PP - 16. kapitola

7. listopadu 2009 v 13:27 | Lizz |  Ples příšer
Zase jednou taková kratší kapitola... Ale neuseknout to tady bylo by to až nechutně dlouhé... Takže tak...:) Jinak k těm Prokletým... Překopu si ještě trochu začátek, vyřeším si menší časovej paradox a dám to sem... Nevím proč, ale čas mi v těch všech povídkách vadí nejvíc... Vždycky buď chybí nebo přebejvá... Nebo prostě.. Ehm ok, mlčim :-X
Jináááč v komentech bylo, že by Lathenie taky ráda jednu kapitolu s věnováním... Takže proč ne? :) Tímto oficiálně prohlašuji, že je tahle kapitolka věnována tobě, Kate...:) (Pro ty nechápavější Kate je Lathenie... Ale to vám nejspíš všem došlo....:))
Jinak až budeš mít zase nějakou teorii... Dej vědět... zatím, co jsi povídala, tak byla jedna zajímavější než druhá... A jeden topodle toho i tak trochu nasměruje... Ale to platí pro všechny... Jestli máte ohledně tohohle jakoukoliv teorii... Ať už, jak by to mělo pokračovat, co by se mělo stát... Kdo by měl přežít... (Jo, i tady plánuju vraždit... Je to jistá úchylka vymyslet postavy a pak je pozabíjet... Asi už mi hrabe, ale nemůžu za to. Stěžujte si u mamky...xD) No a jelikož sleduju, že ten úvod zase začíná bejt takovej delší, tak končim... Jo, není to ještě sice délka toho posledního, ale nic se nemá přehánět - no ne? :)
A mám dotááááááááz. Jo, zase. Otravná jak svítiplyn je mi to jasný...:) Ale... Nečetl jste někdo, někde nějakou krátkou Vánoční povídku...:) Jelikož jak jsem psala minule... Mám jednu napsat - krátkou - a jsem tak trošičku bez nápadu... Tak jenom pro insiraci bych si jich pár přečetla.. Kdyžtak odkazy do komentů.. Arigáto a sajonara... Teď mě tak napadá... Není to j v tom sajonara českej fonetickej přepis? Protože jestli jo, chci vědět, jak se to píše jinak... Nesnášim český fonetický přepisy... :D Ups.. Mlčim... Sajonara a gomen za chyby...:)




"Zlato? Jsi to ty? Jak se máte? Zvládáte to? Chtěla jsem se už dneska vrátit, ale znáš Juliet." Jo, ale taky znám tebe. A v tomhle musím s Juliet souhlasit. "Omlouvám se, jestli ses bála. Ale nebylo mi dobře." Zněla strašně. Možná je dobře, že ji nevidím.
"To je v pořádku. Alex je hodnej a tak vůbec. Odpočiň si. My to nějak zvládneme." Nebo taky ne. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Mám vás ráda. . brzy ahoj, beruško." Tohle znělo ještě hůř, než to prve… tak utrápeně… Povzdechla jsem si.
"taky Tě mám ráda." Zavěsila jsem a zamrkala. Nesmím brečet před ním. Chtěl by vědět proč.
"Musím jít. Ahoj." Ani jsem nepočkala na odpověď a utekla dovnitř. Až tam jsem nechala téct pár slz. Ale jenom trochu a i ty jsem rychle setřela. Nesmím se dovolit začít brečet, protože jak jednou začnu nedokážu jen tak přestat. Zaklepala jsem hlavou a radši se šla podívat po Alexovi a nachystat si věci do školy. Matika, chemie, fránina, Anina dva TAčka. Odporná kombinace.
"Adri?" vstala jsem a rychle přešla z mého do jeho pokojíčku. Přece jenom jsou to dveře naproti.
"Ano?" zeptala jsem se zvědavě.
"Zahraješ si?" Ukázal na pexeso.
"Jasně. Tak nějaký vyber, zamíchej, rozlož to trochu a já za chvilku přijdu." A donesu si s sebou chemii. Ne, že bych se jí byla schopná při hraní pexesa učit. Nejsem superman. Ale, aby to aspoň vypadalo, že jsme se snažila. Době, je mi jasné, že tady to nikdo nevidí, ale já se budu cítit líp. Vrátila jsme se akorát, když domíchal.
"Ukaž, rozdám to." sebrala jsem kartičky se Sněhurkou (Ještě po mě. Mívala jsem je strašně ráda. Byly barevný a výborně se pamatovaly.) a rozdala je do klasického čtverce 8x8. Nebo jsem se spíš o ten čtverec jenom pokusila. Nikdy mi nešlo skládat rovné sloupečky nebo řady. Vždycky mi to tak trochu věcí utíkalo.
"Tak hraj." Pobídla jsem Alexeje. Natáhl ruku a otočil Sněhurku a Rejpala.
"Teď ty." Oznámil mi. Dřímal a královna. Takhle jsme pokračovali, doku já neměla deset dvojic a brácha dvanáct.
"Já vyhrál?" Oči se mu rozsvítily. To vždycky potěší. Souhlasně jsem přikývla.
"Vyhráls." Po tomhle následovalo ještě pexeso s Popelkou, večerníčky a já nevím čím vším ještě. Jednou vyhrál on, jednou já. Byla to docela legrace. Už si ani nepamatuji, kdy jsem si s ním hrála naposledy. Poslední dobou jsem si vždycky radši našla nějakou výmluvu. Teď nějak nechápu proč.
"Poslední, ano?" nezatvářil se zrovna dvakrát nadšeně.
"Musíme taky jíst. Ostatně já už mám hlad." To kecám, ale nějak jsem ho od hry musela dostat. V kuchyně jsem z mrazáku vyndala pizzu. Dělá se totiž rychle a nehrozí u ní nebzučí výbuchu. Teda pokud k tomu nepustíte mě. Pak je možné naprosto všechno.
***
"Tak vyčistit zuby a spát." Chvíli sice protestoval, ale nakonec souhlasil. Pod… ehm… lehčím nátlakem. Ležel v posteli a já v pyžamu s chemií seděla na té své, když zazvonil zvonek. Vstala jsem a došla ke dveřím.
"Ahoj, Alice." Alice, abyste rozuměli, je dcera Juliet. O dva… nebo tři? roky starší než já. Takže přece jenom dozor?
"Adri, ahoj. Můžu dál?" kývla jsem a uvolnila jí cestu. Takže z té chemie opravdu nic nebude.
"Jak to zvládáte?" pokolikáté už tuhle větu slyším? Brzo mi z toho asi rupne v kouli. Usmála jsem se.
"Dobře. Alexi, jdi si lehnout, je to Alice." Byl zvědavý a "nenápadně" vykukoval zpoza futer. Ostatně já to dřív dělala taky. Pak jsem se naučila návštěvy rozeznávat podle hlasů.
"Ale…"
"Sypej!"
"Dobrou noc."
"Dobrou…" o chvíli později byl klid
"Koukám, že to jde bez problémů." Usmála se a já si bůhvíproč téměř po milionech letech vzpomněla na Phillipa… No, dobře možná to bude tím, že jsou dvojčata. Zatřásla jsem hlavou. Myšlenky na něj taky byly zakázané. I když ne tak přísně. Přesto, proč vytahovat minulost, když to není nezbytně nutné? Na Alici bylo vidět, že se jí ulevilo.
"Ano. Víceméně ano. Dáš si něco? Čaj? Kafe?"
"Ne nic. Díky." Zvedla se. "Jenom jsem se přišla zeptat, jestli je všechno OK. Což evidentně je. Takže ahoj."
"Jo, ahoj." Konečně klid. Zalezla jsem si zpátky do pokoje a nad chemií usnula.
***
Ráno jsem se probudila s nezvykle špatnou náladou. Způsobil to kalendář naproti mně. 1. října. Zakroutila jsem hlavou dřív než měl nějaký spouštěč slz (vzpomínka nebo i jenom třeba pitomá myšlenka) šanci se uchytit v mém mozku. Bráchu jsem zase odvedla do školky a ve škole bylo opět brzy. Vyndala jsem papír a zase ho začala "zdobit". Pokud se za ozdobu dají považovat náhrobky, kříže, blesky, rakve, oběšenci, smutní smajlíci a další takové podobné věci.
"Dneska jdeš zase pro bráchu?"
"Ježiši Kriste!" vyjelo ze mě rychlostí světla."Tohle nedělej." Lekla jsem se. Tyhle Saražiny zvyky ať si laskavě nechá pro sebe.
"Promiň," omluvně se pousmál. No, budiž.
"Jo, jdu." Odpověděla jsem a spíš pro sebe si dodala. "Tedy pokud to tu dneska přežiju." A že se učitelé snažili přesně o opak. Větu: "Tak si napíšeme písemku." jsem slyšela dvakrát. O fránině a ájině. Smithová a Williamsová. Docela pohoda. O chemii a matice jsme se radši omluvila, že jsem se nemohla učit - "bolela mě hlava". A prošlo mi to. kupodivu. Ale stejně je to na palici. Omlouvat se dvakrát za sebou jednomu a tomu samému učiteli. Potřetí hodině jsem prozvonila Juliet a za mi po čtvrté zavolala zpět.
"Jak je jí?" zeptala jsem se a snažila jsem se vyznít klidně.
"Jenom jeden naprosto hysterický záchvat, ale teď spí." Polkla jsem. chudák Juliet. "Alice povídala, že nic nepotřebujete. Je to tak?"
"Ano. A Díky, že se staráš jak o mamku, tak o nás."
"Nemáš zač. To víš až moc dobře, ne? Zatím ahoj."
"Ahoj." Loučila jsme se, ale sluchátko už bylo hluché.
"Tak jak?" Ptala se Linda o chvíli později ve třídě.
"Zatím jeden. Co včera?" potřebovala jsem odvést její pozornost jinam. A tohle stoprocentně zabere. Vždycky to zatím zabíralo.
Po škole jsem šla s Rafaelem - trval na tom ,že půjde taky - pro bráchu do školky. Nechápu, proč chtěl jít taky, ale zakázat mu to nemůžu. A svým způsobem jsem byla i ráda, že nejdu sama. Že budu mít s kým mluvit a plně tak zaměstnat svůj mozek, který by jinak vymýšlel ty nejhorší možné scénáře pro vývoj dnešního dne. Abyste rozuměli… Dneska je to deset let, co odešel - nebo lépe řečeno prostě zmizel - táta. Vlastně oba tatínci. Jak ten můj, tak ten Alexův. To jsem se ještě nezmínila? Alexej je můj nevlastní bratr. Ale je to nesmysl to tak brát. Prostě je to brácha a tečka. Dalo by se říct, že mamka prostě neměla na "tatínky" štěstí. A jeden odešel prvního a druhý třetího října. Samozřejmě každý v jiným roce. A tak je u nás každý rok tenhle týden tak trochu víc kritický, protože… A dost. Ne, opravdu nad tím teď nechci přemýšlet.
Došli jsme do školky a upřímně, byla jsem šťastná, když jsem odtamtud mohla odejít. Dneska tam totiž byla rezedová. Nevím proč, ale nepadli jsme si do oka… Už za mého působení tady.
Později doma jsem nechala Alexe, ať si hraje a sama se učila zemák - kdyby náhodou - a děják - píšeme.
Dobře, přiznávám. Místo toho, abych se učila zeměpis jsme jenom tupě civěla do sešitu ale já za to nemůžu. Prostě se neumím soustředit na takovéhle nesmysly. Nesnáším ten předmět od té doby co ho máme. Jakási vrozená nechuť. A naprosto nejsem schopná soustředit se na něj obu delší jak třicet sekund. S dějepisem je to podstatně lepší. Ten mám i docela ráda.
Najednou se ozvala rána a brek… Nebo lépe řečeno strašném řev.
 


Komentáře

1 Lathenie Lathenie | Web | 7. listopadu 2009 v 13:56 | Reagovat

OUu děku ju za věnování, to si ani nezasloužim... :)
Už jesem se pomalu chtěla zeptat co se sakra její mamce stalo, ale naštěstí se mi dostalo vysvětlení...
NO teď mě zajímá co se stalo jejímu bratrovi (zase až moc dobře useklý no)
jinak zase přicházim s menší teorií, i když ne tak propracovanou jak minule... :D

2 Katk@ Katk@ | Web | 8. listopadu 2009 v 14:55 | Reagovat

Už to asi začínám chápat... Phillip je Adrianin táta nebo bratranec? :D To nějak nechápu...

3 Sasanka Sasanka | Web | 8. listopadu 2009 v 18:37 | Reagovat

pořád to nechápu, ale už si zvykám...
Co se stalo na konci?? nenapínej mě, prosííííííím§!!!! Mám nervy na dranc (oblíbená ráze mé babičky - nejsem si úplně stoprocentně jistá, co to znamená, ale asi něco jako "nervy v kýblu")

4 Nakira Nakira | Web | 9. listopadu 2009 v 19:10 | Reagovat

Jo, nenapínej a hoď sem další, je to docela fajn :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama