PP - 34.kapitola

3. dubna 2010 v 20:56 | Lizz |  Ples příšer
Tak jo :D Nebudu to moc okecávat :D Radši :D Mohla bych vám tu totiž navykládat dneska takovejch pitomostí, až by to ani hezký nebylo :D I když třeba by to pobavilo :D Například moje modrý nohy a bahenní koupel..xD A taky fakt, že lízt začátkem dubna do potoka je pitomost, protože ta voda je ku*evky ledová :D Ale fakt...xD Chudáci botičky byly jak dva Titanici... Bahenní :D A dost :D Už zase moc žvaním :D Prostě tady je další kapitola a konec :D Jooo a možná sem hodím i tu hasičskou šílenost, se kterou jsem drtivé většině z vás otravovala život a kam se mi Albert s Dickem snažili procpat SA a magii :D Hovada :D Oni jsuo v hořícím domě, ale... No, to je raděi jedno. zrovna tohle opravdu nebudu rozvádět :D Jen tak mimochodem :D Elf se vrátil :D Samozřejmě, že ne v téhle kapitole :D Ale v té sešitové verzi už to zvládl.. :D No, není to krása? (A, D: Není. L: Vy dva mlčte.) No nic :D Já jdu radši ještě sepsat Prokletý :D Tam se Albert vyřádí a Dickouš radši zaleze...xD Aby si ho Bertík náhodou nevšiml..xD Muchaha :D To bude klid :D Takže se mějte a jestli jste ty kecy nahožře nepochopili, tak se o tom ani nesnažte :D
Btw. Taky vám přijde jako strašná pitomost jít lovit upíra v noci? :D A ještě tam poslat Fazoli a Laviho...xD A Pandu nechali doma :D Nee já už opravdu mlčím... a mizím :D Než tu začnu řešit zase ještě Itachiho, vrány, Naruta a toho **** Sasukeho :D Pa :D
P.S.: Je to krátký :D Hodně krátký :D Ale delší to být nemohlo... Prostě to nešlo :D


Když jsme o něco později dorazili domů, už tam nikdo nebyl. Kromě mamky, samozřejmě. A ta ještě spala. Takže hádám, že volal někdo jiný. Přece jenom během té chvíli by snad nikdo ani nestihl usnout. (L: Já jo…xD :D A:*spí* D: *nevyjadřuje se*)
"Potichu, Alexi." Upozornila jsem ho, když se tak trochu hlučně vřítil do domu. To už i přistávající letadlo by nadělalo míň hluku než on.
"Proč?" Blbá otázka. Abys nevyplašil Ježíška. (A: Ale- L: Já vím :D Ale já jsem Ježíškofil a žádnou americkou červenou karkulku tu nechci!) Když se nedočkal odpovědi, nakoukl do obýváku. "Aha." A zapadl do pokojíku. No, uvidíme, jak
dlouho mu to vydrží. Beztak ne déle, než deset minut. A i to ho možná přeceňuji. Bavíme se tu přece jenom o mém většinou poněkud hyperaktivním bratrovi… A taky že jo. Za chvíli se od něj z pokoje začaly ozývat rány poněkud podezřelého původu. Snad ani radši nechci vědět, co tam zase dělá. Bohužel, když se něco nechci dozvědět obvykle se stane přesný opak. Nechápu proč… Ale rozhodně je to dokonalý potvrzení, že něco jako zákon schválnosti existuje. Existuje a k mojí obrovské smůle také funguje naprosto neomylně. Jako ostatně všem a kdykoliv. Nebo snad znáte někoho, komu se tohle vyhnulo? Jestli jo, tak bych tu dotyčnou osobu moc ráda poznala a vytáhla z ní, jak to dělá. Protože… Přece jenom tohle není normální.
"Co potřebuješ?" zeptala jsem se ho ještě, než vůbec sáhl na kliku. Jsem totiž jasnovidka viděla jsem ho přicházet dřív, než on sám vůbec tušil, že se tu objeví. Ne, teď kecám. Být ještě jasnovidka asi bych se zbláznila. A to doslova.
A nenávratně. Ne, že by byl rozdíl potom nějak poznat.
"Jak víš, že tu jsem?" zeptal jsem překvapeně. Pravdu nebo mojí první teorii? Radši pravdu… Ještě by se toho prvního chytil a co pak?
"Najednou bylo ticho." Objasnila jsem s úsměvem a zase zavřela šuplík, který jsem původně otevřela s úmyslem vytáhnout sešit a připsat něco k Mie a Erikovi. Tak zase nic. Třeba později. A když ne nevadí. Aspoň budou žít o něco déle. Hej? Co na mě tak koukáte? Já je nemám v plánu zabít hned a všechny! Jenom jednoho nebo dva… Průběžně. Až mě někdo vytočí. Což bych tipovala, že nebude trvat nijak dlouho. "Takže, co chceš?" otočila jsem se na něj.
"Nezahraješ si?" zamával mi před očima krabicí s Člověče, nezlob se.
"Jasně." Kývla jsem a usadila se na zemi. "Mám žlutý." Varovala jsem ho dopředu. Měl totiž tendenci si je přivlastňovat - podobně jako já. Možná to bude těmi obrázky, co jsou u toho. Nevím, každopádně ať tak nebo tak… ve výsledku to bude úplně jedno. Protože jediné, na čem je tahle hra založená je štěstí. Náhoda a omyl.
"Fajn, ale začínám." Jenom jsem pokrčila rameny. Proti tomu nemám, ale vůbec proč protestovat. Vzhledem k tomu, že si vybral barvu za mnou. A než mě padne to,co má on už bude přede mnou… Pravděpodobně. Pokud už ovšem nebude rovnou zalezlý v domečku. A tak se hrálo… Přesně, jak jsem předpokládala - vyhrál… Jeho to potěší a mě je to jedno. Uprostřed asi třetí… nebo čtvrté?…
hry dole zazvonil zvonek.
"Dojdu tam." U dveří jsem se ještě zarazila. "A nechej ty figurky tak, jak jsou." Bratříček má totiž v povaze podvádět. I když je fakt, že zrovna u Člověče to jde celkem blbě. Což ovšem neznamená, že je to nemožné. Ani zdaleka ne.
"Ahoj, jdeš teda ven?" přede dveřmi stála Linda. Já bych i šla, ale naprosto nepřipadá v úvahu nechat doma bráchu a spící mamku. Bych se potom taky mohla vrátit a z domu by mezitím byla kůlnička na dříví.
"Teď nemůžu, ale jestli chceš, tak pojď dál."
"Jasně." Vrátila jsem se do pokoje i s Lindou.
"Jé, ahoj. Zahraješ si taky?"
"Jasný. Podej mi zelený." Usmála se. Heh, hlavně ať Alex neodejde. Jinak to nepřežiju.Je mi jasný, že včerejší telefonní výslech byl jenom slabým odvarem toho, co mě teprve čeká.
"Jste prý včera byli na návštěvě." Co? Ona snad hodlá vyslýchat i
bráchu? V tom případě všichni svatí se mnou. Tohle bude ještě zajímavý.
"U tety Juliet. Docela sranda. Představ si, že…" A spustil. V podstatě jí odvykládal všechno, co s Lisou vyváděli. He, ale to má za tu zvědavost.
***
"Fajn. Takže už vím, co u Hopkinsových dělal tvůj bratr. Jsi na řadě s vyprávěním." Nevím, co čekala, že jí řeknu. Její myšlenkové pochody totiž opravdu nepobírám. Většinu času.
"V podstatě není co. Přišli jsme tam, já si vyslechla pár ,dobrých rad´ a milých vět­…" čtěte jako… obrovskou snůšku zbytečných keců. "…pokecala s Phillipem, usnula, vzbudila se, potkala Tinu, založila hadí rodinku a šla domů. Toť vše."
"Hadí rodinku?" že já tu hubu nedržela. Opravdu. Příště, až budu mít tendenci zase moc žvanit mě zabijte. Nebo jenom zbijte. To bude možná výhodnější. I když teda nevím pro koho. Pro mě rozhodně ne. To bude modřin. Jauva. Víte co? Beru to zpátky. Až budu příště zase moc mlít, tak mě nechte a ono se mi to vymstí samo. Třeba se to časem odnaučím.
" Jassssssssssná věcccccccccccccccc." Zasyčela jsem.
"V tom případě nechápu, proč jsi tam takovou dobu odmítala chodit."
"Což to já vím, ale naprosto přesně. Ovšem v danou chvíli to evidentně není vůbec podstatné." Star věci, coby měly být zapomenuty a je lepší na světlo je ani nevytahovat. Ostatně by to nepřineslo nic dobrého. Nikomu. Někdy je opravdu lepší mlčet. A zrovna v tomhle případě mi to problémy nedělá.
"Mimochodem… Nevíš, co je s Rafaelem? Jsem mu psala, ale neodepsal." Dělá si ze mě ta holka srandu? Nejdřív vytáhne to s Phillipem a teď se bude ptát na elfa?
Jistě, ani o jednom neví natolik, aby jí bylo jasné, že má mlčet. Ale prostě…Ach bože, nad čím to tu zase přemýšlím? Zase dělám z ničeho velblouda. Holt kouzelník… Kde nic tu nic a najednou… Velbloud. Nevěříte? Já taky ne.
"Ne. Já ho nehlídám." Teď jenom doufejme, že nepozná, že lžu. I když v podstatě říkám pravdu. Nehlídám ho. To spíš naopak. "Cos mu potřebovala?" Jako by to nebylo jedno. Stejně mu to jen tak neřekne… Hm… Jestli se ještě vůbec- Mlč! Nezačínej s tím laskavě zase. Okřikla jsem v duchu sama sebe. Bezva. Už zase samomluva. Tohle už lepší opravdu nebude. A i kdyby mohlo být - nechtěla bych. Občas jsou rozhovory sama se sebou docela zajímavý. A jindy strašně otravný.
"Nic důležitého. To do pondělka počká." Opravdu? Ale do kterého pondělí? Sakra, kdyby aspoň řekla, jak dlouho bude pryč… Stejně mi přijde, že věděl víc, než řekl. Na druhou stranu on se mi zodpovídat nemusí a mě mže být úplně jedno kdy a jestli vůbec se vrátí. Přece jenom je to pořád ten samej pitomej elf, co jsem ho na začátku nemohla vystát. Tak proč mi to prostě není jedno? Hlavně mi tu nezačínejte s žádnými připitomělými teoriemi. Díky.
"Když už tu o tom mluvíš… Kdes nechala svojí drahou polovičku?" Neodpustila jsem si drobné rýpnutí. Jenže v tu samou chvíli, co jsem to dořekla mi došlo, že je vlastně doma a marod. Ale co… Zapomenout má právo každý, ne? Jednou za čas se přece nic nestane… Ehm…
"Marod, přece." Jo, to už mi taky docvaklo, ale i tak dík.
"Jo, to je fakt. Nějak mi to vypadlo." Omluvně jsem se pousmála. Co taky jiného mám dělat?
 


Komentáře

1 Nelíí Nelíí | Web | 3. dubna 2010 v 21:48 | Reagovat

Kratší by to nešlo? ne dělám si srandu :D celkem nudná kapitolka :D ae příště bude 100% lepší " snad" :D

2 upirikaty upirikaty | 4. dubna 2010 v 17:28 | Reagovat

supééééééééééééééééér rychle další pokráčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama