US - 2. kapitola

4. dubna 2010 v 14:41 | Lizz |  Upíří sestry
Takže jelikož Nelíí je rychlopsavec :D je tu další kapitola..xD No, nejste rádi?:D Hm.. Horší bude, že další teď bude zase na mě :D Sakra :D A zrovna je to všechno tááák zajímavý :D Ale nic sem psát nebudu :D Trénuju mlčení :D Mimochodem :D Zjišťuju, že mám málo očí...xD Takže si pořídám Danzouovu ruku a bude to..xDD :D Neřešte mě:D Radši :D Jinak...xD Sasanka mě odhalila :D Ten seznam vůůůbec není z Anity..xD I kydž trochu předělanej..xD Maličko...xD Tam to bylo něco jako něco, vyzvednout oblečení z čístírny, zabít Anitu Blakeovou :D A já si prostě nemohla pomoct :D No to je jedno :D Každopádně tahle kapitolka je dílo Nelíí. Jenom aby bylo jasno :D
Jen tak mimochodem.. Ta kurzíva jsou sny...xD A sice je tu řeč o paralelním světě, ale i tam mají Tw ságu a podobný věci...xD Tady beztak šlo jenom o tom vyhnout se pár věcem (například zeměpisu:D) :D

(Rose)
Vlak se rozjel a my si sedli do kupé, kde díky bohu nikdo nebyl. Dali jsme kufry nahoru na rantly - pro nás jako pro upírky to samozřejmě nebyla žádná námaha. Sedly jsme si každá k oknu, takže jsme seděly naproti sobě. Viky se jako obvykle koukala nepřítomně z okna, to mě to nikdy moc nebavilo, teda pokud venku nebyl někdo nebo něco zajímavého. Což někdy v našem starém městečku bylo hlavně, když nás objevili lovci, to bylo nejzajímavější.
Nemohla jsem to už vydržet, stáhla jsem ze shora svůj batoh a vytáhla z něj sluchátka a iPod a v něm samý krásný metalový skupiny. Vrátila jsem bágl na sví místo, ale všimla jsem si Viky, měla zase ten výraz.
"To bude v pohodě," usmála jsem se na ní.
"Jo, ale už mě to časté vystopování nebaví,"
"Jo proto je dobrý nemít dítě s člověkem," aby jste rozuměli, když má upír, nebo upírka dítě s člověkem zrodí se poloupír. Asi si říkáte jak asi poloupír vypadá nebo co umí. Vypadá jako normální člověk a tím myslím do slova. Upíři jako já a Viky jsou více méně nezdravě bílý, ale poloupíři? Ne. Potom taky stárnou dvakrát pomaleji, ale nemyslete si, že jsou bůh ví jak dlouho dětmi to ne, to by je upíři už nejspíše vyhubili, pomalu začínají stárnou až okolo osmnácti let.
Viky se na mě usmála na znamení, že je v pohodě, úsměv jsem jí oplatila.
"Za jak dlouho tam prosím tě budeme?"
"Nevím, tak za 12 hodin"

Nasadila jsem si sluchátka a pustila skupinu "OOMPH!" úžasná německá skupina. Po chvilce jsem usnula a pobývala ve své říši snů, ano správně i my upíři můžeme spát, ti z vás co viděli Twilight Ságu a jsou zblblí tím, že upíři nemůžou spát tak je to pěkná blbost! Kde bychom pak brali energii do školy, tedy respektive, někteří z nás jako já a Viky, ale zpátky k mému snu.
Byla jsem někde poblíž moře, cítila jsem vlhkost vzduchu a sůl. A nemýlila jsem se. Stála jsem opřená o zábradlí, cítila jsem jak má kolem mě někdo ruku, myslela jsem, že je to Viky, tak jsem to nechala být. Koukali jsme na západ slunce bylo to krásné, až po chvilce jsem si uvědomila, kde to stojíme.
"Sakra Viky, slunce! Nemůžeme tu stát," otočila jsem se na ní, ale nebyla to ona. Stál tam přede mnou světlovlasý kluk, jehož vlasy byly
skoro do běla, byl o dobrých deset čísel vyšší než já. Byl nádherný, nechtělo se mi věřit, že je to člověk, až když jsem uslyšela tep jeho srdce. Byl to člověk, ale co tu dělal?Ani jsem ho neznala, ale stála jsem tu s ním.
"Kdo jsi?" tu otázku jsem si nemohla odpustit, ale vážně nemohla. Neodpověděl, jen se mi díval do očí, najednou mu z oko sjela dolu po tváři slza, nechápala jsem to, až když vytáhnul svoji pistoli proti upírům!
"Ne…" zašeptala jsem, nevnímala jsem až pak jsem slyšela vystřel.
"Nee!" zakřičela jsem na celé kupé. A vycenila jsem svoje zuby, skoro jako k útoku, který byl mířený proti Viky. Ta mě, ale díky bohu
zpacifikovala. Ztěžka jsem dýchala, až po chvilce jsem sem si uvědomila, co jsem provedla.
"Dobrý, už mě pusť," opatrně mě pustila a já si sedla zpátky na sedadlo a sundala sluchátka. Pořád jsem ještě byla zděšená, chtělo se mi brečet, ale udržela- další dobrá vymoženost, můžeme brečet. Teď jsem se koukala před sebe a přehrávala si ten sen dokola. Viky mi něco říkala, ale vůbec jsem jí neslyšela, přemýšlela jsem, kdo to byl, proč mě chtěl zabít, jediné co bylo jisté je, že ten kluk byl poloupír. Aby jste pochopili, proč poloupíři nás zabíjejí, když jsou skoro jako my. Jde o to, že pokaždé se Asociace pro lovce upírů čili pro poloupíry, vždy nějak dozví, když se narodí poloupír pak zabijí matku a dítě vezmou do akademie, kde je učí zabíjet a nenávidět upíry. Je to smutné, přeci jen jsou z velké části upíři, zabíjejí svojí polovinu.
" Co?" řekla jsem, když už jsem byla trošku při smyslech.
"Co se ti sakra stalo?! Byla jsi jak pominutá," viděla jsem jí v očích strach, strach o mě.
"Měla jsem jen zlý sen, všechno je v pohodě fakt." Udělala jsem na ní kukuč, jako že je všechno už v pohodě.
"Fajn, ale už mě tak nelekej," i když sem se snažili tvářit se to nejnormálněji to šlo tak se na mě Viky stejně koukala s obavami. Pak už jsem radši neusnula. Četla jsem si knížku - název je nepodstatný. Až mě to pak stejně začalo nudit. Koukla jsem na Viky, které se kupodivu koukala ven z okna.
"Že tě to furt baví," tu větu používám snad pokaždé, když ji vidím se takhle dívat ven z nějakého okna.
"Prostě mě to baví," fajn tohle bude ignorovat.
"Za jak dlouho tam budem?" Už vidím tu odpověď, jsi jak dítě.
"Jsi jak malý dítě.." neříkala jsem to? " … už by jsme tam měli být." A měla pravdu koukla jsem ze okýnka, kde se už skoro - díky bohu - nesvítilo sluníčko. Asi po 5 minutách vlak začal brzdit. Sundaly jsme naše věci a šli pomalu ke dveřím, které se po chvilce otevřely. Vyšli jsme ven z vlakového nádraží, i když jsme se tam trošku motali. Vyšli jsme ven a rozhlíželi se. Bylo krásně - tím krásně, myslím zataženo, že nesvítilo sluníčko a my mohli být v neomezeně venku. Jeli jsme autobusem- jak by řekla Viky plechovou krabicí- k našemu novému domečku, který jsme si domluvili cestou sem, ono když žijete pár stovek let, tak peníze ani moc řešit nemusíte. Když jsme dojeli k našemu novému domovu, hned jsme šli dovnitř, bylo tam jen pár věcí v obýváku televize, sedačka a stolek, v kuchyni pak linka, sporák, mikrovlnka a malá lednička, taky tam byl menší stůl s třemi židlemi. Pak jsem se šla podívat nahoru, kde jsem měla já pokoj, Viky a měli jsme tam i koupelnu a záchod. Zabrala jsem
si pokoj na východ, měla jsem ráda východ slunce, ale to není podstatné. Vybalila jsem si notebook. Přiznám se na techniku jsem byla větší expert já než Viky, ta se toho někdy bála, pro ní to byli jen technický vymoženosti, proto jsem taky vždycky falšovala doklady já, za ty roky praxe jsou už skoro jako originály. Pak jsem otevřela okno a chvilku koukala ven, bylo to tu hezký něco jako menší městečko, vyhovovalo mi to tu. Najednou jsem ucítila hodně známou vůni- krev- upíři cítí někdy krev na hodně velkou vzdálenost a horší je když kde proti vám vítr a tu vůni vám sám nabízí. Tak jsem rychle zavřela okno a běžela dolu, kde jsme měli věci a začala se tam nehorázně rychle hrabat, až jsem našla mojí černou krabičku kde jsem měla takzvané "krevní tabletky" taková skvělá vymoženost upírů od 20. století - požehnání tomu, kdo to vymyslel- vzala jsem hrneček, napustila to vodou a nechala tam tabletku rozpustit, a pak to vypila. Je dobré, že to nijak nemění tu vodu nebo tak vypadá to jako normální šumák, kdyby jste dali do vody. Rychle jsem se napila. Normálně přes den si dáte tak jednu, dvě tabletky, ale já dneska neměla ani jednu, ráno jsem hnedka vypadli z baráku a ve vlaku jsem skoro celou cestu prospala takže sem si na žádný tabletky nevzpomněla, až teď když jsem ucítila tu vůni. (poz.aut: aby jste neřekli, že už byli v autobuse, kde museli být lidi tak omyl nebyli tam xD a basta)
"Jsi v pohodě?" slyšela jsem za sebou sestru.
" Vypadám na to?"
" Aha, ty jsi ještě nic neměla, že?" kývla jsem jako odpověď a dopila celý hrnek.
" Ne.." hluboce jsem se nadechla a vydechla "… nezapomeň už zítra jdeme do té nové školy."
" To bude otrava," nemohla jsem jinak, než souhlasit, někdy jsem si i připadala, že ty učebnice znám už nazpaměť, díky tomu jsem počítačovém expert, ale moc toho nevyužívám, si pamatuji na první počítače, to byli giganti, dneska? Vezmete notebook a máte ho vždy po ruce.
" To jo, ale bude to sranda, aspoň budeme dělat chytrý před učitelem."
" Víš, že to nesmíme," no jo to byla celá moje sestřička, sice cvok v nejvyšší míře, ale jinak se řídí pravidly, možná to bude tím, že ona je z čisté krve. Hm, nechala jsem to být.
" No jo. Jo zítra ti dám ještě tu průkazku, to musím dodělat."
" To ještě nemáš?"
" Promiň, nebyl čas,"
dělá jako bych byla zodpovědná.
" Fajn, nepůjdeme se někam projít?" zakroutila jsem hlavou.
" Musím dodělat papíry a průkazy a zítra vstáváme brzo" Viky na mě koukala.
" Odkdy jsi ty ta zodpovědná?"
" Od té doby, co jsem já expert na techniku, na rozdíl od tebe," vyplázla jsem na ní jazyk.
" Fajn, jdu si číst," řekla a šla nahoru a vzala si sebou svoje věci. Já udělala po chvilce to samý. Teda jako, že jsem si vzala svoje věci a šla nahoru, vytáhla jsem notebook a zapojila mojí menší tiskárnu. Otevřela moje prográmky na falšování a začalo to na novo, věk, bydliště, datum narození a to máte na všem! Řidičák, občanka, zdravotní pojištění, i když mi ho nepotřebujeme, ale škola ano, pak ještě rodný listy. Šla jsem spát asi ve 3 hodiny ráno a to jsem to měla už všechno. Šla jsem se osprchovat, umyla jsem si vlasy a tělo, pak jsem si vyčistila zuby, po zádech mi tekly pramínky vody z vlasů tak jsem si je do rovna vyfoukala. Vím trošku hnusný vůči mé sestře, ale je už zvyklá a taky jsem nechtěla, aby mi zplesnivěli vlasy. Oblíkla jsem si svoje pyžamo, které se skládalo z černého trička a černých minišortek. Zalehla jsem do postele. Za chvíli jsem byla ve své říše snů a bohužel se mi něco zdálo. Už sem začínala chytat nervy z těch snů, většinou to jsou noční můry.
Šla jsem ulicí, byla tma, byla jsem sama což mi připadalo divné, vždycky chodím někam s někým, a když už nikoho nemám je tu stále Viky. Nedělala jsem si s tím tolik starosti, tedy ne aspoň v tom snu. Pak jsem viděla někoho pod pouliční lampou. Viděla jsem tam dva kluky, jeden byl starší druhý byla tak nějak v mém věku a oba to byli lidé, nebo aspoň jsem si to myslela. Šla jsem pomalu až jsem slyšela jejich rozhovor.
" Musíš ji zabít, jinak to nejde! Nezapomeň pro koho pracuješ a co jsi!"
" Ano, pane," pak ten starší muž odešel a ten kluk tam jen stál. Šla jsem pomalu k němu.
" Je ti něco? Jsi v pořádku?" pak jsem si toho všimla byl to ten kluk z minulého snu. Blonďák skoro bíle vlasy, krásný, skoro jako anděl.
" Co tady děláš? Neměla by jsi tu být." Nechápala jsem ho, vždyť ho neznám.
" Promiň mi se známe?" Nechápavě se na mě podíval.
" Už dlouho ne," zase mu sjela slza přes tvář věděla jsem jak to bude pokračovat, vytáhl pistoly a namířil s ní na mě.
" Sbohem.."
" Ne.." zašeptala jsem a slyšela jsem výstřel.
Rychle jsem se probudila, koukla jsem na budík a viděla jsem " 6:00".
" Bože, vstávám až za hodinu" zaklela jsem si trošku a lehla si zpátky do postele, chtěla jsem si vzpomenout na ten sen, který mě vzbudil, ale nedokázala jsem to nic jsem si z toho nepamatovala a ten předtím taky. No bezva, třeba to znamená, že ty noční můry přestanou, chvíli jsem se jen tak převalovala v posteli až nakonec budík oznámil sedm hodin a já vstala z postele.
 


Komentáře

1 M*MaJQi M*MaJQi | Web | 5. dubna 2010 v 9:14 | Reagovat

No já nevím, nějako nemám psací náladu... měla jsem uklízecí náladu :D a to mě napadá! :D MÁŠ NA INTRU ČISTO? :d

2 Marťa + nevím kolik dalších jmen =D Marťa + nevím kolik dalších jmen =D | Web | 5. dubna 2010 v 19:00 | Reagovat

Super dámy... to se vám povedlo... čekám co bude dál... =D musím lenku ve škole trochu popohnat, aby mákla s psaním =D

3 J.Ejtý J.Ejtý | 6. dubna 2010 v 14:09 | Reagovat

Moc pěkný, těšim se na další $_$

4 Chris Chris | Web | 5. září 2010 v 15:21 | Reagovat

pekné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama