PP - 18. kapitola

21. listopadu 2009 v 17:11 | Lizz |  Ples příšer
Tak a je to tu zase...xD další kapitola, zase trochu kratší, ale když já jsem tááák líná přepisovat..xD
Jinak jsem koukala ke komentům a tam Sasuke psal, že jeho blog slaví už druhé narozeniny (tímto přeju všechno nej:-*, znova:D) a já tak koukám a zjišťuju, že i tenhle blog měl narozeniny..xD Konkrétně devátýho..xD Ups.. trochu zapomněla...xD Takže děkuju všem, co sem chodili a chodí...:D Obzvláště pak těm, co ty moje nesmysly čtou a občas nechají koment... Za ty komenty fakt díky...:) Potěší...:D
Jináč asi na mě lezou hormony či co... Normálně mě začalo bavit lízt mezi ty lidi (co je táááááááááák nesnášim:D) a tancovat (bléééééééééé)...xD Ale za to může Akiko, Caius, Edward, Shikamaru,... a tak dál... Mimo jiné taky právoplatná majitelka Phillipa, Kaie, Shuichiho, Yukiho.. tyjo já mám sklerozu.. Kdo je ten čtvrtej? Uáááááááá já to zapomněla..xD No to je jedno..xD Prostě za to, že mám najednou potřebu lízt mezi lidi může beztak hormon, co na mě vlezl od ní...xD Ha! už vim. Mike a Daniel. Dva v jednom... Jak jsme na ně mohla zapomenout?! No jak?:D Nemožný...xD
A když už jsme u těch hormonů... Dneska má svátek Albert! Kdo to je? Ehm.. Já vám o něm ještě neřekla?:D (Andy, ty si světlá výjimka..xD) Albert neboli bacil chřipkový, díkyk terému jsem měla místo dvou dnů volna celej tejden...xD Ano, já se celý týden válela doma a nic nepřidala ani sem ani na žádnej jinej blog..xD Jsem mrcha a vim o tom...xD Když mě se tááák moc nechtělo..xD A byla jsem tancovat..xD (1:už ty stavy na ní zase lezou...xD 2:nj, když to prej dělaj ty hormony...xD 1:beztak kecá..xD 2: samozřejmě..xD) Ehm toho v závorce si nevšímejte.. Můj schizofrenický rozhovor... Jenom nwm mezi kym a kym, tak jsou dočasně jednička a dvojka..xD Ještě že nepřišla trojka..xD ta pořád zpívá... (3:...even if I say...) a je to tady..xD Zase melu nesmysly co?:D Ale to už lepší nebude...xD Nebo aspoň v nejbližší době ne..xD Jinak, když už jsme začala s tim věnováváním kapitolek...xD Koukala jsem kdože, cože, kdeže (1:nemel a jdi k věci...xD) A tuhle kapitolku věnuju Katce..xD Chudák ty moje bláboly taky čte, ještě mě musí poslouchat na ICQ (i když ty pokecy o bláznech nemaj chybu..xD) takže prostě tak..xD A to je asi tak všechno co jsem chtěla...xD
Ee vlastně nejni...xD Moje vlastní labilita se nám začíná přenášet i na postavičky z povídek...xD U Adriany to uvidíte za chvíli..xDD A možná, když se k tomu dokopu, tak se tu objeví cosi ve stylu Sakura, Damon, hladovej Naruto a vrána*schovává se před Andy*
A když už jsme u toho... Ještě jsem si vzpomněla...xD Většina z vás jistě ví, jak jsem pořád otravovala s těma důchodcema..xD Tak ta povídka je hotováááá a pozor.. má happyend! Neslýchané..xD Ale nebojte ty konce budou dva... Důchodci dostanou ten happy a tayd se objeví oba...xD Jinak pro ty co viděli Vampire Knight... Podoba s Yuuki a Zerem je úúúúúúúúúúúúúúúplně nááááááááááhodná..xD Já tam ty upíry prostě nacpat musela, i když mi to zakázali...xD Stejně jako mi zakázali bod devět v právech Naruto maniaka a stejně jako mi zakázali hrát si na pohřebního maniaka.. I když tim bych bvlastně do řemesla fušovala Jítě, takže nic..xD Zůstávám u patologie...xD Možná psychopatologie (nebo patopsychologie? nikdy nwm:D) no uvidí se..xD Ehm a zase je to sloh, takže já mizim..xD Mějte se a sayonarááááááááá:D
P.S.: Ono nakonec tohle bude možná delší než celá povídka..xD Sakra..xD (1,2,3: Už zmlkni!)

"Alexi! Vstávej! Slyšíš?" Spal jako zabitý. Už skoro pět minut jsme se ho snažila vzbudit - naprosto bezvýsledně. Co to má zase být? "No tak!" stáhla jsme z něj peřinu. Konečně se začal probírat. "Vstávej. Honem!" Dobře, dobře… Můžu za to já… Zaspala jsem.
"Co je?" ptal se nechápavě - jako každý čerstvě probuzený. Čtvrtek ráno a my zaspali. Takže chvátej." Nebýt toho, že j musela do školy, tak bychom chvátat nemuseli, ale… Ale.
Nakonec jsme to nějakým - pro mě dokonale záhadným - způsobem zvládli. Vlítla jsem sice do třídy těsně před Smithovou, která (naštěstí pro mě) chodí zásadně pozdě.
"Ahoj, kdes byla?" ptal se Rafael, sotva jsem dosedla.
"Zapsala jsem a pak mírně řečeno nestíhala."
"Jinak všechno v pořádku?" Ano, ma- tati.
"Jo." Zahuhlala jsem a snažila se v tašce najít penál. "Tak ne." Opravila jsme se. "Nemáš propisku?" zeptala jsem se a doufala, že má víc než jednu píšící tužku. Že v tomhle není jako normální člověk.
"Uhm… Ano. Na." Jééé modrá - pro blázny (čili i mojí maličkost) dobrá.
"Dík." Neubránila jsem se pousmání.
O přestávce se k nám jako už tradičně přiřítila růžová lochneska.
"Ahoj, vy dva." Co? Ona mě zdraví? Jí někdo transplantoval mozek, ne?
"Liliano." Na nějaké ahoj jsem neměla náladu
"Ahoj." Odpověděl jí ne zrovna nadšeně Rafael.
"Co tvoje máma, Adriano?" Aha. Takže nepřišla jen tak. Zaťala jsem ruce v pěst. Elf mi položil ruku na rameno. Asi abych se uklidnila. Ale já byla v pohodě. Zatím.
"Má se dobře vzhledem k okolnostem. Díky, že se zajímáš." Probodla mě pohledem. Zaprvé, kvůli té ruce na rameni, za druhé, protože jsem se nevztekala jako obvykle.
"A co ty, Liliano? Proč jsi vlastně přišla?" zeptal se Rafael. Pořád mě držel. Proč? Akorát ji tím štve a mě osobně to taky nějak zvlášť nepomáhá. Znervózňuje mě to.
"Nic důležitého. Jen mě zajímalo, jak je na tom její matka." To jí tak žeru. Zhluboka jsem se nadechla a čekala, co dodá. "A jestli by tady psychouška nechtěla cvokaře."
"Upřímně, Liliano. V tomhle případě cvokař nepomůže." Musíte k nim být upřímní a to málokdy doopravdy jde. Navíc. Stejně na mě koukal jak na blázna a nevěřil mi ani slovo. Ten poslední, co jsem u něj byla.
"A blázinec?" Jeho ruka se z mého ramene přesunula na dlaň. Překvapeně jsem se na něj podívala. A tohle má znamenat co?
"Klid." Naznačil potichu. Mlčky jsem nepatrně přikývla. Svým způsobem jsem byla klidná díky němu. Vím, že si teď protiřečím, ale… Je to tak. Protože, pokud jsme do něj zrovna neryla - uklidňoval mě. Liliana si naší rychlé a tiché rozmluvy nejspíš ani nevšimla.
"Sháníš jaký?" nemohla jsem si odpustit menší kousavost. V hlavě jsem si vymalovala dokonalou představu a musela se hlídat, abych nevyprskla smíchy. Růžová lochneska v domě, kolem kterého je vysoká zeď a u brány modrobílá cedule psychiatrická léčebna. Vsadím se, že by Liliana požadovala i i růžovou celu a svěrací kazajku stejné barvy. Rafael mi stiskl ruku. Cukla jsem sebou. Neměla bych snít za denního světla. Je to… No, tak trochu nebezpečné. Ale já si nemohla pomoct.
"Já nevidím duchy." A já snad jo? Nemohla jsem si pomoct a musela se ozvat. I když toho budu nejspíš později litovat.
"To nebyli duchové, ale Stín a je jeden." Ups! Příště si rozmyslet, co je vhodné říkat, a co není.
"Je? Ale no tak…" Tahle debata začíná být nebezpečná. Přece jenom je něco jiného, když pětileté dítě tvrdí, že vidí Stín a když vás o tom samém přesvědčuje patnáctiletá holka. V pěti ej celkem normální mít imaginární kamarády… (pozn. aut.: ujišťuju vás, že je to normální i v 16… xD) Ne, že on by byl můj přítel, ale víte, jak to myslím. O deset let později to znamená svěrací kazajku a útulnou jednolůžkovou vypolstrovanou a bílou celu.
"A co kdybych řekla, že jo?" Její znechucený pohled byl víc než výmluvný. Došla ke stejnému závěru jako já. Vedle sebe jsem vnímala jednoho značně nervózního elfa. Bylo mi jasné, čeho se děsí, ale zároveň jsme věděla, že se bojí úplně zbytečně. Na to znám růžovou lochnesku až moc dobře. Tomuhle by nikdy neuvěřila. Má totiž až moc omezenou fantazii.Tedy pokud něco takového vůbec má.
"V tom případě buďto patříš do cvokárny a nebo na pokusy. Aby zjistili, proč vidíš něco, co jiní normální lidé ne." Ušklíbla se a já také. Udělat ze mě laboratorní krysu. To by se jí tak líbilo. Ale přece toho se nedočká nikdy.
"A co když je to prostě něco, s čím se člověk narodí? Co když nejde zjistit příčina?" Ne, že by to s tím, že je to vrozené byl můj případ, ale to ona neví. Víte, jak jsem prve říkala, že to začíná být nebezpečné? Beru zpět. Začíná mě to totiž bavit. Je to snad jakžtakž první smysluplná debata, co s touhle růžovou nádherou vedu.
"Všechno má nějaký důvod." Hezky. Dneska má asi nějaký významný den. Padají z ní i docela rozumné věci. Asi bych jí měla pogratulovat… zazvonilo. Na jednu stranu to byla docela škoda, ale aspoň Rafael nedostane infarkt nebo něco podobného…Bezva a teď děják. Že jsem se toho, ale hodně naučila. To bude zase jednou správná katastrofa.
"Tak si vyndejte papíry, podepište je…" Jo, tak tomu už se opravdu nevyhnu. Ale možná to půjde okecat. I když pravděpodobněji ne. "Za Lucy skupina A, za Alex B. Áčko. Béčko…" Tohle vypadá opravdu špatně - pro mojí maličkost. Smithová zadala otázky. Koukala jsem na ten papír, jako bych to snad viděla poprvé… No, ono na tom něco bude. Zrovna, když to vypadalo, že se ukoušu nudou všechno strnulo. Tak tohle myslel tou jeho včerejší poznámkou, že to jist napíšu? Asi se přeřekl, ne? Chtěl říct opíšu… Tedy podle mě.
"Tohle mě naučíš." Otočila jsem se na Rafaela a vzápětí se zarazila. Byl stejně strnulý, jako všichni ostatní. "No, tak… Neblbni." Píchla jsem do něj jeho vlastní tužkou. Nic.
"Nenamáhej se, dítě. Dokud budu chtít, bude stejně strnulý, jako kdokoliv jiný v této třídě." Trhla jsem sebou při zvuku toho známého hlasu a pomalu se za ním otočila. Stál tam muž. Oprava… Elf. A byl docela podobný Rafaelovi - akorát starší. Jeho oči měly jinou barvu, ale tvar byl podobný. Vlasy měl trochu světlejší. Tak trochu peroxiďák. Byl v podstatě úplně jiný, ale přesto tolik podobný Rafaelovi. Co se jeho oblečení týče… Ani se nenamáhal zjišťovat v čem lidé chodí.
"Kdo jste?" zeptala jsem se opatrně." Vyzařovalo z něj cosi, co mi doporučovalo (varovalo mě), abych se krotila. Jeho jsem rozhodně naštvat nebo urazit nechtěla.
"Moje jméno není důležité." Proč mají vždycky všichni tendenci odpovídat takhle? "Jenom jsem Tě přišel varovat před Morgan. Vrátí se a brzy. A rozhodně nebude poslem dobrých zpráv." No, tak to opravdu není novinka. S tím se přeci počítá už do začátku. Nebo ne? Když viděl, že na to nijak nereaguji. Pokračoval. "A mám pro Tebe ještě jednu radu, která se ti pravděpodobně nebude líbit. Ale přesto to musím říct. Drž se dál od Rafaela." Protočila jsem oči.
"Já ne-" zvednul ruku a já pro jistotu zmlkla.
"Trávíte spolu příliš mnoho času. To není správné." Ale vždyť nic špatného neděláme. "Bude se muset vrátit domů a jediné, čeho dosáhnete bude, že vás to bude oba bolet. Dej si říct a nedělej si to zbytečně těžší, Adriano."
Hej! Jak to, že všechny nadpřirozené bytosti znají moje jméno? To ho mám napsané na čele či co? A je to psané něčím, co vidí jenom oni? Protože jinak opravdu netuším, jak by to mohli vědět.
"A teď na ten papír aspoň něco napiš." Kývl směrem k mojí - kromě podpisu a datumu - prázdné písemce.
"Děkuji." Otevřela jsem sešit a psala. K tomu jeho kázání jsem se radši nevyjadřovala. Byl to strašně hloupý pocit. Nemohla jsem si pomoc. Když jsem dopisovala otočila jsem se ještě jednou dozadu na toho elfa. Ale ten už tam nestál. Pro jistotu jsem vše zavřela a vrátila na své místo. Čas se jako na povel zase rozběhl. Jak jsem se otáčela dopředu zavadila jsem pohledem o Rafaela. Nic špatného neděláme… Ale mohlo by se to zvrtnout? Pravděpodobně ano. A to já nechtěla. Ani v nejmenším ne. Všiml si mého, nejspíš zamračeného, pohledu.
"Co je?" naznačil bezhlesně. Jenom jsem zakroutila hlavou. Jak tohle vysvětlit? Jistě, je to až příliš jednoduché, ale právě proto to je tak těžké. Zní to hloupě a nejspíš to i takové je, ale nemohla jsem si pomoci.
"Písemky zezadu po skupinách seberte." Zvedla jsem se a udělala, co po mě Smithová chtěla. Kvůli tomu opisování jsem se cítila divně. Jenom jsem čekala, kdy někdo řekne, že jsem to opsala. Jasně, nikdo to neviděl. To ostatně ani nemohl, ale stejně… A taky je to hnusné vůči ostatním.
"Tak co písemka?" zeptal se Rafael. Mají i podobný hlas. Tak to je moc…
"Jo, dobrý." Cítila jsem, jak se mi horko stěhuje do tváří. "Co ty?" jenom čistě pro jistotu jsem odvedla řeč od mojí osoby. Jeden nikdy neví, co od lidé čekat - a on je elf! Tamten sice říkal, že je na tom stejně jako ostatní, ale… Ale jsem asi krapet paranoidní. Krapet víc.
"Tuhle část lidských dějin znám." Neurčitě pokrčil rameny. No, jo. To se to někomu píšou prověrky z dějepisu, když tu obu zažil!
Z mozku mi pořád ne a ne slézt ten elf, co se tu objevil. Asi ho budu muset shodit… Neustále jsem musela přemýšlet nad tím, kdo to vlastně byl. A došla k závěru, že v úvahu připadá jakýkoliv Rafaelův příbuzný. Ta podoba mezi nimi byla prostě příliš velká, než aby to byla jenom náhoda. Nemůže být…
 


Komentáře

1 Katk@ Katk@ | Web | 21. listopadu 2009 v 20:12 | Reagovat

Já si je pro lepší přehlednost dokonce pojmenovala. :D Tirra, Plan (taky jí někdy říkám Paula) a Sheena, ale ta se moc neozývá... O kom mluvím? O mých druhých já! :D Ale to jsi asi pochopila. :D Jinak ta jména jsem si bymyslela, chtěla jsem jim dát nějaká, která vymyslím sama, jen Paula je normální anglické jméno a Plan znamená v nagličtině plán, ale taky jsem to vlastně vymyslela, když to nené jméno. :D
Jé, tys to věnovala mě? :D Už bylo na čase! :D Né, jsem ráda, žes mi taky něco věnovala. Ale čekala bych to dřív. To né já, to Tirra! :D Aspoň to mám na koho svést. xD Ale nemuselas tam psát, o čem kecáme na ICQ. :D Ale nevadí, nemusíš to mazat.
Hej, ty už jsi mě nakazila, já taky píšu za každou větou smajlíka! :D To je hrozný! :D Jak si to představuješ, takhle nakazovat (jéj to je vadný slovo :D)lidi? :D Měla bys sem dát upozornění, že za psychickou újmu zpúsobenou čtením obsahu tohoto blogu neručíš. :D Aspoň, že ještě nepíšu za každou větou tři tečky... :DD Ne, to byla sranda, tím jsi mě ještě nenakazila.. :D Snad... :D Né! :D Dobrý, jsem v pohodě. :D Nebo ne? Vlastně ne, já skoro zapomněla, že jsem cvok jako vrata. :D
Jéje, to zas bude sloh jako blázen. :D Heh, já jsem sloh? :D
A to ještě nejsem ani na konci. A hele už mě to smajlíkování přešlo! :D Tak ne... :D Sakra, zhoršilo se to. Až to odešlu a uvidím ten sloh, tak se z toho picnu. :D A jak jsem říkala, ještě jsem neprobrala povídku. Ta je super. Tyhle rozhovory mě baví. :D A ta druhá část mě taky bavila. Ale co mě zatím bavilo nejvíc, bylo stejně jak Adriana zjistila, že ji Raf (Ha, ha, to zní jak pes :D) zabije.
No, už končím, tohle bude nejdelší komentář v historii i budoucnosti tohohle blogu. :D

2 Katk@ Katk@ | Web | 21. listopadu 2009 v 20:12 | Reagovat

To vypadá! :D Tak přesmajlíkováno! :D

3 Andy Andy | Web | 22. listopadu 2009 v 11:55 | Reagovat

štveš ma :D najprv Damon&Vrána, teraz to Nemůže být... :D Zabijem ťa :D a neschováš sa predo mnou :D ver mi xD
(krása ako vždy ;))

4 Nakira Nakira | Web | 23. listopadu 2009 v 19:31 | Reagovat

Skvělá kapitola :-) Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a jak to skončí :-) Tuhle povídku jsem si hodně oblíbila...

5 Sasanka Sasanka | Web | 28. listopadu 2009 v 15:08 | Reagovat

Wo-ho-how!!!! :D:D Nejvíc mě dostávají tvoje úvody. Víš, je krásné najít někoho, kdo má v hlavě ještě víc hlasů než já x) Někoho praštěnějšího, duševně méně vyrovnaného, šílenějšího, ukecanějšího, většiho magora atd atd atd... :D Kdo to byyl? Škoda, dneska už to určitě nezjistím, protože už dobrých deset minut se mám chystat k odchodu, takže si nestihnu přečíst další kaspioltu!! Sakraa!!!

6 Akiko, Edward, Caius... Akiko, Edward, Caius... | Web | 4. prosince 2009 v 11:08 | Reagovat

Twe, tobě ten Albert fakt lezl na mozek, když jsi byla doma... =D uvidíme se večer na icku, ju? =D pááá.... co u zubaře?

7 Lathenie Lathenie | Web | 12. prosince 2009 v 19:59 | Reagovat

Takže dalšíkomentář psaný ve vlaku, až přijedu domu tak ti je tam hned vložim… normálně se mi zbláznil můj Rychloušek (notebook) protože už řval že je vybitý a najednou má zasejc plnou baterku, asi tim že chci ještě něco přečíst a on mě v tom nechce nechat… :D
Ty tvoje uvody jsou prostě dokonalý, to nemá chybu i když po většinu času nevim o co go ale i tak se mi strašně líbí… A povídka? no ta samozřejmě úžasná, jako fakt jsem ji měla hned přečtenou (takhel mi ten čas moc neuteče) docela mě překvapil takový zvrat událostí nebo jak to napssat… ale určitě víš co myslim… prostě za tuhle kapitolu *THUMB UP*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama