PP - 9.kapitola

23. září 2009 v 10:11 | Lizz |  Ples příšer
Hehehe Lenička si hrála a přepsala další kapitolu...xD To je tou nespavostí mrcha jedna... Jakože jsem šla spát někdy po půlnoci a vstávala hodně brzo ráno... Děs...xD Btw. to že má tadyAdri nakonci taky nespavost je shoda náhod..xD Psala jsem to už strašně dávno, ale náhoda je evidentně blbec. No, nic pěkný počtení a pardon za chyby..xD Btw. Jak je tam ta žárovka...xD To ne, že bych nějak zvlášť milovala toho elfa, ale je to z jednoho anime a já si nemohla pomoct...xD Btw. to jsem když jsem tohle psala taky neznala. Tak a teď se přestanu vykecávat nebo tenhle úvodní výkec bude delší než kapitola:D Sajonaráááááááááááá:D

"Co chceš?" zeptal se otráveně. Jo, je to on. A je naštvaný. Jejda.
"Bundu. Zítra do školy." Objasnila jsem a snažila se zbytečně neplýtvat slovy.
"Bundu?" zeptal se a posadil se na židli. Jenom doufám,že zmizí stejně, jako se objevil. Těžko bych mamce vysvětlovala kluka, co odchází z domu, aniž by do něj vešel… Klid, on jenom prochází, zachvěli bude otravovat u sousedů, ne nezbláznila jsem se, mami…
"Jo. Zůstala u tebe na botníku." Dodala jsme jenom pro jistotu.
"A domů jsi šla jak?" druhá máma, akorát v kalhotách, se ozývá… Už zase.
"Pěšky." Na blbou otázku, blbá odpověď.
"Tak jsem to nemyslel." To mě asi nenapadlo.
"No jak? Bez bundy. Ne asi…" Že by mu ta jeho blonďatost vlezla na mozek? Se může dát do party s Lilianou. I když Rafael v růžovej. Zacukaly mi koutky. No přišel by tak do školy jednou a pak by mi mohli chodit na hrobeček, protože bych umřela smíchy. Ničeho si nevšiml místo toho…
"Ale…Slyšela jsi o tom, že je venku zima?" Hm… Moment. Ne. Proč mi to nikdo neřekl?
"Přestaň. Fakt, že jsi o nějakých 185 let starší ještě neznamená, že si budeš hrát na mojí má- ehm tátu…"
"Když nemáš rozum sama, tak se nediv." A který patnáctiletý člověk ho má? Dobře někdo ho pobral víc někdo míň (můj případ), ale stejně… "Chováš se jako bláznivý děcko." Tak to opravdu nemusel.
"Chceš říct novinku? Já jsem dítě! A jestli očekáváš, že budu normální s tím, co umám a Stínem v zádech… To bys toho po mě chtěl moc." Tak to by bylo a teď by mohl zmizet. Další blbý kecy opravdu poslouchat nehodlám.
"Jiní to zvládli…" Grr…
"Jo, jenže já nejsem oni." Skoro jsem syčela. Jenže ono hádat se šeptem není taková sranda jako nahlas, ale zase… Kdybych křičela tak se tu zjeví mamka a jak bych jí vysvětlila kluka v pokoji? Radši ne. Mimochodem zdá se mi to nebo to zase nějak nezvládám a je tu horko?
"Ne, to nejsi. Někteří z nich ani neměli zvláštní schopnosti." Vždycky potěší slyšet, že jste lemplové.
"Já se o ně nikoho neprosila." Vždyť já vždycky chtěla být normální. Jenom se mi to poslední dobou nějak nedaří.
"Adriano, ovládej se." Ovládej se? Vytočí mě a já se mám ovládat?!
"Neříkej mi co mám dělat." Zase jsem byla nepříčetná vzteky, znovu jsem cítila tu energii a i tentokrát jsem jí zformovala do tvaru koule. Nehledě na tom, co předtím říkal o jednoduchém způsobu, jak se zabít se. Celé to bylo v t chvíli tak přirozené. Vztek najednou odešel velmi rychle, ale něco mi tu nechal. Ano, správně. Jeden malý ohnivý dáreček. Vznášela se mi nad rukou jako hrozba- jenže to já nechtěla. Tohle celé bylo špatně. Měla jsem sto chutí tu kouli někam hodit…, ale kam? Nechci nic podpálit. A teď už ani nikoho. Voda. Vana. Koupelna. Beze slova jsme odešla z pokoje, proběhla chodbou a vřítila se do koupelny. Okamžitě jsem začala napouštět vodu. Když se mi zdálo, že by to mohlo stačit začala jsem přemýšlet co dál. Zkusila jsem se nějak na tu energii napojit, zaměřit. Bezvýsledně. No, tak nějak to přece jít musí, sakra. Povedlo se mi to až na třetí pokus. Asi po půl hodině koule opravdu skončila ve vodě, která se sykotem vypařila. Sesula jsem se pod umyvadlo a snažila se nerozbrečet. Byla jsem strašně unavená, ale taky zděšená sama ze sebe. Možná, že jenom ten šok mi bránil usnout. Nedokázala jsem tomu ještě pořád uvěřit. Já ho opravdu chtěla zabít. Přitáhla jsem si nohy blíž k tělu a sklonila hlavu. Už žádné ohně. Nikdy.
"Adriano?" stál za dveřmi a mluvil strašně potichu. Nejspíš si uvědomoval, že brácha má pokoj hned vedle… vešel dovnitř a zamkl- nejspíš pro jistotu. Hm, škoda, že tohle nenapadlo mě.
"Běž pryč." Zahuhlala jsem víceméně pro sebe.
"Adriano." Znělo to víc úlevně než naštvaně. No, aspoň něco.
"Jdi ode mě." Zopakovala jsem pro případ, že by mi nerozuměl.
"Jsi v pořádku?" naprosto mě ignoroval. "Nic se nestalo." ? Hrabe mu?
"Ty to nechápeš. Já tě chtěla zabít." Ještěže jsem měla obličej schovaný za vlasy. Právě jsem mohla vypadat asi jako vydeptaný rajče před výbuchem.
"Ale neudělala jsi to. Nikomu se nic nestalo." Jo, ale bylo to těsné. Tak moc, že si to ani on sám neuvědomuje.
"S kým to mluvíš, Adriano?" ozvalo se najednou zpoza dveří.
"S Lindou. Potřebuješ něco?"
"Jenom, že je večeře."
"Jo už jdu… Skoro…" odpověděla jsem a představila si, jak se elf rozplývá. Průhlední až docela mizí. Víte, co by byla sranda? Kdyby to nešlo. Ale zase jednou jsem měla štěstí. Chvíli blikal, jak rozbitá žárovka (Miluju žárovky…xD Obzvláště ty kreslený…xD) , ale zmizel. Díky bohu. Ještě chvíli jsem tam seděla, pak si opláchla obličej a došla do kuchyně. Nějak jsem ani nevnímala, cože to bylo k jídlu. Soukala jsem to do sebe víceméně nepřítomně. V tuhle chvíli by mi bylo úplně jedno, co by na tom talíři bylo a snědla bych to. Co jsem to udělala? Jak jsem ho mohla chtít… zabít? Jasně, byla jsem naštvaná, on se choval jako debil, ale to mě ani jedno neumlouvá. To nijak omluvit ani nejde. Chtěla jsem ho zabít… a co hůř já i mohla.
"Co je, Adri?" mamka je dneska jaká všímavá.
"Ale nic." Tohle by se totiž vysvětlovalo hůř než špatně. Protože říct: "Málem jsem zabila 200 let starýho elfa, co jsem si přičarovala do pokoje…" Ne. To rozhodně říct nemůžu.
"Opravdu?" Ne. Dneska se prostě všichni rozhodli starat se. A to nechci nic víc než aby mi dali pokoj. Zákon schválnosti je opravdu neomylný.
"Hm." Dojedla jsem, odnesla talíř, umyla ho a vrátila se nahoru. Vzala jsem knížku a začetla se. Na jednu úžasně dlouhou chvíli jsem zapomněla na všechno okolo. Bohužel nic netrvá věčně. Dokonce knížky mi zbývalo totiž jenom pár stránek a ty jsem dočetla na můj vkus až nezvykle brzy. Jasný, trvalo to nějakou dobu, ale… Ale. Možná bych si měla vzít chemii a aspoň si to přečíst, jenže… Nechce se mi. Ani trochu. Převlékla jsem se, umyla, vyčistila zuby a takový ty další blbosti okolo a zkusila si jít lehnout. Třeba se mi povede usnout. Nevím, jak dlouho jsme tam ležela a jenom tak civěla do stropu. Mrcha nespavost se zastavila na návštěvu. Ale že zrovna dneska? Chtělo se mi strašně spát, ale zároveň jsem prostě nemohla. Jsem fakt psychopat…
 


Komentáře

1 Andy Andy | Web | 23. září 2009 v 21:16 | Reagovat

tú nespavosť poznám :/
úžasné :) inak... Raf mi nejak prestáva pasovať do role jej priateľa xD takže dúfam, že máš v pláne nejakú ďalšiu postavu :D aj keď... Ani Raf není zlý xD pokračuj nech sa viem vyjadriť presnejšie :D

2 Sasanka Sasanka | Web | 24. září 2009 v 16:58 | Reagovat

"Málem jsem zabila 200 let starýho elfa, co jsem si přičarovala do pokoje…"  ::D:D:D:D:D:D" rel="nofollow">D:D:D:D:D:D:D:D::D:D:D:D:D:D" rel="nofollow">D:D:D:D:D:D:D:D:D
Hej, tak z toho mám lolec ještě teď :D Jednoho dne mě moje rodina najde pod stolem umírající na křeče v bránici v důsledku přílišného smíchu, fakt! :D

3 Lathenie Lathenie | Web | 29. září 2009 v 21:48 | Reagovat

Tak jako moje reakce je naprosto stejná jako ta Sasanky tahle věta mě naprosto dostala a tlemim se taky ještě teď...:D:D:D Jinak opět zase užasný, strašně se mi to líbí...

4 Nakira Nakira | E-mail | Web | 1. října 2009 v 16:40 | Reagovat

Pěkná kapitola :-) Moc jsem se na ní těšila!!

5 Katk@ Katk@ | Web | 2. října 2009 v 18:49 | Reagovat

Super! Nevím, co bych dál napsala, ale u předchozí kapitoly jsem se nasmála víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama