XX. kapitola - Oceán trpělivosti a pokoje

17. října 2009 v 22:45 | Lizz |  Podlehneš strachu a nebo lásce?
Prepáčte :( Je to moja chyba :(
Andy
Ale kecy v kleci tvoje chyba..xD Dejme tomu, že jsme obě tak trochu lemplové... Jenom doufejme, že Neji kecal (jasně že kecal, protože jestli ne, tak budu takovýhle tele nadosmrti... Bezvááááááá)... Jinak... Další kapitola... po třech měsících.. Docela úspěch, že?:D
Lenka

XX. kapitola - Oceán trpělivosti a pokoje

(autor: já /Lenka/)


Ľudskou rýchlosťou som vybehla z Lizzienej izby. "Ach, Seth! Prečo si len Seth?!" provokovala som svoju sestru so smiechom. "Zapri otca a vzdaj sa svojho mena. Ak nechceš, tak mi lásku prisahaj a nebudem viac Kapuletovou! Teda Brownovou." Smiech sprevádzal moje slová. Uhla som sa letiacemu vankúšu a zarazila sa. "Jé, ahoj Seth," zazubila som sa na chlapca stojaceho v chodbe. Nevedela som, že má prísť. Začula som Lizzien pridusený výkrik, znova som sa rozosmiala. Chudák ona. Do hlavy mi vrazil vankúš. "Au, tak to bolo presné!" zvolala som na ňu a s úškrnom na tvári zišla po schodoch do obývačky. Oprela som sa o rám dverí a hľadela na vytešenú sestru ako už podáva Sethovi ruku a spolu ruka v ruke vychádzajú von. Medzi tým však, samozrejme, na mňa nezabudla hodiť vražedný pohľad. Nevinne som sa usmiala a zakývala jej. Auto naštartovalo a ufujazdilo kade ľahšie.
Obrátila som sa na rodinu zhromaždenú v obývačke. Práve sme šli informovať Jasona o bitke. Zostala som stáť a počúvala som zhromaždené informácie plynúce k Jasonovi. "Takže pochopíme, ak by si sa rozhodol od nás ešte pred tým ako sa to stane, odísť," zakončil Carlisle. "Nie, zostanem," odvetil zamyslene Jason. "Pokiaľ som to dobre pochopil, bojovať budú len oni traja?"
"Správne," prvýkrát som zasiahla do tejto diskusie. Nesúhlas na jeho tvári bol viac než do očí bijúci. Premohol sa a spýtal sa len: "Prečo?"
"Prečo si myslíš, že by sme nechali bojovať tých, ktorí za to nemôžu, nemajú s tým nič spoločné a tak ich ohrozili?" zhrnula som to do jednej vety a prešla k Esme. Zároveň som tak stála oproti nemu. "A prečo si myslíš, že my by sme to riziko nechceli radi podstúpiť?"
"Niektorí by sa do toho hrnuli jedna radosť, však Emmett?" spražila som Emma pohľadom. "Ale to nie je také jednoduché."
"Vyzerá to tak, že nič v tomto živote nie je jednoduché," poznamenal sarkasticky. Znelo to akoby sa vzdával. Uškrnula som sa. "Takže-" Zavrčal. Inak až teraz som si všimla ako sme pri sebe blízko. Muselo sa to stať niekde medzi tými "prečo". Skôr než som stihla prepadnúť rozpakom a utopiť sa v jeho, teraz už čierno-zlatých, očiach,
zachránila ma Alice. "Máme devätnásť dní... " Tak znel jej verdikt.

***
"Tak kam půjdeme?" zeptala jsem se už minimálně po dvacátý. Přesto jsem stále nevěděla o nic víc, než když jsem se ptala poprvé. Tohle je týrání upírů… Kam to můžu oznámit?
"Vydrž a uvidíš." Potichu jsem zavrčela. Tohle mi fakt dělá schválně. "A nevrč na mě nebo začnu taky." Usmál se.
"Jo a budeme vrčet duet." Dodala jsem pobaveně. Že by nová kulturní akce v La Push a Forks? Vrčící duo? Bože, potřebuju svěrací kazajku a bílou celu a to teď hned. Nebo aspoň nějak dostat z hlavy tyhle svoje pitomý nápady.
"No, samozřejmě. Stoupneme si ve Forks na náměstí a spustíme." Fajn, tu kazajku budeme potřebovat dvakrát, jestli jste jí někdo objednával. Podívala jsem se na něj. Tvářil se tak vážně, až to bylo vtipný. Vyprskla jsem smíchy a on se přidal. Bylo zvláštní, jak v tom všem okolo Marii a její armády byli chvilky se Sethem normální. Normální jenom v určitém slova smyslu… Dokonce jsem si v tu chvíli připadala jako obyčejná zamilovaná holka v mém věku. Až na to, že nejsem obyčejná a můj věk… No dejme tomu, že ty doby ve kterých jsem vyrůstala jsou už dávno pryč. Všechno se mění strašně rychle…
"Takže… Ještě pořád mi nehodláš říct, kam to jdeme?" jenom se pobaveně zasmál. Osobně já bych sama sebe být jím už zabila. Vždyť jsem horší než svítiplyn.
"Ne. Ještě pořád ne. Ale jestli ti to aspoň trochu pomůže… Už tam skoro jsme."
"Tohle už jsem někde slyšela." Asi tak před čtvrt hodinou?
"A to jsem si myslel, že upíři jsou trpěliví. I když jak tak koukám na tebe budu to muset přehodnotit."
"O upírech se toho napovídá… A navíc… Výjimka potvrzuje pravidlo. Z čehož vyplývá, že já jsem ta výjimka."
"Samozřejmě, že jsi." Pousmál se. "Mimochodem… Už jsme tady." Dodal a já musela potlačit nutkání vyskočit a zatleskat, jak malé děcko. Místo toho se mi pusa roztáhla od ucha k uchu.
"A jen tak mimochodem… nekecáš?" Ne, že bych mu to nevěřila nebo tak něco, ale zeptat jsem se musela. Jeden nikdy neví. Takže jsem se jenom ujišťovala.
"Náhodou ne. Navíc, kam bys tudy chtěla jít?" znělo to docela dost pobaveně. Ukázal před sebe. No, musím uznat, že tímhle směrem bychom už asi opravdu daleko nedošli. Stáli jsme totiž nedaleko okraje útesu.
"No, je fakt, že tudy už to asi nepůjde." Vesele jsem se ušklíbla. A pak se podívala na oceán. Vždycky mě něčím k sobě táhl. Čím, proč nebo jak netuším. Jenom… Byl a pořád je nádherné. To jak se vlny dole rozbíjely o skály… Nevím, prostě to bylo dokonalé. Vždycky. Nebo aspoň odtud kam až moje paměť sahá. Zajímalo by mě, čím (nebo spíš kým?) jsem byla dřív. I když, chci to opravdu vědět? Co kdyby se mi to nelíbilo? Co když bych si pak přála jediné - zapomenout. Možná to není trest, jak mě už mockrát napadlo. Možná je to tak lepší. Jestli mě tohle napadlo poprvé? Ne, samozřejmě, že ne. Jenom je to takové divné. Nepamatovat si nic ze svého lidského života. Obzvlášť, když vezmeme v potaz, jak dokonalá je upíří paměť. Radši jsem zavrtěla hlavou. Na tohle si můžu udělat čas později. Na deprese je vždycky času dost a já si nemíním zkazit tenhle úžasný pocit. Jaký? Mít křídla tak lítám. Líp to říct nejde. Nebo možná jde, ale já to neumím. Problém je v tom, že to jenom cítím. Popisuje se to dost špatně. Ale ujišťuji vás, že to stojí za to. Vřele doporučuji. Bože, jsem fakt psychouška, to už zase mluvím sama se sebou? Nejsem normální… Ale… Kdo dneska je?
"Teda… To je… dokonalý." Vydechla jsem možná ještě pořád trochu nepřítomně.
"Že jo." Vesele se křenil. "Sice je to nejlepší ráno, při východu slunce, ale ani teď to není špatné." Špatné? Se praštil do hlavy ne?
"Špatný? Sethe, vždyť to je…" ne tohle nemá cenu se snažit vysvětlit. Mojí úchylku na oceán (nebo i moře) jen tak někdo nepochopí.
"Jo já vím… Ale stejně… Tvrdím, že brzo ráno je to o sto procent lepší." Hádat se nebudu. "Někdy to musíš vidět…" Podle jeho malinko nepřítomného výrazu mi došlo,ž e si vzpomíná na ty rozbřesky tady… Kolik jich asi viděl? Přece jenom žije tu celých 17 let. Jistě nespočetně. Škoda, že teď neumím to, co Edward. I když vidí i obrazy nebo jenom slyší hlasy? Nejspíš i vidí, protože jak jinak by mohl sledovat Alicina vidění?
"Někdy určitě." Pokud to bude hodně brzy nebo přežiju Mariu. To druhé je možná malinko nerealistický. Obzvláště pokud tam budou- A dost! Už jsem snad jednou řekla, že tohle dýl.
***
Vracela jsem se zpátky domů ve výborné náladě. Nakonec to vypadalo, že bude tak nějak jedno, jestli já jsem upír a on vlkodlak. Bylo nám spolu dobře… Plánovala jsem si zalézt do pokoje a do uší si pustit písničky, při tom být tak trochu ztracená ve vzpomínkách a užívat si toho povznášejícího pocitu. Bohužel Jasperův zachmuřený obličej stojící před dveřmi mě rychle a možná až moc krutě vrátil do reality.
"Promiň, nechci ti zkazit náladu, ale…"
"Pozdě už se stalo." Ups. Lizz, zmlkni. "Co se děje?" snažila jsem se to zakecat. Občas bych potřebovala na pusu zámek - minimálně.
"Ještě jednou promiň. Ale Alice měla vidění…" zarazila jsem se a okamžitě na chudáka Jazze sesypala hromadu otázek. Odpovědi naštěstí přišli docela rychle.
"Je-jenom?" zakoktala jsem se, když z něj vypadlo to mizivě nízké číslo. Devatenáct dní. No všichni svatí s námi.
"Lizz, musíte se zkusit s Elizou uklidnit. Já vím, že vám ty dvě něco udělaly. Nevím co… A je mi to jedno. Ale moc dobře vnímám co s vámi dělají jenom jejich jména. Budou tam. Maria to udělala schválně. Prosím zkus je ignorovat." Klid, uklidni se. Vůbec nemá na mysli ty dvě blbky Mel a Kyru.
"Já vím, Jazzi." Vydechla jsme jenom. Cokoliv víc y mohlo znamenat prozrazení. Jasně, on ví jak mi je i teď, ale dokud ovládám hlas je to pořád ještě bod pro mě. "Zvládneme to." dodala jsem aniž bych věděla proč. To bude ten můj optimismus.
"To jenom doufám." Povzdechl si. Vypadal tak utrápeně, ale kdo by se tomu divil? V dnešní době? Jak jsem říkala, že čas na depku bude později, tak můžu být šťastná. Ta doba právě přišla.
 


Komentáře

1 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 18. října 2009 v 11:56 | Reagovat

Jj vím jak to myslíš =D stejnak budou nej ty díly jak Sasuke zdrhne k Oročovi =D ,ale taky budou smutné... =) no uvidíš sama =D a proč chce akatsuki mazlíčky (nebudou chtít jen kyuubiho ,ale i ostatní ocasé démony jako shukaku atd..) no tak prostě se dozvíš jejich plán až v shippuudenu =DDDD

2 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 18. října 2009 v 14:00 | Reagovat

Tak to už si nepamatuju ... =D ani nevim jestli si je vyléči =D

3 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 20. října 2009 v 17:19 | Reagovat

*mHuHEhE* budu zlej a nic ti neprozradím =D ,ale věř je to pro tvoje vlastní dobro =DDD alespon budes překvapená či zaskočená =DDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama