Cena lidského života

10. dubna 2010 v 20:41 | Lizz |  Jednorázovky
Nelekejte se :D Opravdu jde o jednorázovku a je normální :D Docela nezvyk :D Ale jenom mezi námi... Víte proč tam hořelo? Chlapeček měl pyrokinetický schopnosti, ale ne že to vykecáte :D A teď vážně :D Byla jsem donucená napsat další povídku, jakože se bude někam posílat... o:) A tentokrát, že prostě o hasičích :D A abych v tom nebyla sama zatáhla jsem do toho i Marťu (která psala zase jinou:D). Každopádně tohle z těch mých pokusů vzniklo. A jen tak mimochodem... Mám za to, že je jen málo z vás, co ode mě nedávno neslyšeli slovo hasič...xD Víte, jak jsem ráda, že to mám z krku? No, to je jedno. Neokecávám to a prostě... Snad to přežijete :D


     Jakou cenu má v naší společnosti lidský život?
Umíme ve správný čas ocenit lidi, kteří denně riskují své životy a nabízejí své lidské služby ostatním, slabším, ohroženým, potřebným, zoufalým, prostě lidem v nouzi?
Všichni víme, že hasiči nehasí pouze oheň, vždyť i v samotném názvu mají Hasičský
záchranný sbor. Asistují u dopravních nehod, poskytnou první pomoc, dopraví postižené k lékařskému ošetření, hlavní slovo mají při povodních, pomohou u vážných pracovních úrazů, zlikvidují ropné havárie, pomáhají při likvidaci přírodních kalamit..........pracují
ve výškách,
zajistí prostor, likvidují nebezpečný bodavý hmyz,
zajišťují požární dohledy na kulturních akcích, pořádají besedy a proškolují mládež, poradí obyvatelstvu.
     A jak jsou na tom dobrovolné sbory? Mají na takové zásahy vybavení?
Je jistě pochopitelné, že vybavení, výstroj a výzbroj dobrovolných
sborů nelze srovnávat s profesionálními jednotkami. Ale i přes tyto
materiální nedostatky dokážou držet krok se svými "profi" protějšky a poskytují
spoluobčanům včasný a účinný zásah.


     Oheň.… Jen těžko by se nám bez něj
žilo. Ale každá mince má dvě strany.

                                                   ***

     Oranžové plameny olizovaly stěny menšího rodinného domku, kouř spolu s jiskrami stoupal vzhůru. Tančící jiskry poskytovaly náhodným divákům úchvatný pohled. Úchvatný,
kdyby ovšem hořelo něco jiného, někde jindy,
v jiný čas…
Kdyby dům chytil
během dopoledne, prakticky by se nestalo vůbec nic. Nikdo by totiž nebyl uvnitř.

     Jenže tentokrát požár vypukl zákeřně v době, kdy lidé po celém dnu odpočívají, v noci. Na nebi si dál vesele svítily hvězdy, i když některé byly stěží viditelné, to
jak bylo okolo příliš světla. Jednak od mihotavé záře ohně a také od blikajícího hasičského auta. Kolem pobíhali lidé v uniformách a snažili se oheň uhasit nebo ho alespoň dostat pod kontrolu. Tři naprosto zoufalí lidé stáli o kus dál a vyděšeně požár rentgenovali pohledem. Očima doslova hypnotizovali
dveře a napjatě čekali, kdy už konečně ze dveří vyjdou dva z těch uniformovaných lidí a vrátí jim jejich malého syna, který zůstal v domě. Jeho sestra - dvojče křečovitě svírala plyšovou hračku.
"Zachrání ho, že?" ozvala se strachem bílá rusovlasá dívenka.
"Samozřejmě!" přitiskla dcerku do své naáruče uplakaná matka. Snažila se neznít vyděšeně, ale ve skutečnosti si nebyla jistá vůbec ničím. Ostatně, jak by mohla?

      Dům vypadal, že se každou chvílí zřítí a vůbec ho nebude zajímat, že v jeho útrobách jsou tři lidé. Malý chlapec a dva dospělí muži. Stejně, jako
mu bude upřímně jedno, že všichni dotyční mají rodiny, přátele nebo jiné osoby, kterým by dozajista chyběli...

                                                        ***

     Mezitím se uvnitř domu s kyslíkovými maskami na obličejích pohybovaly dvě postavy. Jeden z hasičů se nejistě podíval nejdříve na strop. Rozhodně nebyl nijak nadšený z představy, že by mu měl spadnout na hlavu. A že k tomu neměl daleko. Nebo se tak aspoň tvářil. Jenže to v tu chvíli bylo vedlejší. Nemá čas zaobírat se zlověstným stropem, dokud je někde v tomhle ohnivém pekle malé dítě. Jeho kamarád a spolupracovník v jednom mu mlčky naznačil, že se půjde podívat do vedlejšího pokoje.
Nebylo jisté, že chlapec bude ještě při vědomí, a tak spoléhat na chlapcovo volání o pomoc nemělo cenu. Dům už nějakou dobu hořel, a toho štiplavého a protivného kouře kolem bylo víc než dost.

      Jedním koutkem oka zaregistroval, jak jeho kolega zašel do místnosti vlevo od schodiště a sám zkusil systematicky nahlédnout hned do další. Vypadalo to na dětský pokojíček. Nebo aspoň tomu nasvědčovaly dvě postele a pár hraček, co se povalovaly na zemi. Trochu se pousmál při pohledu na
malé natahovací autíčko. Jeho syn měl doma podobné. Vzápětí mu ale úsměv ztuhnul na rtech, to při představě, že by se něco podobného mohlo stát i u nich doma.
      Zavrtěl hlavou, aby odehnal nepotřebné a v tuhle chvíli značně rušivé myšlenky a vyšel zase na chodbu. Druhý uniformovaný muž už na něj čekal a zavrtěl hlavou na sice nevyřčenou, ale přesto celkem jasnou otázku. Zase nic.

      Prohlédli ještě i další pokoj, který tipovali nejspíš na obývák, ale nic nenašli. Nebo spíše nikoho. Začínalo jim být neúnosné vedro… Žár od té doby, co začali prohledávat dům značně
zesílil. Pomalu, ale jistě se to tam doopravdy začínalo podobat peklu. Ne, že by někdo z nich věděl, jak peklo vypadá a jestli vůbec existuje. Ale otřesné
a bolestné chvíle mají lidé potřebu k něčemu přirovnat.

     V přízemí už zbývaly jenom jedny dveře a muži doufali, že chlapec bude za nimi. Nijak totiž netoužili po procházce do prvního patra, vzhledem ke stavu schodů. Jistě, kdyby to bylo nutné šli by,
ale byli by raději , aby se jim to vyhnulo. Otevřeli dveře a opravdu!
V rohu místnosti seděl skrčený chlapec.
No, vlastně spíš
napůl ležel. Ve skutečnosti jediné, co ho udržovalo v jakémsi sedu, byl právě ten roh stěn. Chlapec už nějakou chvíli nevnímal svoje okolí. Tvář měl ušmudlanou. Částečně od toho, jak brečel, částečně od kouře. Jeden z hasičů zvedl chlapcovo bezvládné tělo z podlahy a vydal se rychlým krokem z budovy ven.




      Z prostoru nad jejich hlavami se
ozývaly zlověstné zvuky, které ale dozajista nevěstily nic dobrého. Rychle mířil skrz chodbu přímo ke dveřím. Nelíbilo se mu, že téměř nevidí náznak toho, že by chlapec dýchal. Až teď si uvědomil, že mu mohl dát svoji kyslíkovou
masku. Tu chvíli by to bez ní jistě vydržel. Jenže nebyl čas. Teď, když chlapce drží oběma rukama to zvládne jenom těžko. Nezbývá, než doufat, že se ke dveřím dostane včas. Že to všichni zvládnou a celé to dobře dopadne. Shora se opět ozval ten nepříjemný zvuk a muž zkusil přidat trochu do kroku.


Obrovský žár vysiloval hasiče s každým metrem a chlapec v jeho náručí také nebyl zrovna nejlehčí. Dveře se mu najednou zdály příšerně daleko, ačkoliv nebyly dál než pár metrů.

     Konečně se dostali ven. On i chlapec. Ušel sotva pár kroků a ozval se hluk, který mohl znamenat jenom jedno jediné. Strop se s konečnou platností propadl. Muž se i s chlapcem v náručí zastavil a otočil se po zvuku. Věděl, že to stihli, jen se chtěl pohledem spojit se svým kolegou a dobrým kamarádem
v jednom. Jeho pohled zamrzl ve vteřině.....Pocit, že to stihli, byl mylný, realita byla
poněkud jiná. Druhý z hasičů se nestihl dostat ven včas a tato akce, která se zdála být jako každá jiná, se mu stala osudnou. Jenže tak to většinou bývá. Věci, co se na první pohled zdají jednoduché, se mohou až příliš jednoduše zvrhnout v katastrofu končící něčí smrtí. A nikdo neví, kdy přijde řada právě na něj…


                                                               ***
     Prudce se posadil na posteli a chvíli mu trvalo, než se zorientoval a došlo mu, že je v pokoji. Zase se mu zdál ten
sen. Ačkoliv od smrti jeho kolegy uteklo už pár týdnů, jeho pořád trápil ve snech pocit
viny. Nemohl si odpustit, že pro přítele nic neudělal. V podstatě ani nemohl. Sice od svého okolí v jednom kuse slýchával, že to není jeho vina, že se opravdu nedalo dělat nic. Nazývali ho hrdinou, protože zachránil toho chlapce…
      Úkol byl úspěšně splněn. Ačkoliv. Dá se nazvat slovem "úspěšně" nazvat
něco, co skončilo
smrtí? Jen těžko. Znovu se položil do postele, chvíli jen tak tupě zíral do stropu, přemýšlel o všem možném i nemožném, až nakonec znovu usnul.

Riskují denně za nás za všechny, profi hasiči, i ti dobrovolní. Společnost by proto měla poděkování těmto lidem myslet upřímně a bez výhrad. Ocenit tyto muže a ženy …...........a nejen in memoriam.
 


Komentáře

1 Nelíí Nelíí | Web | 10. dubna 2010 v 21:23 | Reagovat

Je to smutný, pravdivý, ale dobře napsaný =) máš prostě talent na psaní =)

2 Mechika Shikato Mechika Shikato | Web | 10. dubna 2010 v 21:38 | Reagovat

Prý metál...Na tohle člověk metál nepotřebuje..Víš jak se to dobře čte? Když si v tom ještě já milovník slashe tolik slashe najdu :-D I když kdyby se zabil tak by to nebylo zrovna od věci :-D Dobře no sice by to bylo ještě smutnější než je teď ale tak.. :-D A teď ke komentáři na blogu..Jo oni na youtube dělají pořád nějaké rekonstrukce až mě to pořádně se*e..Heh už zase používám hvězdičky..Měla bych se začít krotit...Njn Kiro se prostě mění k nepoznání..Ale stejně je pořád cute :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama