PP - 17. kapitola

15. listopadu 2009 v 16:28 | Lizz |  Ples příšer
A je to tu zase... Další kapitola... Nevím, jestli je dlouhá nebo krátká, ale než jsem to přetloukla, tak jsem málem duši vypustila... Obzvláště zase v té zívací části... Hrozilo, že vyletí tou - zííív - dokořán otevřenou pusou...xD Sakriš fakt nesmim psát slovo zívala, protože u toho - zíííív- zívu:D Asi se uzívám:D Ne dobře, to by o zívání:D stačilo....:D Zpátky hezkyk tomu, co jsem chtěla ať tu z toho zase nemám menší sloh... To mi připomíná, že bych měla napsat ten popis třídy... Aby mi ta koule nezůstala... Ale když ono bylo o tolik zajímavější dělat si něco svýho *devil face* Nehledě na to, žej sem na tej češtině ani být nemusela... Tak to dopadá, když je jeden přespříliš aktivní... Jo, ale to je zase mimo...:)
Mimochodem.. Taky máte v pondělí ředitelský volno? My jo:D Upřímně nechápu, co se stalo... Za normálních okolností by totiž něco takového nehrozilo. Asi ředitelce došlo, že by musela jeden den zbytečně sponzorovat vychovtelky a kuchařky, tak si to rozmyslela... Nejspíš... Takže jestli volno máte - užijte si ho... Jestli ne... Budete ho mít jindy :P:D
Tak a co jsem to vlastně chtěla? No... Poslední dvě kapitoly byly někomu věnovaný... A tahle i když je taková lehce zívací (ne, nebudu zívat nebudu -zííív- kruci!:D) a hysterická... No prostě bude taky věnovaná... nebo věnována? Asi spíš to druhý co?:D Ale zpátky k tématu... Takže tahleta kapitolka je pro Andy, která ty moje nesmysly čte už od začátku... A pořád žije.Čemuž se upřímně divím. Plus navíc čte ještě kdejaké bláboly, co nappíšu okolo a sem je nedám protože:
a) je to strašný a na smrt
b) je to krátký nebo moc dlouhý...
c) je to nesmysl
d) se mi to nechce přepisovat...
a tak dále, a tak dále...
Takže prostě tahle kapitola je pro Andy... Pěkný počtení, gomen za chyby a sajonara..xD (a je to českej fonetickej přepis... když sayonara vypadá divně..xD V tomhle možná češtinu přežiju, ale u ničeho jinýho už ne:D) ok, ok.. Zmlkávám... Ty jo to je čeština... Zmlkávám:D Měla bych toho opravdu nechat... Takže já mlčim vy čtěte a toť vše... Radši:D
P.S.: Jo, vim, že mám mlčet, ale Sasanko? Jestli jsi to dočetla až sem... Tak pokud je ta fránina blbě, dej vědět jak to má být..xD Na tohle orpavdu expert nejsem... Dík a už mlčim :-X


Poplašeně jsme vylítla. V pokojíku se děl brácha a brečel ze začátku jsem nechápala co se děje. A pak jsem si všimla krve. Rozbil si hlavu. No, výborně. Co teď? Co s ním? Na pár sekund jsem měla v hlavě dokonalé vzduchoprázdno, ale pak jsem se jakžtakž vzpamatovala.
"Pššt, Alexi. Bude to dobré." Vzala jsem mobil. "No ták… Zvedni to. Děle- Ahoj. Prosím tě, můžeš přijít? Chvátá to."
"Adriano? Co se děje?"
"To… Prosím tě, přijď." Tohle jistě zvládne vyléčit hravě. Musí. Uklidňovala jsem sama sebe.
"Během deseti minut jsem tam."
"Díky." Dala jsme bráchovi na hlavu nějaký kapesníky, aby mu to neteklo všude, snažila se potlačit paniku a aspoň trochu ho uklidnit. Do háje. "Co jsi dělal?" mezi vzlyky ze sebe dostal, jak utíkal zakopl a spadl. Kolikrát jsme mu já i mamka říkali, aby tu nelítal? Kolikrát? Kruci!
"Budu zvracet." Oznámil mi. No, super. Třeba otřes mozku by mohl mít. Kriste, kde je ten Rafael? Dala jsem mu kýbl… Kdyby přece jenom. Zazvonil zvonek.
"Konečně. Alexi chytni si to chviličku, ano? Hned budu zpátky." Doběhla jsme ke dveřím.
"Ahoj, Adriano. Co se děje?"
"Pojď…" táhla jsem ho do pokojíku.
"Ježiš…" všiml si toho. "Ahoj, Alexi. Pomůžu ti, ano? Ale bude to naše tajemství." Posadil se k němu, položil mu ruce na hlavu a kdy je zvedl, nic tam nebylo. Celé to mohlo trvat tak dvě minuty - ani ne. Ale mě to připadalo jako celé věky. Odnesla jsem kýbl, naštěstí prázdný, a kapesníky - celé od krve - pryč. Tohle nezvládám. Co bych dělala, kdybych ho neznala? Kdybych nevěděla, co umí? Co bych dělala? Běžela k sousedům? Volala Juliet? Nebo rovnou sanitku? Nebo jenom seděla civěla, jak Alexovi teče z hlavy krev? Co?!
"Bude chvíli spát." Přišel za mnou Rafael.
"Díky moc." Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Věděla jsem, e se celá klepu, ale to je u šoku normální, ne? Tak trochu to celé směřovalo k hysterii. Uklidni se. Už je to v pořádku. Alex bude v pořádku.klid. snažila jsme se bezvýsledně přesvědčit sama sebe.
"Já tohle nezvládnu. Co by kdyby-"
"Pššt.." přišel ke mně. "Je to dobré." Křečovitě jsem se pousmála.
"Ne, není." Měla bych se uklidnit, ale… Copak to jde? "C-Co bych dělala, kdybych tě neznala? Kdybych nevěděla, kdo jsi? Hm? Co by s ním bylo? Měla jsem ho hlídat a místo toho se stane tohle.." přitáhla jsem si kolena k bradě, čímž pádem jsem měla nohy na gauči. Okamžitě jsem si vzpomněla na mamku, jak to nesnáší. Ale dolů jsme je stejně nedala.
"Zvládla bys to. No tak. Klid. Nic mu není, ani pamatovat si to nebude…" Aspoň, že tak. Pokusila jsem se o úsměv, ale nejspíš z toho vyšel jen jakýsi podivný škleb.
"Díky."
Posadil se vedle. Ne, přednášku, ne. Nebo aspoň teď ne. Zítra klidně, ale prozatím… Ale očekávaný monolog se nedostavil. Místo toho mě objal. Něco pil? Nebo mu něco vlezlo na mozek? Protože jestli ne, tak nechápu co to má znamenat.
"Nemáš zač. a už neplač." Setřel mi rukou slzy. Malinko jsem sebou trhla. Snažil se zbytečně. Nezvládnu je zastavit. To je ten problém. Prostě nedokážu přestat na povel.… "No tak… Adriano…"
Zavrtěla jsem hlavou. "Chvilku počkej." Ono mě to přejde. Ostatně jako obvykle. Rozhodně bych se měla vzpamatovat. Jo, dobře, fajn… Je 1. října, brácha si rozbil hlavu a mamka se hroutí u Juliet, takže se přece vůbec nic neděje.
Po další půl hodině jsem se začala uklidňovat.
"Už je to dobré?" ten má teda nervy. Skoro hodinu uklidňovat bláznivou pubertální hysterku. Přikývla jsem.
"Jo… A ještě jednou díky, že jsi přišel."otočila jsem hlavu na něj.
"V pořádku." Koukal před sebe. "Proč jsi mi tohle neřekla?" Co se mu nelíbí na našem stole, že se na něj tak mračí? Vždyť mu nic neudělal nebo jo? Jestli jo, tak teda chudák stůl… ehm Rafael… nebo ne.. Chudák stůl, přece jenom stůl se nemůže uhnout, když do něj někdo vrazí. Na co to proboha zase myslím? Tohle opravdu není normální. Co bude příště? Budu se stolu ptát, jestli nechce náplast? A dost.
"Proč ti otravovat život mými problémy?" radši jsem opověděla na jeho otázku. Přece jenom je to smysluplnější než přemýšlet nad tím, jestli by stůl chtěl radši náplast s obrázky nebo bez. "Nedává to smysl. Navíc bylo to v pohodě." Pokrčila jsem rameny. Bylo… Se zmateným pohledem otočil hlavu ke mně. Nestihla jsme uhnout očima a to cosi tu bylo zase. Jeho obličej byl až moc blízko vzhledem k tomu mému. A ještě pořád mě objímal. Měla bych něco udělat… Ale co? Nechci sklopit pohled, ale zároveň je mi jasné, že přesně to udělat musím. Pokud mě chtěl zmást, má za jedna. Povedlo se mu to dokonale.
"Adri?" cukla jsme sebou. Alex! Jeho hlas mě dokonal probral z tohohle…ehm… stavu. Došlo mi, jak tu sedíme a okamžitě jsem zrudla.
"Musím jít." Oznámila jsem mu a doufala, že mu to dojde.
"Tak jdi." Ok. Tak mu to nedošlo.
"To bych ráda… Takže, kdybys mě mohl pustit?" pochybuju, že by v tuhle chvíli existoval někdo červenější než moje maličkost.
"Promiň." Pustil mě a já docela dost rychle vstala.
"Hned jsme tam!" křikla jsem se směrem k jeho pokojíčku.
"Ať leží." Ozvalo se za mnou. Nijak jsem na to nereagovala.
"Jak je ti?" zeptala jsem se Alexe opatrně. Pořád ještě jsem měla před očima to, jak tu seděl a z hlavy mu tekla krev. Teď tam neměl nic. Zvláštní, co všechno zvládne trocha magie.
"Bolí mě hlava." Stěžoval si. Aspoň, že jenom to. "Je tu ještě strejda?" Takže na toho si evidentně pamatuje. Ani jsem nestihla odpovědět a "strejda" už tu byl.
"Ahoj, Alexi." Usmál se na něj. Odešla jsem se do kuchyně napít. Zpátky jsem byla akorát, když Rafael říkal Alexovi něco jako: "Ale Adrianě ani muk." Spiklenci.
"Tak, co to máte vy dva za tajnosti?"
"Nic." Ozvali se dvojhlasně… to jim tak věřím. Ale když nic, tak nic.
***
Poslala jsem Alexe spát.dneska ani neprotestoval. Asi mu opravdu nebylo nejlíp.
"A co ty? Ty spát nepůjdeš?" zeptal se elf škádlivě. Povzdechla jsem si. Šla bych… A jak ráda, ale copak můžu, když u je?
"Ještě ne." A tak snaha naučit se dějepis opravdu zůstala jenom snahou. Ale to je až druhou hodinu… to bych mohla zvládnout. Možná…
"Vypadáš unaveně." Fakt? Ty jo… To je divný. Umírám únavou. "Měla by sis jít lehnout." Ježiš… Jak ráda bych šla. Sakra, proč se pořád nemá k odchodu? A vyhazovat se mi, ho potom, co udělal, nechce.
"Co jsi udělal Alexovi s pamětí?"
"Přestaneš mít někdy otázky?"
"Pravděpodobně ne. Takže?" nenechám se odvést od tématu. Obzvláště, pokud mě to, jako tohle opravdu zajímá.
"Upravil mu vzpomínky. Neboj, nic mu to neudělá. Jenom si myslí, že se mu stalo něco jiného, než je pravda." Aha. A to si takhle může hrát s mozkem koho chce? Může snad lidem měnit paměť podle toho, jak se mu to zrovna hodí a oni nic nepoznají, protože si to prostě on nepřeje?
"Díky. Nevím, jak bych mu to vysvětlovala."
"Neděkuj pořád. Udělal jsem to rád." Jenom aby. Zívla jsem. dokonce i udržet oči otevřené byl problém. Bude tu ještě dlouho?
"Nechci tě vyhazovat, ale ně - zív - neměl bys -zív- jít domů?" chvíli se tvářil dost nechápavě, ale pak mu nejspíš všechny potřebné mozkové závity zapnuly a došlo mu to - bylo na čase.
"A nebudeš už nic potřebovat?" Kromě aspoň trochu normálního života? Ne. Nic.
"Ne, doufám, že ne." Přece jenom… Co se mi může stát ve spánku? Kromě toho, že se mi třeba bude zdát o ohni a já zapálím barák? "Teda pokud nevíš, jak se nějak hodně rychle nadrtit dějepis,"
"Ne, to nevím." Usmál se. "Ale něco mi říká, že to napíšeš." Hele, co vymýšlí? Informoval ho někdo, že neumím opisovat z taháků?
"Dobrou noc." Sourire, s´il vous plaît. (úsměv, prosím) Dělalo se mi špatně jenom z představy, že budu muset ještě dojít do koupelny, vyčistit si zuby, převléct se a až teprve pak si můžu jít lehnout.
"Dobrou noc, Adriano." Přešel blíž a políbil mě na čelo. Chvíli ještě držel můj obličej v dlaních a dával mi tak dost času a prostoru, abych mohla zase zrudnout. Pokolikáté dneska už? "Buď opatrná, prosím." Pak zase odstoupil a odešel pryč. A já stála uprostřed místnosti ještě dobrou minutu, než jsem se byla "probrala". (Překlad: Než jsem se byla schopná pohnout.) Co se to sakra děje?
 


Komentáře

1 Andy Andy | Web | 15. listopadu 2009 v 17:09 | Reagovat

jééééj!!! :D :D :D púúúsa, púúúsa, púúsa xD ako som už vravela :D aj keď len na čelo, nejak sa začať musí :D a žiadne protesty!:D kkráása :) y muchas gracias :) za venovanie xD to neviem ako sa povie xDD nevšímať :D :D :D

2 Sasanka Sasanka | Web | 16. listopadu 2009 v 10:33 | Reagovat

Ta fránina... inu, děláš ze mě moc velkýho machra, chodiola jsem na ni jeden rok, jednu hodinu týdně :D Netuším, co znamená to Sourire (bo jak to bylo), ale zbytek by měl být správně (ovšem nějak jsem nepochopila, co tím zamýšlíš... no nevadí, já nechápu věcí)...
Chudák Alex... malinkej... bebíčko... A dostal mě stůl s náplatěma :D Prostě moje dvojče jednovaječné o rok starší zapřené opět nezklamalo a napsalo něco do-ko-na-lé-ho!!!!!

3 Naťa Naťa | Web | 17. listopadu 2009 v 15:18 | Reagovat

pamätám keď si mi písala adresu na tento blog
od tej doby si ho zdokonalila
je moc pekný

4 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 20. listopadu 2009 v 16:58 | Reagovat

Ahojka Lizíku :DD blog slaví 2 roky :DDD to to uteklo :D

5 Lathenie Lathenie | Web | 12. prosince 2009 v 19:57 | Reagovat

NO jaksi jsem na ty komentáře zapoměla, snad nevadí že je sem dávám takhle opožděně... :D

Tak konečně jsem se dokopala k tomu si přečíst pokračování, no jo no mám toho ve škole opravdu hodně takže teď sedím ve vlaku a zkracuju si ty čtyři hodiny čtením tvého příběhu 
No co k němu dodat, prostě už jsem měla po pokračování absťák takže kapitola se mi hodně líbí… a dokonce náznak něčeho víc… :D

6 Nelíí Nelíí | Web | 3. března 2010 v 11:16 | Reagovat

Rafael je úúúchyl Rafael je úúúchyl :D:D:D:D oki no Nela a Lenky jsou uchylové ne ne ne ne a ne xD už to neb udu řikat ae je to pěkný xD ty jo by jsi to mohla pak vydat jako knížku =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama