PP - 35.kapitola

17. dubna 2010 v 16:36 | Lizz |  Ples příšer
Gomen za chyby :D Tohle je psané ve spěchu, protože kdyby ch to neudělala teď, tak pak tak trochu nestíhám :D Takže to je prozatím vše :D :P :D Btw. je to divný :D Jak je Ralfík pryč, Morgan odtáhla.. Nic se tam neděje :D



Tomova zákeřná a záhadná nemoc se přes sobotu a neděli záhadně vytratila, takže už ráno seděl na svém místě. To bude zase nuda. Do třídy vešel Cooper a Linda nikde… Co to? že by zaspala? Nebo kde jako lítá? Nečekaně mi přišel po chvíli dopis od Toma. Tak trochu jsem se u něj vztekla. On si prostě nedá vymluvit, že s Rafaelem nic nemám. Odepsala jsem a ten kus papíru, co se ani dopisem nazvat nedá, poslala zase zpátky. Jeho jistě chytrá odpověď se ke mně už ovšem nedostala.
"Thomas a Adriana. Co to tam máte tak strašně důležitého, že to nevydrží čtyřicet pět minut do přestávky?" Jejda. To nevypadá dobře. To vůbec nevypadá dobře. Cooper natáhl ruku a Tom mu ten papír doopravdy dal. Pitomec.
Učitel ho rozbalil, přelétl očima a já jenom doufala, že to neplánuje číst nahlas.
"Jak do-" přerušilo ho klepání na dveře a následně i jejich otevření.
"Omlouvám se, ale zapsala jsem." Cooper "zapomněl" na dopis a zasedl ke třídnice. Uff. Jinak, víte, proč je to v uvozovkách? Protože Cooper nikdy na nic nezapomíná. Nechápu sice, kam si to do tý hlavy cpe, ale pamatuje si naprosto vše. Asi má nafukovací mozek či co. Hm, jenže to by se mu potom měla zvětšovat i hlava, ne? Teda myslím jako lebku. Čistě teoreticky. Protože kdyby se nafukoval ten mozek, tak by se tam dovnitř nevešel a Cooper by měl v blízké budoucnosti pohřeb. Přece jenom… Otok mozku je smrtelný. Takže to bude nejspíš celé o něčem úplně jiném. Jenom kdyby se tak chtěl podělit.
***
"Kde máš Rafaela?" Zvědavá jako vždy. Mohla bych říct doma? Protože čistě teoreticky přesně tam jde… nebo už tam je? Nevím. A možná to ani nechci vědět. Jenže když řeknu doma, taky by si to mohla přebrat po svém a já bych už neměla nejmenší šanci se z toho vykecat.
"Hm? Nemám nejmenší tušení. Beztak se mu sem jen nechtělo." ušklíbla jsem se. A komu jo? I když je fakt, že zrovna on není jeden z těch, co by na školu kašlali, i když jí nepotřebují.
"Jo. Jak mě se včera při pohledu na rozvrh udělalo zle… Jenže… Být tři dny doma a zavřený mi doopravdy stačilo. Trochu déle a byl bych jedináček."
"Což ty." Opáčila Linda. "Ale jemu se to zrovna nepodobá." Musela jsem se pousmát. Ne, to tedy ne. Zavibroval mi telefon.
"Tak a tady máme odpověď." Oznámila jsem o chvíli později, když jsem si přečetla SMSku. Psaná sice byla z Rafaelova telefonu a vyznívalo to, jako by to i psal a následně odeslal. Ale já věděla své.
"On má bratra?" Tom byl překvapený. Nedivila jsem se. Vědět jen to,co o chovala bych se stejně. A ještě bych si i zanadávala.
"Vypadá to tak. Vlastně se párkrát mezi řečí zmínil, ale nevypadalo to,že by vycházeli nějak zvlášť dobře." Musím tu zprávu přece nějak podpořit, ne? Jenom by mě zajímalo, jestli má nějaké sourozence i ve skutečnosti. Pokud ano, nějak mu to vypadlo.
"Jo, to by do toho i celkem zapadalo." Souhlasila Linda. Aspoň, že tak.
"Nevím jak. Pokud se neměli rádi…" zmateně jsem se po něm podívala a Linda vedle mě si jen povzdechla.
"Víš, to bys tu zprávu musel číst celou. A ne jenom přeletět pohledem, aby se neřeklo."
"Jo a ještě se něco dozvím." Podíval se provokativně mým směrem.
"No, rozhodně by ti to všechno dávalo aspoň trochu smysl." Ujistila jsem ho.
"Myslím, že takhle mi to vyhovuje." Ušklíbl se a vrátil mi telefon.
"Kde máš bodyguarda?" Ozvalo se o nějakou dobu později… A já se jenom v duchu ptala za co to mám. To nemohla v té ignoraci pokračovat? Mě to tedy rozhodně nevadilo.
"Ahoj, Liliano. Díky za zeptání, mám se dobře. A ty? Rafael? Jel na návštěvu za zbytkem příbuzenstva. Cože ses tak najednou rozhodla poctít mě svou přítomností?"
Po které jsem rozhodně nijak netoužila. Takže, co takhle se otočit a vrátit do lavice? Hm? Pokud možno ihned.
"Aha. Ale to víš, zastesklo se mi po tvých kousavých poznámkách. Navíc ti ještě pořád něco dlužím." V očích se jí zlostně zablýsklo.
Věděla jsem moc dobře, co má na mysli, ale nemohla jsem si odpustit menší rýpnutí.
"No, ne…
Takže se jdeš omluvit? Nemáš horečku?" V hraném záchvatu starostlivosti jsem se dotkla jak mého, tak jejího čela. Jenom abych porovnala teploty.
"Nesahej na mě." Okamžitě mojí ruku odstrčila a trochu zrudla.
"Nechceš prášek? Zdálo se mi totiž, že jsi topila…
a teď jsi nějaká červená. Vážně ti nic není?" Zrudla ještě víc. ˇBeztak vzteky.
"Díky za péči, ale prášek bych neriskovala. Navíc, já jsem v pořádku. Je tu jen trochu teplo." Informovala mě a bylo vidět, že se pomalu zklidňuje. I proti mojí vůli jsem se při poznámce o teplu trochu vylekala. Že bych topila já? Ale pak mi docvaklo, že se jenom potřebovala na něco vymluvit… Tohle mi nedělejte.
"Jo.L Sjela jsem ji pohledem. "Tvoje oblečení by tomu odpovídalo. Za to venku musíš umrzat, ne?" Abyste pochopili… Byla málem nahá. Koncem listopadu. Asi se zbláznila. Neřeknu v červnu (dobře, kecy bych měla nejspíš stejně), ale v tomhle ročním období je to k nepochopení. "Sis spletla podzim s létem, ne?" rýpla jsem si ještě jednou. Moje staré, milé a říjené já opět zasahuje.
"Ne. Nespletla. Neboj, mami. Mimochodem, co že se najednou tak staráš?" Tvářila se teď pobaveně. Lochnesko, kam tím míříš?
"Nestarám. Zrovna o tebe opravdu ne." Ujistila jsem ji chladně.
"Rozhodně to tak nevypadá." Ušklíbla se a odešla. Eh? Tak teď jsem jí nepobrala. Asi se opravdu zbláznila.
***
Seděla jsem doma u stolu, konec propisky v puse, kolem sebe pár popsaných papírů, piškoty (v misce, samozřejmě) a čaj, pohled zabodnutý kamsi do dálky. Původně jsem koukala na déšť, ale pak se mi to jaksi rozjelo. Seděla jsem a přemýšlela nad Miou a Erikem. Měla jsem totiž vymyšlené, co potom, ale momentálně jsem měla lehčí zásek. Vždycky jsem něco napsala, přeškrtla to a když byly obě strany plné škrtanců, tak jsem to i vytrhla a hodila kamsi za sebe. Sebere se to potom. Pořád mi to totiž připadalo takový divný. Moc hysterický, nudný, morbidní, krvavý… Jo, už i tihle dva za sebou mají jednu smrt, která ale nebyla myšlená vážně. To ta ruka psala sama - přísahám. Vstala jsem a začala hledat MP3, to ticho už mi lezlo na mozek. Našla jsem jí, ale ke stolu se už nevrátila. Plácla jsem sebou na postel a hypnotizovala strop. Asi jsem tak nějak nad něčím nepřemýšlela. Rozhodně ne přímo.
"Adriano." Zdálo se mi, že mě někdo volal. Rozhodla jsem se to ignorovat. "Adriano!" ozvalo se znovu, tentokrát trochu masitěji. Vypnula jsem písničky a otočila hlavu ke dveřím. Pohled pořád jaksi mimo. Zaklepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala.
"Potřebuješ něco, mami?"
"Kromě toho, že na tebe už deset minut vyřvávám, jak na lesy? Příště se na to vykašlu. Večeře je na stole." Oznámila a odešla. Povzdechla jsem si a vydala se za ní.
"Co je s tebou? Jsi nějaká mimo a v jídle se jen rejpeš." Slyšela jsem, co říkala, ale smysl těch slov mi nějak unikal.
"Hm?"
tázavě jsem se na ní podívala a dala si do pusy kus brambory.
"Jenom jestli je všechno v pořádku."
"jasně. Proč by nemělo?" nasadila jsem až nechutně umělý úsměv. Ale jí to podle všeho stačilo. To je dobře.
"Už nemám hlad, díky." Vstala jsem, talíř odnesla na linku a vrátila se nahoru ke svému nic nedělání a tupému civění. To mi jde dokonale. Zrovna uprostřed jedné docela dobré písničky mě něco napadlo. Zvedla jsem se, přešla ke stolu, sedla a konečně začala psát něco, co by se dalo nazvat
ne příliš dobrým, ale rozhodně lepším, než
veškeré ty pokusy předtím. A tak jsem to tam nechala a pokračovala. Erik, Mia, Theresa (podstatně příjemnější, než moje spolužačka) a Mike. Zajímavá čtyřka. Ale i tentokrát se projevila moje nemoc z povolání či jak to nazvat. Původně to byl pokus o normální povídku, ale ve výsledku se mi to krapet zvrtlo. Jako obvykle. Takže v konečném výsledku to byla
skupinka čítající upírku, vlkodlaka, čarodějku a jak to jen nazvat? Zatím nevím, ale to přijde časem. Jako obvykle.
"Adri? Je to nějaká holka, chce s tebou mluvit." Povzdechla jsem si, položila tužku a seběhla dolů ke dveřím.
"Zdravím Adriano." Zarazila jsem se. Co ta tady chce?
"A-ahoj." Z ní budu ještě koktat. "Co potřebuješ?"
"To mě ani nepozveš dál, sestřičko?" Milá jako vždy. Jak taky jinak.
"Ne. Takže co chceš?" Já si pozvu Morgan do domu a zítra už se neproberu.
"Jen jsem se přišla rozloučit. Musím kvůli té věci na čas zpátky." Ona taky? No, v jejím případě je mi to, ale úplně jedno. Ta se ani vracet nemusí. Ať tak rovnou zůstane. "Bude se ti stýskat?"
"Umřu steskem." Ušklíbla jsem se.
"Já to hned věděla. Ale teď vážně. Užij si svého nanicovatého lidského života, dokud můžeš. Nic totiž netrvá věčně, sestřičko." Usmála se a zmizela. A tohle mělo znamenat co? Kromě toho, že mi i Morgan dá pokoj? Tak trochu mi nedochází, co myslela tím: ,Užij si, dokud můžeš.´ Vůbec se mi to totiž nelíbí Každopádně ať tak, či tak… Zatím mě to trápit nemusí.
"Kdo to byl? Připadala mi celkem povědomá."
"Morgan."
"Ch chtěla?" Jenom jsem protočila oči.
"Nic." odvětila jsem, vzala si jablko a odešla do pokoje. Odmítám se účastnit výslechu zamířeného proti mojí osobě.
 


Komentáře

1 Nelíí ( od Lenky s povídkou Upíří Sestry) Nelíí ( od Lenky s povídkou Upíří Sestry) | Web | 17. dubna 2010 v 17:51 | Reagovat

pěkný :D lepší než minulá kapča :D muhihíííííí tešim se na dalšíí =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama