18. kapitola - Nervozita stoupá

8. července 2009 v 13:10 | Lizz |  Podlehneš strachu a nebo lásce?

18. kapitola - Nervozita stoupá

(Autor: Lizzie)

Znovu jsem si prohlédla to srdíčko i papírek. Napadla mě jenom jediná osoba, od které by to mohlo být, i když nikde nebyl podpis. Thomas. Hmm. Kéž by… Ale kdo taky jiný b to mohl v tomhle domě být? Pousmála jsem se. Potěšilo mě to. Dvě půlky. To bych mu asi jednu měla dát, jenže… Jenže najít k tomu odvahu… Do pokoje mi najednou vlítlo tornádo. Dobře nebylo to tornádo, ale nebyla jsem ani tak daleko od pravdy. "Lizz!" vyjekla jsem trochu překvapeně. "Elizabeth." Pozdravila mě klidně a pak jí pohled padl na řetízek v mých rukou a papírek na posteli. Její už tak dost široký úsměv se ještě rozšířil. Vánoce na nás mají opravdu nějaký příliš dobrý vliv. "Takže nakonec… Hm… Ale pěkný, to se mu musí nechat." Ušklíbla se. Taky se vám zdá, že o tom něco ví? Ale to je nesmysl. Zavrtěla jsem hlavou a začala vyzvídat na Lizz, co dostala. A snažila se z ní vymámit klíčky od auta. *devil face*

***
(CČ)


Normálně bych seděl na posteli nebo uklízel to, co jsem dostal, ale dneska jsem byl tak trochu víc nervózní. Zajímalo mě, co Elizabeth řekla na to srdíčko… Líbilo se jí? A pochopila od koho je? I když kdo jiný v baráku by jí to mohl dát? Pak už snad jedině Emmett z legrace. Ale to ji snad nenapadne. Vzpomněl jsem si na vybírání dárku. Jenom než jsem se rozhodl co, že by to vůbec mělo být… Vlastně s tím mi pomohla Esme a Rose. A z mnoha možností se stali dvě. To srdíčko, co dostala anebo jedno celé. A to "hlasování", co mi mělo pomoct. To se taky moc nepovedlo. Byla to přesně polovina pro jedno a polovina pro druhý. Alice nehlasovala, jenom mi oznámila, jak na co by mohla Elizabeth reagovat. A pak si má jeden vybrat…

***

Když už přešel Thomas po pokoji asi po dvacáté, došli mi nervy. Vstala jsem a vešla k němu bez zaklepání. "Thomasi, uklidni se." Zašklebil se. "Ahoj, Alice. Taky tě rád vidím." Bóóóže, ten je zase nervózní. "Líbí se jí to." Ujistila jsem ho. Byla jsem si tím jistá protože, zaprvé: Elizabeth už nějakou dobu znám a za druhé: nejsem přece jasnovidka pro nic, za nic ne? Usmála jsem se na něj a pak mi úsměv ztuhnul na rtech a zrak se mi rozostřil. Přesto jsem viděla úplně přesně. Jenom něco jiného než nervózního Thomase. Viděla jsem Mariu a její armádu. Poslední dobou jsem se o to i často snažila, ale tohle bylo samovolné… Jejich počet se snížil na osmnáct. Ale i přesto jich bylo pořád víc. A z vyprávění sourozenců o Mariině drezúře… Blížili se k nějakému městu, ale Forks to nebylo. Nakrčila jsem čelo. To město jsem neznala. "Tak děti, dobrou chuť." Maria se ďábelsky usmála a vypustila novorozené na lov. Ale ne všechny. Jenom část. Chytré. Sledovala jsem ten masakr s vědomím, že nic nemůžu udělat, abych ho zastavila. Abych jim zabránila se k těm lidem přiblížit… Když se novorození nakrmily Maria místo aby pokousané a úplně nevysáté lidi spálila a zabránila tak jejich přeměně. Ona je ještě pokousala znovu. Dohromady jich bylo asi dvanáct. Zbytek shořel. Nebyli dost silní, aby proměnu přežili. Před tím jich bylo osmnáct, za tři dny jich bude něco okolo třiceti.
Pak jsem se vrátila zpátky do přítomnosti. "Alice?" zatím tu byl jenom Thomas. Takže moje vidění netrvalo tak dlouho, jak se mi zdálo. "V pořádku. Jenom…" zamyslela jsem se a nechala načatou větu vyznít do ztracena. "Všichni do obýváku." Řekla jsem trochu hlasitěji, aby mě všichni mohli slyšet. A opravdu ani ne za minutu jsme se tam sešli. "Co se stalo, Alice?" zeptala se Lizz a všichni ostatní byli také zvědaví. Všichni, kromě Edwarda, který to celé sledoval se mnou. Přesto jediné co o tom něco svědčilo byli jeho oči. "Je jich třicet. Nebo spíš brzy bude." Oznámila jsem poněkud přehnaně pohřebním tónem a Jasperovi poklesla brada a Lizz s Eliz se na sebe zmateně a trochu také vyděšeně podívali. "Jak to?" ptal se Carlisle a opravdu se snažil znít klidně. "Zaútočí na nějaké město, které neznám. Novorození se nakrmili.. tedy nakrmí. A Maria si pak pořídí dalších dvanáct novorozených. Má to jedno jediné plus. Zdrží je to další tři dny a původní novorození by se mohlo mezi sebou poprat…" ke konci mi hlas utichal. Už i mě samotné to znělo hloupě. Byla to sice pravda, ale stejně. Kolik novorozených se může během tří dnů navzájem zabít? Moc asi ne. Moje původní rodina - Jasper, Lizz a Eliza - už zase měli ledové masky. A moje novější rodina se tvářila zmateně a vyděšeně. Nedokázali nebo nechtěli? své pocity ukrýt. "Ne, Emmette," zabručel Ed na nějakou jeho neposednou myšlenku. Dokázala jsem si představit, co to přibližně mohlo být. "To město znám… Nevím odkud, ale znám." Zavrtěl hlavou. "To je jedno. Stejně bychom se tam nedokázali dostat včas." V tom měl pravdu. Tahle vize neměla za úkol zachránit ty nevinné lidi v neznámém městě. Měla varovat nás. Varovat, že se jejich počet zvýšil. Zvětšil místo zmenšil… Zatracená Maria… Úzkostlivě jsem přejela po všech členech svojí nynější i původní rodiny a pohledem se zastavila na Jasperovi… jak tohle dopadne??
 


Komentáře

1 Christie Christie | Web | 11. července 2009 v 22:38 | Reagovat

Van Helsing is my favourite movie ♥

2 wikolka wikolka | Web | 13. července 2009 v 18:14 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama