Prokletí - XVI

9. dubna 2009 v 10:57 | Lizz |  Prokletí
Začíná to divně, pokračuje to divně a divně to i končí... Už by to opravdu chtělo nějak uzavřít.. Asi je zabiju...xD O velikonocích..xD Ba ne.. teď kecám..xD Nwm co s tim vyvedu, ale už to fakt musim ukončit... už totiž nwm co k tomu pořád psát a je to jenom divnější a divnější... No nic.. Pěkný počtení, pardon za chyby a za komenty budu vděčná.. Lizz..xD P.S.: Zkrácení přezdívky..xD Lizz je rychlejší a bude to i praktičtější..xD tkže tk..xD

Takže když jsem se navečer - ještě za slunce - vrátila domu nečekalo mě rozhodně nic příjemného. Vzala jsme si prášek a probrala jsem se světe div se s v hlavě. Nechápala jsem to. Nechtěla jsem to chápat. Slyšíš mě ráda? Jak je to dlouho, co jsem ti dala pokoj? Pár let jistě, že?
"Zmlkni." Zavrčela jsme pro sebe vztekle.
"Všechno v pohodě?" ozvala se z koupelny kuchyně Eliška.
"Eh… Jo, jasně." Jak se to vezme. Tohle v pohodě není.
Krev? Cejtim tu lidi… zašklebila jsem se.
Ale, ale… Ty jíš i malý Prokletý? Zeptala jsem se s jistým pocitem zadostiučinění.
Ne. Ale dneska půjdeme ven a budeme se bavit. Konečně…
"Ne!" vyjekla jsme nahlas, aniž by mi to docházelo.
"Em? Všechno v pohodě?"
"Ne. Ne tak docela, ale nic co bych nezvládla. Jdu spát." Řekla jsem a s opravdu dobrým úmyslem zamířila do pokoje.
Na pohovce ještě pořád ležel Erik a byl tak trochu mimo. To bylo neobvyklé. Co mu to tak trvá než se probere? Zmateně jsem se na něj podívala. Pohnul se vzápětí i posadil. Pak otevřel oči. Vyjekla jsem. Tak tohle je moc i na mě.
"Eriku?" hlesla jsem potichu.
Jeho oči zářily o hodně víc než by měly. Něco se zase pokazilo. Že se tomu já pitomá ještě vůbec divím. Mělo mi dojít, že já se tomuhle nevyhnu. Já a on také ne. Eliška ano. My dva ne.
"Ahoj. O dlouhé době. Jdeme?" Lov, lov, lov, lov, tra-la-la-la-la-la…
"Ne! Přestaň!" ječela jsem… no sama na sebe. "A ty," otočila jsem se na Erika. "Nikam nepůjdeš ani se mnou ani beze mě."
Ušklíbnul se. Jistě měl k tomu důvod. To už tady jednou bylo. A odešel - beze mě. Jasně, povedlo se mu úplně, co chtěl, ale i tak. Jenom fakt, že se dostal ven o něčem svědčí.
"Takže jdeme?" natáhl ruku. No jistě, já se ho dotknu, posílím jí tím a půjdu s ním. Dala jsem ruce za záda. "Nikam nejdu. Eliško?!" křikla jsem na ní. Co tam dělá? Ta snad spí.
"Nekřič. Děti…" přišla a nechala větu vyznít.
Pro normálního člověka by to muselo vypadat docela děsivě. Tři dvoumetrové, okřídlené postavy, kterým svítí oči. Já jsem se skoro rozesmála. To bude těma nervama.
"Můžeš mu vysvětlit, že dneska nikam nepůjde?" podívala jsem se po ní.
"Eriku, proboha živého, co to zase vyvádíš?" zkusila to Eliška.
Lov… Chce jít na lov. To byla hodně blbá otázka, nemyslíš? Ztichni. Tvoje názory nikoho nezajímají. Super už zase trpím samomluvou. Psychiatři by ze mě měli radost. Fakt že jo. Vlastně z nás všech.
"Jdu na lov. A ona," ukázal na mě. Jaké překvapení. "Jde se mnou."
Jak kafemlejnek. Že ho to ještě baví opakovat pořád dokola. Zavrtěla jsem hlavou a předběhla náš obvyklý rozhovor.
"A ty mě k tomu donutíš?" ha, trochu vyvedený z kontextu. Tohle přece vždycky říkal on. No uvidíme jeho odpověď.
"Hm… Vlastně jo." Řekl a přišel blíž. Zmateně jsem couvla. Ať se chystá udělat cokoliv nic dobrého to nebude. Chytil mě za ruku. Pokusila jsem se mu vycuknout.
"Už chápeš? Ty nemáš na výběr." Zasyčel mi do ucha. Samozřejmě, že jsem pochopila. Trochu povolil stisk. Znovu jsem trhla rukou - tentokrát s úspěchem.
"Snažíš se úplně zbytečně, Em."
Sakra. Jako bych to nevěděla. Samozřejmě, že se snažím zbytečně. Utéct ven nemůžu už jenom díky těm pitomým křídlům, ale pokud to neudělám jsem bez šance se mu vyhnout. A ani venku nebudu v bezpečí. Ne před ním. Další z mnoha věcí spojená s Prokletím. Je toho moc a jeden nikdy nemůže s určitostí říct jak to dopadne. Využil mojí chvilkové nepozornosti a v mžiku už mě zase držel. Krev. Lov. Ve dvou. Hurá. Zaťala jsem zuby. Nechci. Nemůžu. Ne znovu. Bohužel Erik měl evidentně jiné plány. Kam, sakra, zmizela Eliška? A pak to napadlo i mě. Děti. Naštěstí pro mě to nevypadalo, že by si Erik vzpomněl na kterékoliv z dětí. Ne, byl až příliš zaujatý tím, aby mě nepustil. Už dopředu jsem věděla, že nemám šanci se mu vykroutit. A mohla jsem kopat, kousat, škrábat jak jsem chtěla. Byl silnější - stejně jako každý z nás, když se podvolí tomu… No však víte. Začínala jsem vidět rudě.
"Eriku, prosím." Zkusila jsem to naposled a pak nad sebou ztratila veškerou kontrolu.

Probrala jsem se až ráno v nějakém lese a celá od krve. Nevěřícně jsem si prohlížela zkrvavené ruce a doufala, že tohle je jenom sen, že se probudím doma ve své posteli. Že se nic z tohohle nestalo. Bohužel, když jsem se postavila všimla jsem si nohou, které vyčuhovali z keře. Popošla jsem blíž a z toho pohledu se mi zvednul žaludek. Bylo to nechutný. I na nás. Dvě úplně rozpáraný těla. Chytla jsem za pusu, ale to se nějak minulo účinkem. Jaksi jsem zapomněla, že i na nich je krev. Takže v následující sekundě jsem zvracela. Nechutný. Takže to není sen. Super. Podívala jsem se na ještě pořád spícího Erika. Chytnul mě najednou naprosto iracionální vztek. Věděla jsem, že on za nic nemůže, že to včera nebyl on, ale přesto jsem zuřila. Jediný jeho štěstí bylo, že spal. Ne dost dlouho.
"Ahoj, Em… a…" zmateně se rozhlížel kolem sebe.
Radši jsem zatnula roce v pěst a stiskla zuby. Nechtěla jsem být hnusná, ale pokud nepřestane brzo budu. Přejel mě pohledem a pochopil. Přišel o krok blíž a já o krok couvla.
"Em, mrzí mě to."
"Tak mrzí jo? To je pěkný, že tě to mrzí, ale to jim život nevrátí." Křičela jsem a po tváři mi už zase tekly slzy. Stalo se to znova. Už zase. Přišel blíž a pokusil se m obejmout. Pokusil je dost vhodný.
"Nešahej na mě. Kdyby… Tohle se nemuselo stát. Tohle se nemělo stát. Takže na mě nešahej!" Jejda asi jsem to trochu přehnala, ale pochopil.
"Promiň." Vztek se rychle změnil na něco co jsem nedokázala pojmenovat. Prostě jsem zase jenom seděla na zemi, schoulená jakoby do klubíčka a brečela. Teď věděl, že už přijít blíž může.
 


Komentáře

1 Katk@ -SB Katk@ -SB | Web | 14. dubna 2009 v 17:12 | Reagovat

Tahle kapitola se mi moc líbí! Asi nejvíc ze všech. Konečně se tam něco děje. A upozorňuju, že to nemáš zařazené do rubriky!

2 Aranel van de´Corvin Aranel van de´Corvin | Web | 26. dubna 2009 v 17:32 | Reagovat

jj moc pěkný

3 Yone Yone | Web | 26. března 2010 v 17:53 | Reagovat

já bych asi spáchala sebevraždu. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama