PP - 36.kapitola

28. dubna 2010 v 16:14 | Lizz |  Ples příšer
Tak jo :D Poslušně hlásím, že ještě žiju, ale nevím jak dlouho..xD :D Btw. O víkendu mě tu zase nejspíš nečekejte, ale nebudu vyhrožovat jako minulej...xD Třeba to zase neklapne...xD Protože už teď mě docela solidně bolí v krku a nosem se nenadechnu...xD O očích nemluvím :D Prostě chcíplotina první kategorie. Ale to je nefér! Já nechci být nemocná! :D Nemůžu ani...xD Víte, jak strašný by bylo ten tejden nebo, nedej bože, 14 dní čekat na další díl Kathy a "těch dvou pošuků"? :D Ne, to by neklaplo :D Mimochodem tahle kapča je trochu delší a rtochu víc o ničem :D Jestli vám to vadí - váš problém :P :D Btw. Tímhle jsem dopsala i druhej sešit...xD Hned bude taška o něco lehčí..xD Sice ne o moc, ale lepší než drátem do oka :D No nic, letím dělat ještě referát o Prokopovi...xD A hurááá na intr spááát :D (Měli jsme praxi a tělocvik, takže se mě snažte pochopit:D)
P.S.: Opravdu ty vaše články čtu, akorát jsem líná jako... já (říkat jako veš je urážka vši, protože vši náhodou vůbec nejsu líný!:D Bych vám mohla vyprávět, jak jsou ty mrchy hyperaktivní:D) a nemůžu se dokopat k tomu, abych ten koment napsala :D Gomen, gomen a ještě jednou gomen :D No nic :D Fakt jdu na toho Prokopa..xD Mějte se...xD
P.P.S.: Když se mi to povede, tak tu do neděle budou US...xD Prokletý někdy časem, až bude víc času, protože ty si prostě píšu, jak mě zrovna napadnou - rovnou do počítače..xD :D No nic...xD Mějte se.. Pa :D



"Adri! Adri!" Dneska tady někdo zemře hodně pomalou, mučivou a pravděpodobně i bolestivou smrtí.

"Co je?" zavrčela jsem nepříjemně. Vzbudit mě dřív, než to stihne budík by mělo být trestné. Příšerný.
"Sníh." Alex vesele ignoroval můj naštvaný hlas.
"Cože?" posadila jsem se, najednou dokonale probraná.
"Koukni z okna." doporučil mi a já ho poslechla. Venku bylo bílo.
"To napadlo přes večer?" ujistila jsem se opatrně. Přece jenom je pořád možné, že spím, a tohle se mi zdá. A nebo jsem jenom napůl vzhůru a mám bílé mžitky před očima.
"Jo." usmíval se jak měsíček na hnoji. Otevřela jsem okno a sebrala sníh z parapetu.
"Chytej!" Hodila jsem to po něm. "To máš za to probuzení." Oznámila jsem a jenom pro jistotu zapadla do koupelny. Jeden nikdy neví, co kdyby byl pomstychtivý? Jakože není, ale... Jistota je jistota a náhoda blbec.
***
"Tak jo. Odpoledne ahoj." loučila se mamka, když jsme vycházeli z baráku. "A zkuste se hned nevyválet někde vše sněhu, ať pak nemusíte chodit celý den v mokrém."
"Jasný." pousmála jsem se a za zády zkřížila prsty. Mám totiž s mým milovaným bratříčkem trochu jiné plány. V duchu jsem se ďábelsky zašklebila. "Tak mi jdeme. Ahoj."
Sotva mi bylo jasné, že na nás mamka nevidí, strčila jsem Alexe do nejbližší závěje.
"Spadneš." varovala jsem ho a rozesmála se.
"Mamka říkala..." rozesmála jsem se ještě víc.
"Odkdy se zrovna ty staráš o to, co mamka říkala? Já mám snad halucinace." vyplázl na mě jazyk a pokusil se mě taky shodit. "Marné snaha, ale tady je ten sníh nějaký neuválený." konstatovala jsem, sundala batoh a plácla tam sebou dobrovolně za účelem vyrábění "andělíčka". "Hele..." kývla jsem směrem ke svému výtvoru a oklepala se.
"Teď já." konstatoval a plácl sebou kousek od mého anděla. "Pomož mi vstát." Nasadil psí oči. "Prosíím."
"Podej mi ruce." Přece ho tam nenechám ležet. Vlastního bratra. No, dobře, nevlastního, ale víte jak to myslím… Vždyť já ho tak ani neberu. Pitomost. A je šumák, že máme každém jiného tátu.
O chvíli později stál vedle mě na chodníku a v místech, kde by normálně měla růst tráva byly dva andělé.
"A teď jdeme nebo přijdeme pozdě." Informovala jsem ho a trochu zrychlila. Nejlepší byl uklouzaný kopec před školkou. Muhehe. Vím, chovám se hůř než malé dítě, ale nemůžu si pomoct. A ani mě to nijak zvlášť netíží, abych byla upřímná. Navíc za to beztak může sníh. Má na mě nějaké divné účinky. Jenom jsem ještě nepřišla na to, jestli pozitivní nebo negativní. I když ono to ve výsledku bude asi jedno, co?
"A tak po roce opět napadlo to svinstvo bílé. Čekají nás krušné chvíle." Zarecitovala Linda už dopředu pobaveně. Bylo jí jasné, že mě se to líbit nebude.
"Svinstvo? Krušný chvíle? Tsss… Vždyť je to úúúúúúžasný."
"No jo, tys sněhová královno." Ušklíbla se na mě. "To jsi ale nešla do školy s ním." Kývla směrem k Tomovi.
"Já můžu za to, že máš padací syndrom?" Ale už něco v tom tónu, jakým to říkal, mi naznačovalo, že Linda nemá žádný syndrom, ale spíš on se nudil.
"Jo, jasně. A tys měl motavou, viď?" zasmála jsem se.
"Vy jste se hledali, až jste se našli. Jen co je pravda."
"Že jo." Usmála se
a líbla Toma na tvář.
"Hm, ale docela nám to trvalo." To teda… Devět let… Ale tak stane se. Pousmál se na Lindu a políbil jí a rozhodně to nevypadalo, že by měl v plánu toho nechat. Jeden jak druhý.
"Hele hrdličky, je sice krásný, že se máte rádi div se nesežerete. Ale nechte si to na večer, jo? Berte ohled na děti." Ušklíbla jsem se na ně a tomu jejich výrazu se prostě musela začít smát.
***
"Adri? Jedeme za babičkou. Nechceš jet s náma?" Ahoj, mami. Taky tě ráda vidím a dík za zeptání -
ve škole se nic zvlášť nestalo a mám se fajn.
"Hm… Proč ne? Se jenom převleču." Rifle totiž rozhodně nejsou to pravé ořechové, když vezmu v potaz kolik sněhu je tady a fakt, že tam ho bývá ještě jednou tolik.
"Tak ale pohni. Čekáme v autě." No jo, pořád. Co takhle nechat mě aspoň vydechnout bez časového omezení? To by mohlo jít, ne? Vytáhla jsem ze skříně první šusťáky, na které mi padl pohled. V rychlosti jsem se převlékla, dole chňapla po jablku - chtěla jsem sice mandarinkz, ale to bych jí musela loupat a už takhle budou mít kecy, že mi to moc trvá.
"Dost, že jdeš." Zašklebil se Alex.
"Sklapni." Probodla jsem ho pohledem. Jsem ho měla ráno vyválet víc.
"Mlčte oba dva." Dodala mamka a bylo. Evidentně neměla moc dobrou náladu, ale za to já fakt nemůžu. Chvíli bylo strašný ticho a pak se pustilo rádio. Super.
"Na co to táhneš?" zeptala se mamka a kdyby mohla, podívala by se na ten sešit pořádně. Tím jsem si byla jistá. Díkybohu za volant.
"Ale… Babičce čtivo." Pousmála jsem se. Sliby se přece mají plnit, ne? Zvědavě se na mě díky zpětnému zrcátku podívala, ale dál to nijak nekomentovala. Naštěstí. Po zbytek cesty jsem jenom víceméně čučela z okna na tu bílou krajinu. A měla jsem pravdu. Čím víc jsme se blížili cíli, tím víc sněhu bylo. Miluju sníh… Nechápu, jak na něj může někdo nadávat.
Cesta kupodivu proběhla v klidu. Žádný zácpy, nehody nebo tak… Což se děje pokaždé, sotva napadne byť jen půl centimetru sněhu. Ani to ne. Jediné, co bylo jinak byl fakt, že místo za hodinu jsme tam dorazili za hodinu a půl. Jenže to byl tak jediný možný důvod mých stížností, kdybych náhodou chtěla na něco nadávat. Ale usoudila jsem, že bude rozumnější sedět, dívat se z okýnka a především mlčet.
"Ahoj, mami." Dovnitř vlezla první mamka.
"Ahoj, babi." A pak i já s Alexem. Ty dvě začali okamžitě něco řešit. Drbny.
"Jdu ven." Oznámila jsem a už sahala po klice.
"Kam." Ježiš, mami… A není to tady jedno? Stejně tu zase tolik míst není.
"Nevím. Ale nejspíš se půjdu podívat, jestli by někdo nešel se mnou. Třeba Anette, Jack, Charlie, Nicol nebo tak… Jo a tady mám něco, pro tebe, babi,." Donesla jsem jí ten sešit, obdržela přesné instrukce typu: nelez do závějí, pozor na auta (jako by tu nějaká jezdila), vrať se přesně v tolik a tolik… Bla bla bla. Takže zhruba o čtvrt hodiny později jsem stála před domem a snažila si vybavit, kde kdo z nich bydlí. Nejblíž to bylo asi k Jackovi, takže bylo rozhodnuto.
"Dobrý den, je Jack doma?" stála jsem o něco později před domem výše zmiňovaného.
"Počkej chviličku, kouknu se ti." Její hlava zmizela v okně a za chvíli, akorát
o patro výš vykoukla ta Jackova.
"Mám halušky z nedostatku spánku nebo tam fakt stojíš?" ušklíbl se na mě.
"Stoprocentně halucinace. Ale jeden přelud by rád šel ven, můžeš?"
Minutku. Jenom se obleču, přežiju výslech, budu předstírat, že poslouchám instrukce, jak se chovat a jsem tam."
"Ok, tak pohni nebo halucinace zmizí."
"Dle rozkazu." A zmizel. Nutno říct, že na to, jak strašil to zvládl poměrně rychle.
"Kde ty ses tady vzala? Ne, že bych tě viděl nerad… To naopak, ale víš, jak to myslím."
"No, přišla jsem ze školy a oni se sem chystali jet. Tak jsem se přidala."
"No proto… Taky dost, že se ukážeš."
"Ts." Sykla jsem a strčila ho do nejbližší závěje.
"Hej!" vyjekl, ale ještě než spadl stačil mě stáhnout taky.
"Nezmínil ses, že máš chňapací syndrom." Zašklebila jsem se, když jsem se pořád ještě válela na hromadě sněhu vedle něj.
"Neptala ses…"
"Taky pravda:" vstali jsme, sklepali ze sebe tu trochu přebytečného sněhu a vyrazili směr Anette.
O něco později jsme už byli komplet, kromě Joanne, kterou skolil jakýsi bacil.
"Ale stejně to má blbý. Hodit se marod zrovna, když napadne sníh."
"Jo, to teda. Ale ty taky…" pousmála se Anette na Charlieho. Na tom úsměvu něco bylo… Něco škodolibého. Ale to mi k ní nesedělo.
"Já? Proč?" podíval se na ní nechápavě.
"No, poněvadž zhruba za deset vteřin spadneš." Celkem rychle ho shodila do závěje a rozesmála se.
"Být tebou, moc bych se nesmála." Nasadil Jack ďábelský výraz a Anette se za chvíli válela vedle Charlieho.
"Řekla bych nápodobně, ale nestojím o to být obětí tvého chňapacího syndromu." Přehnaně mile jsem se na něj pousmála.
"Proč ne? Máš snad něco proti válení se ve sněhu?"
"Ne tak docela."
Ještě chvíli jsme podobně blbnuli. A celá den jsme úspěšně zakončili stavbou sněhuláka. A Katherine, kterou prý poslední dobou chytlo fotografování a bydlela kousek, nás zvěčnila. S tím, že až se stavím příště, budeme tu každý mít jednu fotku.
"Hele, já musím jít… Takže se tu mějte a příště…" odpojila jsem se na křižovatce.
"Příště si vezmi brusle. Tedy pokud plánuješ ještě v zimě dorazit." Prohlásil s notnou dávkou kousavosti Jack.
"Jasný," a zašla jsem za roh. Brusle? S čím jsem to právě souhlasila? No, to bude ještě zajímavé. A možná víc než jen to.
"Dost, že jdeš." Jenom jsem protočila oči. "A neprotáčej ty panenky."
"Zpozdila jsem se jenom o deset minut." Upozornila jsem, když to vypadalo, že se schyluje k přednášce na kterou jsem ale ani v nejmenším neměla náladu.
"Alexe jsi cestou nepotkala, co?"
"Ne. Ale hádala bych, že bude u Adamsů na dvoře s Anne a Georgem." Ujistila jsem jí. Přece jenom, s kým jiným by tady asi mohl řádit?
"Zajdu pro něj. Posbírej věci, co tu máte." A odešla. Ona mě neposlala, abych pro ně došla já? Co se děje? Svět se zbláznil a mě zase nikdo nic neřekl. No, nevadí.
"Co je zač ten druhý chlapec?" mávla na mě babi sešitem.
"Ehm… No takto bych taky moc ráda věděla. Uvidí se časem."
"Aha. No, vypadá to dobře,ale sama víc nejlíp, že já tyhle věci moc nemusím." Jinak řečeno: Je to šílený, ale přece ti to neřeknu rovnou.
"Jo. Je mi to úplně jasný." Protože u nás doma jsem takový pošuk jenom já. Nebo jsem aspoň nikdy u nikoho jiného nepozorovala žádné příznaky fantasy šílenství.
Kromě sebe, samozřejmě. Vzala jsme si od ní sešit a sebrala těch "pár" věci, co tu Alex měl. "Nic jiného už to nemáme, že?" pro jistotu jsem se zeptala. Já pak nebudu poslouchat ty kecy, že jsem tu nechala to a to.
"Myslím, že ne." Ok. Tak to by bylo.
***
Doma jsem do sebe v rychlosti hodila cosi jako večeři a zapadla do pokojíku, kde jsem jenom hmátla po pyžamu a zapadla do koupelny. Přece jenom trochu vody, mýdla a šampónu ještě nikoho nezabila… Nebo jo? Teď samozřejmě nemám na mysli například na zakázku vyrobené kyselinové sprcháče a podobný věci.
O chvíli později jsem vylezla z koupelny umytá a živá. Tomu se říká úspěch.
Chtělo by to vymyslet, co budu dělat, když jsou ti dva pryč. Připadalo mi to divné. Zase. Opravdu případ pro cvokaře. Byla jsem normální (když vypustím Stín), to se mi nelíbilo. Změnilo se to, ale ani z toho jsem nebyla zrovna nadšená. Teď je to zpátky v původním stavu - i když ne tak docela - a mě to přijde divné. Prostě magor. Už od narození, jo já vím.
 


Komentáře

1 upirikaty upirikaty | 28. dubna 2010 v 20:48 | Reagovat

super kapča a mám jednu otázku kdy se tam ojeví Rafael?

2 Lizz Lizz | Web | 28. dubna 2010 v 20:49 | Reagovat

[1]: : Nooooooo :D Rafael..xD Ehm, on jaksi...xD Ale jo, objeví se zase...xD Časem... O:)

3 Nelíí Nelíí | Web | 28. dubna 2010 v 21:33 | Reagovat

pěkná kapča... jen na mě trošku moc lidská :D:D he ale jinak supík ;) tesim se na další :D

4 Akiko Akiko | Web | 29. dubna 2010 v 18:52 | Reagovat

Dvou pošuků? Tys napsala "dvou pošuků" veřejně na net?? Ááááá, já na tom mám autorský právo a navíc je to hovorový označení něčeho, co má název, ktrej nesouvisí s dějem! =D áááá jakto žes neřekla, že jsi na tom tak špatně? zejtra donesu septolete a budeš se léčit, protože nepřipadá v úvahu, abys byla nemocná... Nechci bejt hnusná, ale jestli onemocníš, tak si budeš muset počkat na internetovou verzi "dvou pošuků"! =D tak, teď máš motivaci neonemocnět... A já jdu dělat něco užitečnějšího, než tě tu tejrat =D

5 upirikaty upirikaty | 14. května 2010 v 11:32 | Reagovat

za jak dlouho tady přibude nová kapitča???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama