PP - 21. kapitola

12. prosince 2009 v 15:31 | Lizz |  Ples příšer
Taaaaaaaakže...xD Je tu další kapitola... Zase...xD Mám dvě kvízový otázky...xD
První... tak u vás sněží? U nás jo...xD *skáče minimálně metr dvacetdo výšky* Bude druhej sněhulááák, bude druhej sněhulááááák. A třeba vydrží dýl než ten první..xD Kterej mimochodem vydržel ani ne den..xD Takže spíš nevydržel... xD No co stane se...xD
A ta druhá... Nevíte někdo, kde stáhnout písničku od Simple Plan - Everytime?:D Nechci totiž riskovat střet mojí maličkosti a techniky..xD Stačí, že se semnou nebaví ICQ...xD Teda baví, ale to posílání zpráv jaksi nefunguje... Nwm co s tim je a k tomu ty smajlíci..xD Hotovo prostě...xD Takže jestli vít kde nechte mi odkaz v komentech... *dog eyes* nebo pošlete přes icko...xD Pokud teda zrovna bude fungovat..xD Pokud ne dodám Skype... xD (Jj už i tohle vedu..xD teda bez mikrofonu..xD Ale když selže ICQ pomáhá výborně...xDDD)
Jinak...xD Víte jak jsem cca před týdnem měla na ruce smrt? tak Marťa dodržela slovo a smrt už tam nemám :(( Místo toho mám najednej Kameko a oheň (asi půjdu něco podpálit... muhehe...xD bude ohýýýnek a buřty....xDD Podpálim Kamenice...xD Ta bude tak krááásně hořet...xD nebo nejdří na zkoušku jenom nějaký jiný město? Nevim,uvidim..xD) A na tej druhej vodu..xD To abych pak mohla ten oheň uhasit (což nemám v plánu...xD Asi si zahraju na Gorgaela - ten byl taky Ničitel..xD Sháním Axise! Jinak to totiž nebude taková sranda..xD eh.. Abyste pochopili o čem melu musíte si přečíst knížky Muž z hvězd...xD Doporučuju..xD Nemá chybu...xD Jenže když bude Axis bude to chtít i Azhure, Embeth a Faraday... A Bornehelda a Rauma, Shru a všechny ostatní..xD Kruci... takže hra se asi nekoná:(((( chjo...xP)
Jinak nakonec to cukroví pečeme... xD Yahooooooooooo...xD Ze začátku to vypadalo, že na něco takovýho si letos hrát nebudeme, ale světe div se hrajeme... Dobře je to proto, že nahoře chtěli linecký, ale i tak..xD Což mě přivádí na další kvízovou otázku..xD Máte už nakoupený dárky? Všechny? Já ne *stydí se... ba ne nestydí* Jako každej rok to nechvám až naposlední chvíli..xD Ono se mi to ale jednou vymstí...xD Dobře jeden a půl dárku už bych měla... Ale to není nic moc... Vzhledem k tomu kolik jich potřebuju...xD No nic už tu otravuje bratr takže já mizim.. Mějte se a nechte koment (pokud by vás to moc neotravovalo..xD znám ty stavy, kdy je jeden línej se tý klávesnice byť jenom dotknout, ale nebojte nekouše..xD zatim..xD)
Sayonara..xD


Ani nevím, kdy jsem včera večer - nebo spíš dneska ráno? - usnula, ale vstávala jsem až nezvykle brzy. Nebylo ještě ani pět ráno a já už nemohla spát. Něco se děje. Když já vstanu brzo, znamená to, že něco není v pořádku. Takže jsem vstala, odnesla peřiny do pokojíku, udělala snídani pro Alexe a sama něco málo snědla - jo, cosi je opravdu jinak. Odkdy já snídám? -, nachystala si svačinu do školy a sedla si k televizi. Vzápětí jsem si ale vzpomněla na včerejšek - dnešek - a radši si došla pro knížku. Nechtěla jsem riskovat ještě jednu milou návštěvu od zombice. To tak, ještě by mi do hlavy nasadila další brouky a co pak? Já vši nechci! Kde bych pak asi sháněla ty šampony na psy? Víte, co myslím. Takový ty, co se s nimi odvšivují psy a na vás stejně nefungují, protože si ty mrchy vší už zvykly… Bože, takhle brzo ráno a já už zase vymýšlím nesmysly. To fakt není normální. Přibližně okolo půl sedmé se vzbudil i Alex.
Ve škole jsem byla jako na trní. Potřebovala jsem mluvit s Rafaelem a Juliet. Jenže Juliet nezvedala telefon a elf nikde.
"Co je to s tebou?" zeptala se - ne poprvé a nejspíš ani naposled - Linda. Znovu jsem se podívala ke dveřím a típla zbytečně vyzvánějící mobil.
"Ale nic. Co ty, Tom a David?" potřebovala jsem jednak odvést její pozornost od mojí momentálně trochu vynervované maličkosti a zároveň nějak zaměstnat svůj od narození chorej mozek. Navíc jsem věděla, že to zabere. Vždycky to zabralo.
"Já nevím… Je to celý takový…" a spustila. Výborně. Přesně to jsem potřebovala. Zazvonilo a Linda si šla sednou k Thomasovi. Rafael pořád nikde. Tohle se mu nepodobá, kde sakra vězí?!
Do třídy přišel Cooper, takže jsem rázem byla bez šance poslat třeba jenom pitomou SMSku. Kromě toho, že je to nerv tak taky vidí a slyší všechno. Bohužel… Taky nemůže být třeba… Já nevím třeba nahluchlý? Celou hodinu jsem byla roztěkaná a naprosto neschopná se na cokoliv soustředit - to zase není podobné mě. Naštěstí po mě Cooper nic nechtěl. Pochybuji, že bych byla schopná odpovědět. Nehledě na to, že ani nevím, co jsme právě probírali. Zhruba pět minut před koncem hodiny v rozhlas zapraskalo, ozvala se ta příšerná znělka a následně se po třídě rozlehl až moc dobře známý ředitelův hlas."Omlouvám se za vyrušení výuky…" jako by to někomu kromě učitelů vadilo. Jenom by mě zajímalo kdo zase co vyvedl. Tenhle tón jsem totiž znala a pro toho, kdo bude muset jít do ředitelny rozhodně nevěstí nic dobrého. "…, ale kdyby si mohla slečna Davisová z 9.B…" Hej! To jsem já! Hups…­ "…sbalit všechny věci a přijít do ředitelny…" tak to vypadá opravdu hodně špatně. Sbalit všechny věci? A to jako proč? Vždyť já nic nevyvedla - letos. Nějak ještě nebyl čas. A loni to okno byla nehoda… Navíc, přece to nebudou řešit teď… muselo se stát něco… Mamka! Hrklo ve mně najednou. Co když se jí něco stalo? Co když zkusila udělat nějakou pitomost? A co když při pokusu o tu pitomost nebyla Juliet doma? Co když se jí to povedlo? Zatřásla jsem hlavou. Neměla bych být takhle pesimistická, stejně to ničemu nepomůže. Ale najednou jsem věděla, že bych nezvládla ani ten nejmenší úsměv. Zazvonilo a k lavici se jako tajfun přiřítila Linda.
"Co se stalo? Proč tam máš jít?"
"Nevím." Přiznala jsem popravdě a doufala, že jsem se ve svých temných domněnkách pletla. "Mohla bys Rafaelovi, až ho potkáš, vyřídit, že jsem včera potkala Morgan? On už bude vědět. Dík a drž palce." Poprosila jsem ji. Byla sice zmatená, ale souhlasila. Co já bych bez ní dělala? Jak jsem šla dolů, tak s každým schodem moje ne zrovna milá předtucha sílila.
"Posaďte se, slečno Davisová." Fajn, tak tohle bude hodně zlé, ať už jde o cokoliv… Ale poslechla jsem. Tašku jsem pohodila vedle židle.
"Adriano." Nervózně jsem se ošila. Kdyby mi aspoň Juliet zvedla ten pitomej telefon a řekla, že je všechno v pořádku. Že se vůbec nic nestalo, jenže ona ho nebere… "Tvoje matka se pokusila o sebevraždu. Podřezala…" povídal ještě cosi dál, ale já už ho nevnímala. Nedokázala jsem myslet. V hlavě jsem měla úplně duto. A v tom vzduchoprázdnu se krásně rozléhala jeho slova. Pokusila o sebevraždu… To… To nemůže být pravda. Stoprocentně je to jenom zly sen. Musí být. Sen, ze kterého se každou chvíli probudím. Nemůže… Ne, nesmí to být skutečnost.
"J-e v pořádku?" vykoktala jsem a ani se nenamáhala potlačit náznak hysterie ve svém hlase. Natož se snažit o něco takového, jako kontrolovat slzy.
"Ano. Juliet Hopkinsová ji našla velice brzy. Ztratila dost krve, ale bude v pořádku…" nedořekl to, ale to ani nemusel. Bude v pořádku, to jistě, jako vždy. Ale jenom co se fyzické stránky týče. Bože… Najednou, aniž bych přesně věděla, co chci dělat, jsem vstala a dala si batoh na rameno.
"Posaď se, Adriano."
"Alex. Musím pro něj… do školky." Nemá ho kdo vyzvednout. Alex. Ano, to je ono. Musím dojít pro Alexe.
"O něj už je postaráno, posaď se." Copak to nechápe?! Já nemůžu sedět a nic nedělat. Zbláznila bych se! I když to možná zcvokatím i tak.
"Já nemůžu… Já musím… musím…" rychle nějakou činnost. "…dojít nakoupit, uklidit… Nebo cokoliv jiného.." A během podobného dvouminutového a naprosto nesmyslného blábolení mě něco napadlo.
"Můžu… Mohla bych jí vidět?" Musím vědět, že je v pořádku. Že mi nelže.
"Počkáš tu se mnou na Phillipa Hopkinse a s ním se pak domluvíš." Phillipa Hopkána? No, to bude ještě zajímavé. Kolik je to let, co jsem s ním naposledy mluvila? Tedy pokud nepočítám, ten hodně krátký telefonní rozhovor někdy začátkem září… Šest? Sedm? Nevím přesně. Posadila jsem se a napila se čaje. Kde se tady vzal? Během čekání na Julietina syna jsem se snažila dát trochu dohromady. Přestala jsem mít záchvaty pláče, hysterie i nesmyslného blábolení.
"Adriano!" do ředitelny se vřítilo tornádo - Phillipa. No, koukám, že se moc nezměnil, to je dobře. "Ehm, dobrý den." Dodal směrem k řediteli.
"Phillipe… Ahoj." Jako nesuž několikrát jsem se postavila a dala si tašku na záda. Rozloučili jsme se, poděkovali řediteli a odešli ze školy. Nebo spíš Phillip se rozloučil a poděkoval. Já se snažila co nejrychleji dostat z ředitelny. Venku mě vzal kolem ramen.
"Všechno v pořádku?" Dost blbá otázka. Jak by mohlo? Přesto jsem mlčky přikývla a nasedla k němu do auta. Není o nic moc starší než já. A jako děti jsme byli nerozluční. Kdy se to vlastně změnilo? Co se stalo, že jsme spolu přestali mluvit? Těžko říct.
Celou dobu jsem nepřítomně koukala z okna a snažila se hlídat, abych se mu tu nesesypala. Rozhodně jsem k tomu neměla daleko.
"Mohla bych ji vidět?" zeptala jsem se téměř neslyšitelně.
"Ne. Dneska k ní nechtějí ještě nikoho pustit. Vezmu tě k vaší babičce. Alex už tam je. Nejspíš tam pár dní budete… A pak se uvidí." Podíval se na mě.
"Nebreč, Adri."
"Já nebre-" začala jsem protestovat, ale vzápětí zmlkla, když mi došlo, že má pravdu. Zatraceně! Otřela jsem si jednou rukou oči, ale věděla jsem, že je to zbytečná snaha.
"Proč to udělala? Proč, Phillipe? Sakra! Deset let to vydržela.Deset! Není to dost dlouhá doba? Sakra!" Cítila jsem jeho ruku na svém rameni, ale přes slzy nic neviděla.
"Nevím, Adri. Noře nikdo už pár let nerozumí. Po jeho odchodu se změnila. Gabriel-" trhla jsem sebou. "Kdo ví, co se jí v posledních letech honilo hlavou?" Zatraceně! Má pravdu. Ale přeci jenom… Nechápu to.
"Asi máš pravdu." Souhlasila jsem nejistě a možná i neochotně.
K babičce jsme dojeli za necelou hodinu. Skoro celou cesto jsem byla zticha a čučela z toho okna. Dívala se ven, ale před očima jsem měla něco naprosto jiného, než ubíhající krajinu. Mám jenom málo vzpomínek na tátu - možná proto mi tolik nechybí. Připadal mi někdy nějak jiný? Nelidský? Nevšimla jsem si někdy něčeho, co by ukázalo, že je… že není člověk? Nebo jsou moje teorie ohledně toho jejich Gabriela špatné? Ale stejně… Přišlo mi, že se Morgan vyjádřila docela jasně a Rafaelovo neustálé uhýbání taky řeklo své… prostě je to celé podezřelé. Zamotané. Pomalu, ale jistě se v tom přestávám orientovat. Proč Morgan dělá to, co dělá? Co to má Rafael za úkol? Kdo je ten Gabriel? Proč mám vždy za zády Stín? Co se to tu sakra děje? Proč nemůžu být normální jako Linda, Sarah, Alex nebo kterákoliv jiná holka od nás ze třídy? Snad vyjma Liliany a Theresy. I když, co je normální? Já bych si jenom přála zbavit se veškerého nadpřirozena ve svém životě. Chci mít prostě obyčejný život s obyčejnými problémy. A ne sledovat, jak se mamka hroutí a nic není v pořádku. Jestli táta zmizel nebo odešel sám od sebe nevím. Netuším, jestli by mi nějak pomohlo, kdybych to věděla. Ani jestli to doopravdy chci vědět. Ale… Zaklepala jsem hlavou. Co to e mnou je? Měla bych se bát o mamku a já tu místo toho pitvám minulost. Minulost, na kterou jsem si už dávno před tím zakázala myslet. Vím, že díky tomu jsem spoustu věcí zapomněla. Už si nevybavím jeho hlas… Deset let je holt dlouhá doba. Tak prč mi přijde, že se to teď celé nějak vrací? A že to celé začalo… Moment. Že to vlastně nikdy neskončilo. Protože, když odešel, Stín přišel. Stín a mamčiny deprese. Pak se to celé nějak urovnalo a pár let byl klid. Ale jenom do doby, než se mamka při jednom "výročí" opila. A najednou jsme byli na chvíli čtyři. Toho chlapa (Bill se jmenoval - jistou dobu jsem ho měla i ráda, ale časy se mění.) to bavilo rok. Rok a pak si jednoho dne zabalil věci a s nějakými trapnými frázemi, které byly jako vystřižené z telenovel, zmizel. Pro mamku další rána a tentokrát dvě děti na krku. Pak už byl klid málokdy. Pár let "po Billovi" zemřel děda. V podstatě bych mohla svůj život rozdělit na etapy zlých a horších věcí. Ale to znělo hrozně i mě samotné. Takže všechno - pokud se věci nehroutily - bylo fajn a ostatní prostě v hajzlu… Jako teď.
Zastavili jsme před domem. Alexej pobíhal po dvoře ještě s nějakými dvěmi dětmi, jako by se nic nestalo. Nezmínili se mu. Neřeklo mu vůbec nic. Ale pro něj to tak bude nejspíš lepší. Nic nevědět. Povzdechla jsem si a vystoupila z auta. A jsem tu zase.
"Ahoj, Alexi. Kde je babička?" ukázal směrem k chalupě a dál mě vesele ignoroval. Ohlédla jsem se po autě a pohledem Phillipa prosila, aby šel se mnou. Buďto se u jednoho z nás projevují telepatické schopnosti nebo je metoda kapacího kohoutku extrémně účinná nebo… Nebo jsem prostě musela vypadat dost zoufale. No, nebylo by to zase tak daleko od pravdy. Bylo mi strašně. A díky mojí víc než bujné fantazii mi v hlavě vyskakovalo obrovské množství krvavých obrázků a pár představ pohřbu. Už fakt magořím.
"tak jdeme." Sakra, ten kluk je neuvěřitelném. On se dokáže usmívat i teď? Opravdu za každé situace vyzařuje dobrou náladu. Jak to dělá? To prost nepochopím. Jasně i u něj jsem zažila cosi, jako depku. Ale to byly spíš jenom jednorázové splíny malého dítěte. No malého. Spíš jenom dítěte.
"Ahoj, babi." Vešla jsem dovnitř. Babička seděla nad hrnkem kafe a měla rozostřený pohled. Přece jenom jde o její dceru. Při zvuku mého hlasu sebou cukla.
"Adriano? Ahoj, holčičko. A Phillipe, ráda tě vidím." Zkusila se pousmát, ale vyšel jí z toho jen jakýsi dost nepovedený škleb.
"Dobrý den, paní Harperová. Nepotřebujete s něčím pomoct?" zeptal se a pohledem při tom šmejdil po místnosti.
"Ne, nic. Ale jsi hodný chlapec. Jenom si myslím, že by ses měl vrátit domů. Z toho mála, co mi řekli… No, myslím, že Juliet tě bude potřebovat. My to tu s Adrianou nějak zvládneme." Super způsob, jak někoho - sice zdvořile, ale i tak - vyhodit. Phillipovi to naštěstí došlo.
"Dobře. Kdyby něco - zavolejte. Nashledanou, paní Harperová. Ahoj, Adri." Rozloučili jsme se s ním a za chvíli byl slyšet zvuk startujícího auta. Odjel.
"Opravdu nic nepotřebuješ, babi?" podívala jsem se na ní pohledem alá rentgenový paprsek.
"Jenom aby tvoje matka dostala rozum." Zahuhlala a pak dodala. "Chceš čaj?" přikývla jsem a sledovala ji, jak lítá po místnosti.
"Alex nic neví, že?" zvedla jsem pohled od hrnku vroucího čaje. Seděla naproti mně. Ve tváří pořád ten unavený a obav plný výraz.
"Ne. Mysleli jsme, že to tak pro něj bude lepší." Jenom jsem přikývla. To každopádně bude. "Pár dní tu zůstanete, školu máte omluvenou." Chtěla jsem začít protestovat. Ale vždyť jsme to doma sami - kromě toho průšvihu s hlavou - docela zvládali. "Já vím, že vy byste to doma zvládli. O tom nepochybuji. Jenom… Já:" položila jsem jí dlaň na ruku. Nechce tu být sama. Navíc jde o její dceru… Možná, že ji bude potřeba taky tak trochu hlídat. Co my jsme to marodinu, proboha? "A co ve škole?" snažila se stočit rozhovor na jiné téma a měla na to právo, takže…
"Ale jo jde to. v podstatě všechno při starém." Kromě Rafaela.
"To je dobře. Slyšela jsem od Anette - pamatuješ si na ní? Tehdy to byla vytáhlá zrzka s pihama. Samé ruka, noha…"
Zkusila jsem zapátrat v paměti. Anette… Anette…
"Ta co vypadala jako Pipi? Pořád nosila ty dva copy." Zkusila jsem to. dlouho jsem tu se svými vrstevníky nemluvila. Měla jsem období, kdy jsem sem odmítala jezdit. Kdo ví proč? Potom jsem se sice vzpamatovala, ale to už jsem pro všechny byla psychouška. Takže kdykoliv jsem se tu potom objevila bylo to jenom na otočku a pouze za babičkou. No, a teď tu mám zůstat kdovíjak dlouho. Všichni svatí stůjte při mně.
"Jo, přesně ta. Ještě víc se vytáhla. Zrovna včera tu byla s Joanne a tím novým chlapcem. Přistěhovali se nedávno. Jak se to jenom jmenuje? Sakra." Chvíli se zamyslela pro změnu ona. Joanne? Ta malá blondýnka v laclících? Nebo ta kudrnatá a jako opice drzá brunetka? Ne, to byla Katherine. Takže ta bloncka musí být Joanne. Pravděpodobně. Ale kdo je potom Nicol? Ach, bože. Mám v tom tak trochu větší guláš.
"Jack!" vzpomněla si babi najednou. "No, tak ti tři - Anette, Joanne a Jack - se tu zastavili. Vlastně mi ho sem v podstatě ty dvě přitáhly představit. Docela milý chlapec." A v podobném duchu se vedl celý zbylý rozhovor. Ale co Anette povídala jsem se už nedozvěděla. Naštěstí pro můj pomalejší mozek jsem byla nucena vzpomínat jenom chvíli. Potom babi vyndala tu škatuli s fotkami. Některé věci se prostě nemění. Vytáhla jednu fotografii a všechny ty tehdy děti mi ukázala. Ne,že teď by to už děti nebyly, ale… Takže pro zapamatování. Anette = Pipi, Joanne - opravdu blondýna, Katherine jsem si taky pamatovala správně. Lucinda, Charlie, Nicol,… Těch jmen bylo dost. Potom se začínaly objevovat starší fotky.
"tohle jsi ty jako miminko." Nebo. "A tohle je, když se tady vaši i s tebou zastavili. Tehdy byla ta strašná bouřka, co při ní blesk praštil do té staré třešně." Jo, na tu třešeň si vzpomínám. Jako děti jsme se u ní, ale občas i na ní dost vyblbly. "A tohle je ze svatby tvých rodičů." Podala mi další fotku. Chvíli jsem se na ní dívala, téměř neschopná uvěřit tomu rozdílu mezi touhle fotografií a dnešní poněkud odpornou současností. Mamka tam vypadala šťastně a usmívala se. Nejspíš musela být zamilovaná. Táta vedle ní vypadal dost podobně. Taky se smál. Najednou jsem se přistihla, že zkoumám, jestli mu někde nevyčuhuje špičaté ucho nebo na té fotce není něco jiného - podezřelého. Už mi opravdu hrabe. Pro jistotu jsem vrátila fotku babičce a čekala na další.
Dočkala jsem se ještě mamky jako puberťačky, dítěte, mimina. Svatby dědy a babičky. Bábí za mlada… Strašná hromada fotek. Než jsme se tím vším prohrabaly uteklo spoustu času.
 


Komentáře

1 Nessa Nessa | Web | 14. prosince 2009 v 17:05 | Reagovat

Ahoj.Tešíš sa na Vianoce?

2 Andy Andy | Web | 16. prosince 2009 v 15:16 | Reagovat

darčeky? :D si vtipná :D okrem toho, čo som ti poslala, záložky do knihy pre kamošku a kľúčenku s fotkami malého bratranca pre strýka a tetu... nič xD
wow, úžas :) pekne sa nám to zamotáva a celé je to proste úžasné :)

3 KaThea KaThea | Web | 16. prosince 2009 v 20:56 | Reagovat

Sakra, Andy mě předběhla. Ale já to četla dřív, jen jsem nestihla napsat komentář! :D Zatvonilo, když jsem byla už skoro u konce. Pak jsem to dočetla doma, ale nestihla jsem napsat komentář. Takže jdu na to:
Už Andri hrábne? :D A kdy hrábne Rafíkovi? :D Já chci, aby mu už hráblo! :D A jestli tam tu verzi nedáš, tak... hmmmm... se ti nabourám do blogu a smažu ti ho. :D Chci mít cvoklého elfa a HNED! *dupe nožkou* :D
Prosímtě popiš mi Phillipa, protože když to neuděláš, já si každého kluka představuju s úplně stejným účesem! Takže Phillip má účes jako Rafael (přestože Rafa popsala, ale já si ho stejně představuju jinak),ale obličej má trochu jiný. Ale taky ne moc, takže mi ho popiš, než si na tu představu elfova nižšího skorodvojčete zvyknu!
A teď odpovědi na kvízové otázky:
Dneska napadla první teňoučká vrstvička sněhu. Nic moc, ale stejně krásné.
Mám víc dárků než ty! Jeden a třičtvrtě (to je o hodně víc, co? :D). Ale teď už mám vlastně dva a třičtvrtě. :D
Jinak kapča samozřejmě skvělá, dokonce jsem ani neměla problémy s tím, poznat, kdo co říká. :D Asi se tam moc nemluvilo. Nebo si na to dáváš víc pozor?
Takže na ICQ budeš nebo ne?
Sakra, to bude zase blázen (to jako sloh, chápeš? :D).

4 KaThea KaThea | Web | 18. prosince 2009 v 14:57 | Reagovat

Bylo to naopak - tys nenarazila na mě, to já narazila na tebe. Když jsem ještě měla ráda Stmívání, byla jsem na stmivani.blog.cz a tys tam měla povídku v soutěži. Aspoň myslím, že to tak bylo. Nevím, proč jsem šla na tvůj blog, ale stalo se a líbil se mi. Když jsem psala první komentáře, tak jsem ještě měla ten starý blog. Až kvůli tobě jsem zkusila psát povídky a měla bych ti za to moc poděkovat. Bez tebe by opravdu můj blog neexistoval a nepřeháním.

5 Lathenie Lathenie | Web | 18. prosince 2009 v 17:59 | Reagovat

No jo tak konečne jsem sem dokopala napsat ti komentář, i když jsem povídku četla před týdnem hned po tom co jsem ti poslala písničku, prostějsem se neudržela no...:)
jej koukám že KaTheu si taky poznala jen díky knížce, tak aspoň nejsem jediná... :D
Jo konečně u nás včera a předevčírem sněžilo, takže i u nás máme sníh "volejte sláva a tři dny se radujte..." :D
a teď se dostávám konečně k povídce... no já fakt nevim co ti mám na to psát, když je to fkat hezký... já snad jen vždy do komentáře napíšu tři pomlčky abys věděla že jsem to četla ale nevim co k tomu napsat když je to tka dobrý...
takže: "---" Muhehe :D:D

Ježiši, já už začínám bejt ukecaná jako ty a nevim kdy přestat... :D no né že by mi to vadilo... no už prostě KONEC :D

6 Nathaly Nathaly | Web | 20. prosince 2009 v 15:44 | Reagovat

spriatelíš?

7 Sasuke Nara Sasuke Nara | E-mail | Web | 23. prosince 2009 v 0:49 | Reagovat

Ahojda :D jak se vede narutofilko? :D

8 Nessa Nessa | Web | 23. prosince 2009 v 17:43 | Reagovat

želám ti šťastné a veselé Vianoce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama