PP - 33. kapitola

18. března 2010 v 9:22 | Lizz |  Ples příšer
Tak jo...xD Vzhledem k tomu, že už se zase nemám na co dívat, protože ty anime (FMA, MF, Gravi, Kuro, DGM, Naruto,...) prostě už další díly buďto nemají a nebo mají, ale nepřeložený, tak jsem se dokopala k tomu něco taky přepsat...xD Ale pšššt..xD Oficiálně se válím v posteli, jasný?:D Takže se ani nebudu moc vykecávat - kdyby náhodou..xDD Takže tady je prostě další kapitola a za chyby se omlouvám.
Btw. nevíte někdo, proč mě to nechce pustit na anime-manga.cz? Prý přístup odepřen... :(:(:( A jako já se chci koukáááááááááát...xD Nebo bych mohla psát..xD Třeba Becky.. Hmmm... To není zas tak blbej nápad..xD Takže já letím... Sayonara:D

Ráno jsem se probrala tak trochu víc dezorientovaná. Otevřela jsem oči a asi půl minuty se marně snažila přijít na to, proč nejsem ve svém pokoji. Jedna z teorií byl fakt, že mě unesli mimozemšťané. Jenže pak jsem si vzpomněla. Škoda. Ráda bych poznala milé zelené lidi s anténkami a třemi prsty. Upřímně, kdyby mimozemšťani existovali (Jakože musí. Protože při tom, jak je vesmír obrovský by byla nebetyčná pitomost myslet si, že jsme tu sami.), nechce se mi věřit, že by byli zrovna zelení. Mnohem víc se mi líbí představa takových těch vysokých… Zavrtěla jsem hlavou. Nad čím to takhle po ránu zase přemýšlím? Fakt případ pro cvokaře, už od božího rána. Vstala jsem a zamířila do koupelny. Jak jsem procházela domem, zjistila jsem, že rodiče se kamsi vytratili. Snad ani radši nechci vědět kam. Všichni ostatní ještě spali. To je divný. Já že jsem vzhůru první? Historický okamžik. Který ale neměl dlouhého trvání.
"Už vzhůru?" polekaně jsem sebou při zvuku toho hlasu cukla. Takhle mě děsit… Tfuj. Infarkt z toho budu jednou mít. Ale myslím, že jí by to možná i trochu potěšilo. Nebo spíš by jí to bylo úplně jedno. Těžko říct.
"Hm… Upřímně řečeno, taky se divím."
"Nevíš, kam šli?" Dobrá otázka, ale na špatnou osobu.
"Ne. Promiň, Tino. Ale když jsem vstala, tak tu už nebyli." To je zase jednou krásně složená věta. Slyšet mě Williamsová, tak je ze mě hranatá koule… nebo kulatá krychle. Ale mezitím já moc velký rozdíl nevidím. Bude píchni, jak řízni.
"Aha. Že se vůbec ptám."
"Hm." Broukla jsem a radši zaplula do koupelny a pak i zpátky do pokoje. Už i tahle debata byla víc, než jen dlouhá. Sice jsem si pamatovala, co se dělo včera, ale jaksi jsem se strašně nudila a pro tu knížku se natáhla znovu… Chvíle napětí… A nikdo nepřišel - prima. Tak dál. Plácla jsem sebou na postel, začetla se a dočista zapomněla na okolní čas a prostor. Jenom by mě zajímalo, kde se u nich takováhle knížka vzala. Přece jenom jejich rodina rozhodně nepatří ke čtenářům… A když už náhodou jo, tak rozhodně ne tohohle. No, kdo ví.
***
Hluk za dveřmi se začal nápadně zvyšovat. Hádala bych, že ty dva malí cvoci už jsou vzhůru. Nebo se vrátili ti velcí. Teď mám samozřejmě na mysli rodiče.
"Už vzhůru?" Do pokoje vlezl Phillip.
"Eh? Co?" první reakce, když mě někdo vytáhne od knížky - obzvláště pak po ránu. "Jo, jasně." Dodala jsem o chvíli později, když mi konečně došlo, na co se ptal.
"Fajn. Volala Nora. Až budete chtít, máte přijít. Ale nejdéle na oběd ať jste prý doma." Uhm? Zarazila jsem se. Ona je doma? Sama? Teda, ne že by nemohla… Ale… Zaklepala jsem hlavou. Jsem nějaká morbidní.to není zrovna nejlepší začátek dne. "klid. Jsou tam všichni." Huh? Moje myšlenky! A už toho mám tak akorát dost. Je jedno kdo to je, ale vypadá to, jako bych jim rvala svoje myšlenky přímo do hlavy. Ať už jde o Phillipa, Lindu nebo Rafaela… Rafael… Hm… Zamračila jsem se ještě trochu víc. Pryč. Zní to divně. A ta představa. Podvědomě jsem se otřásla, ale rozhodně ne zimou. Kruci! Debilní mozek!
"Hej! V pohodě? Právě jsi totiž měla výraz, že by se tě i Cooper lekl." Cooper a leknout se? Zkusila jsme si to představit a i když jsem v hlavě ještě pořád měla svoje pesimistické myšlenky, musela jsem se rozesmát.
"Cooper a leknout se? To dřív začnu mít ráda zeměpis." Ble! Nemožný. Ten předmět prostě nesnáším.
"Ale co… Vždyť zempl není tak špatnej."
"Říká někdo, kdo z něj nikdy neměl horší známku, než za dvě a v hlavě má snad zabudovaný kompas." Neodpustila jsem si trochu kousavosti. To už je holt moje přirozenost. Která se ale poslední dobou nějak podezřele utlumila.
"No co? Někdo má holt kompas a někdo…" zamyslel se.
"…a někdo smůlu. I když já si nestěžuju. Pořád ještě aspoň vím, kde bydlím." A to mi pro přežití v tomhle městě stačí, ne? Částečně stačí.
"Určitě? A nechceš jenom pro jistotu takovou tu cedulku na krk?"
"Tss." Vyplázla jsem na něj jazyk a jakoby otočila hlavu stranou.
"Co syčíš?" Nic. Jsem totiž stráááášně uražená… Kecáááááááááám! "Ale… Snad ses neurazila." Zeptal se rádoby překvapeně.
"Tak abys věděl, tak náhodou…" protáhla jsem to á a na chvíli zmlkla. "…ne." Otočila jsem hlavu zpátky a ušklíbla se na něj.
"Já už se málem lekl." Ale to je mi celkem k ničemu, dokud…
"Jenom málem? Chjo. Ta dnešní mládež je strašná. Se už ani ničeho nebojí…"
"Ale no tak, babi. Od někoho to ta mládež musela pochytit, ne?" V hraném šoku jsem se chytila za srdce. Já mu dám babi…
"T-to-to-to je strašné! Vychování veškeré žádné. Drzé je to jako opice. Kam jen to ten svět spěje?" zalamentovala jsem alá babča bůhví odkud. "A ještě mě to označí jako babi. Ti teda pěkně děkuju."
"Něco se vám na tom nezdá, babi?" dodal pobaveně a já i přesto, že jsem věděla, že obě situace mají jen máloco společného… Vzpomněla jsem si na elfa. Zase… To už je fakt na palici. Ne, já jsem na palici.
"Nezdá, nezdá." Odpověděla jsem sice trochu se zpožděním, ale lepší než nikdy.
"Tak co se děje?" podívala jsem se na něj pohledem alá co-to-proboha-zase-meleš?
"Nic. co by se mělo dít?" o pár věcech bych sice věděla, ale koho by to zajímalo? "Nekoukej na mě takhle. Fakt se nic neděje." Nic, co by tě mělo zajímat. A v jeho vlastním zájmu, bych mu doporučovala nezajímat se o to. Jinak špatně dopadne.
"Proč ti to nevěřím?" Uááááá, já ho kopnu. Nemůže prostě dát pokoj?
"Jo, to já nevím. Jdi se napít." Zvedla jsem se a dnes už podruhé zamířila do kuchyně. Neměla jsem žízeň, ale odmítala jsem v tom pokoji zůstat. Nechci na něj být hnusná a v takovou chvíli je nejlepší řešení, prostě odejít. Podívala jsem se bezděky na hodiny. Jedenáct. Došla jsme do ložnice.
"Alexi, vstávej." Zamručel cosi nezřetelného, ale rozhodně to neznělo nijak nadšeně. Spíš bych tipla, že mě právě proklel… Na hodně dlouhou dobu dopředu.
"Nech ho spát." Ozvalo se ze ode dveří. Polekaně jsem sebou cukla a za hlasem se otočila. (L: Bacha, bubáááák… xP D: Jak ses tam dostala?L: Už jsem ti to jednou říkala - vypadni z týhle povídky, Ríšánku…)
"Je dvanáct… Než se vyhrabe z postele a tak… Máme být za hodinu doma, takže…" připadalo mi, že melu nesmysly. Takže jsem jenom pro jistotu sklapla.
"Domů napíšeš, nechej ho spát. Rozhodně ti za to poděkuje víc." Pousmála se Alice. Tak a už jsem je potkala kompletně všechny.
"Kdes nechala Tinu?" ignorovala jsem její doporučení.
"Už musela jít. Kdes nechala bráchu?" Musela jít? No, je pravda, že byla vzhůru poměrně brzo.
"Phillipa?" hrála jsem si na blbou. Jako by měla nějakého jiného.
"Mám jich snad víc?" zatvářila se tak nějak všelijak.
"No, to asi ne." Co já vím o jejích příbuzných? V podstatě nic.
"Asi? Tss… Má sestra jen jednoho bratra má a tím jsem já." Vynořil se odkudsi Phillip.
"No, když to říkáš…" nasadit pochybovačný výraz…
"Vidíš to? Ona mi snad nevěří." Postěžoval si Alice. Asi doufal, že mu pomůže. Přece jenom je to jeho sestra… Jenže ta měla evidentně jiné plány.
"A ty se jí divíš?" musela jsem se zasmát.
"To je odporné spiknutí, abyste vy dvě věděly." Teď hrál uraženého pro změnu on, ale jaksi se mu to nedařilo dvakrát přesvědčivě.
"Nesnaž se, bratříčku. Hrát uraženého ti nikdy nešlo."
"Tss…"
"Cccccccccccco ssssssssssyčíššššššššššš?" zahrála jsem si na hada. Už by to jenom chtělo začít se plazit po zemi. Ale to odmítám. Nebudu si přece dělat hadr na vytírání. Rozhodně ne po včerejšku, kdovíco všechno na té podlaze skončilo. Takže nejspíš budu jenom polohad.
"Ty mášššššššššš cccccccccco říkat."
"Sssssssuper a teď jssssssem hadí rodinka." Přidala se Alice a všichni jsme se jako na povel rozesmáli.
"Jssssssssme my to ale pošššššššuccccci." Dodala jsem, načež následovala další salva smíchu. Když jsme se trochu uklidnili, napsala jsem domů SMSku s tím, že Alex ještě spí a já ho budit odmítám. Nedočkala jsem se žádné odezvy. Co z toho plyne? Že taky ještě pravděpodobně všichni spí. Jak nečekané.
"Kdy vlastně včera odešli?" zeptala jsem se u oběda. Neboli fazole s párkem a kečupem. Takovýto dobrý z plechovky. Snad jste si nemysleli, že by někdo z nás tří vařil? To nehrozí. Ani omylem. Leda by teda Hopkinsová chtěli odeslat baráček na oběžnou dráhu minimálně. Nebo ho zdemolovat. Mám totiž dojem, že po našem kuchařském zákroku by z něj moc nezbylo.
"Chvilku po půlnoci. S tím, že půjdou spát k vám, abychom mi mohli spát a oni si měli kam lehnout." Jo, to zní docela logicky.
"Aha." Zakousla jsem se do chleba a zajedla to výše zmiňovanýma fazolema. Nebo spíš jejich kamarádkami. Ty, o kterých byla řeč na začátku jsem totiž už nejspíš snědla. Chuděry. Co jsem jim to jenom udělala? Vždyť si jen tak spokojeně plavaly v kečupu spolu s kamarády párky a já… Dost. Bože, aspoň u toho oběda bych mohla myslet normálně, ne? Ne. Samozřejmě, že ne. Protože slova jako normální a Adriana Davisová prostě nejdou dohromady.
"Hele, už máte někdo nakoupený dárky na Vánoce?" ozvala se najednou Alie. Vánoční dárky? Ehm… Totiž… Jaksi… Ono… Víte… No…
"Ne. Viděla bych to jako každý rok. A to tak, že je budu shánět na poslední chvíli, ty?" přece se jim nebudu snažit vykládat pohádky? Na ty už jsou velcí dost.
"No, pár už jich mám, ale žádná sláva to taky není. Ale v úterý chceme já, Tina a Ginny na nákupy. Takže bych to snad mohla už nějak dokoupit." Nákupy… Jen to slovo zní naprosto příšerně. Nesnáším tenhle předvánoční čas. Vánoce jako takové mi ani nevadí. Naopak - ty mám ráda, ale jenom do určité míry. Přece jenom… Zaklepala jsem hlavou. Teď na tyhle moje pesimismy není čas. "Za to tady bratr je na tom podobně. Ne-li hůř, než ty." Hůř? No, tak o tom by se dalo pochybovat, vzhledem k tomu, že nevím ani co, ani komu koupit. Prostě katastrofa.
"No co? Ne každý je takový pošuk, aby kupoval dárky div ne od června." Ušklíbl se.
"Od června?!" Se zbláznila? Kdo by si v červnu vzpomněl na Vánoce?
"Hej! Náhodou to bylo v čerenci a jenom jeden."
"Jo, v červenci… To hned zní líp." Jestli ono to nebude ve výsledku přece jenom jedno. Ta holka to asi nemá v hlavně v pořádku. Vánoční dárky v červenci… Jenže v dnešní době není normální nikdo. Takže je to vlastně v pořádku. Ale…
"Co na mě tak koukáš?" propíchla mě pohledem. "Já nejsem blázen."
"A víš, že blázen nikdy nepřizná, že je blázen, protože si to neuvědomuje?" mile se na ní pousmál Phillip.
"Tak by mě zajímalo, kdo se tu proti komu spiknul." Nasadila jsem andělský výraz.
Spiknutí? Nevím o čem to mluvíš."
"Tomu se, má milá sestro, říká paranoia." Zvedla jsem se a odnesla teď už prázdnou a od kečupu špinavou misku.
"Hoj, kde je - zív - mamka?" mžoural na mě napůl ještě spící Alex.
"Doma. Tady jsme totiž obsadili veškeré gauče a postele my." Nejsem si tak docela jistá, jestli mě vnímal, ale to už je jeho problém.
"A přijde?" Jo, takže vnímal.
"Ne. My půjdeme domů. Až se trochu probereš." Konstatovala jsem.
"Domů?" protáhl obličej.
"Hm… Ale hned tak to taky nebude." Přece jenom… Oni budou spát nejspíš ještě hodně dlouho. V kapse mi začal vibrovat telefon. Linda?
"No?" zvedla jsem to.
"Ahoj, osobo. Nešla bys ven?" zněla podezřele vesele. Začínám se bát.
"Podle toho v kolik."
"Nevím… Teď?" Jo, tak to úplně přesně neklapne.
"Eh… Tak to asi nepůjde. Spíš až dýl. Teda kdyby ti to nevadilo."
"Ne. Jak jsem říkala. Je to jedno. Mimochodem, co včera u Hopkinsů?" Nějaká zvědavá. Ale já bych byla ostatně taky, takže se nemám co ozývat.
"Fajn. Ale sešlo se tu trochu víc lidí, než by bylo zdrávo." Sice jsem je ani moc neviděla, ale i ta chvilka mi naprosto a dokonale stačila.
"Moment… Sešlo se tu? Ne tam? Kde jsi?" A sakra. Čím dál tím líp. Že já hubu nedržela.
"No, my jsme včera neodešli. Mamce se už asi okolo půl dvanáctý nechtělo jít přes město." Objasnila jsem jí to ryhle. Kdo ví, co by jí jinak mohlo ještě napadnout. Přece jenom její myšlenkové pochody jsou víc než zajímavý. A nebezpečný.
"Aha." Grr.
"Neříkej aha tímhle tónem. Nevěstí totiž nic dobrého." Tak trochu jsem se zděsila. Ty její teorie jsou totiž dost často na palici a víc než jenom za vlasy přitažené.
"Jakým?" Jistě, najednou je to nevinnost sama.
"Žádným." Radši. Ještě bych jí mohla na něco navést a to bych opravdu nerada.
"Fajn. Takže…?" A teď se ptá na co?
"Jak takže?" zeptala jsem se opatrně.
Byla jsem šťastná, když jsem mohla zavěsit. Proboha, vždyť je pomalu horší než máma. Takový výslech. A kvůli ničemu. To se jen tak nevidí.
"Kdo to byl?" zeptal se Phillip zvědavě.
"Neptej se. Hlavně se mě už nikdo na nic neptejte, protože odmítám mluvit bez právníka." Další otázky bych prostě už nesnesla.
"Pr- Chci říct… To to bylo až tak děsivý? Vždyť to byl jenom telefon." Jo, to sice jo, ale telefon od nejspíš šílené a určitě zvědavé spolužačky, co když se začne ptát, tak neví, kdy má přestat. Obzvlášť, když vám omylem ujede, že jste nespali doma.
"Hm… Ale i tak… Ty totiž neznáš Lindu. Bys změnil názor hodně rychle." Ujistila jsem ho a telefon začal zvonit znovu. Zasimulovala jsem záchvat pláče a podívala se na displej.
"Zvedni to. já už pro dnešek zásobu mobilní trpělivosti vyčerpala." Pousmála jsem se a vrazila Phillipovi mobil do ruky. No co? Stejně to byla mamka. Asi už vstali. Ale že brzo… Když vezmu v potaz, že je… Kolik vlastně je?
"Jo, jasně." Chvíle ticha a další souhlasný přikyvování a mručení. Klasický telefonní rozhovor s mamkou. Nenechá vás říct víc, než dvě tři slova za sebou, pokud to ovšem není životně důležité.
"Máte si posbírat věci a vyrazit domů." Jak nečekané.
"Ok. Alexi!" křikla jsem neurčitě směrem k ložnici. Nevěděla jsem, kde je, ale nějak jsem to tušila.
"Nooooo?" ze dveří vykoukla jenom jeho hlava.
"Posbírej si věci… Máme jít domů." Zatvářil se ještě hůř, než když jsem mu to řekla poprvé. Že by se Lisa už vzbudila? Pravděpodobně. "Ihned." Dodala jsem pro jistotu, aby ho náhodou nenapadlo, že myslím až dýl a tudíž mě může ignorovat.
"Ale my si ještě nepohráli." Jenom jsem se usmála. Co mi tahle věta připomíná? Kde já jí jenom slyšela? Kecy v kleci… Nepohráli, to jistě.
"Jo, jasně. Dělej."
"Ale Adri…" nehodlá začít smlouvat, že ne? "Ještě pět minut." Nasadil takovej ten psí výraz.
"Prostě si sbal věci a pak se uvidí."
"Hm…" zapadl zpátky ne zrovna nadšený. Spíš než nadšený by se dalo říct, že i naštvaný. Ale to už není můj problém. Teda pokud pominu fakt, že ani mě se odtud nějak zvlášť nechtělo. přece tu nemůžu nechat zbytek hadí rodinky o samotě, vždyť se tu pozabíjejí…
 


Komentáře

1 upirikaty upirikaty | 18. března 2010 v 17:29 | Reagovat

super díl s tím syčením rychle další pokráčko

2 Akiko Akiko | Web | 19. března 2010 v 11:19 | Reagovat

Lééééééníííííííí, kdy přííídeš? *VHZ*
A Ralfík se vrátí kdy?
A kdy půjdem do toho kina?
Dneska se uvidíme na netu, ju?
Pápá, watashi no ai... ♥

3 Nelíí Nelíí | Web | 27. března 2010 v 19:44 | Reagovat

Lenííííííí dalšššššššššššššíí prossssssssííííííííím =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama