PP - 38. kapitola

19. června 2010 v 9:52 | Lizz |  Ples příšer
j
-> Nechcete mu někdo říct, že takhle ten míč praskne? :D
Zdravím :D Ano, opravdu jsem se rozhodla zase sem dávat i povídky...xD Sláva, co?:D Vím, že mi to poslední dobou všechno tak nějak trvalo a omlouvám se :D Ale... Ne, nebudu se vymlouvat na to, že nebyl čas (ačkoliv chvílemi fakt nebyl, ale mohla bych psát i ve škole, kdybych chtěla :D) Problém bylv tom, že jsem líná jak veš...xD Ale tak dneska je tu PP a pokusím se ještě do zítra nějak spatlat US...Slibuju... ;) Jen tak mimochodem, pokud mě chytíte na ICQ, skype nebo kdekoliv jinde a na otázku: Co děláš? Vám odpovím jinak, než: Píšu. Máte povolení mě šikanovat a týrat tak dlouho, než skutečné potáhnu psát...xD Jenom varování. Platí to pouze přes den, při dostatku denního světla... Ještě pořád nemám ty žárovky...xD :D Jak už vlastně dlouho? :D No, to je jedno :D
A teď k PP :D Už 38. kapitola? :D o.O To se stalo kdy? :D Opravdu bych to ráda věděla :D Každopádně mi to přijde, že to zbytečně moc natahuju...  Tak nebo tak...xD Konec ještě jen tak nebude :D Jsem strašná, já vím :D Jen tak mimochodem, PP se bude pravděpodobně taky předělávat...XD :D Ale to není nic podstatného - pro vás :D V podstatě si poopravuju chyby... A ty nesmysly, kdy si vysloveně protiřečím :D Jo jo, tak to dopadá ,dkyž někdo píše, jako já :D Píše bez toho, aniž by tušil, co se stane dopředu :D Dobře, tady už teď jistou představu mám, ale jedna nejmenovaná mrtvola (L: Ahoj, Morgan. M: Chcípni. L: Taky tě miluju.), mi neustále kazí plány. (M: No co? Tak jsem se chtěla seznámit, vadí to hodně?! L: Mlč! Nemusíš to vykecat!). :D Takže asi tak....xD Mimochodem, včera jsem při promazávání počítače našla další povídku...xD Není to normální :D Jenom by mě zajímalo, co to mělo být zač. Nezačíná to totiž tak špatně. Nebo aspoň mě to tak přijde...xD :D No nic, přestávám se vykecávat...xD A jdu psát něco užitečnějšího... Třeba N pro Nelíí, nebo US... Nebo, že bychc šla číst mangu? :D( A: Platí už to povolení šikanovat tě teď?) Dobře, tak mangu ne...xD :D Nic...xD Prostě tady je kapitola, gomen za chyby, nečetla jsem to po sobě a zpívala si u toho, jak jsem to psala... Takže to podle toho bude vypadat, nejspíš :D Navíc v závěru jsem utrpěla trauma...xD *po zdi se jí promenádoval Edie* :D



"Nechej ho. Tohle bude nejspíš chvíli trvat. Pojď mezitím se mnou." Hej! A co takhle mi říct o co jde? To přeci není trestné, ne? Ještě jsem na něj vrhla nejistý pohled a vyšla za Nathaly do kuchyně.
Vzpomněla jsem si, kdy a proč jsem tu seděla posledně. To proč mi vlastně není tak úplně jasné. Vím jenom, že mrtvola vytočila Rafaela. Pořádně vytočila. A on zuřil. Jenže to nebylo jenom tohle. A věděli jsme to všichni. Jenom mě jediné to zatím nikdo nevysvětlil celé. Tušila jsem, že je něco špatně, ale neměla jsem nejmenší tušení co. Vypadal nebezpečně a já jsem si jistá tím, že také byl. Nevím proč, nerozumím tomu, nebyla bych schopná vám to vysvětlit, prostě to tak je. A teď mám hodně podobný pocit.
Něco se děje. Netuším, jestli je to v pořádku a podle všeho, se mi to ani nikdo nebude namáhat vysvětlit. Že mi to vlastně ještě přijde vůbec divné. Měla bych si zvykat.
"Co to s ním je?" prostě jsem se - i přesto, co mi právě proběhlo v hlavě - musela zeptat.
"To není důležité. Zkoušela jsi od minula to, co jsem ti ukázala?" Ehm… Ono… Totiž jaksi… Jak to říct…? Víte…
"Ne. Nějak nebyl čas." Aspoň myslím, že nebyl. A i kdyby byl… To to mám jako zkoušet doma v pokoji? To těžko.
"Dobře, takže se posaď a začneme." He, by mě opravdu zajímalo, na co mi zrovna tohle bude. Na druhou stranu mě to i celkem baví, takže jsem to nijak zvlášť neřešila.
O něco později už z koule byla jakás takás šiška. I když spíš to vypadalo, jako bych se snažila nakreslit kruh jednou čarou. Prostě taková hodně zdeformovaná koule to byla. O nic lepší, než minule, ale povedlo se mi to rychleji. Takže to možná nebude až tak ztracené. Ale než z tohohle bude něco aspoň vzdáleně připomínající to Nathalino… Zabere to spoustu času. A já si nejsem tak docela jistá, jestli ho tolik mám. Nejspíš jsem se do svých myšlenek zabrala až moc. A taky jsem jaksi zapomněla na to divné ohnivé na mojí ruce. A zapomínat na oheň se nevyplácí.
"Au! Ku…!" Auvajs. Nespálila jsem se už pěkně dlouho. Naposledy, když jsem prvně potkala Morgan… Rychle jsem se přemístila ke kohoutku se studenou vodou.
"Jsi v pořádku?" podívala se na mě starostlivě.
"Jo, jasný." Zamumlala jsem a dál držela ruku pod vodou. Dokud pálím jenom sama sebe je to v pořádku. Pokud tím neohrožuju někoho jiného mělo by to být v pohodě.
"Ráda bych ti nějak pomohla, ale nejsem Rafael. Neumím to, co on. Ani já, ani Simon." Zněla sklíčeně. Nesmysl. Nemá důvod. Je to jen pitomá popálenina, co o ní do hodiny nebudu vědět.
"To je v pořádku, opravdu." Sice by bylo lepší, kdyby tu byl Rafael, ale… Ale není. Tečka. Až se vrátí, tak se vrátí. Pokud vůbec. Vrátí! Slíbil to. Opravdu? Začínám šílet. Zase se bavím sama se sebou. Ruka mi začínala trochu (víc) omrzat, takže jsem jí vytáhla. Tohle se mi opravdu povedlo. Jak doma vysvětlím spálenou ruku? Nijak, prostě se o ní nezmíníš. Hele, sklapni jo? Tebe se nikdo na tvůj názor neptal. Bože, samomluva… Zase. "Budeme pokračovat?" zeptala jsem se, když to ticho začínalo být moc dlouhé a tíživé. Jedním slovem dusno. Podívala se po mě pohledem no-ty-ses-snad-zbláznila. Tak tím by to bylo jasné.
"Myslím, že pro dnešek to stačilo."
"Ale…" zkusila jsem protestovat. Sice to pálilo, ale to se přežije. Nějak. Na malou popáleninu ruky ještě nikdo neumřel, ne?
"Pro dnešek to opravdu stačí." Řekla tónem, který nepřipouštěl jakékoliv námitky.
"Ok." Víc to nebylo třeba komentovat.
"Adriano?" ozvalo se z obýváku. V duchu jsem zavrčela. Mohl by se naučit to jméno zkracovat. Rozhodně by mu to nic neudělalo.
"Jdi za ním." Pousmála se Nathaly. Neochotně jsem se zvedla. A mučení může pokračovat. Třikrát hurá. Doufám, že mi aspoň někdo přijdete na pohřeb. Dopředu varuji… Jestli někdo donesete umělou kytku, vylezu z hrobu a nakopu vás do patřičných míst. Jenom, aby bylo mezi námi jasno.
"Zpátky mezi vnímajícími?" vyjelo mi z pusy dřív, než jsem ji stihla zavřít. Připlácla jsem si na ní ruku. "Promiň." Zahuhlala jsme pořád s rukou přes pusu. Chyba. "Ehm… Omlouvám se." Pobaveně mě sledoval.
"Omlouvat bych se měl já. Bohužel, tyhle svoje "stavy" nemůžu ovládat." Takže opravdu nějaké záchvaty? "Kde jsme to skončili?" Hm… To tak vě- A pak jsem si vzpomněla.
"Zrovna jsem si chtěla dát menší pauzu, protože mi to lezlo krkem."
"Prosím? Asi jsem špatně slyšel." Ááááááááááááá, opravdu se z něj zblázním. A ano, jde to ještě víc.
"Říkala jsem: Akorát jsme uvažovali o přestávce, která už teď nebude nutná. Aspoň myslím." Pf… To mě taaaaaaak nebaví.
"Naneštěstí nemáš pravdu. Já si teď potřebuji odpočinou a ty bys měla jít domů." Tak mě napadá… Kolik ono vlastně je? Sem jsem dorazila něco málo po druhé. Vytáhla jsem telefon. Pět?! A to se stalo kdy?!
"Jo. To teda měla. Díky za… ehm instruktáž. Mám dorazit zase příští středu?" Donutil mě to zase zopakovat, ale jinak a pak teprve odpověděl. V podstatě tak krásně okecal to, že jestli příští týden nepřijdu, mám čekat návštěvu doma. A rozhodně ne proto, že by měl nutkavou potřebu mě vidět. Ani omylem.
***
"Kde jsi byla?!" Cosi v tónu, jaký to řekla, mi naznačilo, že je něco sakra špatně.
"Venku." Lhala jsem, nijak přesvědčivě, mezi námi.
"S kým?" Okamžitě jsem poznala, že o tohle jde. Co jsem vlastně tvrdila, když jsem odcházela? Nějak si nemůžu vzpomenout. Nechápavě jsem se na ní podívala. Co mu, sakra, uniklo? "Byla tu Linda se Sarah. Neříkala jsi náhodou, že jdeš s nimi?" Linda? Ale vždyť jsem jí říkala, že nebudu moct.
"Asi jsme se minuli…" zkusila jsem to. lepší, než vysvětlovat, jak jsem sice měla jí s nimi, ale pak… bla bla bla.
"A našli jste se?" Už zněla klidněji. Věřila mi. Sakra, nerada lžu. Nerada lžu jí. Jednou se to stejně všechno provalí a pak to teprve bude průser. A parádní.
"Ne. Musely jsme se minout úplně. Takže jsem si udělala menší procházku." Skoro čtyřhodinovou. Jenže tady mi nemůže dokázat, že lžu. Ne, když jsem se procházela sama. Na čemž budu, samozřejmě, i za cenu přednášky trvat.
***
"Ahoj… Hele neměla jsi včera doma problém, že ne? Mě nenapadlo…" Něco v tomhle stylu jsem čekala. Přece jenom… Na druhou stranu, i kdybych problém měla, mohla bych si za něj sama. Je hloupost na někoho se vymluvit
a dotyčnému se o tom zapomenout zmínit. Takže je to v podstatě moje chyba.
"Ne. V pohodě… Můžu si za to sama. Lhát se nemá. Ale tentokrát to nějak prošlo."
Kupodivu. Přece jenom v době mobilů je docela dost divné tvrdit, že se tři lidé nenašli v jednom městě. Naštěstí pro mě to mamka nijak zvlášť neřešila. Díky bohu… Nebo co (kdo) to vlastně je.
"A kde jsi vlastně byla?" Pravdu? Lež? Polopravdu? Co by bylo to pravé ořechové? Ale nejspíš bych měla všem tvrdit to samé. Venku. Sama. Zopakovala jsem to nahlas. Chvíli na mě koukala, jak na cvoka. Bylo mi celkem jasný, co se jí honí hlavou.
"Sama?"
"Hm. A proč by ne?" nechápu, co se jim všem na tom tak nezdá. Jasně, sice to není pravda, ale to je až tak k neuvěření, že bych šla jen tak a nikoho sebou nevzala? Podle mě ne. Jenom zavrtěla hlavou a dál se k tomu nevyjadřovala. Radši. "A co Sarah?" Změna tématu jenom prospěje. "Co povídala? Mimochodem… Co chceš k Vánocům?"
Přece jenom jsou za dvacet dní a já pořád nic pro nikoho nemám. Hrozné se mnou. Ale letos bych to zvládla dřív než třiadvacátého prosince… Už jenom proto, že například loni to byla neděle. A sehnat něco v neděli je tak trochu větší problém, než by se zprvu mohlo zdát. Nemyslíte?
"Jo, mám tě pozdravovat. K Vánocům?" přikývla jsem. "Nevím." Vr… "To máš jedno." Zaškrtím. Nesnáším tyhle odpovědi. Ačkoliv sama na podobné dotazy odpovídám stejně. "A ty?" Jo a tuhle otázku taky. Příšerná. Ještě horší, než ty odpovědi prve.
"Nápodobně. Nešla bys v pátek do města? Sice mám k nakupování přímo bytostný odpor, ale
nerada bych, aby to dopadlo jako loni… Mám teď na mysli ty dárky…" Rozzářily se jí oči. Miluje nakupování stejně, jako já ho nesnáším. "A mohli bychom vzít i Sarah." Dodala jsem ještě.
"Někdo tu mluvil o té pošahané satanistce?" ozvalo se zepředu. Můžete hádat třikrát, kdo to byl a koho ta dotyčná myslela onou "pošahanou satanistkou", ale myslím, že ten pokus vám bude stačit jenom jeden. Co vy na to? Ano, správně. Samozřejmě, že to byla Lochneska. Kdo taky jiný má tak dokonale pitomé kecy? Nikdo. Liliana je doopravdy jenom jedna - naštěstí.
"Jo, to by bylo fajn. A rovnou by sis tam mohla něco vybrat." Ignorovala růžovou příšeru z jezera Loch ness Linda a já se přidala. Nechci se hádat. Dokonce ani s Lilianou ne. Asi jsem se praštila do hlavy. Jinak to totiž není možné. Normálně bych se s ní rafla i kvůli té příšerné barvě nehtů. Ještě tak před půl rokem klidně. Poslední dobou jsem vůbec nějaká divná.
"Ok. Ale ty taky. Opravdu totiž netuším,co vám dvěma dát. A plyšáka už snad radši ani ne."

Přece jenom musí mít taky na posteli místo, kam si lehnout. A plešáci jsou nejčastější dárek. Beztak jednoho dostane od Toma… Pokud se kvůli něčemu nepohádají. Ale tak je řeč o dvaceti dnech… Ne půl století. Zbytečně t dramatizuji. Jako většinu jiných věcí. Měla bych se uklidnit a ne jenom pořád hledat, co dalšího by se mohlo ještě zvrtnout. Přece jenom… Zrovna teď je všechno v pořádku a normální. To já jenom hledám problémy tam, kde žádné, ale naprosto žádné, nejsou. Už nejspíš opravdu cvokatím. Nebo jsem spíš vysoce paranoidní.
"Asi tak nějak. Takže v pátek. Hej! Netvař se, jakoby kdybys žvýkala citróny. Bude to zábava!" Jo… Je mi to úplně jasné. Nakupování. Vánočních dárků k tomu… Zábava…
"Mluv sama za sebe. Víš moc dobře, že já tohle období nesnáším." Nesnáším zimu, ale zároveň jí miluju. Stejně je to s Vánoci a narozeninami. Moment, ty nemám ráda. Jenom je vždycky sranda, protože se sejde pár lidí a taky je jídlo… Ano, nenažranec se ozval.
"Nechápu proč." Pousmála jsem se. Nechápeš a jen tak nepochopíš... Když budeš mít štěstí.
"Já taky ne, ale je to tak." Sice to vím víc, než dobře, ale nevadí. Ty nákupy jsou snad za trest. Nechám toho, kdo je vymyslel zavřít na doživotí… Ještě předtím, než je stihne vymyslet.
"Tak už zmlkneme a postavíme se, ne?" Eh? A ta jako přišla kdy? Chvíli jsem na Smithovou koukala jako bych jí viděla snad poprvé v životě. Opravdu mi jaksi uniklo, že je tady. A tuším,že Lindě taky. No, co… Stane se. Jenom někomu holt trochu častěji, než jinému.
 


Komentáře

1 KaThea KaThea | Web | 19. června 2010 v 15:21 | Reagovat

Konečně jsem se dočkala pokračování! To to trvalo... :D Ještě, že mám povolení tě šikanovat. XD Ale kapča byla super.
"Miluje nakupování stejně, jako já ho nesnáším." Koho mi to tak připomíná...? :D  Že by mě a Áju? :D
Nakupování vánočních dárků... je dost hrozné. Ale neznám depresivnější činnost, než nakupování bot! Ale nacvičování na vyřazko, kdy vedle mě stojí debil, má neustále pitomé kecy a tancuje "lambadu" se tomu dost blíží... (nepochopíš. :D Ale mě to dost vydeptalo...)

2 Nelíí Nelíí | Web | 19. června 2010 v 15:54 | Reagovat

muhahahaha další pěkná kapitokla... ty jo spálená ruka... auky to pěkně bolí ( vlastní zkušenost) :D xDDD no nic no, takže se tesim na dalsi a jeste na US xD viid Leni :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama