Prokletí II. - 5. kapitola

21. ledna 2010 v 17:53 | Lizz |  Prokletí II.
Tak a jsem tu zas..xD JO já vím,že jsme tenhle týden akční, až to ani hezký není a mě samotný se to taky zdá podezřelý...xD Kydyž ta nuda by mě fakt jinak zabila... A u psaní ten čas utíká rychleji...xD Takže můžete i zítra čekat jednu kapitolu... k PP třeba..xD Jenže to budu doma sama.. To možná.. Ehm nic..xD
K týhle povídce a celkově kapitole.. ee teda opačně kapitole a celkově povídce by se hodilo menší varování...xD Vím, že jsme ho tam měla prásknout už na začátku, ale jaksi mě to nenapadlo.. Gomen.. :( :) Ale abych přešla k tomu, před čím vás chci varovat.. Vynechám svoe obvyklý kecyo tom, že je to strašný a divný (to už doufám berete všichni jako samozřejmost..xD a navíc tahle povíka se mi kupodivu i líbí...xD Nj, Prokletý jsem měla vždycky ráda..xD)*přemýšlí, jak to varování ze sebe vykecávat a ne půl hodiny žvanit o ničem a na varování zapomenout - což by jí vlastně bylo dost podobný* Ha už to mám! Vydržte moment *hledá jeden blog* Tak jo ten blog jsem nenašla, takže na to buu muset njak jinak vymyslet.xD Takovejch keců a vy pořád nic nevíte.. To naštve, co?:D Prostě jde o to, že tahle bude tak trochu shonen-ai (tak trochu víc:D). V podstatě jde o to, že tu budu párovat kluka a kluka..xD A komu se to nelíbí cestu pryč jistě znáte...:) Buďto taková modrá šipka a nebo červenej křížek v pravo (doufám, že to pravá je) nahoře:D Jinak vás dopředu varuju, že je to první, co tohle zkouším, takže to bude nejspíš katastrofa (určitě jo:D)
Tak a to je ode mě radši vše...xD Jdu číst To... Přce jenom ještě mám přečíst 500 stránek:D Takže se mějte, a tak dále a tak dále.. Jistě to znáte..xD
P.S.: Sasanko? Ne, prostě ti nemůžu dát pokoj..xD Je to dostatečně rychlý?:D

Ray - 15. 8. 2125, Úterý
"Tahle je poslední, dík." Cosi jsem zavrčel, popadl krabici, donesl jí k ostatním našim věcem a vzápětí vyšel po schodech nahoru do míst, který budou ode dneška můj pokoj. Divný. Bylo to tam takový… Nevím. Snad cizí, ale každopádně až moc prázdný. Nebylo to tím,že by tam byl nedostatek nábytku nebo tak něco… To ne… Jenom na většině polic nic nestálo, kdybych otevřel skříň nevykoukl by na mě až moc dobře známý nepořádek a tak to bylo se vším. Všechny věci, kromě těch nejnutnějších, totiž byly dole v krabicích. Až budu příště nadšený z toho, že se máme stěhovat, připomeňte mi někdo tohle a já vám garantuji, že mě to okamžitě přejde. Nebo alespoň dostatečně zchladí. Na druhou stranu… Nové město, nová škola, nový začátek, možná i noví přátelé, ale na to bych moc nespoléhal. Přece jenom znám svojí povahu. V lepším případě mě budou ignorovat… V tom horším se najde někdo, komu mé chování poleze krkem a bude mít tendenci to se mnou řešit. Jako bych o to někdy stál. Jakoby už jenom pro jejich bezpečí nebylo lepší držet se ode mě dál. Ale to ne. To oni neumí. Vždyť je přece v lidské přirozenosti mít přátele. Nebo aspoň tak to Daniel (Marti, gomen, ale jiný jméno mě fakt nenapadlo…xD Možná časem bude přejmenovaný,ale tohle je teď provizorně, ok?) tehdy říkal, ne? Byl první, co po té "nehodě" tak nějak naboural tu ochrannou bariéru, co jsem si kolem sebe vybudoval. Těžko říct koho vlastně měla bránit. Mě nebo je? To už se asi nedozvím. Teď sice stojí znovu, to ano. Ale přesto je úplně jiná. Zatřásl jsem hlavou. Tak tohle by nešlo. Zrovna na Daniela jsem opravdu myslet nechtěl. Od jisté doby to totiž nepřinášelo štěstí. Shrábl jsem z postele telefon, nabodl do něj sluchátka a došel až dolů ke dveřím.
"Jdu ven." Oznámil jsem prostě. Nemohl jsem už dál zůstávat nahoře a ležet. Začínala totiž na mě lézt stará kamarádka deprese.
"Nechoď daleko." Ozvalo se zpátky. Starostlivá jako vždy.
"Neboj." Odvětil jsem a zavřel za sebou dveře - zvenčí. Chvíli jsem jen tak stál před domem a přemýšlel, kudy se to vlastně dát. Nakonec jsem ale stejně usoudil, že to bude jedno. Všude to bude nové a vyrazil rovně. Nějakou dobu to bylo dobré. Nemusel jsem myslet vůbec na nic. Prostě mi jenom do uší hrála bůhvíjaká směska písniček od kdovíkoho. Jenže asi po půl hodině bezcílného bloumání se ozvala ta písnička. A to byl konec veškeré snahy o normální chování nebo nedej bože normální náladu. Evidentně jsem na to dneska neměl nárok. Asi bych měl vysvětlit, co mi na té písničce tak vadí, že? Vlastně celkem nic. Líbí se mi. Jenom mi ho připomíná… Tím ho mám pochopitelně na mysli Daniela. Nevím proč zrovna tahle. Ale moje debilní podvědomí si jí s ním prostě spojuje a mě se na názor neptá. Jistě bylo by víc než lehké tu písničku přepnout, ale svým způsobem jsem nechtěl. Nechtěl a zároveň si nic nepřál víc. Asi se u mě začínají projevovat masochistické sklony či co. Znovu jsem měl před očima jeho usmívající se obličej. Částečně proti své vůli jsme na mobilu zmáčkl tlačítko a tu písničku prostě a jednoduše přepnul. Začala hrát jiná a já se pomalu vzpamatovával z toho šoku. Nohy se sami od sebe rozběhli. Bude to nejspíš znít divně, ale kdysi dávno jsem zjistil, že běh pomáhá. Nebo alespoň mě ano. Pomáhá pročistit si hlavu a svým způsobem tak od problémů utíkám. I když samozřejmě vím,že to není možné. Ale jenom protu chvíli…
Možná by nebylo od věci vysvětlit, kdo to je… byl Daniel, že? Jak jsme už zmínil byl to první člověk, kterému se po smrti té dívky podařilo spřátelit se se mnou. po určitou dobu byl také jediným. Jenže, když už byla ta zeď co mě oddělovala od okolního světa poškozená… Brzo těch lidí přibylo. A já byl šťastný. Zní to krásně, co? Skoro jako pohádka. A aby byl pohádkový příběh dokonalý nesmí chybět láska, že? Jenže v tomhle příběhu se hlavní hrdina nezamiloval do nějaké odvážné hrdinky nebo naopak dívky, co jí málem sežral drak. Ten blázen se zamiloval do svého nejlepšího přítele. Ale k jeho obrovskému překvapení na tom ten druhý byl stejně. V tomhle okamžiku pohádky končí. A já mám za to, že je to tak lepší, protože to, co se dělo pak pohádku n připomínalo ani v nejmenším. Ještě chvíli bylo všechno v pohodě a pak se do města přistěhoval Lucas. Což se ze začátku nejevilo jako problém. Jenže s postupem času měl Daniel najedou stále méně času a jak jsem říkal… Nic netrvá věčně. A ti dva skončili spolu. (Daniel s Lucasem, pro ty nechápavější.) A nutno říct, že jsem na to přišel ne zrovna ideálním způsobem. Lépe řečeno jsem je potkal, když jeden z nich tomu druhému strkal jazyk až kamsi do krku. Kdo komu? Těžko říct. Každopádně dochodit potom devítku bylo jako za trest. Muset ty dva sledovat na každém kroku… A jestli jsem po té události s tím děvčetem dělal blbosti, tak teď to platilo jednou tolik. Skončilo to málem trojkou s chování a to už je úspěch, vzhledem k tomu, že ředitel byl flegmatik a málokdy se naštval. No a mě se to dařilo poměrně často…
Moje nikterak veselé myšlenky přerušil vibrující telefon. Díky bohu, za něj.
"Hm?" zvedl jsem to.
"Kde jsi?" rozhlédl jsem se kolem. Ehm, kde jsem? Tak to bych tak moc rád věděl.
"Nevím." Odpověděl jsem popravdě.
"Prokrista. Neříkala jsem ti, ať nechodíš daleko?! Koukej urychleně zjistit, kde jsi a naklusat domů." Co tak vyšiluje, proboha? "Podíval ses na slunce?!" A v tu chvíli mi to došlo. Jak dlouho jsem vlastně byl pryč? Podíval jsem se na oblohu a zděsil se. No, moc času mi opravdu nezbývá. Měl bych sebou pohnout.

Dick - 29.8. 2152, Úterý
Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem měl v červenci víc štěstí než rozumu. Nebo spíš štěstí v neštěstí? Těžko říct. Ať tak nebo tak Colin nepřijel. Stihl si totiž zlomit nohu. Sice by bylo snad zakrýt svojí druhou polovičku, kdyby přijel a v podstatě byl kvůli sádře nehybný, ale na druhou stranu by to byla víc než jen otrava. Tedy možná ne tak docela,ale prostě by to nebylo ono. Takže jeho návštěva - popřípadě ta moje, ne že by někdy něco takového hrozilo - se přesunula na neurčito. V nejbližší době, ale něco takového naštěstí nehrozí. Jednak proto, že co nevidět začne škola a pak… Pak se bude stmívat už příliš brzy… Když už jsme u té školy… Docela by mě zajímali spolužáci. Kdo ví, co z nich vyleze. Vlastně nejenom na spolužáky jsem zvědavý. Celkově na ty lidi tam. Stejně mi není tak docela jasné, proč se musí chodit na jinou školu. Takhle budu muset dojíždět, což je celkem otrava. Protože v dnešní době se jen těžko můžu spoléhat na zpoždění autobusu.
"Dicku?" Tak co se děje tentokrát?
"Hned jsem tam!" to hned bylo trochu nadnesené, to přiznávám. Sešel jsem dolů a něco mi tam nesedělo. Jenom jsem přesně nedokázal určit co. Zatím.
"Pohlídáš dvojčata. Táta je v práci a já si musím dojít něco zařídit. Prosím tě, ať barák ještě stojí, až se vrátím." Ts. Jako by někdy nestál. Dobře je pravda, že před dvěma lety jsme málem vyhořeli a minule naopak byli vytopený, ale to jsou přece takový malý nepodstatný detaily, ne? Hlavně, že jsme to všichni přežili víceméně ve zdraví.
"Jasný. Bez obav." Nedůvěřivě se na mě podívala.
"Žádné ohně ani záplavy a myslím to vážně, Dicku." Ježíš, vždyť to obojí byly jenom hloupé náhody. Jenom nevím, která byla pitomější.
"To já taky." Vesele jsem se pousmál. Pohlídat dvojčata. No, to bude ještě zajímavý. "Mimochodem, kde vlastně John s Ellou jsou?" teprve teď mi došlo, co se mi prve zdálo divné. Bylo tu ticho. Až moc velké.
"No, teď by měli tak hodinku spát, ale u nich nikdy nevíš. Znáš je, ne?" Chvíli jsem si hrál s myšlenkou říct, že ne, ale nakonec jsem usoudil, že moudřejší bude neprovokovat.
"Ok. A ty se vrátíš cca kdy? Já jenom abych věděl, jak vysoké je riziko, že z nás do večera budou bezdomovci." Nasadil jsem nevinný výraz. Jenom si povzdechla.
"Kdy ty z těch šaškáren vyrosteš?" Z jakých? Nemám nejmenší tušení o čem to tu mluví. Ale to jsem taky radši nahlas neřekl.
"Já? Nikdy. A kdy teda přijdeš?"
"Nevím jistě. Je toho trochu víc. Každopádně kdybych to nestíhala tak v mrazáku máte pizzu. Ohřát to bez výbuchu snad zvládneš, co myslíš?" podívala se na mě podezřívavě. I když to tak ve skutečnost vůbec nemyslela. Tuhle debatu jsme totiž vedli pokaždé, když mě nechávala s dvojčaty samotného. Pomalu se z toho stával takový nás soukromý rituál.
"No, nebyl bych si tím tak jistý… Obzvláště, když mi ti dva budou chtít pomáhat. A ty víš, že budou."
"Hlavně ať se vám nic nestane. Musím letět. Pa." A vyběhla až neuvěřitelnou rychlostí ven.
"Jo, ahoj." Dodal jsem směrem k zavřeným dveřím - jako obvykle. A ony - stejně jako pokaždé - mlčely. Myslím, že až mi jednoho dne odpoví budu se hodně divit. Koneckonců mluvící dveře to nemá jen tak někdo. Říkala, že budou spát hodinku? V překladu to znamená, že mám tak patnáct minut, než se jeden z nich vzbudí. Tím jeden z nich jsem myslel Ellu. Sice si s Johnem nebyli vzhledově moc podobní, za to povahově… Dokonalá dvojčata. I když přece jenom Ella byla už odmalička ta zvědavější, hyperaktivnější a taky otravnější. Obzvláště v tomhle období. To jejich věčné proč… Oklepal jsem se při té představě.
Přesně, jak jme předpokládal se za dvacet minut - hele o pět minut přetáhli, no aspoň něco - z jejich pokoje ozval hluk.
"Mamííííííííííííííííííí." A je to tady.
"Je mi líto vážení, ale mamka tu dočasně není." Oznámil jsem jim, když jsem zapadl k nim do pokojíku.
"A máš papír, Dicku?" zeptala se právě Ella. Jak jsem říkala odmalička akčnější. I když ve skutečnosti to znělo trochu jinak. Pořád tak nějak nezvládala r. Ale to se prý časem spraví. Ostatně, kdo z dětí neměl nějaký podobný problém.
"Jasně." Zakřenil jsem se na ní a odběhl pryč. Za chvíli jsem se vracel se štosem papírů a sadou pastelek. Přece jenom je to bezpečnější než tempery nebo vodovky. Jenom doufám, že je i tentokrát nenapadne fakt, že papíry jsou malé a oni přece mají tak krásně velké bílé stěny. Tedy kdysi bílé. Pousmál jsem se při pohledu na ně. Ze začátku se to naši snažili přemalovávat, ale pak to vzdali. Prý počkají až z toho ti dva vyrostou a pak to natřou jednou. Jenom škoda, že je to nenapadlo hned. Mohli si ušetřit několik kbelíků s barvou.
"A kam šla?" zeptal se pro změnu John. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se ptá na mamku.
"Něco si zařídit."
"A proč?" Tohle bude dlouhé odpoledne. Pomyslel jsem si a snažil se vymyslet nějakou inteligentní odpověď. Protože když řeknu nevím a on se zeptá "a proč?" co mu na to mám asi tak odpovědět?

Becky - 2.9.2152, Sobota
"Tak co máme v plánu na poslední sobotu těchto prázdnin? Teda kromě toho kina." zeptala se Lexa a vyskočila za mnou na zídku. Vždycky jsme se scházeli tady. Jediné klidnější místo v tomhle městě.
"Počkáme ještě na ostatní. Koneckonců Bev slíbila, že tu bude cca za…" podívala jsem se na telefon. "Deset minut a Marka vezme sebou, takže čekej, že dorazí tak za půl hodiny. Známe Marka, brzdu první kategorie, že ano." Pousmála jsme se a Lexa se jen výmluvně zašklebila. Ještě se snad nestalo, aby Marek
přišel včas. Zázraky se sice možná dějí, ale ne až takovéhle. To by muselo být nevím co, aby on dorazil včas.
"Co vlastně dávají v kině? Už jsme tam dlouho nebyli.. A všichni pohromadě už ani nebudeme…" povzdechla jsem si tak nějak neurčitě. Je to divný. Jiná škola, jiný lidi… Ale co když nechci? Co když jsem tady byla spokojená? A stejně je to pitomost. Nechápu, proč musíme kvůli tomuhle měnit školu. Prý: "abyste si potom mohli lépe vybrat, co budete chtít v dospělosti dělat." Pitomost! Kdosi totiž v polovině minulého století prohlásil, že patnáctileté dítě přece nemůže vědět, co chce v životě dělat a tím pádem by měly být odborné školy až déle. Čímž pádem my teď budeme vlastně nastupovat do jakési přípravky pro střední. Otrava. Otrava, co bude trvat miliony let.
"Baf!" Někdo do mě zezadu strčil.
"Probohaživýhocomitoděláš?Chcešabychztebemělainfarkt?" vychrlila jsme ze sebe jedním dechem a Markův nechápavý pohled byl jasným znamením, že nepochytil ani slovo. Ale já za to nemůžu. Vždycky, když se leknu nebo bojím mluvím strašně rychle. "Neřeš." Podívala jsem se na mobil. "Jenom pět minut zpoždění? Co to? Ty snad ještě začneš chodit včas." Zašklebila jsem se na něj.
"A toho bych se zase nebál. Tak špatně na tom ještě nejsem." Vrátil mi úšklebek zpátky.
"Tak jdeme, ne?" seskočila jsem dolů a oprášila si jakousi neviditelnou špínu z kalhot.
"A kam?" málem jsem mohla vidět jak Beverly protočila oči. Málem proto, že jsme k nim byla otočená zády.
"Marku, posloucháš ty někdy něčím jiným než kolenem?" neodpustila si menší rýpnutí. Jako by se ti dva někdy bavili jinak. Nepochopím co je na tom baví. Po tolika letech. Ale evidentně se v tom vyžívají, protože je málokdy vidíte samotné. Na druhou stranu, když jsem se jich naposledy zeptala, kdy si spolu konečně něco začnou málem mě zabili pohledem. Takže jsem si na propříště věty typu: "co se škádlívá, to se rádo mívá" nebo "pro pravdu se každý zlobí" nechala pro sebe. Bylo to tak bezpečnější.
"Ale já myslel před kinem. Protože jestli sis nevšimla tak máme ještě ehm… časomíra?" otočil se na mě. Já mu dám časomíru.
"Nepovím."
"Lexo?" nasadil psí oči.
"Půl."
"Na kolik?" půl na kolik? Co má tenhle tvor z mluvnice?
"Na dvě." Takže půl třetí.
"To jako půl druhý nebo půl třetí?"
"Půl na druhou. Přeber si to jak chceš." Vyplázla na něj jazyk.
"Moment… Proč já to vlastně chtěl vědět?" to už na mě bylo moc a musela jsem se spolu s ostatními rozesmát. Jak já to bez nich v tý škole přežiju? Dobře naštěstí budu pořád ještě na stejný škole jako Lexa, ale ani tak nebudeme ve stejné třídě. Jak jsem už řekla otrava. I když možná bych tomu ústavu mohla dát alespoň trochu šanci. Aspoň maličkou. Úplně miniaturní. Třeba to tam nebude zase tak zlý, jak se to tváří. Jenom možná ten cvokahaus půjde nějak přežít. Přece jenom jak moc zlá může být škola?
"Země volá Becky! Becky? Slyšíš nás?"
"Bicki vili Zimi. Ci mi zisi chciti?" (Ne, pardon, já si to prostě nemohla odpustit…xD To už je nemoc z povolání..xD Mateřština musí být, že Sasanko? Překlad pro ty, co to buď nepochopili nebo nechtěli namáhat mozek: Becky volá Zemi. Co mi zase chcete?)
"Nic. Jenom bys mohla sestoupit z výšin nebeských mezi nás smrtelníky a vnímat." Pousmála sem se trochu křečovitě, ale nikdo si toho naštěstí nevšiml. Mezi vás smrtelníky z výšin nebeských říkáš? Ráda bych.
"Rozkaz. Už jsem zase plně při zemi." Ujistila jsme je.
"A teď vzhůru na cukrárnu." Zavelela Lexa a šlo se.
 


Komentáře

1 Andy Andy | Web | 21. ledna 2010 v 18:06 | Reagovat

Mehehééé :D :D :D Pokračko? :D Zajtra? :D Musí! :D xD krááááááááááááááááása :)

2 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 21. ledna 2010 v 18:33 | Reagovat

Četl se nějaký text z učebnice... :D

3 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 21. ledna 2010 v 19:08 | Reagovat

To bylo nudné... ale na chvilku jsem se alepoň prospala :D

4 Sasanka Sasanka | 21. ledna 2010 v 19:31 | Reagovat

Ano, to bylo dostatečně rychlé :D Nebude kopání XD XD XD
Ti mitiřštini si mi líbili, připiduili jsim si jiki dimi :D
Nevím proč, ale Becky mám nejradši. Je taková dobře praštěná, aspoň mi tak příjde :D Miluju Tebe. Miluju tvoji povídku :D A miluju čokoládu (ale to nemá s prokletejma nic společnýhoo) :D

5 Marťa Marťa | Web | 22. ledna 2010 v 11:26 | Reagovat

Hm... tak shounen ai jsi vzala vážně... =D Leni to je ... *hledá ty správný slova pro něco tak dokonalýho* ... *nenašla správný slova pro něco tak dokonalýho* ... kdybych řekla, že je to nádherný, tak bych ti tu povídku urazila, protože je víc jak nádherná... Kawai! Asi se přidám k Sasance, páč má právdu... Miluju tebe, miluju tvoji povídku a miluju čokoládu =D Jo odpoledne budeš na netu, že? Já se zbavím bratříčků, dám si rande s nějakým anime a něco jsem ti chtěla říct... My za chvílu píšem ze Ztv... pomoc.... =D ok, už končím, papá

6 KaThea KaThea | 22. ledna 2010 v 12:22 | Reagovat

Co je to shounen-ai náhodou vím. :D Vím i jaký je rozdíl mezi shounen-ai a yaoi (díky Q a June, které to mají v komixech :D).
To znám... mě se prostě nechce vypnout tu píšničku, ale zároveň si přeju, aby už skončila a já tu MP3 mohla vypnout. Ne, že by mi ta písnička někoho připomínala, to nemluvím o žádné konkrétní písničce. Ale vzpomínám si na jeden film, co byl hrozně brutální a hnusný a mě už z něho nějak začínalo hrabat, ale prostě jsem od něho nedokázala odejít... No nakonec jsem to dokázala, prostě jsem se zvedla a odešla, nevzpomínám si, jestli to bylo o přestávce nebo během filmu, ale myslím, že spíš to druhé.

"Jasně." Zakořenil jsem se na ní a odběhl pryč. Nemá tam být spíš zakřenil? :D Jako nevím, jak by na ni kořenil. :D

Aha, konečně jsem pochopila proč Bev! Mě Bev přišlo jako nějaké divné jméno. :D

7 KaThea KaThea | 22. ledna 2010 v 12:23 | Reagovat

[6]: Haaaaaaaa, konečně mám nejdelší komentář! :D

8 KaThea KaThea | 22. ledna 2010 v 12:24 | Reagovat

Jo, ještě jsem chtěla napsat, že místo, abych si přivstala, tak jsem zaspala, tak si to čtu teď ve škole při počítačích. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama