonec se otočila. Přemohla ji její zvědavost. "Dobře. Děkuju že se nezlobíš, ale já ti to nemohl říct. Teď pojď prosím za mnou." řekl a oba se vydali mlčky na cestu. Karalen mlčela protože nevěděla co říct. A Marián? Ten měl co dělat se svýma myšlenkama. Neustále musel přemýšlet nad tím jak jí má říct co se má stát. Došli až nakonec chodby. Marián odemkl dveře, které měli po levé ruce. V pokoji si sedl ke stolu a podal Karalen knížku. "Tohle si přečti a možná všechno pochopíš. Kdyby ti něco nebylo jasné zeptej se." sklonil se nad stolem a naoko si přestal Karalen všímat. Dívka zamířila k do pokoje.
"Ahoj," pozdravila spolubydlící. Ahoj, Georgi. Pozdravila i svého nového kamaráda. "Ten novej je nějakej divnej vůbec si nás nevšímá. Jak to, že tebe jo? A co jste vykoumali z Mariánem? A co to máš za knížku?" sesypal se na ní příval otázek od jejích spolužáků. "Jestli to mám brát jako výslech tak vás upozorňuju, že bez právníka mluvit nebudu." řekla a zasmála se. "Ne víte pokud neumíte znakovku, tak se s Georgem nedomluvíte, neslyší. A zbytek vás nemusí zajímat." dodala tajemně. "Znakovku? Co to je?" ozval se jeden a další se hned přidal. "A proč nás to nemá zajímat?" "Dobře." řekla nakonec Karalen a všechno jim vysvětlila, že znakovka je znaková řeč a je to hrozně jednoduchý a taky jim vypověděla, co se dělo ve třídě. Karalen si chtěla sednout na postel a číst si tu knihu, ale v pokoji byl děsný hluk a někdo ji neustále otravoval. Po chvíli knihu zaklapla a vyrazila směrem k Mariánově pokoji. Když došla před pokoj zaklepala a vešla dovnitř. "Co potřebuješ Karalen?" zeptal se Marián a ani nezvedl hlavu od stolu. "Já . . vlastně se chci zeptat jestli bych nemohla bejt tady. Na pokoji není klid a někdo má pořád buďto dotazy a nebo blbý připomínky, prostě se tam nemůžu soustředit na čtení, ale jestli víš o nějakym klidným místě kde mě nikdo nenajde, klidně půjdu tam." řekla, ale na Mariána se nepodívala. "Jo, sedni si na postel nic jinýho tu totiž není, ale toho sis nejspíš všimla." řekl, ale pohled měl neustále zabořený na papír na desce stolu. "Díky." řekla, posadila se na postel a začala číst. Knížka byla o historii magie, magických bytostí nebo všeho co se magie nějak dotýkalo i když nepřímo. Takhle to šlo každý den. Karalen šla nejdřív do hodin, odnesla si věci na pokoj a potom za Mariánem pokračovat ve čtení knížky. Na pokoj se vracela vždycky až pozdě večer, podle toho jak ji knížka zajímala a co v ní bylo. Sem tam v knize narazila na nějakou válku, ale to bylo nejčastěji mezi magickými bytostmi a většinou brzo utichali. Ze čtení jí, ale bylo jasné, že upíři a vlkodlaci jsou nepřátelé snad od té doby co existují. Asi po čtrnácti dnech čtení objevila první zmínku o začátku toho sporu, který trvá dodnes.
Válka lidi - smrtelníci versus magie. Ten den se poprvé na něco zeptala. "Tím to začalo, že jo?" zeptala se nic nechápajícího Mariána. Nemohl přece vědět, jak daleko Karalen dočetla a tudíž nemohl vědět ani na co se ptá. "Promiň, ale nevím co myslíš. Ukaž kde jsi." "Tady." ukázala dívka prstem na stánku. "Tímhle ten spor začal že jo? V lidech to bylo dlouho, ale tohle to, to odstartovalo. Ten masakr. Ty lidi se nemohli nijak bránit a všechno to bylo kvůli tomu, že vlkodlaci chtěli trumfnout upíry nebo naopak. Neříkám, že lidi byli svatoušci to ne. A nejspíš by to stejně jednou vypuklo, ale kdyby tohle někdo udělal mě taky bych se chtěla pomstít. Nejspíš toho na ně bylo moc." řekla mu dívka svůj názor a Marián se na ní smutně podíval a souhlasně dodal. "Nejspíš toho na ně bylo moc, ale proč se mstili i najádám, dryádám, elfům a nám hadím našeptavačům. Když my jim pomáhali. Můj druh, aby jim neublížili hadi, najády se starali o jejich potoky, dryády o stromy. My jim nic neudělali a přesto se nám mstili." Nad tím chvíli Karalen přemýšlela, ale pak odpověděla. "Nejspíš měli strach, když se lidi něčeho bojí mají tendenci to ničit." řekla a podívala se na Mariána, který dodal. "Asi máš pravdu…" na chvíli se odmlčel a Karalen za něj dořekla větu. "…ale stejně to nebylo správné. No nic budu muset. Už je pozdě. Tak ahoj." rozloučila se s Mariánem a bylo jí líto že už musí jít. Bylo jí s ním dobře. "Ahoj. Jo Karalen málem bych zapomněl. Teď tu asi tak týden nebudu. Tak si vezmi tohle." řekla a podal dívce klíč. "Aby jsi se sem měla jak dostat." dodal a dívka si od něj klíč vzala. "Díky a ahoj." nevyptávala se kam Marián mizí každý měsíc o úplňku. Sama si dala dohromady co to asi znamená. "Ahoj." Rozloučili se a Karalen odešla na pokoj kde padla na postel a ihned usnula, ani pyžamo si nestihla obléct.
Druhý den ráno Marián opravdu ve třídě nebyl a ani na pokoji ho nenašla. Nebyla si jistá jestli ostatní taky ví o tom co se s ním děje. Zase měli toho trpasličího učitele, kterého měli pokaždé, když Marián chyběl. I přesto šla k němu na pokoj sedla si na postel i když bylo dnes u stolu volno a dala se do čtení. Ten den se zdržela o něco déle a byla zabraná na tolik, že přeslechla klepání. Když se dotyčný nedočkal odpovědi. Otevřel dveře a ještě než se podíval dovnitř spustil. "Mariáne? Měli bychom si promluvit o té dívce… Jak že se to jmenuje?" Myslel si, že na posteli sedí Marián o to větší překvapení ho čekalo. "Jmenuju se Karalen. A Marián tady není je totiž úplněk. Jejda to už je hodin asi bych měla jít." Chtěla odejít, ale starý profesor na ni jenom civěl. "Ta Karalen?" "Pokud myslíte jestli ta o které mluví ta věštba, tak podle ostatních ano. A mohl by jste prosím vás jít potřebovala bych zamknout." "Jistě. Samozřejmě." A oba vyšli ven. Karalen zamkla a odešla pryč.
Týden utekl jako voda a Marián nikde. Ten den byla Karalen nějaká nervózní jako kdyby se něco chystalo jenom nevěděla co, ale to se měla už brzo dozvědět. Jak tak byla zabraná do svých myšlenek nepostřehla, že na ni profesor mluví. Probrala se, až když do ní George drbnul. "Promiňte co jste říkal? Nějak jsem vás přeslechla." vymluvila se dívka na první věc, která ji napadla. "Jistě. Říkal jsem že pro vás vyučování končí. Máte se dostavit za Mariánem."
Teď se dívka vylekala co se asi stalo, že má opustit vyučování. Nedávalo jí to smysl. Ale i přesto věděla že nic se neděje jen tak. Proto si sbalila věci a odešla. Když odcházela, všimla si, že trpaslík vypadá trochu naštvaně. Karalen doběhla do svého pokoje, položila baťoh na postel, chňapla knihu a utíkala k Mariánovi. Měla divný pocit že se něco stalo nebo stane. Neťukala a rovnou vešla dovnitř. "Dobrý den. Ahoj Mariáne. Co se ti to stalo?" zeptala se, protože když se podívala pořádně všimla si že vypadá nějak unaveně a že má plno šrámů. Podívala se pozorně na toho profesora a poznala v něm toho člověka, kterého potkala nedávno u Mariána, který s ním chtěl mluvit o ní. A teď tu stojí a oba se tváří tak divně. Karalen nic nechápala. "Máte už tu knihu dočtenou, slečno?" zeptal se po chvíli ten profesor. "Téměř. Dneska bych jí mohla během hodinky dvou přečíst." odpověděla čím dál tím víc zmatenější dívka. "Výborně v tom případě se tu za hodinu a půl zastavím a očekávám, že to budete muset mít přečtené." Jakmile to dořekl, otočil se a zmizel.
Karalen se podívala na Mariána doufala že jí třeba něco vysvětlí, ale to ne. On si jenom jako obvykle sedl ke stolu a začal tam cosi dělat. V tu chvíli na něj měla Karalen děsnej vztek, ale do hlavy mu neviděla a nevěděla ani co cítí a popravdě řečeno dvakrát do skoku mu zrovna nebylo. Vlastně mu bylo dost hrozně. Ze začátku dívka nic nechápala, ale jak to dočítala začalo jí čím dál tím víc věcí docházet. Proto se chováš tak divně? Pomyslela si v duchu a Marián jí kupodivu odpověděl, ale nebyla to nějaká sáhodlouhá odpověd jenom. Čti dál! Teď už Karalen nechápala vůbec nic. Věděla sice, že je možné poslat někomu telepatickou zprávu, ale vždycky se musela hodně soustředit a i tak se jí to víc nevedlo než vedlo. A potom tohle taky jako zpráva myšleno nebylo. A tak teda pokračovala ve čtení. Až se dostala k posledním řádkům. Ty si musela přečíst několikrát než jí došlo co se tam píše
Existuje věštba, ve které je řečeno kdo může ukončit dlouhotrvající boje. Tu může vyzvednout pouze dívka nebo chlapec nebo všichni. Dívka novem prokletá a chlapec jehož kletba úplňku zasáhla a při tom není čistým vlkodlakem. Pouze oni mohou vyzvednout a poslechnout si věštbu. Jejich osud je spojován s čímsi hrozivým. Prý se budou muset obětovat. Řekl jediný svědek věštbyChlapec a dívka. Noc a den.Úplněk a nov. Tato kniha, má svou sestru v níž je druhá část ve které je návod jak a hlavně kdy se dá věštba najít. V této knize zase stojí kde. Až se noc a den, úplněk a nov, dívka a chlapec spojí teprve tehdy bude odvrácena hrozba, ale ani jedno z dětí to nemá přežít. Ani jedno z vyvolených a nikdo neví proč.
"To je o nás že ano?" Nic Marián mlčel jako kdyby mu jazyk z pusy někdo vyřízl. "Mariáne! Je to o nás?!" Zase nic. "Podívej se na mě a řekni mi to už konečně." Nic Marián pořád mlčel a Karalen začínala být docela naštvaná. "Fajn, když se mnou nechceš mluvit nemluv, ale abys se pak nedivil. Budu dál dělat, že nic nevím, že se to mě ani tebe netýká i když vím, že ano. A dál si budu myslet že jsi vlkodlak. Měl jsi mi to říct." Teď už doopravdy zuřila a Marián to poznal. Neochotně se tedy na ní podíval a ve tváři měl smutek. "Ano Karalen je to o nás. A jak jsi mohla zjistit tak nejsem vlkodlak. Ale pochybuju, že bys mi věřila a šla se mnou kdybych ti tenkrát řekl. Promiň většina lidí si vybrat může, ale ty se mnou musíš jít máme se totiž obětovat. Řekni věřila bys mi? Jo vím je to nespravedlivý, ale bohužel je to tak a já s tim nic neudělám i kdybych nakrásně stokrát chtěl." A usmál se takovým tím ironickým úsměvem. Tak stáli a koukali na sebe. Najednou si Marián něčeho všiml a chytil ji za zápěstí, na kterém uviděl sice malinkatou, ale zřetelnou hvězdičku. "Asi bys měla jít. Musím si něco vyjasnit." "Jasně promiň asi bych doopravdy měla jít." řekla a vydala se do pokoje.
Nikdo tam naštěstí ještě nebyl takže klidně mohla přemýšlet. Co se to děje. Koukla se na zápěstí a uviděla tam malinkatou hvězdičku. To jí zmátlo nikdy tam nic takového neměla tím si byla jistá, ale proč to Mariána tak vyděsilo to jí bylo záhadou, ale i to se měla jednoho dne dozvědět. Po tomhle jejich rozhovoru nebo spíš hádce neměla Karalen zrovna chuť potkávat Mariána každej den ve škole a tak tam prostě přestala chodit. Další tři dny buďto jenom ležela na posteli a civěla do stropu a nebo chodila po zahradě okolo školy. A když se jí holky ptaly co se děje vždycky jenom řekla nic a odešla. Také George se jí ptal, ale když se nic nedozvěděl od ní rozhodl se zeptat o hodině Mariána. Sotva tu otázku vyslovil ve třídě se najednou rozhostilo úplné ticho. Všechny totiž zajímalo, proč Karalen přestala chodit do hodiny a s nikým nemluví.
"Nic se neděje. Co by se mělo dít?" zeptal se ne zrovna udiveně Marián čekal, že tahle otázka jednou zazní, ale nečekal že bude takový hrobový ticho. "Nejsem blbej takže mi netvrď že nic. Protože Karalen od tý doby co vyšla od tebe s nikým nemluví, nechodí na hodiny, skoro nespí nebo si to aspoň myslím protože chodí spát jako poslední a ráno je vzhůru první s kruhama pod očima. Taky skoro nejí tak mi netvrď, že se nic neděje. Možná jsem hluchej, ale rozhodně ne slepej." Mluvil teď malinko naštvaně, ale taky byl zvědavej co, že se to vlastně děje. "Pokud se ti s tím nesvěřila tak já za to nemůžu. Řeknu ti to takhle má problém a musí se s nim srovnat. Já to řešil taky a stojim tu ne? Neboj se o ní dneska si s ní promluvim stačí?" To, ale Georgovi přišlo divné něco mu na tom nesedělo. "Počkej, ten problém není náhodou mezi ní a tebou?" Teď se Marián musel usmát. "V tom smyslu v jakém to myslíš ty ne. Ale jinak ano vlastně se to týká všech, ale bohužel hlavně mě a Karalen. Stačí? Nebo bude výslech pokračovat?" řekl a bylo na něm jasně vidět, že pro něj debata na tohle téma už skončilo, ale George se chtěl ujistit. "Takže s ní opravdu nic nemáš?" "Jsi natvrdlej nebo ti to jenom nedochází snad jsem řekl že ne? A co řeknu to je pravda. Mezi mnou a Karalen nikdy nic nebylo a nebude tím si můžeš být jistý. Pro dnešek konec vážení." ukončil výuku a šel rovnou za Karalen do pokoje. Dívka opět ležela na posteli a civěla do stropu takže si nevšimla, že do pokoje vešel Marián.
"Jak ti je?" "Nevím, jak bys řekl, že mi může bejt?" Vypálí na něj trochu ostřeji než měla původně v úmyslu, ale neposadí se. "Nejdřív k nám jen tak přijdeš a otočíš mi život vzhůru nohama, potom mi řekneš že máme oba zemřít a nakonec tě vyděsí hvězda na mým zápěstí, ale odmítáš mi co to znamená, ale já už toho mám po krk jak mi tady pořád někdo něco tají. Takže jo mám se skvěle. Konec konců proto pečlivě docházim na tvoje hodiny, se všema normálně mluvim a podobně." řekla vztekle, ale na Mariána se při tom ani nepodívala." Karalen, já si to opravdu nevymyslel a nebudu se ti omlouvat za to že ti neřeknu co ta hvězda znamená, protože si a ani tobě prostě nechci dělat falešný naděje. Jestli by to bylo možný mohla by jsi zítra přijít do hodiny? Myslím že další debatu z Georgem na téma jestli mi dva spolu náhodou něco nemáme nebo co se to vlastně děje bych už asi nepřežil a navíc se ti blíží zkoušky neměla by jsi toho moc zameškat." "Fajn já přijdu, spokojenej?" "Díky a nezlob se na mě. Já si to vážně nevymyslel a taky z toho nejsem zrovna dvakrát nadšenej, ale už jsem se s tím smířil tak nějak. A věř mi kdyby to šlo udělat jinak udělal bych to." V tu chvíli se Karalen posadila. "Vždyť já vím, ale prostě je toho na mě moc." A aby odvedla řeč jinam oznámila mu. "Ale mám jeden dotaz, teda ono jich je víc, ale proč se na mě ta kletba ani jedenkrát ještě neprojevila?" "Nevím i já se tomu divil, ale profesor mi vysvětlil, že dokud jsi svou krev nespojila s krví někoho jiného nebo dokud jsi neprošla jistou chodbou prokletí se nenaplní. To jsem se já dozvěděl až příliš pozdě. Ta chodba je na zahradě a je to super místo. Pokaždé vypadá jinak a vede jinam. Chtěl jsem ti to říct, ale nemohl. Nevěděl jsem jak ti mám říct že musíme…zemřít." To poslední slovo mu nešlo z pusy. "Tohle je ulítlý. Ale musím přiznat, že mám strach vím není z čeho vždyť zatím se mi nic neděje, ale stejně se bojím. Věřím ti a nevím jestli bych s tebou tenkrát šla kdybys mi tohle to řekl. Pravda je, že nejspíš ne. Poslední dobou jsem nějaká nervózní." přiznala se mu a pak ještě dodala. "A proč tě tak děsí ta hvězda na mém zápěstí?" "To ti zatím neřeknu. Ne dokud si nebudu úplně jistý. A omlouvám se měl jsem ti to říct, ale upřímně divím se, že ti to dávno někdo ze tvých spolužáků neřekl potom co jim dala Zuzana najevo jak to je doopravdy. Bát se nemusíš zatím není čeho doufám." řekl ne zrovna jistým hlasem. "Dobře, ale stejně mám takovej divnej pocit že se něco stane, jenom nevím co." To už seděli oba na její posteli a povídali si jako dva starý známí, kteří se nikdy nepohádali. Karalen vzala bezděčně jeho ruku a podívala se mu na zápěstí.
"Ty jí tu máš taky." řekla po chvíli, ale jeho ruku při tom nepustila. "Cože?" "Tu hvězdičku. Vidíš." řekla a ukázala na místo kde opravdu byla temná hvězda. "Takže mi netvrď, že nevíš, co to znamená když to máš na ruce." "Prosím tě zatím to neřeš ano?" "Fajn, ale stejně…" "Žádné ale Karalen prostě na to zapomeň." Dívka se pokusila na to nemyslet a najednou si vzpomněla na mámu, tátu a Toma. Vůbec nevěděla proč, prostě jí je něco připomnělo a její tvář zesmutněla. "Co se stalo Karalen?" zeptal se Marián i když tušil co se dívce honí hlavou. "Ne nic jenom jsem si vzpomněla na rodiče a brášku. Doma mě docela štval, ale teď se mi po něm stýská. Zvláštní. Zajímalo by mě co asi teď dělaj a jestli si vůbec všimli, že ta holka co tam teď s nima nejsem já. Je divný, že to tady vyprávim zrovna tobě. Ty máš nějaké sourozence? A co vaši?" Teď zase posmutněl Marián. "Myslím, že nějaké sourozence mám, ale nikdy jsem je neviděl. Kdysi jsem nechtěně vyslechl rozhovor o mých rodičích a sourozencích. Prý ještě pořád někde žijí, ale pro mě bude lepší když je nevidím, jenom proto kým jsem. Jediné dvě jména co jsem slyšel byli Linxia a Abigail. Nevím jestli jsou to sestry nebo nějací jiní příbuzní nebo jestli je jedna z nich mojí matkou. Nikdy jsem nikoho z nich neviděl. Neboj vaši určitě nic nepoznali a i kdyby tak ví, že jsi v bezpečí. A jim se taky nic nestane neboj." "Promiň nechtěla jsem…nevěděla jsem, že nevíš kdo jsou tvoji rodiče, ale věřím že je určitě poznáš." V tu chvíli vlítnul do pokoje George a zbytek obývajících.
"Co se děje? Máte děsně pohřební výrazy něco mi uniklo?" zeptal se George, který se mezitím naučil i odezírat, takže Karalen už znakovku nepotřebovala. "Ne nic Georgi, nic se nestalo." řekla takovým ještě trochu posmutnělým hlasem. "Jenom jsme trocha vzpomínek, víš?" "Hmm asi nic Veselého, co?" "To teda ne, věř mi." odpověděl mu tentokrát Marián a bez rozloučení odešel. Sotva se za ním zavřeli dveře sesypali se na Karalen milióny otázek nebo dívce to tak, alespoň připadalo. Když jí začali docházet jak odpovědi tak nervy zvedla se a taky odešla. Ten zbytek dní co jí zbýval do zkoušek utekl jako voda.
Nastal den D jak ráno konstatoval George a všichni se zasmáli jenom Karalen nebylo do smíchu při představě co jí čeká, ale nakonec se ukázalo, že se bála zbytečně. Zvládla to skoro na jedničku trochu jí chyběli ty tři dny co nebyla ve škole, ale i ty zvládla přece jenom to nebyla zase taková doba. Ten den se za ní zastavil Marián a když viděl jak září zeptal se jí, jak dopadli zkoušky i když věděl že to bylo zbytečný. "Suprový. Měla jsem sice strach, ale ukázalo se že zbytečně. Co se děje? Vypadáš nějak divně?" řekla a zarazila se protože se jí jeho výraz nelíbil. "Přišel jsem ti pár věcí vysvětlit. Jak už víš vlkodlak nejsem, ale každý úplněk se měním v něco mnohem horšího než je vlkodlak. Myslel jsem že by jsi to měla vědět, protože až skončí úplněk, který je mimochodem zítra, vydáme se na cestu. Po dobu můžeš bydlet u mě tvoje místo na pokoji dostala totiž Sára."
 


Komentáře

1 Aranel van de´Corvin Aranel van de´Corvin | Web | 9. dubna 2009 v 12:30 | Reagovat

kolik je tak Mariánovi?xD xD xD xD Jiank super super super =o)

2 M.inusK.a M.inusK.a | Web | 9. dubna 2009 v 14:53 | Reagovat

taky píšu , a podobný styl jako ty, akorát na blog bych si to nedala :-D
P.S. tu anketu tam mám právě proto, že to tak lehký není :-D

3 Sasanka Sasanka | Web | 10. dubna 2009 v 20:18 | Reagovat

wow, to je dlouhý x) tohle bych nesesmolila x) Líbí se mi to, i když umíš psát i líp x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama