Prokletí II. - 3. kapitola

15. ledna 2010 v 17:47 | Lizz |  Prokletí II.
Tak jo... Je tu další a na chvíli poslední kapitola...xD Ten sešit jsem ještě pořád totiž nenašla, ale pracuju na tom nebojte.. Do tejdna se najde a jestli ne... *děsí se při představě, že by to měla psát znovu* No, nic jiného by mi asi nezbylo...xD
Jinak... Lidi měte slitovaní a REKLAMY vynechte... Nebo mě budete mít na svědomí...xD Protožej ako první tři komenty a všechno reklamy... Umřu...xD Dobře, teď přeháním... Ale ujišťuju vás už dopředu, že hlasovat nebudu, soutěží se neúčastním a tak podobně...xD
A POZOR...xD Důležitý upozornění, co jsem měla napsat už na začátku, ale jaksi jsem pozapomněla (jak nečekané u mojí maličkosti, že?) Tahle povídka celkově je pro Marťu jinak taky známou jako Hiwatari Akiko, Uchiha Itachi, Nara Shikamaru, Cauis Volturi, Dr. Daniel Jackson, Edward Cullen, Kathy Carterová, Yagami Light (nebo taky Raito či Kira...xD Vyberte si...xD), Kuran Kaname (Balvan... prostě žádnej Kaname... Balvan je to.. Gomen, ale fakt ho nemám ráda... úúúchyl jeden...xD) a samozřejmě taky pro jejího bacilo-hormona Evžena... :) Protože nebýt jí, tak by vlastně tohle vůůbec nevzniklo...xD Musela sice použít lehčího (to tak...xD) nátlaku, ale povedlo se... x) Ona totiž byla proti zabití Erika s Emily (jo, vím, že vás bylo víc... Ale málokdo se mnou chodí do školy a může tejrat mojí AZZ, že?...xD) a tak mě donutila je oživit... Čim vám nepovím, kdybyste náhodou někdo četl její povídku..xD Přece neprokecnu něco, co se nakonec ani nestane... Doufám..xD
Tak a ke kapitole... Tady se nadobro rozloučíme s Tomem, Em, Erikem, Eliškou, Sandrou a ostatníma... Prostě šátaček a máváme... Další kapitola (až bude) bude úúplně o někom jiném. Ale stejně jsem nemohla tyhle tři vynechat. Jinak by to ostatní nedávalo smysl. Snad mě chápete... :) A zase je to takový kratší...xD Ale přišla jsem na to, že tady u tý povídky bude většina kapitol... tak trochu kratší...xD Ale já to nedělám schválně. Oni jsou prostě takový nehovorný... Obzvláště,co se Dicka týče...xD ehm a měla bych zmlknout, než vám to odvykládám celý...xD
Takže si hezky počtěte, srry za chyby, ale je to psaný v OK a bižuli (jak se jeden ve škole poctivě učí..xD) a dneska už nemám nervy to opravovat... Ještě bych totiž ráda přetloukla PP...xD Mimochodem už jsem vám říkala, že PP měla být původně JEDNORÁZOVKA?! Jo...xD Jednorázovka o 200 stránkách mýho písma (ke kterýmu má někdo neustále připomínky...xD ale já prostě jinak neumim psát...)
Tak a to je opravdu vše.. Radši...xD Nebudu riskovat, že tenhle výkec bude delší než povídka... ;) Takže ti kdo jste dočetli až sem... Divím se že se vám chtělo... Ješět jednou pěkný počtení a zatííím...xD



Školu jsem kupodivu nějak přežil… A odpoledne taky nebylo vůbec špatné… Jenže teď se zase blížil večer a na mě padala lehčí deprese. Ležel jsem v posteli a civěl do stropu. Nechtěly se mi zavírat oči. Jenže oni zase nehodlali poslouchat mě. Takže jsem za chvíli už byl "mrtvý". Trochu černého humoru vzhledem k tomu, co se mi bude zdát.
***
"Nevím…jak začít." Spustil Erik starou známou písničku. Teta zaklonila hlavu.
"Co takhle od začátku?" povzdechla si a sklonila hlavu zase zpět.
"Ehm, nikdy jsem nebyl nějak výřečný… Zkusím to jinak," Ach bože. Tuhle část by to klidně mohlo vynechat mezi námi. Na jejich romantické výlevy opravdu nejsem zvědavý. A na tu potom už vůbec ne. Prostě od začátku až do konce úplně pitomej sen. Chvíli se dohadovali o tom, jestli by to vlastně vůbec mělo cenu. Byli totiž z těch dvou znepřátelenejch rodů a kdykoliv se dotkli, mohli způsobit přinejmenším masakr.
"Co takhle toho nechat a radši se jít schovat dovnitř." Pronesl jsem jen tak mimochodem. Stejně mě neuslyší. Nebo teda aspoň nikdy neslyšeli.
"Co?" Otočila se ke mně teta Emily překvapeně. Těžko říct, kdo z nás byl v tu chvíli víc v šoku. Jestli já nebo oni. Hele, jak to, že mě slyší. Vždyť je to přeci jenom sen. Pitomej sen z doby před patnácti lety!
"Zalezte domů. Ihned." Věděl jsem, co bude následovat a i když mi bylo jasné, že je to jenom sen… Konečně jsem mohl něco dělat a odmítal jsem je nechat zemřít. To… To prostě nešlo.
"Ale… proč?" Em pořád nic nechápala a Erik na mě čučel jak na vraha.
"Kdo vlastně jsi?" Na tohle není čas. Copak to nechápou? Ne v tuhle dobu ještě ničemu nerozumí. Neví, co se chystá, ani fakt, že zhruba do minuty bude Erik… Vlastně už nebude…
"To je teď jedno, str… ehm Eriku. Stejně jste chtěli jít domů, ne?" Tímhle stylem budou, oba brzo mrtvý. Sakra. Ale proč se s tím tak stresuju? Vždyť je to jen sen… Nebo ne? Zaklepal jsem hlavou. Nesmysl. Je to sen.
"To je jedno. Mohli bychom, prosím, jít domů. Tam bych vám to všechno vysvětlil, ale tady na to opravdu není vhodné ani místo, ani čas." Zkusil jsem to znovu a přešel trochu blíž k nim. Sakra, co jim tak dlouho trvá? Vždyť vchod do baráku zase není tak daleko.
"Ale…" Em nestihla doříct větu, protože se ozval výstřel. He a já myslel, že ve snu lidi nemají cítit bolest. Ale tohle bolelo. A docela dost. Asi jako kulka do srdce. Nemohl jsem přece nechat Erika zabít. I když jenom v pitomém snu. Prostě to nešlo.
"Utečte… domů… Pa-Pavel…" snažil jsem se ze sebe dostat aspoň smysluplnou větu.
"Pavel?" Kdybych mohl, protočil bych oči, ale to jaksi nešlo. Byl problém vůbec udržet oči otevřené.
"Em, jdeme. Jemu už stejně nepomůžeme." He, milej strejda, jen co je pravda. Ale
má pravdu…
"Běžte…" A pak byla tma.
***
Posadil jsem se vyděšeně na posteli. Sen? Opravdu to byl jenom sen? Zmateně jsem se rozhlížel po pokoji. Kde to jsem? Tohle přece není můj pokoj? Nemám v pokoji dvě postele a už vůbec v té druhé nikdo neleží. Já snad ještě pořád spím či co. Podíval jsem se na budík. Šest ráno. No super. Zase o hodinu dřív, než by bylo nutno. Sakra. Koukám, že sakra bude asi moje nové oblíbené slovo. V poslední době používám nějak moc často. No, nevadí. Něco tu nehrálo. Proč jsme v pokoji dva? Tomu klukovi naproti zazvonil budík.
"Ahoj, Tome. To už jsi vzhůru? Co tak brzo?" Ty jo. Já jsem fakt dost mimo. Kdo to sakra je? Přece nejsem zase až tak sklerotický, abych zapomněl jména? Obzvláště, když to vypadá na mého spolubydlícího, i když si nepamatuju, kde se tady vzal…
"Eh... Jo, noční mů..." zarazil jsem se. "...můra..." bylo by možné, že to opravdu nebyl sen? Protože jak jinak si vysvětlit... A najednou se mi do hlavy začala hrnout nepřeberné množství vzpomínek, které nemohly, ale zároveň i musely být moje. Jenže, jak bych si mohl pamatovat něco, co se v žádném případě nemohlo stát? Vždyť to je nesmysl. Stejně jako fakt, že jsem ve vzpomínkách nemohl mít Emily a Erika, kteří vlastně už patnáct let čuchají ke kytkám zespodu. Tím pádem, bych si neměl pamatovat ani Davida - můj spolubydlící - jejich syna. Lucku, jejich dceru, která, ale v sedmi letech zemřela. Neměl bych si pamatovat ani Terku. Jejich další dceru, která teď má pokoj se ségrou. Celý je to přece na palici. A já nejspíš potřebuju cvokaře. Vždyť, jak by ti dva spolu mohli být a přitom nic nezpůsobit? To by přece nešlo? Vybavovali se mi ale další a další vzpomínky a mě docházelo, že se něco změnilo. už nesvítili jako lampičky při vzájemném dotyku. Večer sice byli jako máma, ale oči jim už nezářili. Sakra, to je opravdu divný. Víc než divný. Nedává to prostě smysl. Byl jsem z toho tak lehce mimo.
***
"Je mu podobný." konstatovala Emily. Vím, že poslouchat za dveřmi by se nemělo... Ale tohle bylo omylem a tahle věta... Něco mě donutilo zastavit se a poslechnout si jejich rozhovor.
"Em, je to nesmysl. I kdyby to náhodou byl on... Kolik by mu teď bylo? Třicet? Kdo ví, jestli ne víc. Nemůže to být on." jo, hlas rozumu se ozval. Nejspíš měli za to, že jsme ještě ve škole. Jinak by s touhle debatou vůbec nezačali. Na to jsem je (ne)znal až moc dobře. Stejně je to ale divné… Mát vzpomínky, co se vlastně nestali.
"Ale tělo... A krev... tyhle věci jen tak nezmizí. A on rozhodně nevstal a neodkráčel po svých. Měl kulku v srdci! Kulku, která byla pro tebe!" rozčilovala se Em. Tak a to by stačilo. Tohle poslouchat nemusím. Nechci vědět, že nějakej můj pošahanej sen byl pravda? Odmítám. Je to nesmysl. Jenže zároveň je to taky jediné možné vysvětlení.
Zavrtěl jsem hlavou a vzal za kliku.
"Ahoj, já jenom, že jsem doma… A neviděli jste někde mámu?" Zabralo to. Zmlkli. Nejspíš přemýšleli kolik jsem toho slyšel.
"Eliška říkala, že se musí stavit pro něco do města…" podívala se na mě zkoumavě Em a mě ten pohled deptal. Jenže co jsem měl říct? Jo, nejspíš jsem to byl já, kdo vás vzkřísil potom, co jste byli patnáct let pod drnem? Navíc si tím ani nejsem tak docela jistý. Vlastně v tuhle chvíli si pořád ještě myslím, že spím. Že se ten pošahanej sen nějak vychýlil ze své obvyklé dráhy… Ale zároveň mi cosi jako moje malé a milé racionální já říká, že je to pravda. Na druhou stranu, ale zase protestuje proti jejich existenci. Jedním slovem mám v hlavě solidní guláš. Ovšem dá se něco takovýho vůbec pochopit? Nejspíš ne… Takže to nechám tak, jak to je a uvidíme, co z toho bude…
 


Komentáře

1 Andy Andy | Web | 15. ledna 2010 v 17:57 | Reagovat

moja babka mi tvoje písmo dáva za vzor :D že jaký pekný krasopis - aj ja mám tak písať :D :D :D takže kuš :D
wow, zaujímavé... omg :D husté xD /od kedy používam také slová?!/ čo iné ti povedať, okrem pokračuj?! :D opakovať sa mi totižto moc nechce xD takže si predstav predošlé komenty a všetku chválu v nich :) dííík xD

2 Marťa Marťa | Web | 15. ledna 2010 v 17:59 | Reagovat

Kawai! =D víc slov není potřaba =D

3 Mechika Shikato Mechika Shikato | Web | 16. ledna 2010 v 13:14 | Reagovat

Tak to by mě vážně nenapadlo :-D Takhle je oživit :-D Dobře ty :-D A jako doufám, že ten sešit brzo najdeš, protože já vyžaduji další kapitolku! :-D

4 KaThea KaThea | Web | 19. ledna 2010 v 17:32 | Reagovat

Super! Skvělý nápad, jak je oživit. To by mě nenapodlo. (I když kdo ví, já jsem nevyzpytatelná :D)
Sakra, zase nemám nejdelší komentář! Nebo jo? Mě jdou dlouhé komentáře nějak jen u PP.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama