PP - 40. kapitola

19. července 2010 v 18:33 | Lizz |  Ples příšer
*nevěřícně čumí na to číslo nahoře* Ehm, zdravím... *protírá si oči a ono tam pořád je* 40?! tě bůh :D Opravdu to natahuju víc, než by bylo zdrávo. A tady se zase nic neděje...xD Ale omlouvám si to Jackem...xD Aspoň trošku :D Každopádně bych to už doopravdy měla nějak utnout... Jenže jak? :D No, vám to ještě nějakou dobu nehrozí (Škoda, co?:D) Tedy většině ne...xD Jedna jistá nejmenovaná a často zmiňovaná spolužačka, co čte papírovou verzi, se toho možná dočká už relativně brzo...xD A se prokoušku skrz období, kdy chci dělat z Rafaela utopence...xD Hm, jak asi chutná naloženej elf?:D Ne, fajn, neokecávám to...xD



Školu z výčtu dnešních událostí vynechám. Byla to tiž extrémní nuda. Ono ostatně potom to nebylo o moc lepší. Tedy pokud vynechám tu část, kdy jsme byly v obchodech s oblečením, tak to ani tvrdit nemohu. Ale stejně. Nakupování nesnáším. A lepší už to nejspíš nikdy nebude.
"Hele... není to úžasný?" rozplývala se Linda nad jedním, nutno podotknout, že fialovým tričkem. Poslední dobou je vůbec nějaká úchylná na fialovou... Kdo ví, co se jí honí hlavou. Já ne a snad ani radši nechci. Upřímně lituju veškeré telepaty. Musí to být k zešílení. Vědět co si kdo myslí, každou hodinu, minutu, sekundu z vašeho mizerně krátkého života. Kdysi mi to přišlo zajímavé... Dneska už bych něco takového nechtěla ani za nic. Možná to bude i tím, že mám co mám a to mi stačí. Ono ostatně pyrokineze a iluze... No, je to dost šílené samo o sobě i bez telepatie.
"Až na tu barvu..." naopak Sarah tu barvu nesnese. Ani nevím proč. Sice tuším, že mi to kdysi říkala, ale můj mozek to nějak za ta léta vypustil. Ostatně jako spoustu dalších věcí.
"Náhodou ta barva je dokonalá." odporovala Linda ihned.
"Jo, dokonale příšerná." zašklebila se na ní na oplátku Sarah.
"Tss... Mě se líbí." uzavřela Linda jejich debatu. "Co myslíš?" otočila se na mě.
"Docela pěkný." souhlasila jsem. Jenže já bych to samé řekla i o pytli od brambor, kdyby mi to zajistilo rychlý odchod z obchodu.
"Vidíš, dvě proti jedný." Horší, než malý děti. Ale tak zase... Kdo si hraje nezlobí. Údajně.
"Jo, jenže moc dobře víš, že ona by to řekla i na..." začala se přehrabovat ve stojanech s kdovíčím. "...na tohle." zděsila jsem se. Tak to teda leda bych byla pod vlivem.
"No tak to teda ne. Možná na tohle nejsem, ale oči mám ještě relativně v pořádku." Na druhou stranu... Kdyby to znamenalo nevratnou jízdenku odtud - bylo by to nádherné.
"Opravdu? Pochválíš to a půjdeme pryč." Hej! To nemá cenu! Ona mi vidí do hlavy. Nebo mě spíš zná už až příliš dlouho.
"Takže... Co povíš, Adri?" neodpustila si pobaveně Sarah.
"Hm.... Moment." předstírala jsem, že přemýšlím. "Jděte se bodnout. Já odsud mizím." otočila jsem se. "Ať vám to moc netrvá, počkám venku." a vyšla jsem ven. Konečně čerstvý vzduch. Tam na mě bylo moc vedro. Vylezla jsem si na zábradlí. Doufejme, že si vezmou mojí radu k srdci a pohnou.
"Spadneš." ozval se za mnou známý hlas a dotyčný do mě drbl. Zároveň mě ale i držel, což bylo dobře. Jinak by mě to totiž asi dost bolelo. Ono přece jenom srážka s betonem je poněkud nepříjemná, ne? No, dobře. Poněkud víc. A té by se nedalo vyhnout... Kdyby ne kvůli tomu drbnutí, tak možná už jen proto, komu ten hlas patřil. Překvapeně jsem se otočila.
"Jacku?!" Píchla jsem ho prstem do ruky. Jako na zkoušku. Jestli je skutečný, protože opravdu netuším, co by tu totiž jinak dělal. "Co ty tady?" vypadlo ze mě pořád ještě trochu nevěřícně. "Teda chtěla jsem říct... Ráda tě vidím, ahoj." konečně jsem se dokopala k něčemu, jako pozdravu. Jenom se pousmál.
"Slušnej ječák." Ehm... Kdesi v tom výčtu předtím jsem tak trochu vynechala zaječení. Ale to bylo leknutím.
"Díky, takže co tady děláš?" zeptala jsem se znovu. Ano, opravdu mě to zajímalo.
"Pokouším se o nákup vánočních dárků? Bohužel s mámou a ségrou je to zatím spíš jen o nervy. A co ty tu? Takhle sama... na zábradlí?" posadil se vedle mě.
"Sama? Ani mi to nepřijde. A jsem tu vlastně ze stejného důvodu jako ty. Akorát, že místo mátí a sestry tu mám dvě kámošky, co zbožňují nakupování. Takže je to vlastně píchni, jako řízni."
"Aha... No, sama. Teda když jsem šel okolo, tak tu s tebou nikdo neseděl."
"Špatně." zavrtěla jsem hlavou a usmála se. "Byli tu se mnou Mia a Erik. Ostatní jsem vzít nemohla, protože to zábradlí je poměrně malé, ale tihle si to doslova vydupali." chvíli na mě koukal jako na cvoka.
"Mia a Erik říkáš? A nesedl jsem na někoho?"
"Ne, naštěstí sedí vedle." ušklíbla jsem se. "Je a já vás ani nepředstavila." snažila jsem se tvářit vážně, ale moc se mi to nedařilo. "Mio, Eriku - Jack. Jacku - Mia, Erik." Teď nás někdo pozorovat, tak mám cvokárnu jistou.
"Těší mě, což mi připomíná... Adri, Mio, Eriku, tohle je Tess." Ok a Jack pojede se mnou. Ale požaduju být dána do stejné cely jako on! Jinak by tam byla strašná nuda. Takhle si aspoň budu mít s kým povídat. Ne, že bych normálně neměla... Ale přece jenom s živými lidmi je to větší zábava, než jenom s těmi imaginárními kamarády.
"Jo, prej je těší." Musela jsem se smát.
"Tohle někdo vidět..." začal Jack.
"... tak nás zavřou. Jo, já vím. Ale pro stejnou poruchu do jedný cely." ušklíbla jsem se.
"V tom případě by se tam dalo snad i přežít." Konstatoval po chvíli přemýšlení.
"Taky si myslím." souhlasila jsem. "Mimochodem,... Kdežes to nechal zbytek příbuzenstva?" Jenom pro jistotu jsem se musela zeptat. A taky kvůli vrozené zvědavosti. Znáte to, ne?
"Někde tam." kývl rukou k obchoďáku na druhé straně. Tak to bude ještě na dlouho. Ale tam bych ty dvě mohla taky zatáhnout. Mají tam knihkupectví... Jenom mi cosi říká, že ty dvě by nebyly zrovna nadšený. Na druhou stranu je vedle obchod s hadrama a ještě vedle s jídlem. Což by bodlo. Sice byl před chvílí, ale myslím, že jsem už zmiňovala, že jsem věčně hladový tvor, ne? No, tak to říkám teď. "A podle tvého sezení předpokládám, že ty máš kámošky vevnitř. Správně?"
"Hotovej jasnovidec." ušklíbla jsem se a naklonila se tak, abych viděla na kasu. Nějak musím zjistit, jestli ty dvě jdou nebo ne - když už je o nich řeč. "A budu muset za dva zákazníky odejít."
"Dva zákazníci? Nějaký nový časový údaj? Kolik to má minut?" už jenom to, jak se u toho snažil tvářit vážně mě pobavilo.
"To nevím, ale můžu to změřit."
"Ok," vytáhl telefon.
"Jen tak mimochodem. Jsi dneska zasklil školu? Nebo co to, že jsi tu takhle brzo?" Ne, že by mi to vadilo, ale přeci jenom...
"Měli jsme jenom pět hodin." pokrčil rameny.
"Jenom? To se stěhuju k vám." Aspoň bych se vyhnula pracovkám.
"To víš… VIP lidi."
"Pche. Dovol, jdu se urazit." Slezla jsem dolů. "Dva zákazníci už utekli." Zase se podíval na telefon.
"Tak tyhle byli nějací rychlí. Být to obchod s jídlem…"
"…tak nesedím tady."
"Hladová?"
"Věčně. Ani fakt, že před chvílí byl oběd na tom nic nemění."
"Tebe živit… Musí mít vaši doma radost, že?" Vaši? Málem bych zapomněla na fakt, že on je taky jeden nezasvěcený. Ne, že by mi to vadilo. Spíš naopak.
"Jo, netváří se zrovna nadšeně, vzhledem k tomu, že brácha má žaludek po mě."
"Nechtěj bych vás mít doma. Byste mi to všechno snědli…" nasadil zděšený výraz.
"Jasný. Ani drobeček bychom nenechali."
"Jacku!" ozvalo se z druhé strany ulice. Že by zbytek příbuzenstva?
"Promiň, budu muset… Měj se." Slezl dolů.
"Jo vy taky."
"Vy?" Ten má paměť ještě kratší, než já. A to jsem si myslela, že něco takového snad ani není možné.
"No ty a Tess. Sklerotiku, nezávidím. Řekla bych, že nebude zrovna nadšená, že jsi na ní zapomněl."
"A jo vlastně. To bude peklo poslouchat ty kecy. Ale-"
"Jacku!" přerušila ho znovu jeho máti. Tedy myslím, že to byla ona.
"Měl bys radši jít. Pozdravuj ostatní."
"Ok. Zatím."
"A tohle byl kdo?" ozval se za mnou známý chraplák. Leknutím jsem nadskočila.
"Sarah!" vyjekla jsem. tohle ať si laskavě odpustí.
"Ne. Já jsem tady. Měla jsem na mysli, co byl zač ten kluk."
"Jack. Mimochodem,… Jaký to tričko máte?" Musím to zkusit zakecat sic z toho živá nevyváznu.
"Nebuď zvědavá a nezakecávaj." Fajn, takže to mi nevyšlo. No, nevadí.
"Adri a nebýt zvědavá? Sarah, nepraštila ses do hlavy?" Zdá se mi to nebo se Linda tváří škodolibě?
"To teď nevytahuj."
"Copak mi uteklo?" Nebo spíš… Co se Sarah zase povedlo? Mlčely. "No tak. Já se chci taky zasmát." Tohle totiž vypadá zajímavě. A u mě platí ohledně těchto věcí nepřímá úměra. Čím míň jsou ochotny mi toho prozradit, tím víc toho chci vědět.
"Ale tady Sarah okukuje kde koho a nevidí polici. Nebo spíš zapomněla, že je pod ní."
"Vás taky někam pustit samotný…" zakroutila jsem hlavou. "Nezajdeme naproti?"
"Proč ne?" A tak se šlo…
 


Komentáře

1 Lorella Iuliano Lorella Iuliano | Web | 20. července 2010 v 23:16 | Reagovat

Pěkně sprcované :-) Hlavně jak se pravděpodobně hádaj o to tričko...Teda né hádaj, ale přou jestli je to pěkný nebo né :-D Nebo o tý telepatii :-D

2 Lorella Iuliano Lorella Iuliano | Web | 20. července 2010 v 23:17 | Reagovat

*spracované :-D :-D  :-D

3 KaThea KaThea | Web | 10. srpna 2010 v 15:51 | Reagovat

Proč mám takový pocit, že to tričko, které Adri odpuzovalo, bylo růžové? :D
Jej... ta má teda odvahu, povídat někomu o svých imaginárních kamarádech. :D (Ale jen si to vymyslela, že?)
... aneb konečně jsem si vzpomněla, že si mám přečíst PP. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama