PP - 26.kapitola

23. ledna 2010 v 13:14 | Lizz |  Ples příšer
Gomen, vím, že jsem jí slibovala už včera, ale jaksi mi zkřížili plány jednou "oslavou", které se ke konci... No, to je jedno... Prostě jsem to včera nestihla, tak to sem dávám dneska. Na proslovy jaksi nemám náladu, takže jen pěkný počtení, omlouvám se za chyby a za komentář budu jen ráda... A možná menší varování, že se tu vůůbec, ale vůůůbec nic neděje, (jako v tý kapitole) je tam plno hvězdiček a je to takový kratší... Sayonara... ;)

"Vidíš, že to jde. Druhou zkus sama a mě bys mohla půjčit to nic, co se právě nachází u tebe v šuplíku. Vypadalo to totiž docela zajímavě." Dělá si srandu, že jo?
"Mohla bych, ale nepůjčím." Ujistila jsme ho škodolibě a začala počítat tu druhou rovnici, co vypadala ještě hůř, než ta první. Po milionech a milionech světelných let jsem se dopracovala k nějakému vysoce pochybnému výsledku. A s Alexem jsem měl pravdu. Ze začátku sice šmejdil kde se dalo, což mě nevyslovitelně deptalo. Nesnáším, když mi leze do věcí. Ale pak ho to evidentně přestalo bavit a odkráčel i s válečnou kořistí - mým plyšákem.
"Vždyť ti to jde." Podívala jsem se na mobil.
"Jo, to teda. Jeden příklad za dvacet minut. To je strašný."
"Bez komentáře. Počítej dál. Tu knížku na posteli se půjčit můžu…?" vypadalo to, že chtěl ještě něco dodat, ale nakonec mu asi došlo, že bude lepší nechat to být.
"Hm… Ale nevyklepej mi záložku." Varovala jsem ho.
"Ok. Až to bude mít, řekni."
Tak hurá do toho a půl je hotovo. Jo, kéž by to šlo takhle samo od sebe.
Fajn a zkouška… Chvíle napětí… Argh. Tak znova. Zase. Zmačkala jsem papír se dvěma pokusy výpočet (víc se jich tam díky mojí, "ukázkové" úpravě nevešlo), hodila ho do koše, kam jsem se samozřejmě netrefila. No, nevadí, to se vyhodí potom. A začala znovu - celá nadšená.
"Ukaž, co to tam smolíš." Posunula jsem papír směrem k němu. To by mě zajímalo, které jednonohé číslo přišlo od sousedů tentokrát. Nebo ne… Radši to vědět nechci.
"Nevím, říkala jsem to, že na tohle jsem lempl první kategorie," povzdechla jsem si.
"Opravdu? No, možná jsi se zmínila." Zašklebil se a pokračoval. "V podstatě to máš dobře, ale… když rozšiřuješ musíš vynásobit obě strany. Takže tady nebude šest, ale…?" podíval se na mě. Osmkrát šest… Šestkrát osm.
"Čtyřicet osm." Přepsala jsem to. tohle mě jednou opravdu zabije. A nejspíš to ani nebude trvat tak dlouho.
"To půjde - uvidíš. Když víš, co a jak, pohlídáš si plusy s mínusy a ty ostatní věci, tak to zvládneš." Ten má teda nervy. Já bych se, být na jeho místě, nejspíš zabila. (Jako sebe, ne jeho, samozřejmě.) Asi tak v polovině první rovnice.
"Říkáš ty. Já bych to neviděla ani z poloviny tak optimisticky."
***
"Tak matiku už nechci do konce svého života ani vidět." Nebo aspoň do zítřejší třetí vyučovací hodiny. "Díky moc." Otočila jsem se na něj. Šest rovnic a my (respektive já) tu u toho sedíme celé odpoledne. Neskutečný a strašný zároveň.
"Nemáš zač. ještě něco není jasné?"
"Co se matiky týče, tak ne." A i kdyby jo, nepřiznala bych se. Pro jeden den mi totiž tenhle očistec bohatě stačil. "Ještě jednou díky. Evidentně máš hodně pevné nervy."
"Ale prosim tebe. Nebylo to zase tak strašné."
"Když myslíš…" Já málem vypustila duši.
***
"Kdo byl ten kluk?" Mamí, výslech ne, já budu hodná - možná.
"Spolužák." Navíc, tohle už tu jednou bylo přece to nebudu absolvovat znovu, že ne? Na druhou stranu by to vysvětlovalo, po kom jsem sklerotická. I když až takhle? "Ten, jak tu byl minule s Morgan." Nejspíš jí to budu muset trochu připomenout. Maličko.
"To je ta černovláska?" Bingo! Přikývla jsem. "Nelíbí se mi…" Jo, to máme asi v genech… Zakódovaný odpor k Morgan. Antimrtvolí gen. Nebo jak to nazvat jinak. "…na rozdíl od toho kluka. Vypadá fajn, není?"
"Hm… Možná." Připustila jsem a radši odešla do pokojíku. Víc otázek bych totiž nemusela zvládnout s klidem. Hlavně taky proto, že by byly ve stylu: "Co dělají jeho rodiče? Kde bydlí? Odkud se přistěhoval? Líbí se ti?" A taky bych mohla rovnou dodat: "A kdyže bude ta svatba?" Takový nesmysly. A to jsem je ani zdaleka neuvedla všechny. Pardon, ale na něco takového opravdu nervy nemám.
***
Fyzika… Jak já ten předmět nemám ráda. Nehledě na to, že Weber na mě zase koukal jako na vraha… Nebo spíš ještě pořád. Nejspíš si to moc bere.
"Budeme zkoušet." Oznámil, sotva zapsal do třídnice a já věděla, že cestu k tabuli mám jistou. Zaprvé - ještě jsem zkoušená nebyla, i když to byl touhle dobou málokdo a navíc… No, to je jednom. Prostě je spousta důvodů, proč spolu já a Weber nemůže nikdy vycházet.
"Beckettová, Davisová, Eliot - k tabuli." Vzala jsem sešit a s temnou předtuchou vyrazila do jámy lvové. To bude zase jednou správná pohroma. Věta: "Zopakujeme si něco z loŇského roku." Nevěstila vůbec nic dobrého.
Konečný výsledek? Třikrát za dvě. To je docela úspěch. Ani jsme nečekala, že to dopadne až takhle dobře. Jenže ono s Alex na jedné a Peterem na druhé straně to prostě nešlo zkopat. Leda bych byla hluchá a úplně blbá. A zas až tak špatně na tom nejsem… Aspoň myslím. I když někdy by se o tom dalo pochybovat.
A pokračujeme ve školní tyranii další na pořadí je… Chvíle napětí… Sloh. Někdy docela fajn. Jindy horší, než prasklý žaludeční vřed. Přijde na to, o čem se má psát. Nebo, co si na nás zrovna Williamsová vymyslí.
No, prosím a mám to. co jsem říkala. Alkohol a lidstvo. A co jí k tomu mám teď proboha napsat? Proč nemůže dát nějaké normální téma? Cestování časem, například. Rozhodně by se to spalo lépe než tohle. I když by to nejspíš nebylo k pochopení. Přece jenom… Co se toho cestování týče, je plné paradoxů, přesmyček a podobných věcí. Naštěstí pro mě bere Williamsová sloh tím stylem, že v hodině napíšeš, co napíšeš a zbytek prostě doděláš doma. Takže jsem místo snahy o vymyšlení čehokoliv k zadanému tématu, začala po tom papíře kreslit. Holt nepoučitelná, no. A šance na zlepšení? Ta je prakticky nulová. Takže ke konci hodiny jsem měla na papíře párek kostlivců s flaškou jakéhosi alkoholu plus další moje podobné klikyháky.
"Kdo máte odevzdejte. Kdo ne, tak za týden." Pár lidí - včetně mého spolusedícího (jak taky jinak, šprt jeden) - se zvedlo a odevzdalo. Opravdu netuším, co tam tak mohli psát. Natož, co tam mám do týdne vymyslet já. Pohledem jsem střídavě hypnotizovala vteřinovou
ručičku a ty dvě mrtvoly. Chudáci jejich játra. Ty mohly vypadat. Taková krásná cirhóza. Ještě půl minuty a bude… Ehm, co vlastně bude? Vytáhla jsem rozvrh. Ježišikriste. Zastavte někdo ty hodiny. Rafaeli, šup. Nesmí zazvonit. Rozumíte? Nesmí! Proč? Honem něco… Už to mám! Ve zvonku je bomba! Ale to by vlastně zazvonit mohlo… Kruci. Já nechci zeměpis… Beztak je to jenom zbytečné týrání mládeže. Bohužel můj názor na tento předmět nikoho nezajímá a tak se na téhle škole musí učit- i když… Jmenujte mi základku na které ne. Strašné. Ono to ty učitele snad i baví nebo co… Nepochopím.
***
A v tomhle podivně klidném a až děsivě normálním tempu běžel život vesele dál. S tím,ž já se znovu začala bavit s Phillipem a když jsme občas zajeli k babičce taky to stálo za to. Z Jacka se vyklubal víceméně stejný pošuk (myšleno v dobrém slova smyslu) jako já.
Tedy co se fantasy knížek a všeho s tím společného týče. To byly pokaždé seznamy, co si určitě musím přečíst. Ale nebyl na tom o nic lépe. Povinnou četbu jsem mu taky hezky vybírala. Sice pár těch knížek už četl… Ale stane se,no.
Někomu častěji. A jednomu už ne tak natvrdlýmu elfovi musím přidat k dobru, že o Morgan vydržel mlčet měsíc. Což bylo podstatně déle, než s čím jsem počítala. Tipovala jsem to tak týden… Maximálně dva. (*vzpomněla si na Pelíšky* Ale to až teď, když jsem to smolila, tak mi na mysl opravdu nepřišli *angel face* Až na to, že tam to nebyly týdny, ale roky…xD) Tohle byl opravdu výkon a pak to nejspíš začalo být akutní… Škoda. Docela se mi líbilo předstírat, že se nic neděje. No, ale všechno krásné jednou musí skončit - bohužel. A tak, jednoho krásného listopadového dne…
 


Komentáře

1 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 15:12 | Reagovat

Ahoj, na blogu je další díl povídky Holky z Čech. Markét

2 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 15:17 | Reagovat

No to budete dál koukat :D no jak ti tam chyběl? já neřekla, že budu mít něoc s Richiem co pořád s Marťou máte? :D

3 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 15:29 | Reagovat

Nebuď zvědavá budeš brzo stará! :D Neřeknu se dočtete, ale nevím kdy... asi až dám další díl na blog :D
No nic Leni já jdu na němčinu, tak se měj ahoj... ;)

4 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 15:31 | Reagovat

L je hodně nezlobí a prostě si musíš počkat na pokračování, no to je celé... bey!

5 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 18:15 | Reagovat

Pomoooc už nechci na němčinu ředitelku! :D mám plány jak se jí zbavit! :D

6 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 20:17 | Reagovat

No tak říkala jsem si, že bych mohla propadnout a měla bych někoho jiného na němčinu! :D a nebo by jsme si někoho na vraždu najali... :D mylsm, že by mi pár lidí i přidalo peníze na nájemno vraždu! :D hih...

7 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 20:30 | Reagovat

Já chci Janovou ! :D
No zadaromo by to bylo nejlepší.... když už nám s ná nepomůže Bůh, tak musí zakročit studenti, že?! :D

8 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 20:39 | Reagovat

Hah... :D Leni ty máš nápady :D ale jako já už jí nechci mám z ní nervy! ááááááá... :D

9 Andy Andy | Web | 23. ledna 2010 v 20:57 | Reagovat

vysvetlíš mi, ako si to mohla TAKTO ukončiť?! :D :D :D hnevám sa! xD Inak ja to robím presne rovnako xD ak mi 8×6 nič nehovorí, dám si 6×8 a čuduj sa svete, vtedy už viem xDD

10 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 21:28 | Reagovat

Ale jako já už z né nemůžu.... já už nechci a to ještě v ppondělí Esterka, šmááárne kdo tohle vymyslel, už nechci, chci prázdniny! Žádnéééé učení!

11 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 23. ledna 2010 v 21:34 | Reagovat

No ale jen zatím! ZATÍM! CO NENÍ může být!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama