PP - 7. kapitola

7. srpna 2009 v 20:43 | Lizz |  Ples příšer
Ehm ehm ehm...:) Tady je další kapitola... Dneska jsem nějaká "ekšn" dokopala jsem se udělat ty mini-rozcestníky na druhym blogu a tady přetloukla PP:D Jináááááááč počínaje zítřekm tu týden nebudu...:) Takže se tu nic novýho neobjeví...:) Přetlouct toho víc nestihnu,takže nic nebude přednastavenýho nebo tak..xD I když ne že by ten týden byla s mojí rychlostí, co sem něco přidávám nějaká dluhá doba..xD No nic mlčim... Sorka za chyby atd... Vždyť to znáte (kdo ne ať se přihlásí) :D



Další školní den a zase nuda. Co bych taky čekala, že? Za jediný světlý okamžik dnešního dne jsem mohla považovat fakt, že středa znamená další odpolední dýchánek. By mě zajímalo, co nového se zase dozvím. Pomalu jsem se na ty středy začínala i těšit… Konečně škola skončila. Je vůbec možné umřít nudou? Jestli ano, tak se mi to bohužel ještě nepovedlo… Zase jsme šli domů i s Lindou. Rafael se pomalu stával další bytostí - v jeho případě jenom těžko můžu říct člověkem, no uznejte sami… -, která mi přestávala vadit a já se snažila nebýt tak nepříjemná… Ale co si budeme povídat.. Málokdy se mi to povedlo, že? Obzvláště pokud měl blbý kecy, tak jsem se snažit přestávala…nebo spíš ani nezačala? Nevím přesně, ale jedno z toho si můžete vybrat…
"Nešli byste dneska ven?" zeptala se najednou Linda. Ne. Ano. Ne. Jo… Šla bych ráda, ale nechci ani přijít o možnost, jak se naučit ovládat svojí schopnost… Podívala jsem se směrem na elfa.
"Vlastně… proč ne?" řekl po chvíli. V duchu jsem si povzdechla. Takže nic nebude…
"Jasně. Ráda." Odpověděla jsem po chvíli a ještě dodala. "Ale napřed si odnesu tašku domů." Odmítám se s ní celé odpoledne tahat.
"Fajn, takže v půl čtvrtý u kašny?" navrhla Linda a my přikývli. Ještě kousek jsme šli všichni spolu, ale pak - jako obvykle Linda zahnula.
"Máš čas zítra?" Aha…
"Pokud doma nic nevymyslí…" pokrčila jsem rameny. A pro sebe se usmála. Takže řece jenom dostanu šanci beztrestně si užít svojí moci. Jenom by mě zajímalo, co se děje, když spím… Zhmotňují se moje sny? Nebo jsou stejně mlhavé jako tehdy ten první obraz… A existuj vůbec? Nebo jsem ve spánku jenom jako normální člověk? Shrnula jsem ty otázky do jedné a vyslovila ji nahlas.
"Sny… Popravdě řečeno, nevím. Nikdy jsem o tom nic neslyšel…"
"Vydrž. Dám si domů tašku a půjdu s tebou."
"Dobře, ale dělej." Přece jenom jeho doma nečeká výslech typu: Kam jdeš? S kým jdeš? Kdy se vrátíš? Co budete dělat? A ještě kdesi cosi. Podle všeho si vzal mojí radu k srdci a zvládl to v rekordním čase. Ani jsem neměla čas začít vymýšlet nějaké nesmysly nebo se nudit.
"Halooooooo, tady Země… Slyšíš mě?" nějak se zasekl u dveří a už skoro minutu civěl tupě před sebe.
"Jistě. Jdeme." Ještě jednou se podíval tím směrem, co předtím a pak se konečně pohnul. Aleluja.
"Zkratka?" navrhla jsem a kývla hlavou k čemusi, co by se na poměry našeho města dalo nazvat parkem. Nepřítomně přikývl. Co mu zase je? Byli jsme přibližně v polovině parku, když zastavil.
"Co je?" zeptala jsem se podrážděně.
"Buď zticha." Hm, bezva. Chtěla jsem mu na to něco odpovědět, ale jeho výraz mě zastavil. Něco je špatně. Ale co? Ať je to cokoliv, nelíbí se mi to. Něco se stalo. Nevěděla jsem co, jak, kde ani proč, ale stalo se to. Dost blbej pocit a ještě hůř se to vysvětluje, takže vám bude muset stačit tohle. Ale evidentně jsem s tímhle divným pocitem nebyla sama. Elf se taky tvářil docela divně. Divně, ale ne zmateně. On ví, co se děje. To nemá cenu!
"Pozor!" vyjekl a přitáhl si mě k sobě. Zmateně jsem zamrkala… O co tady jde? Otočila jsem se. Strom, který jsem ještě před chvílí měla za zády byl úplně černý. Při tom před tím… Jsem si naprosto jistá, že byl v pořádku. A teď? Vypadal jako by z něj kdosi vysál všechen život… Kdybych tvrdila, že jsem se v tu chvíli nebála. Lhala bych.
"Poběž." Chytil mě za ruku a smykem táhl za sebou. Prý poběž. Sakra! To mě neviděl při tělocviku… Takhle se dřív zabiju sama. Přesto, když jsem se částečně vzpamatovala jsem se rozběhla taky. Tedy pokud se tomu, co jsem předváděla dalo říkat běh… Po chvíli zase zastavil.
"Můžeš mi říct, co to tady nacvičuješ?" Teď už jsem byl naštvaná. Vadilo mi, že po nás něco nebo někdo jde a on se ani nenamáhá mi nic vysvětlit.
"Teď ne." Díky za vysvětlení.
Přímo před námi se objevila nějaká dívka.
Vypadala na něco málo přes osmnáct. Byla celá v černém a její kůže byla podivně bledá. Další, čeho si na ní jeden musel zákonitě všimnout byli její oči. Měla je celé černé. A když říkám celé myslím to doslova. Neměla jenom zvětšenou panenku (od toho jsem tady já…J) a nebo jí měla naopak extra velkou. Každopádně něco jako bělmo u ní neexistovalo. Docela by mě zajímalo jak s tímhle může něco vidět…
"Nedívej se jí do očí!" ozvalo se za mnou. Rychle jsem sklopila pohled s tím, že až tohle celý skončí bude mít Rafael co vysvětlovat. Na jedné její ruce se začínala formovat temná koule, která jakoby elektrizovala. Vsadila bych cokoliv na to, že tohle předtím zničilo ten strom.
"Zdravím Tě, Adriano." Kývla hlavou mým směrem . Co blbne? To se s námi nejdřív musí pozdravit, než nás zabije? Neodpověděla jsem jí - jenom pro jistotu. "Dlouho jsme se neviděli, Rafaeli." Přesunula svou pozornost jinam. Díky bohu, ten její pohled mě docela děsil. Kdyby aspoň měla ty oči normální, ale ne tohle…
"Nedá se říct, že ty by jsi mi chyběla, Morgan." Nejnovější poznatek. Královna zombíků má jméno - Morgan. Zní to docela divně, ale k ní se to hodí dokonale.
"Ale ale… Kampak se poděla tvá elfská zdvořilost? Asi jsi mezi lidmi už příliš dlouho…" Budou tady ty dvě hrdličky cukrovat ještě dlouho?
"Všechno se mění. Co to mělo znamenat?" No, to bych taky moc ráda věděla.
"Nehledej v tom nic osobního, ale nezáleží ti na té malé támhle moc, že ne?" Malé? No,… myslet si může co chce… "Totiž, abys mě pochopil - zemře." Tý jo kecáš… To by mě asi nenapadlo. Každém jednou zemře.
"Proč? Co ti udělala?" A jen tak mimochodem, nemohli by se o mě přestat bavit, jako bych tu nebyla? Vždyť já tu stojím… Hezky vedle vás… Halóóó… Ale to vás asi nezajímá, že?
"Osvobodila Stín." Stín? Zpozorněla jsem.
"Nesmysl. Jak by mohla? Je to člověk." Ehm… Netvrdil mi ještě nedávno, že nemůžu bát jenom člověk? Dost i protiřečí. Jen tak mezi řečí, to na sebe mám přilepit neonovou ceduli s nápisem: stojím tady? Nebo mě budou ignorovat dál?
"Nebylo by to poprvé, pamatuješ?" Ta obludnost v podobě koule, co jí měla na ruce, jí asi začala vadit, takže sevřela ruku v pěst a ona se vypařila. Výborně. Naneštěstí královna zombíků Morgan se rozhodla zůstat. Ach jo.
"Ano, ale tehdy byla jiná doba. A ty jsi byla velmi talentovaná a bohužel i terorizovaná už odmalička." Chodící mrtvola se zašklebila.
"Také pravda. Ale od kolika chodí za ní? No? Zas takový rozdíl to také není. A pokud to opravdu udělala… Víš co jí čeká, že?" Taky vám připadá, že mi něco uniká? Mě tedy jo. Mimochodem proč se v tom Miss podsvětí tak vyžívá? To je tak ráda posel špatných zpráv?
"Morgan, nechej ji být. Zatím nevíš jestli to byla ona."
"Zatím… To jsi vystihl přesně, ale až ho najdu… Zjistím to. Tamto předtím bylo varování. Možná jsi jí měl nechat stát na místě a nesnažit se jí zachránit. Mohla jsem už mít klid."
"Možná, Morgan, možná…" povzdechl si. Co to mele?! Pro změnu jsem zase byla naštvaná. Možná by bylo lepší kdybys… Arhg. Milý, oba dva. "Rozhodně by to bylo lepší pro ni. Pokud se ukáže, že máš pravdu." Co?! Cože?! Tak proč se namáhal? Proč mě tam prostě nenechal stát?! V očích mě začali pálit slzy. Super, ještě rozbrečet bych se mohla.
"Nemusel jsi se namáhat." Můj hlas překvapil mě samotnou. Byla jsem nepříčetná vzteky, ale mluvila jsem naprosto klidně.
Poprvé za tu dobu jsem promluvila a hned mi došlo, že to byla chyba. Možná bylo lepší, když si mě nevšímali. Morgan se teď otočila na mě.
"Bolí to, viď maličká? Je strašné slyšet, že by bylo lepší, kdybys byla mrtvá. A je úplně jedno, kdo to říká, že? Alej e to pravda. Podívej se mi do očí a uvidíš to sama." Málem jsem to opravdu udělala. V tu chvíli, co to vyslovila mi to připadalo naprosto v pořádku.
"Ne!" trhla jsem sebou. "Nikdy… Nikdy se nedívej Morgan do očí." Ozval se jeden špičato-uchej.
"Co ty se vlastně pořád staráš?" otočila jsem se na něj a rozhodně to nebylo klidně. Pokud si myslí, že bych měla zemřít, tak proč mu tak záleží na tom, jestli se téhle černý nádheře kouknu do očí nebo ne?
"Proboha." Ujelo mu. Co? Proboha? Tak ten je na tom ještě hůř než jsme si myslela.
"Maličká, stejně zemřeš. Co na tom, jestli to bude hned nebo za padesát let. Ne že by ti tolik času zbývalo." Sice jsem původně měla v plánu něco říct Rafaelovi, ale tohle menší rýpnutí stačilo k tomu, abych vybouchla. Docela se divím, že jsme ještě neviděla rudě…
"Já se do hrobu ještě nechystám." Otočila jsem se čelem k ní. Najednou bylo kolem nějak tepleji.
"Adriano, nech toho." Slyšela jsem elfa. Ten ať laskavě mlčí.
"Nemám právo být naštvaná?" vyštěkla jsem, ale stále propalovala Morgan pohledem. Vzduch se oteplil ještě trochu. Divný, ale v tu chvíli mi to tak nepřipadalo. Zvedla jsem jednu ruku stejně jako prve Miss záhrobí - dlaní nahoru.
"Adriano…" Snažil se mě uklidnit? Nechápu proč? Já jsem v pohodě. Naštvaná, ale v pořádku. Navíc se mi zrovna klidnit se nechce. Cítila jsem spoustu energie a nějakou nevysvětlitelnou náhodou přesně věděla, co s ní. Přesměrovala jsem ji do zvednuté ruky. Teplota okolního vzduchu se vrátila do normálu, za to mě se nad rukou vznášela plamenná koule. Ups. Řekla bych, že mám menší problém…
"Adriano…" jeho smířlivý tón byl pryč. Najednou se choval, jako bychom měli hodinu a já nezvládla ukrýt svoje představy. Zarazila jsem se. Vztek vyprchal stejně rychle jako se objevil. Když jsem teď byla klidná podívala jsem se na svoji ruku a vyděsila se. Jak se toho zbavit? Chci to dát pryč, ale jak? Morgan mlčela. Vzpomněla jsem si, co udělala ona… Ale pomůže to? Nad tím není čas přemýšlet. Zkusit se má všechno… Sevřela jsem tedy ruku v pěst.
"Au! Do hajzlu!" vyjekla jsem překvapeně. Koule sice zmizela, to ano, ale já si při tom spálila ruku.
"Oheň nepatří dětem do rukou. Brzy nashledanou." Rozloučila se s námi "mrtvola" a zmizela v oblaku čehosi, co vypadalo podobně jako ta koule. Taky tak zkaženě a černě. Dívala jsem se nevěřícně na ruku, kde mi začali naskakovat puchýře. Oheň? Já a oheň? Prima, takhle se jednoho krásného dne sama upálím. Možná Morgan nemluvila tak z cesty, když tvrdila, že mi padesát let života nezbývá ani omylem. Začínám tomu totiž taky věřit. Potřebuju vodu. Hodně studenou vodu. Ihned!
Ruka mě začala pálit, ale docela brutálním způsobem.
"Jauva." Zamumlala jsem si pro sebe. Co teď s tím? Tohle se bude doma docela blbě vysvětlovat… Vím, mami, já si tu ruku zapálila sama… Jo a potom pojedu nejbližším spojem do nejbližšího blázince… Díky, nemám zájem.
"Ukaž ruku." Neochotně jsem jí jeho směrem natáhla.
"Bolí?" zeptal se docela dost pitomě.
"Ne. Nikdy mi nebylo líp." Ušklíbla jsem se. Moje "dobré a příjemné" já se opět hlásilo ke slovu. "Je to popálenina - samozřejmě, že to bolí." Poučila jsem ho. Podíval se na mě a pak zpátky na ruku.
"Nelekej se." Čeho? Vyskočí tu bubák? Dal si mojí ruku o dlaní. Co to nacvičuje? Začalo to lechtat. Instinktivně jsem zvedla druhou ruku, abych to podrbala.
"Teď ne." Oznámila a odsunul mi pravou ruku stranou. V tu chvíli to svědit přestalo. Nevím jestli jsem se zmínila, ale tak ruka už mě tolik nepálila. Znova položil svojí ruku na mojí. Tentokrát jsem nutkání podrbat se potlačila… Ehm, alespoň nutkání podrbat si ruku… Kromě toho, že to svědilo víc než neštovice, to také chladilo. Bylo to nakonec docela příjemný.
"A je to." (veškerá autorská práva mají i nadále Pat s Matem) usmál se a ruku mi pustil. Zmateně jsem si jí prohlédla. Po popálenině nebylo ani stopy. Hej, to chci umět taky!
"Díky." Vyhrkla jsem vděčně. Tím by bylo vysvětlování doma z krku…
"Není zač." ujistil mě, ale já mu tak docela nevěřila. Najednou jsem byla strašně unavená. V kapse mi zavibroval telefon. SMSka od Lindy.
Promin, ale nebudu moc prijit. Jedeme pryc. Vysvětlim zitra. Pa Linda.
Díky bože, pokud existuješ. Ulevilo se mi. Nebudu muset vymýšlet žádné hloupé výmluvy, proč nejdu ven.
Po obličeji se mi rozlil spokojený úsměv. Ukázala jsem zprávu i Rafaelovi.
"Výborně." Zamumlal si spíš pro sebe. Přikryla jsem si rukou pusu a zazívala. Prý je to nakažlivé (jo, to teda je… já si tady můžu vyhodit hubu z pantů… J), ale na něj to evidentně neplatí.
"Jsi unavená." Nebylo to myšleno jako otázka, takže jsem se ani nenamáhala s odpovědí. "Jak daleko bydlíš?" Co je mu do toho? Ale ono to vlastně bude jednom, jestli mu to řeknu nebo ne…
"Jenom tady - zív - kousek."
"Tak pojď, než tady usneš." Odpověděl pobaveně. Ano nevím, jak jsem se dostala domů nebo do postele. Ale když jsem se probrala bylo okolo šesté večer. Akorát na večeři! Ještě že tak. Měla jsem děsný hlad. Sešla jsem do kuchyně na výzvědy, co že to vlastně budeme mít dobrého. Masový knedlíky a zelí… Mňam. Brácha se tvářil jako by minimálně týden nic nejedl. Chudák, takhle ho tu týrat…
"Už bude večeře?" zeptal se a já podle výrazu, který mamka měla poznala, že se rozhodně neptá poprvé.
"Až to bude, tak to bude. Adriano, pojď mi pomoct." Že já vůbec vstávala. Ale neprotestovala jsem - radši.
U jídla se mi začínalo vracet dnešní odpoledne. A spolu s tím i spousta otázek. Co je vlastně zač ta Morgan? Co měly znamenat ty koule? Proč oba chtějí, abych byla mrtvá? Proč se jeden všetečném elf pořád tak stará? Proč připustil, že by bylo lepší, kdybych zemřela, ale přesto mě zachránil? V podstatě mi v hlavě blikal veliký nápis: PROČ?, plno otazníků okolo a žádná odpověď v dohledu.
"Adri? Umyješ nádobí. Alexi, ty ho utřeš." Zaúkolovala nás mamka preventivně dopředu.
"Ale, mamííí…" začal Alex nejspíš už jenom ze zvyku protestovat. Jako by nevěděl, že mu to stejně nepomůže…
"Žádné ale, Alexi. Prostě to uděláte!" Radši jsem se neozývala. Zase měla špatnou náladu. Snad ani radši nechci vědět proč. Stejně to vím, i když je to divné… Po tolika letech… Zavrtěla jsem hlavou a vrhla se na to nádobí. K dobru si můžu připsat to, že jsem nic nerozbila…Naštěstí…
 


Komentáře

1 wikolka wikolka | Web | 12. srpna 2009 v 19:18 | Reagovat

ahoj přesouvám blog na http://sabinqa-sabri-blog.blog.cz/, tak se koukni na blog a zapiš se

2 Lathenie Lathenie | Web | 16. srpna 2009 v 0:04 | Reagovat

hezká kapitola... se těšim na pokračování... ;)

3 Nessa Nessa | Web | 19. srpna 2009 v 20:47 | Reagovat

Ahooj...

4 Sasanka Sasanka | Web | 20. srpna 2009 v 14:12 | Reagovat

Hele, Lizz... Já chápu, že se ti nechce si všechny chyby opravovat, ale v téhle kapitole jich máš tolik, že to snad ani není možný!!!
Kapča byla dobrá... nejspíš mi bude dny a dny vrtat hlavou, kdo je ta madam s černýma bulvama. Prej Miss podsvětí :D Zahímevé myšlenkové pochody... A u zívací scény jsem samozřejmně zívala... a při psaní slova zívací zase :D je to strašně nakažlivý :D:D

5 Katk@ Katk@ | Web | 29. srpna 2009 v 15:14 | Reagovat

Konečně jsem se odhodlala to přečíst. :) A líbilo se mi to. Teď bych si přála, aby byla další kapitola, ale teď mám čtecí náladu, která je u mě překvapivě vzácná, a až bude další kapitola, tak ji už zase mít nebudu. Ale stejně si ji přečtu, když budu mít čas.
Mamka mě taky hned zaúkoluje, když jsem po ruce. Proto je lepší se klidit do pokoje a nechodit mamce na oči. :)

6 Nakira Nakira | E-mail | Web | 31. srpna 2009 v 19:43 | Reagovat

Suprová kapitola :-) Těším se na další

7 Nessa Nessa | Web | 2. září 2009 v 15:50 | Reagovat

Ahoj,ako v škole?:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama