US - 15. kapitola

27. června 2010 v 21:12 | Lizz |  Upíří sestry
Ano, opravdu jsem to s tou "aktivitou" myslela vážně :D Ale ani tak vám neřeknu, kdy bude něco dalšího...xD Pondělí, úterý, středa jsem ve "škole" a ve čtvrtek mám opětovný násput na Valchu... Na dobu neurčitou zatím :D Což ovšem nikoho nezajímá, já vím :D Když mě ty prsty jedou rychleji, než mozek :D Moment, mozek? Ten vlastně nemám :D No, to je jedno :D Mimochodem, mám pocit, že mě někdo z Valchy špízuje a pak se vysloveně baví na můj účet :D Jako po praxi v nemocici jsem prohlásila, že už nechci stlát postele, přijedeme tam a já jich tam zvládnu ustlat pomalu jednou tolik, než za celej tejden v nemocnici :D To samé teď...xD Doma uklízím (mimochodem, čekám jestli přijde dřív exekutor nebo policajti:D) a pak prohlásím, že toho mám dost a odmítám to dál dělat... A voalá zvoní telefon, že mám zítra (včera) nástup :D Přijedu tam a celej den uklízím :D Prostě jak naschvál :D Ale to vás taky nikoho nezajímá, co?:D
Prostě tady je další kapitola psaná mnou a z pohledu Viky :D


(Viky)
"Ahoj, Viky." Ozvalo se za mnu pobaveně. Trochu jsem se při zvuku toho známého hlasu trhla. Není možná. Otočila jsem se a… Hele, opravdu je to on. Co tu sakra dělá a jak nás našel? Respektive mě. Rose je teď doma… s Chrisem. Snad radši ani nechci vědět, co dělají.
"Hele, Viky, kdo to je?"zeptal se Matt zvědavě. Poslední dobou vůbec nějakej moc komunikativní. Ale ne, že bych mu to měla za zlé. Jenom jsem si povzdechla. Upíři asi chystají sjezd, ne? Jen doufám,že Adrianem to končí.
"Bratranec Adrian. Tim a Matt." Kývla jsem vždycky směrem k dotyčnému. Budiž učiněno představování za dost.
"Hm… A kdepak jsi nechala svojí milou sestřičku?" Rose nebude mít radost. Vůbec nebude mít radost. Popravdě mě za tohle nejspíš zabije. "A pročpak tu tak vysedáváš s těmihle dulciuri?" V duchu jsem Adriana bolestivě zabíjela. Následně vzkřísila a znovu zabila.
"Protože chci. A nejsou dulciuri." Probodla jsem ho pohledem. To aby si pro příště dával pozor na jazyk. "Rose je doma."
"Hej! Co to říkal?!" ozvala se dvojčata současně. Tenhle jejich zvyk mi leze na nervy. Jasně, občas se to stane každému, ale tyhle kdyby chtěli, tak tak mohou mluvit neustále.
"Nic jenom, že jste-"
"Adriane!" zavrčela jsem varovně.pochopil a zmlkl. Za to mám dojem, že ti dva naprosto nepochopili, co se tady děje.
"Každopádně máš dobrý vkus." Zaťala jsem ruku v pěst a bojovala s touhou mu jednu vrazit. Co to s ním dneska je? Obyčejně se nechová takhle. Tedy pokud není na blízku Rose. To je na zabití ještě jednou tolik. Ti dva koukali a naprosto netušili, která bije. No, bodejť by ne. Aspoň, že měl dost rozumu a nenazval je cukrovím (Proč zrovna takhle? Nepochopím ho.) normálně. Nepředpokládám,že by některý z nich uměl rumunsky. Ano, tak trochu ironie, co? Koneckonců Rumunsko je pravlastí upírů. Údajně. Aneb jak jeden jednou napíše knížku a všichni ostatní se toho chytí. Ano, ano. Nenarážím teď na nic jiného, než na hraběte Drákulu. A nikoho jiného. Kdo by ho neznal? I ten, kdo nemá rád horory zákonitě musel to jméno slyšet. Je to svým způsobem taková klasika, že? Ovšem ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se kvůli tomu učil rumunsky. Díky bohu. Nebo, co to tam kdesi je. Ostatně mě to může být celkem jedno. Umřít se ještě nechystám. Ještě pár století ne. Žije se tu - až na občasné problémy- relativně dobře.
"Fajn. Myslím, že je čas odejít. Mějte se kluci, uvidíme se ve škole." Zvedla jsem se a odtáhla Adriana pryč. Nebo aspoň do bezpečné vzdálenosti. "Zbláznil ses?! Jsou to lidé. Nemůžeš před nimi vykládat takové věci." Sjela jsem ho pohledem. Evidentně si z toho nic nedělal.
"Stejně mi nemohli rozumět. Nevím, proč se tak rozčiluješ. Jenom jsem řekl pravdu."
"Upřímný až to bolí. Ostatně jako vždy, že Adriane?" Bolí. Teď jde jenom o to koho. Většinou toho slabšího. Takže pokud jde o lidi… Už teď je mi jich líto. Pokud o upíry… tam je to jak kdy. Naneštěstí má Adrian cosi jako pud sebezáchovy a ví, do koho rýt může a do koho ne. Nebo naopak kdy přestat.
"Ale no tak. Nebuď hned tak násilnická, Viky. Vůbec se to k tobě nehodí." Kdo je tady násilnický? I když jak tak nad tím přemýšlím, nejspíš ho zabiju, než dojdeme domů. "Dobře. Omlouvám se. Stačí?"prohlásil, když bylo delší dobu ticho.
"Hm." Broukla jsem myšlenkami napůl jinde. Opravdu vedu Adriana k nám domů? Rose mě zabije. Stoprocentně mě zabije.
"No tak už se nezlob. Ukaž ti ty tašky vezmu." Co myslíte, že by se stalo kdybych teď začala vřískat zloděj? Schválně kolik lidí by se otočilo. Na druhou stranu…­ Je to nepříjemné je nést. Nejsou těžké nebo tak něco, ale otravné. Až moc. Takže jsem mu je mile ráda předala.
"A co žes nás přišel navštívit?" Aneb snaha o normální konverzaci s nenormálním bratrancem.
"Ale tak zastesklo se mi po vás." Po nás? To určitě. Měla bych jinou teorii. Ale jenom trochu…
"Po Rose především, že? Ale, prosím tě, zdrž se těch tvých obvyklých poznámek, ano?" Jinak nezabije jenom mě, ale taky tebe a ještě si to náramně užije. Už jí vidím jak se nadšeně čvachtá v louži krve a vesele si u toho prozpěvuje. Ne, dobře. Nebudu zbytečně sadistická. I když tohle není zbytečně. Už jí vidím jak mi doslova a do písmena trhá hlavu.
"Neboj. Vždyť mě znáš." Jenom jsem si povzdechla.
"No právě." Už jenom to samo o sobě je důvod obávat se. Jenom prosím, ať se nestane nějaký další průser. Myslím, že to by opravdu nebylo dobré. V poslední době by to byla moc velká náhoda. Až nechutně velká. To bych si snad začala myslet, že nám to někdo dělá schválně. Jestli ano, tak doufám, že se dotyčný dobře baví. A už jenom pro jeho dobro, že nikdy nevystoupí ze své anonymity. Zabila bych ho. Nebo jí. To už je jedno. Každopádně by to dotyčná osoba nepřežila. Nehledě na to, že se snažíme nezabíjet a tak podobně. "Prostě se chovej slušně, ano?" Jako by to snad uměl. Byli jsme přede dveřmi. Odemkla jsem a milej Adrian se vřítil dovnitř dřív, než jsem ho stihla zarazit. Všichni svatí s námi.
"Rose? Seš to ty? Wow, i po tolika letech si furt kus! Tak co nestejskalo se ti?" Fajn. Už to vidím. Nápis na náhrobním kameni: Zemřela ve věku několika set let v důsledku dovedení bratrance domů. Chvíli se s Rose dohadovali. A já udělala zásadní chybu, že tam vlezla taky. Tak a teď se z toho nějak vykecat… Pak prohlásil něco o tom, že mu Rose nemůže vzdorovat takovou dobu. He, to by se divil. Dřív se planeta začne točit opačně, než ona se s ním dá dohromady. Jenom on to jaksi nechápe.
"Adriane." Napomenula jsem ho unaveně. Už mě to nebaví. Je sice legrace pozorovat ty jejich drobné hádky. Skoro jako manželé po letech. Ale čeho je moc, toho je příliš.
"Promiň, sestřenko. Ale když tady Rose vypadá doslova k sežrání." A nedá si pokoj.
"Dávej si bacha, aby někdo nesežral tebe." Prskla Rose vztekle a zmizela ve svém pokoji.
"Ona má o mě starost, jak dojemné." Jenom jsem protočila oči. Nepoučitelný pitomec.
"Já to slyšela! A mimochodem, jediné, co mi právě dělá starost je fakt, že se nemůžu rozhodnout, který způsob tvojí vraždy by byl nejlepší!" Nevýhoda upířího sluchu, no. Ale tak nemá poslouchat cizí rozhovory.
"Taky tě miluju." Odvětil jí. Tohle nikam nevede. Chtělo by to změnu tématu. A to tak, že rychle. Jenom pro jistotu. Než se to tady zvrhne v něco tak trochu krvavého. A z domu upírů bude dům mrtvých upírů. A to přece nikdo nechceme, že? Hej! Lovci upírů nemají právo se vyjadřovat. Mám totiž dojem, že ty by jinak přišli a ještě mile rádi pomohli.
"A jak dlouho tu hodláš zůstat?" zeptala jsem se jenom orientačně.
"Ale on je už na odchodu. To nepoznáš?" Tohle bude ještě zajímavé.
"No to ještě nevím. Ale je tu příjemné klima. Takže asi chvíli zůstanu. Máte pokoj navíc, ne?" nahodil ten jeho "andělský výraz", za který já mu ovšem vždycky měla chuť vyrazit zuby. Už odmala. Ostatní mu ho ale podle všeho žrali. No, nevadí.
"Tvař se normálně. Jo, jeden by byl."
"Promiň, zapomněl jsem…" Měl jít na herce. Tyhle jeho výrazy. Jeden by snad fakt věřil, že se omlouvá. "Mimochodem, jde ti sem sváča." Zaraženě jsem se na něj podívala a ve stejnou chvíli zazvonil zvonek. Nahodil takovej ten pohled: no-co-jsem-říkal? Aby bylo jasno, Adrian má totiž citlivý nos. Dokonce i na upíra.
Došla jsem ke dveřím. Matt? Co to tady dělá? Jen doufám, že je to doopravdy on…
"Ahoj, potřebuješ něco?" Ne, nechci ho pouštět dál. Stačí, že tu byl Chris, ne? Jeden málem mrtvej stačí. A obzvláště teď, když je tu Adrian by to nemuselo být bezpečné. On se sice pořád usmívá, ale i tak je schopný zakousnout se vám do krku. Takovej trochu nevyzpytatelnej, no…
"Jen jak jsi vystartovala pryč… Zapomněla sis tam telefon." Huh? Já ho nemám v kapse? Sice jsme ho viděla u něj v ruce, ale preventivně jsem se ošmatala. A fakt tam nebyl. Ale jak se dostal k němu? Kde jsem ho položila? To je to semnou už tak špatný? Nebo má někdo jenom dlouhý prsty? Ježiš! Co zase blbnu. Kdyby ho chtěl vzít, tak mi ho přece neponese zpátky. Ano, ano, moje zkratové mozkové pochody. Radši neřešit.
"Eh… Jo. Díky." Vzala jsem si ho zpátky. Neměl se nijak k odchodu. Tohle bude trapas. Proč prostě nemůže říct není zač a ahoj? Opravdu nevím, co čeká, že se stane. Ale můžu se pokusit přivolat na něj meteorit. Třeba ho praští do hlavy a jemu se rozsvítí. Ne, toho nejsem schopná jen tak mezi námi. Ale to on přece neví, že? I když řekla bych, že s tím ani nepočítá. Přece jenom kolik normálních lidí může přivolávat meteority a nutit je padat někomu na hlavu? Moc asi ne. Nebo aspoň co já vím, tak jich tolik není. Vlastně jsem ještě nikdy nikoho takové nepotkala. Škoda. Mohla by to být sranda. Jak asi vypadá hlava po zásahu meteoritem? Musí to být zajímavé, nemyslíte? Spálený a krvavý… Asi jako špatně propečenej steak nebo tak něco… Zakroutila jsem hlavou. Moc mi teď někdo číst myšlenky, skončím v ústavu se zvýšenou ostrahou.
"Nemáš zač. Jenom jsem si myslel, že bys ho ráda měla zpátky." Správně. Fajn a to rozloučení je kde? Takhle stát mezi dveřmi se mi totiž nelíbí. Obzvláště, když mám pocit, že někdo stojí za mnou a blbě se tlemí, že Adriane? Ne, že by mě mohl snad slyšet. Ale i tak. Mohlo by mu dojít, že se nehodí poslouchat cizí rozhovory… I když jde jenom o "svačinku". Jak to ostatně trefně pojmenoval. Hm… Tak mě napadá… Jak by asi chutnal Matt? Jeho krev by nemusela být zase tak špatná. Naopak. Možná ho jenom maličko kousnout a ochutnat. To by mu přece nic neudělalo, ne? I když je mi jasné, že tohle bych nezvládla. Jakmile se napijeme… Přestat zkrátka není tak snadné. Zatřásla jsem hlavou. Tohle ne! Nemůžu tu přemýšlet nad tím, jak si vysát spolužáka. I když ta představa je lákavá. A on stojí před domem upírů. Stačilo by ho pozvat dál a nikdo by nic nezjistil. Mrtvola se snadno zahrabe na zahradě a my se odstěhujeme dřív, než si někdo něčeho všimne…
"Jo, díky…" Zopakovala jsem jako už prve. S tím, že teď jsem se mu očima zasekla na krční tepně.
"Copak tady řešíte?" Málem jsem nadskočila metr dvacet. Pitomej Adrian.
"Nic. Donesl mi mobil, potom co jsme museli odejít." Kvůli komu asi? "A už je na odchodu." Dodala jsem jenom pro jistotu. Co kdyby tady bratránek chytil podobné myšlenky? Já se o jídlo s nikým dělit nebudu! Ježiš… Co jsem to zase prohlásila? Viky, vzpamatuj se. On není k jídlu, jasný? Ne? No, o tom by sedalo diskutovat. Áááááááááá a ještě budu schizofrenní. Fajn bezva. Zatím sis nestěžovala… Mlč! Nemáte někdo cihlu? Já že bych si jí omlátila o hlavu. Jenom preventivně.
"Ehm jo… Takže se měj." Mávl rukou a vyrazil pryč. Tak to by byla jedna konzerva krve pryč. A žádná jiná tu nebyla. Výborně. Barák už je zase jenom plný násosek.
"Díky." Otočila jsem se na Adriana. Možná si toho není vědom, ale to nepříjemné vyrušení bylo vlastně spása. Ještě chvíli přemýšlet o krvi… Hm, dala bych si. Ostatně by mě zajímalo, kdy naposled jsem měla lidskou krev. Už to nějaké to desetiletí bude. Jo, kde jsou ty doby, kdy ještě nebyly tablety jako náhražka? Ačkoliv jsem za ně ráda. Bez nich bychom se jen těžko mohli tvářit jako lidé. Ne. To by nešlo.
"Za málo. Mimochodem, jak dlouho bude Rose trucovat?" trochu se usmál. Vítej zpátky, starý, do mě nerejpající, Adriane.
"Neboj. Ono jí to za chvíli přejde." Do doby, než jí znovu vytočíš. Každopádně svým způsobem ty jejich hádky mají něco do sebe… Takových novinek co se při tom jeden kolikrát nedozví. Až se občas nestíhám ani divit. Ale tak aspoň k něčemu je to dobré, když už nic jiného.
"Doufám. S uraženou se totiž nedá bavit." Už dopředu mi bylo jasné o jakém stylu bavení se mluví. No, tohle bude jistě ještě zajímavé. Alespoň po dobu, co se u nás bude zdržovat… A on nevypadá zrovna na to, ž by se v nejbližších týdnech chystal pryč.
 


Komentáře

1 Akiko Akiko | Web | 28. června 2010 v 14:26 | Reagovat

Jůů... super, leni, tak rychle dál... %D Adrian se mi líbí =D netuším proč =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama