US - 11. kapitola

21. května 2010 v 20:48 | Lizz |  Upíří sestry
*Odmítá psát úvodní výkec po čtvrté, takže jenom...* Baf! :D Berte na vědomí, že je to z pohledu Viky a můj výtvor... xD
P.S.: Další kapitola... Opravená kapitola DS je tady.


"Zdravím, co se stalo? Vypadáš jako bys potkala smrt?" ozvala se nově příchozí směrem k Rose. Tak nějak se mi už od pohledu nelíbila. Nemohla jsem si pomoct, ale prostě ne… Což je ovšem jen a jen můj problém a vám to do hlavy vůbec rvát nemusím.

"Ale… Jenom tě vidím dělá se mi špatně." Odpověděla jí s úšklebkem sestra a opravdu nezněla zrovna nejlíp.
"Jsi blbá." Konstatovala jakoby uraženě.
"Upřímně… Ani se ti nedivím, Rose." Nemohla jsem si odpustit rýpnutí. Vypadala opravdu jako…Ehm, nebudu se radši vyjadřovat. Někoho by to mohlo urazit. A to bych jenom nerada. I když u
tady toho zjevu by mi to možná ani nevadilo. Radši to nekomentovala a napatlala si na obličej minimálně dvacátou vrstvu čehosi odporného neidentifikovatelného původu. Snad radši ani nechci vědět, co to je. Beztak další děsivá vymoženost tohohle podivného století. Ne,
dobře. Teď melu. Tohle poznám i já, ale tak víte co… Jenom aby se neřeklo.
"Budu to brát jako poklonu. Protože pokud jsme podle tebe blbá, myslím, že si můžu gratulovat. Jdeme, Viky." Vytáhla mě ze záchodků zase zpátky do klubu. "Počkám venku." Oznámila mi. Nejspíš nechtěla riskovat, že by mohla někde potkat Chrise. Nebo co já vím. Navíc, mám takový tušení, že ti všichni lidé tady jí to celé zrovna dvakrát neusnadňovali. Došla jsem zpátky ke stolu, kde jsem před chvílí seděla a tlachala o blbostech, abych Mattovi, oznámila, že se Rose udělalo špatně a my jedeme domů. V podstatě ani lhát nebudu… Víceméně.
"Promiň Matte, ale Rose se udělalo zle. Půjdeme domů. Když tak to vyřiď ostatním. Díky a zítra ve škole." Oznámila jsem mu a zase vyběhla ven. Takové opatření, aby nás náhodou neměl tendenci doprovázet. Mám totiž dojem, že lidé jsou teď to poslední, co kolem sebe potřebujeme. Ale stejně by mě zajímalo, co to do Rose vjelo. Přes den se přece s Chrisem normálně bavila a nevypadala, že by měla chuť ho zakousnout. Jenže jaká je šance, že si teď jen povídali? Aaa, už to dělám zase! Opravdu bych s tím měla přestat. Není malá ani blbá. Ví, co si v naší situaci může dovolit a co naopak ne. Jenom doufám, že doopravdy neudělala nějakou pitomost. No, přinejhorším se budeme muset znovu stěhovat. Z čehož by nebyla ani jedna z nás jistě nijak nadšená. Přece jenom… Nejsme tu zase tak dlouho.
Domů jsme dorazily během chvíle, plácly jsme sebou v obýváku na gauč a já se rozhodla chvíli počkat, jestli Rose nezačne sama od sebe vykládat, co se vlastně stalo. Když už bylo ticho moc dlouhé a začínalo být tíživé a na nervy lezoucí musela jsem se ozvat. Jednak proto a tak jsem byla zvědavá. Ačkoliv mi něco říkalo, že to možná ani radši vědět nechci, ale tak koho by to zajímalo? Zvědavost je holt nemoc. Zkuste mě za to zažalovat. A taky za to, že jsem upít a zapomněla to říct spolužákům. A ze spousty jiných důvodů.
"Rose?" začala jsem opatrně. Kdo ví, co se jí zrovna honí hlavou.
"Hm?" vypadala nepřítomně. Nebo spíš dost zamyšleně a tak trochu i vyděšeně. I když kdo by na jejím místě nebyl? Právě si málem zakousla spolužáka. Optimistické.
"Co se tam stalo?" Musím to vědět, abych si udělala obrázek o tom, jak moc je to zlé. Nebo spíš jak moc to bude zlé.
"Já ho málem zakousla." Jo, to už jsem někde slyšela. Ale pořád mi jaksi uniká ten spouštěč. Proč? "Jsem pitomá…" tak moment… Tohle začíná zavánět průserem. Když o sobě Rose sama řekne, že je pitomá.
"Jak to?" zkusila jsem se opatrně zeptat. Třeba to z ní nakonec vypadne samo, ale zrovna dneska nevypadá, že by měla nějakou naléhavou potřebu mi to vykládat.
"To nechceš slyšet." Odvětila nervózně. Tohle se mi opravdu přestává líbit.
"Rose?" zeptala jsem se podezřívavě. Prosím, že neudělala nic nezodpovědného?
"Já… U baru se objevila ta kráva od nás ze třídy a ve snaze se jí zbavit jsem…" zarazila se a zkousla si spodní ret. Přestože neřekla nic jsem si zvládla dát dvě a dvě dohromady. Nebo teda spíš jednu a jednoho.
"Rose!" ujelo mi vyčítavě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Tohle budou zase problémy. Jenom doufejme, že Chris nic nepoznal.
"O nic nešlo… Nejdřív." Já se z tý holky jednou zblázním. Jak myslí to zatím? Co všechno s ním proboha živého vyváděla? Ne, dobře. Nechci to vědět. Radši. Navíc mi do toho nic není. Tohle je její věc. Dokud ho nezabije nebo nás neprozradí. K čemuž dneska měla víc, než jen blízko. K obojímu. "A nekoukej se na mě takhle! Vím, že to byla pitomost, jasný?" No, aspoň, že si to přizná. Ale proč mám potom dojem, že mi stejně neřekla všechno? Zatraceně. Proč věci kolem nás nemůžou být alespoň jednou jednoduché a bezproblematické? Aspoň jednou jedinkrát. Chci toho tak moc? Nejspíš ano.
"Ok. A nezjistil nějak…? Neví, co jsme zač, že ne?" Ono přece jenom naše špičáky jsou trochu jiné, než u lidí. Sice minimálně, ale stačí někdo, kdo se o upíry zajímá jenom trochu víc a odhalit nás je až tak jednoduché. Pokud ovšem nevěříte každé historce, kterou vám kdo navykládá. Například to o česneku a křížích. I když je fakt, že na dotyčné je pak strašně vtipný pohled. Kolem krku věnec z česneku, v jedné ruce kříž a v druhé kůl. Jo, kde jsou ty časy… Dneska už si nikdo kolem krku česnek nevěsí, což je celkem škoda. Některým to fakt seklo. Akorát tak jít na maškarní.
"Ne, neboj." No, tak aspoň, že něco. "Mimochodem, tma vevnitř si tomu klukovi říkala Matt? Já myslela, že je to Tim. Musela jsem být asi pořádně mimo, co?" Snaží se odvádět řeč? No, docela by se jí to i dařilo, kdybych jí už pár set let neznala, ale tak má na to právo… A jak jsem už zmínila… Nemusím vědět všechno. Navíc, pokud bude chtít, řekne mi to sama. Časem. Ostatně jako vždycky.
"Jo. Na toho druhého…" Nebo taky PPPT pitomé pubertální pako Tima. "… se přilepila jeho holka… Podle všeho. No a pak se tam objevil Matt a nějak jsme se zakecali." Zaksichtila jsem se při té vzpomínce. Takhle by na mě někdo skočil jenom jednou… A nejspíš by to nepřežil, protože bych se lekla. A když se leknu, teče krev. Když se blbě leknu, abych to uvedla na pravou míru. Neskutečný. Jeden mi leze na nervy, že to ani není možné a ten druhý je vcelku fajn. Možná bych si měla zvyknout na to, že ne všechny dvojčata jsou stejné. Rozhodně by to nebylo od věci. Hm, dobrá rada do budoucna. Vůbec nic nepředpokládat. Spíš počkat… Ehm, kolikrát jsem si tuhle radu za svůj život už dala? Milionkrát? Nebo milionkrát pětkrát? Nevím. Každopádně hodněkrát a stejně jsem se ještě nenaučila řídit se jí. Měla bych s tím něco udělat jinak na to jednou hodně ošklivě dojedu. Ačkoliv dá se dojet na něco tak pitomého, jako je předpokládání? Asi těžko, co? No, tak nebo tak, nehodlám nic riskovat. Jenom pro jistotu.
"Aha." Odpověděla nijak nadšeně. Popravdě se jí ani nedivím.
"Nech to plavat, Rose." Pokusila jsem se jí zvednout náladu. Jasně, pořád si stojím za tím, že to byla pitomost, ale kvůli tomu se svět nezboří. Když zůstal stát do teď tak nějaký ten rok navíc, už ho taky nezabije, no nemám pravdu? "Přinejhorším můžeme vždycky tvrdit, že jeden z rodičů chytil třeba mor a druhý je zrovna na pracovní cestě, takže se o toho jednoho musíme starat samy. A pak prostě časem poslat do školy odhlášku, přičemž tou dobou už budeme bydlet dávno někde jinde. Prostě kdyby to mělo být moc zlý, tak zase utečeme, ne?" ostatně jako kdykoliv jindy. Vždycky, když něco začínalo zavánět průserem, stěhování to vyřešilo. Jenže odtud se mi nějak nechce. Nevím proč. Prostě mi přijde, že bychom tu měly ještě nějaký čas zůstat. Hlavně po mě nechtějte vědět proč. Naprosto totiž netuším. Je to jenom takový odporný vtíravý pocit. Nejspíš mi opravdu už hrabe. Nebo senilním a v pokročilejším věku má alkohol na upíry přece jenom nějaký vliv? Ne, to je pitomost. Mohl by mi být klidně další tisíc let a já bych ho do sebe mohla lít jako vodu. Mimochodem, ani u jedno nechápu, jak to mohou lidé pít. Odporné břečky. Dobře, oprava. Odporné, ale užitečné břečky. Jinak to říct prostě nemůžu. Přece jenom kdyby nebyla voda a jiných ehm nápojů… V čem bychom si asi tak s Rose mohly rozpouštět tablety? V krvi těžko. To by totiž jaksi ztratili svůj smysl. Nemyslíte? Navíc si ani nejsem jistá, jestli by se v ní rozpustili… A i kdyby… Mělo by to význam asi jako osladit si kafe cukrem a pak ještě cukerínem. Prostě pitomina první stupně. No, uznejte sami.
"Jo, jasný." Nezněla, že by se jí ta představa zrovna dvakrát zamlouvala. Je možné, že už magoříme obě? Nejspíš jo. "Ale ne hned, že ne?" Jo, u sester Angelsových - tak trochu ironie to jméno, nemyslíte? - právě byl potvrzen nejvyšší stav jakési mozkové psychózy a neurózy v jednom.
"Ne. Taky bych tu ještě chvíli zůstala. Líbí se mi tu, celkem." Je to tu město, jako pro upíry stvořené. Nemůžu si pomoct. Sice je tu sice trochu víc lidí, ale tak… Komu by to vadilo? Kdyby to tu objevil nějaký vyšinutý zástupce naší rasy maximálně by se zaradoval, že tu má větší zásobárnu jídla. Sluníčko tu zrovna moc nesvítí… Prostě paráda.
"Jo, to teda…" zamumlala Rose, zvedla se a odešla k sobě do pokoje. Natáhla jsem se na gauč a spíš jen instinktivně sáhla po knížce… Jenže písmenka se mi před očima rozjížděla. Nějak jsem se nedokázala soustředit. Jsme tu teprve chvíli a už se stalo takových věcí. Ne, že by to bylo nějak neobvyklé. Jednou jsme se musely stěhovat už po dvou dnech… Mimochodem, dodnes nechápu, jak nás ten parchant mohl najít tak rychle, ale tak to je detail. Jenom… Můžete mi někdo vysvětlit, proč mám pocit, že teď se něco změnilo? Nevím co… Prostě mi jen přijde, že něco je jinak. Něco celkem podstatného. Něco, o čem bych měla vědět a co mi uteklo. Teď si jenom nejsem jistá, jestli to tak není lepší. No, to se všechno uvidí časem… Nejspíš.
 


Komentáře

1 Marťa Marťa | Web | 21. května 2010 v 21:38 | Reagovat

Skvělááááááá povídka, takže doufám, že to příště zase nebudeš protahovat a napínat věrné čtenáře =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama