PP - 13. kapitola

25. října 2009 v 10:41 | Lizz |  Ples příšer
He další kapitola...xD Jenom varování pokud tam někde najdete něco, co nedává smysl obracejte se prosím an můj word...xD Páč já píšu Tome a koukám a ono je tam Rome... Já píšu koupáku a najednou je tam šoupáku...xDD Jako ty automatický opravy...xD Děsný.. Stejný jak minule Zambie a Zombie..:) Btw. Proč sem nejdou vkládat obrázky? :(:(:(:(




Měl pravdu. Byla to příjemná změna. Pro jednou řešit věci, které nemají nic společného s nadpřirozenem týkajícím se mojí osoby. U něj se tomu samozřejmě vyhnout nešlo. Je mu 200 a je to elf. Ale i tak bylo za jímavé poslouchat líčení toho, co se stalo a nám to připadá jako v jiném čase. Při tom… Není to zase tak dávno.
"Jak dlouho rostou elfské děti? Myslím tím, jak dlouho vypadají jako malé?" Tohle mě vždycky zajímalo. Přece jenom elfové stárnou pomalu, ale skoro nikde není nic o jejich dětech.
"To je různé. Ale většinou tak okolo 90 - 100 let." Zarazila jsem se. Tak dlouho?! A to jim nevadí? To se nezblázní? "Není to tak hrozné, bereme čas jinak než vy." Jo, to musí být fakt. Když vezmeme kolika let se dožívají…
Zvládli jsme toho probrat spousty, až jsem se sama trochu divila. Já se dozvěděla pár zajímavých informací jak o elfech (připomeňte mi, ať to dám do povídky), tak i o něm samotném. On se zase dozvěděl pár věcí o mě. Jistě, nic zajímavého, ale všechno to bylo normální.
"Kolik je tvému bratrovi?"
"Za rok ho tenhle ústav taky uvítá." Chudák kluk. Ten se bude divit. Nedokážu si představit svého bratr, jak sedí čtyřicet pět minut na židli a je zticha. To mi k němu prostě nejde. Nějak jsme se zakecali, takže jsme si nevšimli Williamsový, co se přišla snažit nás naučit anglinu. Bohužel, u některých jedinců je každá snaha marná.
"Davisová a Stevenson." Proč to říká, jako by to nebylo nic nového? Dobře, v jejích hodinách mám sklony se bavit, ale ne zase tak často. "Buďte laskavě zticha." Jo. Tuhle větu už jsme letos někde slyšela. Nejednou. Jenom jsem se pousmála a zmlkla. "Děkuju." Máte zač. Hodinu jsem nějak přežila. Hlavně se neptejte jak - nemám totiž nejmenší tušení. Koho by zajímaly časy?
"Kde jsme to skončili?" zeptal se Rafael, sotva se za Williamsovou zavřely dveře. Přinutilo mě to k úsměvu.
"Ani nevím, ale mám dotaz. První hodina výtvarky… Kreslil jsi elfskou vesnici, správně?" přikývl. Fajn. "Odtamtud jsi? Jak to, že ji lidé nenašli? A kde vlastně je?" Eh, říkala jsem dotaz? Myslela jsem miliony a miliony otázek.
"V podstatě to bylo město. Ale většina elfů se připojila k lidem a žijí s nimi. A elfům se moc dětí nerodí - ale to jistě víš. Když jsem odcházel byli tam tři a čtvrtě se mělo narodit. Čtyři děti, za sto let. To jedno tak sice nevypadá, ale ještě pořád je mladá." Mladá. Takže ona. Ale stejně… čtyři děti za sto let?! Není to přece jenom trochu málo?
"Samozřejmě ti, co žijí mezi lidmi se jako vy i chovají. Jenom žijí o něco déle, než je obvyklé…" Aha. Ale i tak. Těch "pravých" elfů ubývá. I když… Nejspíš umírají stejně často, jako se rodí.
"Jak dlouho žijete?" Ne, já přece vůbec nejsem zvědavá.
"I tohle je různé. Samozřejmě jsme stejně jako lidé zranitelní. Ale pokud se nám něco takového nestane… Nejstarší známí elf se narodil před dvěmi tisíci lety. Ale už teď žije o pět set let déle než je obvyklé. Žije… Možná, že to už taky není pravda. Nevím…" Fajn. Ok. Beru. Dvě stě let je ještě v pořádku. To jsem zkousla. Ale dva tisíce?! Kristepane. To je moc. Vždyť je rok 2008. Ne… To je opravdu moc.
"Eh… to je hodně." Dostala jsem ze sebe nakonec. Jemu je teď dvě stě… což - pokud ho neupálím - znamená dalších osmnácet let života. Neskutečný.
"Co je?" zeptal se a zvědavě se na mě podíval. No on se snad ještě diví nebo co.
"Nic… Jenom… Je to dost." A to je pravda.
"Když myslíš…" přešla jsem to bez komentáře a pokračovala ve výslechu.
***
"Nešli byste vy dva ven?" otočila se na nás najednou Linda.
"Kdo všechno půjde?" zeptal se Rafael.
"Vy dva." Ukázala na nás. "A my dva." Ona a Thomas.
"Ráda." Schválně jsem mluvila jenom za sebe. Ale elf i tak souhlasil. V tu chvíli se mi ulevilo. Být s těmi dvěma o samotě… Asi by mi nebylo nejlíp. Rozhodně bych pak měla lehčí depku. Protože, zkuste si celé odpoledne pozorovat dvě hrdličky a vyjít z toho bez psychické újmy. To prostě není možné. Takhle aspoň mám šanci přežít… Víceméně. Jenom nevím, jestli více nebo méně.
***
Nakonec to dopadlo relativně dobře. Zapadli jsme do cukrárny. V tu chvíli mě docela štvalo, že jsme nechala doma peněženku. Ale nevadí. S mojí sklerózou se ani nic jiného čekat nedalo. Přece jenom… Znám se, ne? Takže když se všichni tři zvedli, že si půjdou něco koupit, šla jsem s nimi, ale snažila se nedívat na to všechno jídlo. Ještě bych dostala hlad. Jenže převést to do praxe je nemožné… Si zkuste být v obchodě s jídlem (dobře, sladkostmi) a nedívat se na ně…
"Ty si nic nedáš?" divila se Linda. V mém případě oprávněně. Jenom jsem zavrtěla hlavou. "Jsi v pohodě?" to je starostí najednou. Samozřejmě je skoro všechno v pohodě.Skoro. Nechce se mi domů. Ale to se nějak přežije - jako obvykle… "Tak fajn, co je?" Fajn, evidentně nemám šanci utajit svoji sklerózu.
"Peněženka šla domů napřed." I když ona odtamtud čistě teoreticky ani neodešla. Jenom protočila oči.
"A to nemůžeš něco říct? Prosím tě, pojď."
"To je dobrý, Lindo. Fakt." Už jste někdy slyšeli větu - všechny protesty byly zbytečné?
Ve výsledku jsem měla zmrzlinu. Snažit se Lindě vysvětlit, že opravdu nic nechci bylo totiž jako mluvit s extrémně natvrdlým kusem kamene.
Ještě chvíli jsme tam seděli a pak se zvedli k odchodu. Nemohla jsem si pomoct, ale Linda i Thomas se strašně vlekli. Možná, že i šnek by se plazil rychleji než ti dva. A já prostě pomalu chodit neumím. Nebo ne až tak pomalu. Rafael vypadal, že je na tom podobně. Takže jsme šli kousek … dobře, trochu větší kousek, před nimi.
"Kolik je?" zeptala jsem se, protože hodinky byly další věc, co jsem nevedla. Vždycky jsem je všechny ztratila nebo jinak zlikvidovala.
"Bude půl čtvrté. Proč?" A to ví jak? Nějak jsem nezaregistrovala, že by se obtěžoval na něco podívat.
"Jen tak."samozřejmě, jaký by tohle mohlo mít vedlejší úmysly? Chvíli bylo ticho, ale pak jsme se vrátili k našemu skoro celodennímu zpovídání. S tou výjimkou, že teď se zaměřil především na mojí osobu. Sem tam jsem se sice taky na něco zeptala, ale po většinu času jsem si připadala, jako bych byla zase u cvokaře. Spousta zdánlivě nesouvisejících a nedůležitých otázek. Někdy se odpovídalo dobře - bylo mi jedno, jestli bude vědět jakou mám oblíbenou barvu nebo jak se jmenuje babička z mamčiny strany. Na některé se odpovídalo hůř. Většinou na ty, co se dotýkaly přímo mě. A na některé jsem se nenamáhala odpovídat vůbec. V tu chvíli zřejmě chápal, že kydž mlčím, ptá se špatně.
"Co je Morgan? Teda… co byla?" Co je už mi řekl… nebo spíš neřekl.
"Člověk. Do jisté míry." Zamračil se. Že by se tohle zase nelíbilo jemu?
"Jak "do jisté míry"?" A už mě zase chytá zvědavost.
"V mnohých ohledech ti byla - a občas ještě pořád je - podobná." Tak teda pěkně děkuju. To mám opravdu nadějné vyhlídky do budoucna. Ale co když tak nechci dopadnout? "Ale nikde není psané, že tak musíš dopadnout." To byl můj výraz až tak strašný? Možná bych se mohla naučit tvářit bezvýrazně. Ale to nebude nic záživnýho. Copak se jeden může netvářit? Blbá a hodě divná představa.
"Jak se z ní stalo to, co je?" Morgan mi poslední dobou ležela v hlavě neustále. Od našeho posledního setkání se mi jí nedařilo vypudit z hlavy.
"To nevím. Řekne ti o smrti každého, kdo se jí podívá do očí. Nějak se tím zvlášť nezabývá. Ale o vlastní smr-" zarazil se. "O tom, co se jí stalo nemluví nikdy." O vlastní smrti? Ona už nežije? Čím dál tím líp.
"Byla vždycky taková?" z Morgan má totiž jeden vždycky takový špatně definovatelný pocit.
"Ne. Bývala docela milá. Občas. Většinu času byla docela nepříjemná, kolikrát to vypadalo, že to už dělá schválně. Že si chce držet lidi od sebe… Bůh ví proč." Koho mi to jenom připomíná? Opravdu mám nejspíš super náběh na asistentku Miss Zombie. "Netrap se s tím. Nemá to cenu. Co se má stát, stane se." Jako bych to nevěděla… Ale stejně je to… Zatřásla jsem hlavou. Má pravdu. Nemá cenu se tím zabývat. Ne teď. Budu to řešit, až to přijde.
"Hej! Vy dva! Počkejte!" Ale… Linda s Thomasem si konečně všimli, že s nimi nejdeme? To docela brzy. Zastavila jsem se a otočila se směrem k nim. Mohli by trochu ale pohnout, než tu zapustím kořeny.
"Pomaleji by to nešlo?" zamumlala jsem si pro sebe.
"Nech je. Nebo někam chvátáš?" musel trochu sklonit hlavu, aby mi viděl do očí.
"Ehm… Ne. Nechvátám." V tuhle chvíli jeho oči rozhodně nebyly chladné, jako se to občas stávalo. Nedokázala jsem (nebo nechtěla?) uhnout pohledem. Ale nakonec jsme se k tomu přece jenom donutila. Zmateně zakroutil hlavou. Naštěstí nás ti dva právě došli.
"Cože jste nám utekli?"usmála se Linda.
"Promiň, ale strašně jste se vlekli." Odpověděla jsem teď už docela klidně. Přesto jsem pořád vnímala jeho pohled. Bože, co blázním? Přece se nebudu rozplývat nad elfem. A už vůbec ne nad tímhle elfem.
"Copak, někam chvátáte?" zeptal se Tom pobaveně.
"Ne. Nebo aspoň já ne." Hele, to jako já budu odpovídat Lindě a Rafael Thomasovi? Nebo co? Pohledy obou se přesunuly na mě.
"Já bych možná měla jít domů. Radši." Nemůže se ten pitomej elf podívat jinam? Začíná mě to docela deptat. Ale proč? Nemělo by mi to být upřímně úplně jedno? Asi jo… ale proč teda není?
"Proč?" Ha, koukám, že tu nejsem jediná zvědavá, co Tome?
"Mamka toho bude mít za celý den dost a já…" Tak a to by stačilo, už jsme toho zase řekla víc než dost.
"Aha… A nebude ti vadit jít sama? My chtěli ještě jít ke koupáku…" Vypadala, že jí to tak trochu vadí, ale já jí byla vděčná.
"Já jí doprovodím." Ne, to je dobrý. Já ráda půjdu sama… Opravdu mi to nevadí…
"Opravdu? Úžasný. Dík a mějte se." Na druhou stranu ti dva asi budou rádi o samotě.
"Jo, ahoj." Rozloučila jsem se.
 


Komentáře

1 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 25. října 2009 v 11:56 | Reagovat

Ty jo už jsi tak daleko =D ted to začne být zajimavý =DDD ano je to to jak Sasuke odejde k Orochimarovi =D

2 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 25. října 2009 v 12:57 | Reagovat

Ten souboj Sasuke vs. Itachi jsem jeste nevidel to jeste neni v anime ,ale jen v manze =DDDD a ja mangu nečtu =D jinak s tím Choujim a Nejim .. nevim nevimm...neřeknu to xP

3 Míra Míra | Web | 25. října 2009 v 16:20 | Reagovat

tak to sem moc rád že reklamu přežiješ xD přeju hezký a (víceméně) nerušený koukání xD xD

4 Katk@ Katk@ | Web | 25. října 2009 v 17:00 | Reagovat

Tohle bude první komentář týkající se téhlo povídky? Odpor je zbytečný... Ne, toho si nevšímej, to je ze Stopařova průvodce po galaxii. xD Vetinari se umí netvářit.  To je zas ze Zeměplochy. xD Tak už do toho nebudeme plést filmy a knihy přejdeme k tíhle povídce. Je to super, jako vždy. Jen úplně na tom konci jsem to úplně nepochopila, měla bys tam opravdu častěji psát, co kdo říká, pořád ti to připomínám... A hele, teĎ jsem si všimla, že tak pod článkem jsou Související odkazy - Schizofrenie: v Česku ji má jeden člověk ze sta. To zas bude zajímavý počtení... xD Ale nějak nechápu, jak to souvisí s tímto článkem, má to být související odkaz... Nesouvisí to s tím slovem cvok, co jsi tady použila? Nebo to souvisí s mou a tvou osobou? xD

5 Katk@ Katk@ | Web | 25. října 2009 v 17:01 | Reagovat

Co jsem to zase napsala za sloh? :D

6 Katk@ Katk@ | Web | 25. října 2009 v 17:02 | Reagovat

Hej, ten související odkaz zmizel! Já je zabiju, jestli se tu zase neobjeví... Grr....

7 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 25. října 2009 v 18:48 | Reagovat

Jak dokžes psát tak dlouhé komentáře =DDD ja vetšinou takové dvouvětové =D ,ale jsem rád ,alespon mám co číst =D už jsi u boje Shikamaru Tayua??

8 Aranel van de´Corvin Aranel van de´Corvin | Web | 26. října 2009 v 14:47 | Reagovat

ten dess se mi strašně líbí =o)

9 Sasanka Sasanka | Web | 26. října 2009 v 19:22 | Reagovat

áááá, první náznaky romantiky XD úžasné, nádherné, bombastické a čím dál tím lepší x) užívám si každou kapču... Díky (ajta, to zní tak strašně... hrozně... *dělá ksicht, který kdybys viděla, okamžitě by ti došlo, jak to myslí*... chápeš ne?)

10 Sasanka Sasanka | Web | 26. října 2009 v 19:23 | Reagovat

Btw, v souvislosti s komentářem od Katky... Co má společnýho tvoje povídka a to, že "Vědecký článek o umělém spermatu byl plagiát" XDXDXDXDXD

11 Lathenie Lathenie | Web | 26. října 2009 v 23:07 | Reagovat

tak jsem si říkala že bych se mohla zase zajít podívak k mé oblíbené autorce ahle ona tu další kapitola...:)
Jako zase moc dobrý, já už nevím co bych ti sem pořád psala abych se neopakovala...:D prostě výborný a TEČKA

12 Nakira Nakira | Web | 27. října 2009 v 18:15 | Reagovat

Skvělé :-) Moc se těším na pokračování. Docela jsem se do toho zažrala xDxDxD

13 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 28. října 2009 v 11:34 | Reagovat

Nevim no ja tu 7 epizodu beyblade nenašel xDDD ,ale je to škoda :((( ja to chci taky vidět =D

14 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 28. října 2009 v 13:43 | Reagovat

Popravdě ja Sasukeho nenavidel :-D jak odešel k Orovi atd... :-D ,ale v shippuuden jsem si ho zase oblíbil :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama