PP - 10.kapitola

3. října 2009 v 13:58 | Lizz |  Ples příšer
Tohle už lepší nebude tak toberte s rezervou a nechtějte po mě abych opravovala chyby.. Rozhodně ne dneska... Tak trochu totiž nestíhám (pro změnu)... No nic pardon za chyby a pěkný počtení ;-)

Já věděla, že se mám na tu chemii aspoň podívat. Ne, že bych se k tomu doma dokopala, to nehrozí. To až tady před učebnou, jak se většina třídy učila, tak jsem se ten sešit taky otevřela a přečetla. A světe div se, psala se písemka. Úžasný začátek dne. Ale nutno uznat, že to nebylo zase tak těžký. Navíc, chemie mě baví. Ke konci jsem zase do sešitu nakreslila nějaké ty svoje klikyháky, ozdobila datum a tak podobně - já vím, jsem nenapravitelná. Sotva zazvonilo, vstala jsem a šla rovnou k Lindě.
"Tak co?"
"Ale jo. Něco tam mám. Otázkou je, jestli to bude dobře. Co ty?"
"Jo, v pohodě."
Fuj, schody. Kterej dobrák dal naší třídu do nejvyššího patra? Je jenom v jeho zájmu, aby se neozýval. Musela bych ho zabít…
"Kterej kokot sem dal ty schody?"opravdu si je Rafael jistá, že lidé nemají nějaké schopnosti?
"Nevím." Konečně nahoře. Ve třídě jsme zamířila rovnou dozadu k lavici. Rafael dorazil chvíli po nás a vypadalo to, že, mířil naším směrem. Naštěstí ho zastavila Liliana. Tohle je jedna z mála situací kdy mám tu růžovou obludu možná i ráda. Nechtěla jsem s ním mluvit - on to bude chtít pitvat.
"Podívej na růžovidlo." Ozvala se Linda
"Růžovidlo?" zeptala jsem se tak trochu zmateně. I když… No, tušila jsem na koho naráží.
"Růžový strašidlo - růžovidlo." Objasnila Linda. Kam na ty názvy chodí? I když je fakt, že tentokrát se trefila dokonale. Docela by mě zajímalo, jak by překřtila Morgan. Rozhodně by to stálo za to. i když Miss Mumii by se to nejspíš nelíbilo. No, ono by se jí nelíbilo nejspíš ani to, jak jí tu nazývám jí, ale to je víceméně její problém. A spíše více než méně. Podívala jsem se znovu na růžovku a elfa. Že na to má nervy a žaludek. I když jemu to možná nevadí. Podíval se naším směrem. Najednou jsem měla spoustu práce se zkoumáním sešitu. O chvíli později stál u nás u lavice v patách s Lilianou. Zabijte mě rychle, prosím.
"Chceš zpátky tu bundu?" Bun… Aha. Dneska mám nějaký zpomalený vedení.
"Jo, jasně." Vstala jsem. zase ty schody. Já už budu hodná (možná), jen mi dejte proboha živého všichni pokoj! Růžovka a Linda teď koukali stejně zmateně.
"Bundu?" zeptali se zároveň. Že se diví Liliana se pochopit dá, ale Linda přece ví o středeční… A jo. Včera byl čtvrtek. No, nevadí.
"Adriana jí včera zapomněla u nás." Ať si nechá ten tón. A Liliana ten pohled. Vždyť jsem nikoho nezabila - zatím.
"Tak jdeme?" přešlápla jsem na druhou nohu. Už mě to přestávalo bavit. Šli jsme. Všichni čtyři. A já za ten doprovod byla vděčná. Před nimi jsem totiž nemohli mluvit o… ehm jistých nehodách. No, před blonďatým mozkem by to možná šlo, ale radši jí nebudeme podceňovat. Mohlo by se to totiž šeredně vymstít.
"Dík." Řekla jsem, když mi podal bundu. Zajímalo by mě do jaké míry je naštvaný, ale ptát se ho nebudu.
"Není zač." Super, další otrávenej. Nebo aspoň natrávenej. Ten si asi na moje nálady jen tak nezvykne. Ale nevadí, jak jsem říkala. Nebyl by první a jistě ne poslední. Růžovka byla zřejmě jeho tónem potěšená. Už mě neprobodávala pohledem, ale nechutně sladce se usmívala. Nedá se proti růžový třeba… já nevím… očkovat? Možná by to chtělo nějakou první pomoc. Asi si v pondělí zahraju na Morgan dva. Aneb ať žije černá. Pousmála jsem se. Budu slavit černý týden. S vlasy problém nebude - ty už černý jsou. A nějaký tmavý oblečení bych někde na dně skříně taky mohla vylovit - možná… ještě by to možná chtělo i nalakovat nehty na černo. Ale já a barevný nehty? Haha. Vysoce vtipné a taky nepravděpodobné. O něco později na hodině.
"Co to bylo?"
"Co bylo co?" zeptala jsem se nechápavě Lindy. Odpovídat na otázku otázkou je blbý, ale když nevím, co po mě chce…
"To s tou bundou."
"Aha. Pohádali jsme se a já tam nechala bundu." Trochu zjednodušená verze. Trochu hodně.
"Tys šla včera venku bez bundy?" Máte někdo lopatu? Kolik lidí se mě na to ještě zeptá?
"Jo. Byla zmia, ale odmítala jsem se pro ní vrátit." Jenom nechápavě zavrtěla hlavou.
"Proč jste se rafli?" Zdá se mi to nebo se u ní taky projevuje AZZ? (Akutní zánět zvědavitýdy..xD)
"Protože jsem se seznámila s Královnou podsvětí?" ne, to jí opravdu říct nemůžu. O tomhle se Rafael vyjádřil docela dost jasně. Nesmím o tom nikomu nic říct a bohužel ani Lindě ne.
"To je jedno. Stačí, když řeknu, že jsem byla tak trochu víc nepříjemná?"
"Aha." Povzdechla si Linda. Věděla přesně, na co narážím.
"Jo." Přikývla jsem. "Ale to je jedno." Aspoň budu mít klid. Na druhou stranu, když se se mnou nebude bavit, kdo mě naučí nezapálit všechno v okolí deseti metrů?
"Kdybych vás dvě vzadu moc nerušila… Mohly byste zmlknout?" Jejda. Já nic, já židle.
"Děkuji." Není zač. "Takže jde jsme to skončili?" uáááááá… Nuuuuuuuuda. Kdyby aspoň mlela o něčem záživným.
Zepředu přišel dopis. Evidentně nejsem jediná, kdo se nudí. Šoupla jsme ho Lindě. Trochu přiblble se usmívala. Že by nějaká nové Love story? Nechci být hnusná, ale co David? Nebásnila o něm ještě nedávno? Tak dva dny zpátky to může být… Zvědavě jsem se na ní podívala. Posunula papírek směrem ke mně. Jenom jsem to přelétla pohledem. Jdu na jasnovidku. Love story. Linda a Thomas. Zajímavá kombinace.
Se zazvoněním se Linda zvedla a zamířila k přední lavici. Musela jsem se pousmát. Chvíli tam seděla a o něčem s nimi debatovala. Vzápětí se jeden nejmenovaný elf zvedl a mířil ke mně. Liliano? Nechce mi pomoct i tentokrát? Ne, nechtěla. Zrovna s barbie č.2 zkoušela nějakej odporně růžovej lak. Asi reflexní, aby je bylo vidět, protože jinak si tu svítivost nedokážu vysvětlit.
"Býváš taková hodně často?" Dík, Lindo. To jsi opravdu nemusela.
"Poslední dobou častěji." Nemyslela jsem to zle, ale on si to tak vzal. Pitomej elf.
"Tak to se omlouvám." Protočila jsme oči. Neví spoustu věcí.
"To není kvůli tobě. To prostě takhle část září je kritická." Kritická nejenom pro mě, ale i pro mamku. Deset let je sice dlouhá doba, ale evidentně ne dost. Ono by se to spíš mělo týkat října, ale celé to začíná být na nic už v září. Vždycky.
"Proč?" zavrtěla jsem hlavou. Tohle mu opravdu říkat nebudu. Nevykládala jsem to nikomu. Přesto to tady všichni vědí, ať se zeptá někoho jiného. Nemluvila jsem o tom a nehodlám s tím začínat. Tak mi teď dochází, že ten můj černý týden bude svým způsobem i trefný.
"To je jedno." Krásná podlaha, možná by to ale chtělo vytřít. Opravdu mu nehodlám vykládat o katastrofách rodiny Davisových.
"Neřekl bych, ale budiž. Mimochodem Morgan s tebou chce mluvit." Posel dobrých zpráv, jen co je pravda.
"Kdy?" A co když s ní mluvit nechci? Svým způsobem je děsivá a to toho o ní nejspíš ještě spoustu nevím. Ne, že bych se jí bála, ale prostě… Těžko se to vysvětluje.
"V neděli odpoledne." To je brzo. To vůbec nevypadá dobře.
"Jak špatný to je?" zeptala jsem se opatrně. Nebo ne. Nechci to radši slyšet.
"Nevím, ale je fakt, že je to brzo." Zamračil se. No, super. Ale aspoň nejsem sama, komu se to nezdá.
"Nelíbí… To jakože hodně zlý?"
"Pravděpodobně."
"Dobře." Že bych začala s tím černým týdnem v neděli? Jak by se Morgan líbil její klon? Musela jsem se pousmát.
"Ten včerejšek… Mrzí mě to, co jsem řekl." Podívala jsem se mu do očí.
"Nemrzí. Je to pravda." Chovala jsem se jako malý děcko. "A to potom… s tím ohněm… Omlouvám se. Já,… neudělala jsem to schválně, ale pokaždé, když se naštvu, tak…"
"Neomlouvej se." Přerušil mě rychle. Nechápala jsem proč.
"Ale já tě chtěla zabít." Ztišila jsem hlas a mračila se na podlahu. Od čeho tady ta uklízečka je?
"Ano. Já vím, že jsi chtěla. Ale udělala jsi to?"
"Ne, ale…"
"Žádné ale. Neudělala. Konec. Nic se nestalo, ano?" No, co jsem mu na to měla říct? Hádat jsem se nechtěla, takže jsme jenom přikývla.
"Jo."
"Výborně. A teď… Jak moc trváš na tom, že sedíš s Lindou?" Ta náhlá změna mě překvapila.
"Eh… co?" Ano, projev mé prudké inteligence se mi povedl na jedničku. Jen co je pravda.
"Linda. Jak moc trváš na tom,že spolu sedíte." Nechápala jsem to. Co je to za nesmysli? Pak jsem se podívala dopředu a došlo mi to. Dneska jsem opravdu nějaká podezřele zpomalená.
"Jo. Aha. Chce sedět s ním?" kývla jsem hlavou k našim nejnovějším třídním hrdličkám.
"Ano. Ani se jim nedivím." Jo, to asi nikdo. "Mají tak málo času. Všichni tady máte málo času." Taky občas nechápete p čem mluví nebo jsem jediná?
"Proč? Morgan holá zničit svět nebo co?" ne, že bych pochybovala o tom,že by to zvládla. Popravdě ani bych se tomu nedivila. Něco takového by mi k ní totiž přesně sedělo.
"Ne. Jste lidé." Jo, takhle. Moment… jste? To už upustil od té teorie, že jsem mutant? I když on by to nejspíš nazval jinak. "Dokonce i ty jsi částečně člověk." Ok. Neupustil od toho. Bohužel.
"Popravdě, takhle je to v pořádku. Žít o něco déle asi by to nebylo tak zábavný jak si všichni myslí." Znamenalo by to spoustu změn. Navíc, komu by se chtělo žít do sto padesáti s těmi nemocemi, co chytí v osmdesáti a s přibývajícím věkem by se akorát přidávaly další. Dík, ale nemám zájem.
"Proč ne?" zmateně na mě pohlédl. Zopakovala jsem mu svoje předchozí myšlenky.
"… to by bylo za trest." Dodala jsme na závěr.
"Asi máš pravdu." Souhlasil - kupodivu.
Takže výměna sousedů bude kdy?" zeptala jsem se s úsměvem. Chtělo to změnu tématu a chtělo ji to rychle.
"Hned?" navrhl. Liliana už nás zase propalovala pohledem, zvedala se a…
"Růžovka jde." Ujelo mi. Možná bych mohla být občas zticha.
"Kdo?" zeptal se zmateně. Nezmiňovala jsem se už o tom, že si chci přezdívky nechávat pro sebe?
"Ahoj, Rafaeli?" ozvalo se mu nadšeně za zády. "Ahoj, Adriano." Tohle bylo otráveně. Bezvadný, jak rychle zvládá měnit tóny hlasu. Já se zdravit nenamáhala. Za mnou totiž nepřišla.
"Ahoj, Liliano. Co potřebuješ?" zeptal se klidně. Nemáte někdo brýle? Než z tý růžový oslepnu? Nebo prostě něco. Tohle není normální.
"Chtěla bych s tebou o něčem mluvit." A je to tady růžová lochneska začíná řádit. Kdo uteče - vyhraje. Opravdu o život.
"No, tak já abych šla, radši." Zvedla jsme se a přidala se k debatnímu kroužku Lucy. Moc jsme se s ní nebavila, ale ne proto, že bych měla něco proti ní. To ne. O Lucy jste nemohli říct nic špatného ani kdybyste chtěli. Jenom… Prostě jsem si s ní nerozuměla až tolik, no…
"Ahoj." Ozvalo se skoro dokonalým sborem. Přisedla jsem si k nim a dozvěděla se pár nových a naprosto normálních věcí. Bylo to milý. Zase jednou mluvit s lidmi o naprosto obyčejných věcech. V tu chvíli jakoby žádné nadpřirozeno neexistovalo. Až jsme se divila, že je to vůbec možné. Dobře, otázka, jestli se myslíme, že existují mimozemšťani byla trochu mimo, ale i tak to bylo fajn… Se zazvoněním jsem se vrátila do lavice.
"Tohle už prosím nedělej." Podíval se na mě zmučeně. Ale ale, že by mu růžová lochneska taky trochu vadila?
"Proč?" zeptala jsem se trochu provokativně.
"Tohle snad ani není normální. Co ta toho nažvaní a ještě takové hlouposti." Zakroutil nevěřícně hlavou. Jenom jsem se pousmála. Na to, jak dlouho se kolem něj motá to poznal docela pozdě.
"Bude hůř. Teda pokud už ti neřekla, jak strašně tě miluje."Ten pohled, který na mě vrhnul fakt stál za to zkazit mu překvapení RL (růžová lochneska) až mu to oznámí.
"Cože?!" Už jsem to nevydržela a rozesmála se. Hlavně nevytvořit iluzi. Hlavně nevtvořit iluzi. Ne. Žádná růžová lochneska a žádnej dvě stě let starej kluk.
"Netvrď mi, že jsi si toho nikdy nevšiml. Prokrista. Vždyť jí máš v patách neustále." Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
"Je mladá a člověk." Musela jsem se ušklíbnout.
"Jasně, pro všechny lidi v téhle místnosti i škole jsi taky jenom člověk a rozhodně ne o moc starší." Blik, cvak a příjem.
"Ale…" zarazil se a podíval se na mě docela dost divně. "Kdo ještě?"
"Co já vim? Ale můžu tě ujistit, že na začátku roku jich bylo dost." Ještě zkoumavější pohled na mojí maličkost. Se mi snaží vypálit díru do hlavy či co?
"A ty?"
"Eh?" Jo. Jo. Inteligencí se blížim k trolovi po otřesu mozku - já vím, ale… Proboha.
"Ne!" vyjekla jsem, když mi došlo o co mu šlo. Vypadalo to, že se mu ulevilo. "Ne, protože vím, co jsi zač." dodala jsem pro jistotu.
"Bezva." Konstatoval suše. "Gabriel měl pravdu." Hrklo ve mně. Gabriel. Tak se jmenoval… Zamračila jsem se na desku stolu, na tohle myslet fakt nehodlám. Je to už dávno. Takže bych se s tim asi měla smířit.
Ta osoba, co nás má (m)učit vešla do třídy s desetiminutovým zpožděním, ale aspoň, že dorazila. Vyhnu se výslechu. Ani nevím kdo nebo co se v hodině dělo. Byla jsem tak trochu víc mimo. Fakt dík, Rafaeli. I když on za to nemohl. Nic o mě neví. A zároveň toho ví víc než většina lidí, včetně bráchy s mamkou. Je to nefér. Měli by to vědět. Aspoň mamka nelíbí se mi, že jí musím lhát. Ani trochu.
"Adri!" drkla do mě Linda. Kdy ta přišla?
"Co?" zeptala jsem se zmateně.
"V pohodě?" co kouká tak divně? Vždyť jsem nemohla být tak dlouho mimo, ne?
"Jo. Jasný." Úsměv, prosím.
"Já že už tu na tebe dobrý dvě minuty mluvím - bezvýsledně."
"Tak trochu zásek." Musím z toho nějak ven. Nehodlám jí vysvětlovat proč. Nehodlám to nikomu vysvětlovat. Vrhla jsem po ní jeden vysoce výmluvný pohled.
"Aha. Takže zápis nemáš." Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne. Ale co takhle el- Rafael?" elf. Propána vzpamatuj se a to jakože rychle. A nemluv sama se sebou. Tvářila se pobaveně
"Měli jste se vidět. Toho jsme vytrhli z tohohle stavu asi půl minuty před tebou." Aha. Prima. Takže jsme si kvit. Já způsobila šok jemu a on mě. Super dvojka. Ježiš, lochneska na obzoru. Rafael si jí taky všimnul, vrhl na mě zmučený pohled a nasadil úsměv. Tomu se říká odvaha nebo úplná vypatlanost. Hlasuji pro druhou možnost.
"Copak tu řešíte?" kdyby hloupost nadnášela Liliana už by se vznášela na druhém konci vesmíru.
"Nic, co by tě muselo zajímat." Odpověděla jsem okamžitě.
"Nebuď nepříjemná, Davisová." Tak ty nebuď růžová.
"Co potřebuješ?" zeptal se Rafael dřív, než jsem měla šanci odpovědět.
"Mluvit s tebou." Už zas? Ta snad plánuje svatbu… Ale ani bych se tomu nedivila. Šel. Opravdu ztratil rozum. O něco později jsem měla smůlu i já a potkala jí na záchodech.
"Nech ho nepokoji." Otočila se na mě a tvářila se jako bůh pomsty. Musela jsem protočit oči.
"Podívej, Liliano. Mě je náš nový spolužák úplně ukradený." Teda kromě toho, že mě musí pár věcí naučit a něco mi vysvětlit. Pak ať si dělá co chce.
"Opravdu? Nevypadá to tak." Bla. Bla. Bla.
"Tohle nemá cenu." Otočila jsem se a cestou do třídy si mumlala cosi o tom,jak je pitomá a že blonďatý mozky mají extrémně dlouhé vedení.
"Co je?" zeptala se Linda, která byla ještě s Thomasem, Lucy, Peterem a Rafaelem u lavice.
"Nic. Jenom jsem si skvěle pokecala s Lilianou."
"Co ti chtěla?" Opravdu jsou všichni elfové tak nechápaví? Skupinka potlačovala výbuch smíchu. Věděli to všichni, jenom jemu mozek nefunguje asi úplně správně. Je fakt, že sice patnáct už mu dlouho není, ale stejně… Není to zase tak dlouho, co jsem mu to vysvětlovala.
 


Komentáře

1 Lathenie Lathenie | Web | 3. října 2009 v 16:15 | Reagovat

NO asi taky začínám blonďatět, protože sem tam vůbec nepochopila to s tim začínáto:  ("Jasně, pro všechny lidi v téhle místnosti i škole jsi taky jenom člověk a rozhodně ne o moc starší." Blik, cvak a příjem.) a pokračuje... fakt sem asi nechápavá a i moje inteligence se blíží trotlovi ale budiž... pak mi to budeš asi muset vysvětlit přez ICQ bo jinak to nevidim... jinak kapitola dobá strašně mě pobavil název Růžovidlo :D a pak ještě že si jí nazvala lochneskou, a to asi i tim že u nás v ulici bydlí jedna holka a já jí tak překřtila a jinak jí prostě neřeknu (teda samozdřejmě ne před ní) než Lochneska...:D:D

2 Nessa Nessa | Web | 3. října 2009 v 17:56 | Reagovat

Vždy ked vidím ten nadpis že PP vždy si myslím že je to Pán prtseňov,hehe:DAko sa máš?

3 Andy Andy | Web | 3. října 2009 v 20:22 | Reagovat

muhahá xD dobrééé :D :D :D len tak ďalej :) môžem ísť na svadbu za svedka? :D :D :D

4 Sasanka Sasanka | Web | 4. října 2009 v 16:33 | Reagovat

Jááá tě miluju, a tuhle povídku miluju taky :D Jestli se myšlenkový pochody Adri aspoň částečně shodují s těmi tvými (jakože si myslím, že určitě) pak musíš být magor nejvyššího stupně :D Ale stejně tě miluju!

5 Katk@ Katk@ | Web | 7. října 2009 v 21:19 | Reagovat

Musíš to fakt psát tak dlouhé? :D Vždyť já to četla skoro čtvrt hodiny! (a ségra to četla se mnou, přestože nikdy žádnou předchozí kapitolu nečetla, ale líbilo se jí to! :-) ) Možná čtu pomalu, já se totiž někdy zastavuju, a přemýšlím, kdo co řekl, protože je to trochu nepřehledné a někdy mám možná ještě delší vedení než Adriana. :D Všimla sis, že jsem ještě nepoužila slovo "super"? Áh, tak teď už jsem ho použila, tak nic no... :-D Teď už můžu napsat, že to bylo super. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama