Prokletí - XXI

30. května 2009 v 19:23 | Lizz |  Prokletí
Tak jo tahle povídka mě opravdu bavila... Psala jsem ji ráda, ale tahle kapitola je poslední... Snad se vám bude líbit... Lizz


Ještě pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu to udělal?? Nevymyslela jsem si to jenom? Ne. Jeho zářící oči - v obou slova smyslech - mě v tom utvrzovaly. Neskutečné. Pořád jsem tomu tak trochu odmítala věřit, i když moje větší část se radovala. Řekl bych, že výraz mého obličeje o tom vypovídal víc než dokonale. Překvapené oči a pusa roztáhlá od ucha k uchu.
"Eriku..." hlas se mi zadrhl v krku. Bezva. Teď budu pro změnu koktat já.
"Co?" zeptal se po chvíli ticha a celou dobu ze mě nespustil oči. Co jsem to vlastně chtěla říct? Zavrtěla jsem hlavou. Začínala jsem promokata vlasy by se daly ždímat už před chvílí. Zima mi přesto nebyla. Jedna z výhod Prokletí. Jaký význam vlastně mělo ? Jistě, vím, že mělo potrestat naše tři rody, ale proč? Co naši předci provedli tak děsivého, že za to musíme pykat ještě mi dnes? Popravdě tohle není poprvé, co mě něco takového napadlo. Přemýášlela jsem nad tím dřív dost často, ale pak jsem zjistila, že to nemá cenu. Stejně se to nedá nijak zjistit. Jistě pověsti by byli jistou možností - kdyby ovšem nějaké existovaly. Naši předci po sobě uměli výborně zametat stopy - to jsme asi zdědili. Jediné co je nám trochu podobné jsou pověry o upírech a vlkodlacích. Upíři svým vzhledem a vlkodlaci tím, co dělali. Rozpárali obět a vypili jenom trochu krve. Přesně jako my. Možná, že tyhle dvě bytosti vznikly částečně díky nám, možná že ne. To opravdu už nemám šanci zjistit. A i kdybych to zjistila pomohlo by to v něčem?? Nejspíš ne... Podívala jsem se zpět na Erika a jeho oči už nebyli zářivě oranžové. Malinko jsem se pousmála, ale pak mi došlo pár dalších věcí a já se zamračila. Fajn, takže si to shrneme. Zaprvé: Erik mě má evidentně stejně rád jako já jeho. O otrochu víc než jenom jako dobrou kamarádku. Jenomže co s námi bude dál? Nechci aby kvůli tomu, že já budu šťastná umírali lidé, kteří nejspíš ani nikdy nikomu nic neprovedli. Ale na druhou stranu nechci ani ublížit Erikovi. Super. Proč nikdy nic nemůže být jednoduché? Přirozené? Aspoň jednou v celém mém zbytečné dlouhém životě.
"Co se děje, Emily?" Nejspíš si všiml změny v mém výrazu. Ale tohle se mi nechce vysvětlovat. Mám pocit, že teď je všechno v pořádku, že to takhle má být. Nadruhou stranu, jak by mohlo být v pořádku něco, co bude zabíjet nevinné lidi?
"Aha." povzdechl si dost utrápeně. Nejspíš nad tím taky přemýšlel a nejspíš docela dost a často.
"Co s tím, Eriku? Nechci ublížit tobě, ale ani nikomu jinému. Ne za cenu vlastního štěstí." zase jsem sklopila pohled.
My prostě nemáme být šťastní. Možná Eliška, ale ani té to nevyšlo tak jak si představovala. Ale zasemá aspoň děti. A vypadá docela šťastně. V rámci možností. Ale co my dva? Co já a Erik? Pohladil mě po tváři a já preventivně zavřela oči.
"To zvládneme. Nikomu se nic nestane. Slibuju." Slibuje.
Proč tomu tolik chci věřit? Proč chci aby to byla pravda? Ale bohužel vím, jaké to je když si ona prosadí svou. Znám to až moc dobře. Příliš na to, abych věřila, že to zvládneme. V očích mě pálily slzy.
"Neslibuj něco o čem víš, že to nemůžeš splnit." Tohle bylo hnusný já vím, ale co jsme měla říct? To bude v pořádku? I když vím, že nebude? Ne, lhát mu odmítám. Lov. Krev. Jídlo. Erik. Vylekaně jsem ucukla. Co ta tady dělá? Jak to?? Neměla se vrátit. Ne teď. Ryhle jsme o krok ucouvla. V tu chvíli mi nedocházelo, jak to z jeho pohledu muselo vypadat blbě. Také na mě koukal doce dost ublíženě, ale v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno. Byla jsem vyděšená. Znovu.
"Měli bychom se vrátit." podívala jsem se na něj omluvně. To bylo to jediné co jsem mohla dělat. Omluvně se dívat. Zavrtěl hlavou. Najednou se ozvala rána. Znělo to jako výstřel. Poplašeně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale nikdo nikde nelžel, ani nestál. Děsila jsme se otočit, když mi došlo, že kromě nás dvou tu nikdo nebyl. Pohled se mi zastavil na místě, kde Erik nestál!!! Ležel na zemi a po tričku se mu rozpíjela krvavá skvrna.
"Ne!" tělem mi projela vlna bolesti. Existuje zranění, které ani my nepřežijeme. Kulka do srdce. A přesně to se právě stalo Erikovi. "Ne..." vzlykala jsem a držela jeho tělo. "Eriku..." slzy mi teď telky proudem, ale bolest nijak nezmírňovaly. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného, než na to, že je mrtvý. "Ne... Prosím, ne.... Eriku..." Ne. Ne. Tohle musí být hodně zlý sen. Musím se vzbudit. Hned! Sakra! Ne! Prosím.... Pomoc! Zaslechla jsem kroky, že by moje prosby byli vyslyšeny?
"Pomoc!"křičela jsem zoufale. Kdybych tehdy věděla, že tahle osoba mi opravdu nepomůže... "Prosím."otočila jsem se dozadu k přicházejícímu. Byl mojí jedinou a poslední nadějí. I když jsem věděla, že Erik je mrtvý odmítala jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem to přijmout, i když hluboko v srdci jsem to věděla.
"Je mrtvý."cukla jsem sebou. Pavel?! Ne. Bože, že to není pravda? "Je mrtvý a ty budeš za chvíli taky."
"Proč?" podívala jsem se na něj. "Proč?!" teď jsem už křičela. Nechápala jsem to. On jediný věděl celou pravdu. Znal nás. Udělal to právě proto? Protože věděl, že když se to stane nemůžeme s tím nic dělat?
"Nejste lidi. Jste nebezpeční. Už nikdy nikomu nic neuděláte, víš?" poslouchala jsem to a docházelo mi, že to dělá právě proto, že jsem mu všechno řekla. Kdybych tehdy držela jazyk za zuby nemuselo se to vůbec stát. Nic z toho. "Nejaké poslední přání?" proč tohle vždycky vrahové říkají?
"Jenom abys někdy pochopil, co jsi právě dnes udělal." řekla jsem, zavřela oči a usmála se.
Doslova jsem cítila jak jeho zbraň teď míří na mě. Ale bylo mi to jedno. Já se na smrt těšila. Chtěla jsem umřít. Jít za Erikem, ať je potom cokoliv.
Ozvala se rána a... nic se nestalo. Vůbec nic... Žádná bolest, tma, světlo... Prostě nic... Všechno bylo jako předtím. Otevřela jsem oči a podívala se na jeho usmívající se obličej.
"Nepovedlo se ti to. Žiju." oznámila jsem mu, ale on mě okázale ignoroval. Jako by mě neslyšel. Někdo mě zezadu objal.
"Povedlo se mu to, Emily. Jsme mrtvý." Erik?! Otočila jsme se. Stál tam na tričku měl krvavou skvrnu, ale jinak vypadal docela živě. Vrhla se mu okolo krku. Po tváříéch mi teď stékaly slzy štěstí. Neztratila jsem ho. Poprvé zacelý můj žiot jsem při tom dotyku necítila ji. Pak jsem se podívala na zem. Leželi jsme tam my. Erik stejně jako předtím a já vedle něj s hlavou na jeho hrudi. Kdyby nebylo krve dalo by se říct, že jenom tak ležíme a spíme. Dobře, ještě by nemuselo pršet a my bychom asi těžko usnuli uprostřed silnice, ale přesto...Ven ze dveří vybíhala Eliška. Nejspíš slyšela výstřely, ale už šla pozdě. Když nás viděla rozbrečela se. Instinktivně jsem k ní přišla a objala ji. Kupodivu jsem nebyla nehmotná jako ti duchové z filmů. Šlo ji obejmout, jenom nwvím, jestli ona to vnímala. Ale nejspíš ano, protože přestala brečet.
"Je to v pořádku, Eliško." oznámila jsem jí. Trochu se pousmála... Slyšela mě? Těžko. Možná jenom nějak vycítila, že jsme jinde a šťastní.
"Doufám, že je vám lépe. Ať jste kdekoliv." zašeptalado větru a usmála se. Potom zavolala sanitku, i když věděla, že pro nás je to už naprosto zbytečné. Pro naše těla tam na té zemi.
"Emily, měli bychom jít." přikývla jsem. Nevěděla jsem kam nebo proč, ale věděla jsem, že to tak má být. Byla jsem si tím naprosto jistál. Erik mě vzal kolem ramen a vyrazili jsme vstříc něčemu novému, neznámému, ale bezpochyby lepšímu...
 


Komentáře

1 Andy Andy | Web | 30. května 2009 v 21:13 | Reagovat

prečo som ja blbá odpovedala na tvoju esemsku áno? ;( a ten debil Pavel :/ wr... zabiť ho málo :/ a mohli sa aspoň ešte raz pobozkať xDD ok ok mlčím :D zmier sa s tým, že ja som nevyliečiteľná romantička :D ale smutné, že takto to skončilo :( aspoň, že sú spolu :) :( :)
táto poviedka mi bude veľmi chýbať :(:(:(

2 Andy Andy | Web | 30. května 2009 v 21:14 | Reagovat

zabudla som dodať, že bola úžasná :)

3 Lathenie Lathenie | Web | 30. května 2009 v 21:47 | Reagovat

Tak na blogu mám první bleskovku, tak doufám že se zúčastníš...

4 Lathenie Lathenie | Web | 30. května 2009 v 22:32 | Reagovat

No ráda bych si tuhle povídku přečetla, ale jaksi si nejdřív musim přečíst ty předchozí díly... ale urřitě si to přečtu to slibuju...;)

5 Viviana Mori Viviana Mori | Web | 30. května 2009 v 22:40 | Reagovat

ooo, vítej zpět :-) Je to naprosto super :-)

6 Katk@ - SB Katk@ - SB | Web | 31. května 2009 v 21:46 | Reagovat

Tak tys ho fakt zastřelila? :-O Já myslela, že to nakonec neuděláš. Ale bylo to moc hezké. Ale mohlo by to pokračovat, mohla bys psát ještě o Eliščiných dětech! Po patnácti letech... Prokletí 2. Přemýšlej o tom.
Mimochodem, myslíš, že mám dát na blog o té nové povídce anketu? Abych znala názory i ostatních? Ale já už se skoro rozhodla. Vlastně nerozhodla. Já nevim.

7 Edie Edie | 3. června 2009 v 11:28 | Reagovat

V klidu Katko... oni to přežijou... Mám takovou předtuchu... že jo Lizz???

8 Edie Edie | 3. června 2009 v 11:28 | Reagovat

Zas ten blbej smajlík, člověk... upír už ani nemůže napsat tři otazníky... =D

9 Sasanka Sasanka | Web | 3. června 2009 v 15:44 | Reagovat

tys z toho vybruslila dokonale... vlastně si ho zabila i nezabila... Nikdy by mě nenapadlo, takhle zaonačit děj... nádhera... Ani jsem nebrečela, protože to všechno bylo moc krásný na to, abych byla schopná brečet... Škoda, že tu není žádný smajlík, který by se nábožně klaněl k zemi, a neustále opakoval slova jako "Královna Fantasy" "dokonalá spisovatelka" a podobně... Prostě -N-Á-D-H-E-R-A- Na to není, co jiného říct

10 Sasanka Sasanka | Web | 3. června 2009 v 15:45 | Reagovat

[8]: taky tě to sere? Sepíšeme petici =D

11 Yone Yone | Web | 27. dubna 2010 v 16:39 | Reagovat

Tahle kapitola byla nejlepší z celého příběhu. Fakt, ten konec byl úžasný! :D I když jsem celou dobu tušila, že je zabije on. :D Parádní... asi se někdy brzo pustím do čtení dvojky. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama