PP - 15. kapitola

30. října 2009 v 8:00 | Lizz |  Ples příšer
Když jsou ty prázdniny tak jsem se rozhodla přidat další díl ještě dneska no... Aby se neřeklo... Stejně nemám co dělat...:) Jinak ještě dopředu varuju...xD Tenhle úvod je mega dlouhej... Proto, pokud na to nemáte nervy věnujt částaspoň ěm červeným místům, ano? Obzvláště tomu mám dotaz...:) Arigáto...:)
Tak jo, beru Sasukeho na milost.. Není to zase takovej kokot, jk to zprvu vypadalo...:) Mimochodem on existuje někdo tupější než Tamaki?! Dodneška jsem o tom pochybovala..xD Po tohle dílu Naruta už ne..xD Existuje a jsou dva...:) Jakože Bráško, jsou lišky dobré? *pohled směr Naruto (pro tyco se nekoukáte, Naruto má v sobě Kyuubiho, což je liščí démon)* Jo, protože okurky jsou taky. Jako co je tohle za rozhovor?:D Ok a teď od Naruta k povídce...xD Je to divný, je to víc divný než divný, ale baví mě to..xD A omluva za chyby...:)
P.S.: Věřím, že většině z vás musim s tim Narutem lézt na nervy - a ani se vím nedivím, je mi jasný, že dokážu být otravná a nejspíš i jsem -, ale věřte mi ono to časem přejde, ostatně jako vždycky... Nebo mě aspoň přejde ta potřeba to s někym rozebírat a neustále všem vykládat, co se tam zrovna děje...:)
P.P.S.: Sasanka psala v komentech že by ráda další kapitolku s věnováním pro ní...:) No problemo, jenom nwm jestli je zrovna tahleta (která je divnější než divná) k tomu vhodná, ale koneckonců proč ne? Lepší už to nebude (možná) a horší (snad) taky ne...:) Takže tahle kapitola bude pro Sasanku...:) A já bych měla přestat kecat nebo bude za chvíli úvodní odstavec delší než povídka...:)
Vídíte? Já říkala, že mi poslední dobou nejdou psát krátký věci... Což je průšvih vzhledem k tomu, že mám napsat na půl A4 jakejsi otravnej (Shikamaru, dej mi pokoj a věnuj se mrakům laskavě.) článek do novin... Strašná otrava...xD Ještě možná horší než ten minule + bych se měla pokusit sepsat jakousi kratší Vánoční povídku pro naše důchodce...:) Jenže to se mi ale ani trochu nechce...xD Ale dokopu se k tomu... Možná bych si to mohla vzít jako čáíst nějaký kapitolovky.. Jenom pro ten pocit, že to neni krátký...:) Ale to je taky blbost... Sakriš.. No nic, to se nějak poddá...:)
Btw. Málem bych zapomněla mám dotaz! :D Ti, co sem chodíte dýl (což je převážná většina z vás a to jsme vám vděčná, i když se divim, jak to, že ještě žijete) si možná pamatujete na Prokletý (muhehe a ten konec.. ten jsem si užila nejvíc, po těch schizofrenních rozhovorech.. jej to byli časy)... Pamatujete? Super. Nepamatujete? No, nevadí. Ale každopádně, kdysi jsem byla dalo by se říct násilím přepsat ten katastrofickej konec na happy end (tváří se jako na pohřbu). Musela jsem to napsat, abych věděla, jak dopadne Nick (že, Marti?!)... Ale to je jedno, abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla.. V podstatě jde o to, jestli byste byli ochotný překousnout pokračování Prokletých... Ale už ne s Erikem, Emily a Eliškou. Ty bych oživila - nějak - jenom pro efekt a taky aby byli děti... A další Prokletý. Jakožei když řeknete ne, tak já to stejně budu psát, ale jenom do sešitu (kterej mi byl málem zabavenej, blbá čeština, jeden ani literárně tvořit nemůže... obzlášť kdyžu toho zkoumá program kina, že MaJQí?:D). Otázkou je, jestli to mám přetloukat do kompu a následně dát sem? teda až domyslim tu jednu spojovací kapitolu, která by byla spíš k těm původnim, než k těm novým... Prostě nevím, jestli jste mě pochopili..xD Moje mozkový pochody jsou poslední dobou dost mimo..xD Takže abych to shrnula... Pokračování Prokletých ANO nebo NE?
Mimochodem tohle bude asi nejdelší úvod v historii tohohle blogu... Začínám být fakt až nebezpečně ukecaná a většinou ze mě padaj nesmysly...:) No, už opravdu končim... Sajonara a pěkná počtení...:)


Donutit se vstát o hodinu dřív než obvykle mi připadalo prakticky nemožné, ale přesto se mi to povedlo. Dala jsem vařit čaj a namazala dva chleby. Jeden Alexovi na snídani, druhý mě na sváču. Z principu nesnídám. Vím, že by se mělo… Ale sníst něco po ránu? Nemožný. O půl hodiny později jsem šla vzbudit bráchu. Taky dříve, než byl zvyklý. Kupodivu se nehádal, nedomlouval ani nic podobného. Asi na to byl moc rozespalý. Bez problémů jsme dorazili do školky s tím, že jsem učitelku informovala, že si pro něj odpoledne stavím trochu déle než obvykle mamka. Přece jenom mám školu a do školky je tak trochu z ruky. Z domu jsme taky vyrazili o něco dřív a já cestou datovala SMSku Lindě, že dneska nejdu. A že jí to vysvětlím až ve škole. Odepsala něco dost zmateného. Neodepisovala jsem na to.
Do školy jsme kupodivu dorazila mezi prvními. Nezvyklý. Seděli tu akorát Lucy, Alex, Peter a George. Dneska jsem nějaká podezřele zrychlená. Jako další dorazila Linda.
"Co znamenala ta zpráva?" vychrlila okamžitě a pak dodala. "Ahoj."
"Ahoj… Víš… ono…" podala jsem jí hodně zkrácenou verzi toho všeho.
"A nechceš s něčím pomoct?" Je to od ní milý, ale přece jí nebudu obtěžovat. Navíc, zatím to zvládáme. Jenom nechci vidět sebe večer v kuchyni.
"Ne. To je dobrý, ale díky."
"Není zač." Ale bylo, i když si to nejspíš ani uvědomovala.
Do třídy přišli Thomas s Rafaele,, takže jsem se Lindy ani nestihla zeptat, co včera a byla pryč.
Ani jsem nebyla schopná vnímat učitelku,co máme na výtvarku. Kreslila jsem víceméně bezmyšlenkovitě. "Je to v pořádku. Jenom jí nebylo dobře… Potkali jsme Weberovou." To opravdu nezní dobře. Obzvláště v tuhle dobu. A cosi mi říká, že bude hůř. Podstatně hůř. Zazvonilo a já i s mobilem vylítla ze třídy. Musela jsem si zavolat.
"Ahoj, Adriano." Telefon zvedla Juliet - naštěstí. "Je všechno v pořádku?" zněla unaveně. Ani se jí nedivím. Dost živě si dokážu představit, co se včera mohlo dít.
"Ano. V pohodě. Jenom jsem se chtěla zeptat na mamku. Jak je jí?" posadila jsem se do tureckého sedu na lavičku.
"Dneska vypadá už lépe, ale víš nejlépe sama, jak to bude zítra. A pár dalších dní potom." Povzdechla si. Prvního října. Tohle jsme fakt Juliet nepřála, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že to letos nebudu muset absolvovat já. Ty náhlé záchvaty pláče, blbý kecy, a vůbec to všechno… Je to zlé. Každý rok. Proč jsem si jenom dovolila doufat, že to letos bude jiné?
"Nepotřebuješ pomoct? Nemám k vám zajít?" znělo to hloupě, když jsem se ptala já jí.
"Ne. To zvládnu… Ale díky. A postarej se o Alexe." Pousmála jsem se pro sebe.
"Dobře, že jí pozdravuju. Ahoj." Zavěsila jsem. o háje! Vrátila jsem se do třídy a posadila se zpátky. Vzala jsem tužku a pokračovala jsem v tom čemsi, co jsem začala.
"Je všechno v pořádku?" ucítila jsem na rameni elfovu ruku. Pro jistotu jsem se poodtáhla.
"Nijak zvlášť." Vypadlo ze mě dřív, než mi došlo ,že správná odpověď byla: "Jasně." A úsměv jako bonus k tomu.
"Co se děje?" Jenom jsem zavrtěla hlavou. Znala jsem ho měsíc. To je opravdu hodně málo na to, abych si u něj vylévala srdce.
"Adriano… Chci ti pomoct, ale když se mnou nemluvíš, jak to mám udělat?" Nijak. Prostě bys to měl nechat být. Neřeš to. Stejně jako ostatní, ti už to pochopili.
"tohle musím zvládnout sama." Vždyť to přece nemůže být tak těžké.
"Jak myslíš, ale kdybys někdy něco potřebovala…"
"Řeknu ti to." usmála jsme se. Krásná to lež. Mohla jsem s klidným svědomím prohlásit, že kvůli sobě bych ho neotravovala. Nikdy. pak z něj vypadlo, že mu "rodiče" pořídili mobil. No hurá. Že už bylo na čase.
***
"Tak. Pomalu odevzdávejte výkresy." Prima. Měla bych chvátnout. Nesnáším tempery. Byla jsem od nich celá barevná, ale je fakt, že jsou podstatně lepší než tuž nebo savo. Williamsová začala procházet mezi lavicemi. Zase se zastavila u nás. Můj výkres si prohlížela zarmouceně. Ale já o sobě nikdy netvrdila, že jsem výtvarnice. U Rafaelova se usmívala. Opět to měl dokonalý. Jak ten to dělá? Po výtvare přišel Tom, jestli bychom nešli ven. Rafael souhlasil, že prý půjde rád.
"Promiň… Ale já dneska nemůžu. Linda to ví." Netvářil se na to nijak nadšeně. Lindy se ještě prý neptal. Podle mě je to ale i tak trochu zbytečné. "Tak jděte vy tři, ne?" vždyť mě nepotřebují. Ti dva rozhodně ne a Rafael si jistě taky vystačí sám. Sice z toho možná nevyvázne bez lehčí psychické újmy, ale to už není můj problém.
"Ahoj, psychouško." A hele Liliana. Oba mě zdraví? Tak copak to vymyslela tentokrát? Nebo někde upadla? Kdo ví.
"Ahoj, Liliano. Promiň, ale dneska opravdu nemám náladu ani čas na tvé pubertální projevy. Pokud máš nějaký problém, řeš si ho na někom jiném." Být upřímná. To bylo asi to jediné, co mi v tuhle chvíli zbývalo.
"Slyšela jsem o tvojí máti…" Už jsem říkala jak nesnáším tenhle zlozvyk? Rán se něco stane a odpoledne o tom ví celé město. I když v tomhle případě se ani nedivím, že o tom ví. Přece jenom za to může částečné její drahá maminka, že?
"Divila bych se, kdyby tomu bylo jinak."
"Co je pravdy na tom, že-"
"Jestli mi něco chceš, pojď pryč.. Můžeme to vyřešit bez zbytečných svědků. Jestli ne, tak vypadni." Skočila jsem jí do řeči. Nechtěla jsem poslouchat jistě už přikrášlenou historku. Bylo mi jedno, co si o tom lidé myslí.
"Promiň, snad jsem toho tolik neřekla." Hrála uraženou.
"No, řekla bych, že pro dnešek jsi toho už namluvila víc než dost." Teď se urazila doopravdy a byl klid. Slyšela jsem, jak se Rafael vedle mě nadechnul, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Vzápětí jsem si na něco vzpomněla a zamračila se. Tohle sem u líbit nebude.
"Ehm… Rafaeli?" otočil se na mě. Výraz jeho obličeje neprozrazoval vůbec nic a jeho oči byly v tu chvíli zase strašně chladné. Měl by se jít léčit. Takovýhle změny nálad nejsou normální. I když… ono to není náhlá změna, takže je to asi v pořádku. Nejspíš… I tak jsem to ale nechápala. Byla to oproti včerejšku docela velká změna, ale tak stane se. "Nebudu moct zítra přijít." Jeho pohled se ještě víc zatvrdil. Sakra a to jsem si myslela, že už to ani není možný. "Mrzí mě to, ale opravdu to nejde." Bylo mi to líto. Já se na ty středy vždycky těšila. Každý týden.
"Když nemůžeš, tak s tím nic nepůjde. Dneska čas taky nemáš. Čtvrtek?" Zkusil navrhnout. Věděl že se to potřebuju naučit. A já si to uvědomovala také. O to hůř jsem se cítila, když jsem byla nucená odpovědět mu.
"Promiň, ale tenhle týden už čas mít nebudu." To bylo jisté. A i kdyby se mamka vrátila bude potřebovat pomoc. A to pro mě rozhodně neznamená vypadnout z baráku a jí nechat doma samotnou s Alexem. Spíš naopak. Bude to chtít zajistit, aby měla co nejméně práce. Po nějakou dobu. Aby měla šanci se trochu sebrat a vzpamatovat.
"Proč ne?" propaloval mě pohledem. Povzdechla jsem si.
"O nic nejde. Jenom obvyklá podzimní katastrofa rodiny Davisových." Pokusila jsem se o úsměv a založila si ruce na břiše. Byla tu zima nebo jsem se jenom bála? To jsem v tuhle chvíli nedokázala přesně určit.
"Ty hodiny jsou důležité." Jako bych to sama nevěděla. Ale co mám dělat? Rozkrájet se zatím neumím a Alex sám doma být prostě nemůže.
"To ano." Připustila jsem. "Ale jsou důležitější věci." Radši něco podpálím, ale o bráchu se postarat musím. Ať se mu to líbí nebo ne.
"Ano. To nepochybně jsou… A nemohl bych přijít já." Evidentně to nehodlal vzdát.
"Nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad." Nemůžu vytvářet iluze nebo ohně před Alexem. Jeden pošuk v rodině stačí.
"Dobře." Znělo to tak trochu naštvaně. Nadechla jsme se, abych se bránila, ale pak jsem zase beze slova vydechla. Nemá cenu nic vysvětlovat, buďto to pochopí anebo mi stejně nebude věřit.
***
Akorát jsme vycházeli ze školní jídelny… To jídlo radši nekomentuju. Vypadalo to, jako by se nás snažili otrávit. I když, co my víme… Třeba chtějí. Normálně bych šla domů s Rafaelem - Linda má totiž dramaťák -, ale školka je téměř na druhé straně města.
"Jdeš?" zeptal se, když jsem hodně brzdila. Ale to nebyl úmysl.
"Ne." Zamračila jsem se na botu. Ani tkanička se nechce zavázat. Mrcha jedna. Beztak mi to dělá schválně. Strašný tohle to.
"Tak fajn. To by stačilo. Co se děje?" nevypadal, že by vzal jinou odpověď než vysvětlení.
"Musím pro bráchu do školky, stačí?" odsekla jsem už trochu vztekle. Pitomá tkanička! Kdybychom nebydleli na druhé straně města, mohl by Alex domů chodit sám, ale takhle? Rozhodně ne. Něco takového, dokud ho mám hlídat já, tak něco takového naprosto nepřichází v úvahu. "Mamka… ehm… nemá čas." Zdálo se mi to nebo se pousmál?
"Můžu se projít s tebou?"
"Je to docela z ruky…" Vypadal, že nad něčím přemýšlí.
"To nevadí." Řekl nakonec. "Pár kroků navíc ještě nikoho nezabilo." No, to asi ne, no.
***
"Adri! Adri!" řítil se ke mně Alex s nějakým výkresem. Na rozdíl ode mě, on malovat uměl.
"Ukaž, co to máš?" pusa se mu roztáhla od ucha k uchu.
"To je moc pěkný." Pochválila jsem ho.
"Kdo to je?" zeptal se a ukazoval při tom na elfa.
"Rafael… A kdo jsi ty?" přidřepl si k němu.
"Alex." Ušklíbla jsem se. Taky moc nemusí svoje jméno. Ale když má někdo naší mamku… Adriana a Alexej… A to jsme nikomu nic neudělali…
"Tak se rozluč a půjdeme." Zamračil se.
"Už?" Byl tu skoro o hodinu a půl déle než obvykle a ještě se mu to zdá málo?
"Ano. Už. Chvátej. Musíme ještě nakoupit." Protože, co jsem ráno koukala, tak lednička byla docela prázdná.
"Rozkaz." Zašklebil se a doběhl si dovnitř pro věci. "Nashledanou!" rozloučil se s učitelkou. "Ahoj!" se všemi ostatními. Došla jsem za? xxx?.
"Zítra přijdu o hodinu dřív. Tedy pokud to nevadí. A omlouvám se za dnešek, ale měli jsme dlouho školu." Rafael zvedl hlavu mým směrem, ale pak ji zase sklonil a pomáhal Alexovi sesbírat zbytek věcí.
"Je doma všechno v pořádku?" Starostlivá až na půdu. Nebo spíš zvědavá. Tohle město už dlouho nemělo co nebo koho řešit.
"Ano. Vůbec nic se neděje." Otočila jsem se radši na ty dva. "Můžeme?"
"Jo!" souhlasil Alex. Rozloučila jsem se s učitelkou a šlo se. Zdálo se, že si bratr s elfem padli do oka. Oba počkali venku, než jsme nakoupila takové ty nejnutnější věci a u kterých, když se dostanou mě do ruky, nehrozí výbuch. Rafael na mě celou dobu zvědavě koukal, ale budiž mu uznáno k dobru, že ať si myslel cokoliv, mlčel. Dorazili jsme k nám před dům… Jelikož jsme šli opačnou stranou, tak byl jeden jistý elf ještě pořád s námi.
"Ahoj zítra, a dík za všechno." Byla jsem mu víceméně vděčná. Vesměs to bylo on, kdo se staral o Alexe cestou sem.
"Strejda nejde dál?" zatvářil se bráška zmateně.
"Ne. Nejde. Má ještě něco na práci." Tím jsem tuhle debatu ukončila. "Rozluč se a jdeme."
"Ahoj!" zavolal Alex a zmizel doma.
"Adriano… Opravdu netuším, co se u vás děje, ale fakt nepotřebuješ pomoct? S čímkoliv?" na chvíli jsem se zamyslela. Opravdu nepotřebuju pomoct? Potřebuju, ale… Ale.
"Ne. Opravdu ne. A díky, že jsi se mnou šel a pomohl mi s Alexem." Bylo to od něj milé. Udělal to, i když nemusel.
"To nic nebylo. Navíc Alex je milý chlapec."
"Do jisté míry ano." Ale to ho nemá celý den doma. To se mu pak jednoduše může zdát milý. Začal mi vibrovat mobil. Juliet! Doslova jsme cítila, jak mi barva mizí z obličeje. Co když se něco stalo? Zvednula jsem telefon. "Prosím?"
 


Anketa

Pokračování Prokletých...

Ano...:)
Ne...:)
Ehm, co to je? :)

Komentáře

1 Nakira Nakira | Web | 30. října 2009 v 15:53 | Reagovat

Super, moc jsem se na tu kapču těšila :-) Doufám, že brzy přibude pokráčko. Docela mě to baví a je to zajímavé :-)

2 Sasanka Sasanka | Web | 30. října 2009 v 18:40 | Reagovat

ooo vnování pro mě? :) děkuji x)
WoW, bv životě sjem neviděla tak dlouhý úvod x) Docela síla... Co se týče prokletých, mno...
Už si ani moc nepamatuju jak to skončilo. Oba dva se zabili a setkali se "na druhém břehu"?? nebo tak nějak. Rozhodně jsem PRO pokračování!!! Já jsem všeobecně pro cokoliv, co se rozhodneš psát :D
btw, to mi jenom něco uniklo, nebo si opravdu ještě nenapsala co se s tou Andrinou mamkou děje???

3 Lathenie Lathenie | Web | 6. listopadu 2009 v 10:41 | Reagovat

Úvoddobrej no, akorát já sem tak dlouho nechodím a proto nevím o čem ti prokletí byli... ale jako určitě pokračuj, a když si to budeš psát do sešitu tak by bylaškoda to nezveřejnit... ;)
Já bych taky chtěla kapitolu s věnovánim... :D:D
A teď k této kapitole, strašně hezky se mi četla... si to ukončila v tom nejzajímavějšim, teď sem uplně napjatá co přijde dál, opravdu se nemůžu dočkat... Prostě tahle povídka je čim dál lepší a zajímavější...

4 Katk@ Katk@ | Web | 8. listopadu 2009 v 14:41 | Reagovat

Heééj, já taky chodím do dramaťáku! To jsi věděla? Jinak Prokletým říkám jednoznačně ANO!

5 Mechika Shikato Mechika Shikato | Web | 30. ledna 2010 v 19:06 | Reagovat

Proč já to nečetla zároveň s Prokletýma? :-D Teď už musím končit a co se stalo se dozvím až za pár hodin! Vrrr. :-D No nic tak já mizím a až to dočtu tak ti napíšu dloooooouuuuuhý koment ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama