US - 20. kapitola

30. července 2010 v 10:01 | Lizz |  Upíří sestry
Týden se s týdnem sešel a já jdu strašit zas :D (Dobře, devět dní, ale tak co už :D) Opravdu už dvacet? :D Teeeda :) Když mě do toho někdo dokope, přibývá to rychleji...xD :D No, ale nevadí...xD Co ke kapitole? :D Psána okolo půlnoci a následně okolo sedmé ráno. Což by mohlo o něčem vypovídat, že?:D Mimochodem, víte, jak mi dalo zabrat nenacpat tam nikam Jashina? :D Obzvláště u té části dole jsem měla takové nutkání psát kecy o kosách a divných náboženstvích, ale povedlo se mi se zkrotit :) Pokrok :D Každopádně... Pokud najdu sešit s PP před dvanáctou, možná přuibude kapitola, pokud ne... Gomen, ale nestíhám :) Ale stejně je to jedno :D Bych řekla, že tady je na to už každej zvyklej, tak jako tak... :)
No nevykecávám se...xD Kapitola psána mnou z pohledu Viky. Toť vše. :)


Zavrtěla jsem se v křesle a přesedla si tak, že jsem byla úplně přesně tak, jak to nejspíš nikdy nebylo zamýšleno… Když oni se nohy přes ty opěry hází tak dobře… Já za to opravdu nemůžu. Zároveň jsem otočila stránku a koukla po Adrianovi. Sledoval cosi v televizi. Otázkou je jestli to vnímal. Ačkoliv se snažil vypadat klidně, nebyl. Ale to ostatně ani já. Jako by to šlo, když je Rose venku. Kdyby šlo jenom o toho mladého… O nic by nešlo. Jenže tentokrát jsou v tom i lovci. A to je zlé. Kdykoliv se do toho zamotají oni, je zle. Nerozeznávají mezi těmi, kteří se snaží žít v klidu a těmi šílenými. Ne. Pro ně jsme prstě jen upíři. Tečka. Konec. Krev sající monstra, co zabíjejí bez rozmyslu nebo zaváhání. Bez svědomí… No, nemůžu říct ,že by to tak někdy nebylo. Ale to jenom v případech, kdy žízeň přesáhne únosné hranice. A bez svědomí? Jako by to šlo. Jistě, postupem let otupíte, ale nikdy, opravdu nikdy, nezapomenete tvář toho, koho jsem připravili o život. To prostě nejde. Nebo možná jde, ale… Ale. Vždycky je za vším nějaké ale… Zakroutila jsem hlavou a vrátila se ke knížce. Ne, že bych jí třeba neměla už několikrát přečtenou, ale tak… Když ono je to taaaak zajímavý. Ehm, ale ne, nebudu se rozplývat. Jen pro jistotu. Zkusila jsem se soustředit na knížku, ale poté, co jsem jednu větu musela přečíst čtyřikrát, aby mi vůbec dávala smysl jsem to vzdala a s povzdechem jí zavřela.
"Tohle nemá cenu…" Položila jsem jí na stůl a vstala.
"Kam jdeš?" zareagoval okamžitě Adrian. Zvědavost sama, že, bratránku?
"Pokusit se utopit." Ušklíbla jsem se na něj a zamířila směr koupelna. Odpovědí mi byl jeho smích.
"Jako bys mohla…" vysloveně jsem viděla ten jeho výraz.
"Neber mi iluze, jo?" zahučela jsem a zavřela za sebou dveře od koupelny.
O něco, no dobře - o něco hodně - později jsem vylezla ven s ručníkem kolem hlavy a v pyžamu. A mimo jiné i o trochu klidnější. Jo, voda má na mě zkrátka opravdu dobré účinky. O to více, že je to "můj element". Stejně jako Rose má oheň a Adrian vzduch. Svým způsobem je to opravdu vtipná kombinace, když se nad tím zamyslíte. Vrátila jsem se zpátky k televizi.
"Já ti říkal, že ti to neprojde… Navíc by to pro tebe byla docela blbá smrt, co?" zvedl jedno obočí. Ano, opravdu by to znělo blbě. Uměla ovládat vodu, ale přesto se utopila… a navíc ještě ani nepotřebovala dýchat. Na to musí mít jeden opravdu extra smůlu, což?
"Když ty toho nakecáš…" A to je náhodou i pravda. Co tomu kolikrát z té pusy vypadne. To by jeden ani nevěřil, že to má být inteligentní tvor. Opravdu. Ale co… Každý z nás občas vypustí z pusy něco naprosto pitomého, že?
"Ale tak, zas tak zlý to taky není, ne?"
"Nooo…" Protáhla jsem provokativně. "Tak jistá bych si tím taky nebyla." Pohledem jsem zamířila hodinám. Tohle je divné. Byl to jenom jeden upír. Tak co jí trvá tak dlouho? Jistě, není to zase až tak dlouho. Ale i tak jsem z toho nervózní.
"Klid, Viky." To je to až tak vidět? Na druhou stranu, je to nejspíš logické. Rose je tak nějak jediná, koho mám. Jistě, je spousta dalších… Adrian a ti ostatní, jenže to není takové. Jsou sice rodina, ale i tak je to o něčem jiném. Blbě se to vysvětluje. Možná by mohlo stačit říct, že sestru mám jenom jednu. "Bude v pořádku." Pousmál se. Snažil se tím uklidnit mě nebo sebe?
Nejspíš obojí.
"Já vím. Jenom… Nemám to ráda. Ne, špatně. Nesnáším to. nenávidím, když se někde objeví mladí a my pak musíme jít po nich. Nenávidím, když se v okolí objeví lovci a jdou po nás. Copak jsme jim něco udělali? A nejvtipnější na tom je, že oni jsou jako my. Sice jenom napůl, ale i tak…
Dobře, to možná není vtipný, ale svým způsobem víš jak to myslím ne?" Jejda, nějak moc jsem se rozkecala. Každopádně si za tím vším stojím. Nesnáším to. Jistě lov může být občas zábava, ale stejně to nesnáším. Není lov jako lov… A navíc vím moc dobře, jaké to je být štvanou zvěří. Až moc dobře… Zaklepala jsem hlavou. Ne, tohle teď ne. Na to není vhodná doba. Vzpomínky až později.nebo lépe řečeno - tyhle vzpomínky až později.
"Já vím. Jestli tě to uklidní, nejsi sama. Je mi jasné, že je to docela chabá útěcha, ale většina z náspe na tom stejně."
"Jo, to vím. Ostatně kdo by se v tomhle mohl vyžívat?" měla to být řečnická otázka, ale jakmile jsem to vyslovila… "Ne, neodpovídej. Je mi to jasný." Odpověděla jsem ihned. Vždycky se najde nějaký pošuk, co si libuje v hrátkách s lovci. Už jenom proto, že se nudí.
"Tak vidíš. Mimochodem, co je to za bichli na stole?" Snaží se odvést od tématu? No, možná to bude i lepší.
"Tohle? Nic…" sáhla jsem po ní s úmyslem schovat ji dřív, než se k ní dostane Adrian. Bohužel se mi to nepovedlo.
"Opravdu? Tak se podíváme, co to čteš…" Tvářil se vysloveně pobaveně. Parchant. To mi připomnělo u jaký části zrovna jsem. Uhm, možná není nejlepší nápad strkat to do ruky zrovna Adrianovi. Bude mi to mlátit o hlavu ještě dalších stopadesát let.
"Můžeš to prosím vrátit?" zkusila jsem to slušně. Nic.
"A hele… Na tebe lezou hormony či co?" Jenom jsem pročetla oči. Kdyby tak četl dál. Jenže ti jak naschvál neudělá a bude se vysloveně bavit tímhle. Když má někdo smůlu… Tak jsem to zpravidla já.
"Houby hormony, zkus to o kus dál."
"Fajn." Začal listovat knížkou. Ale když nad tím tak přemýšlím… Možná to nebyl zase tak dobrý nápad. "Vrať to se-" zarazila jsem se. Byla citít krev. Zarazil se ve stejný okamžik jako já. Taky to musel poznat. Nebyla to obyčejná krev a vůbec nebyla lidská. Rose… Než jsme stihli cokoliv udělat vešla do obýváku. Z ruky jí tekla krev.
"Rose, co…?" vykoktala jsem zmateně.Pro tohle byla jediná odpověď a napadla mě ve stejnou chvíli, kdy ona odpověděla.
"Lovci. Respektive lovec. Jdu se umýt." Zamumlala a probodla Adriana nepříjemným pohledem. Ostatně potom, jak na ní koukal se divím, že to bylo jenom pohledem. Vzala jsem mu knížku z ruky a praštila ho po hlavě.
"Neprovokuj jí." Uraženě se na mě podíval a zabručel něco o kažení legrace a zodpovědných parchantech. Jeho smůla.
"Zavážu ti to." prohlásila jsem, když se Rose vrátila z koupelny. Zatracený kulky. Tohle bude problém. Ano, hojíme se sice rychleji, ale tyhle zatracený věci ti zpomalují. S tím bude problém. Můžeme jenom doufat, že se dotyčný lovec nepohybuje v naše blízkém okolí. Víte, oni nejsou pitomí. Pokud někoho postřelí a další den přijde dejme tomu spolužačka s fáčem na stejném místě, není co řešit. A milá upírka, ať už byli kamarádi nebo ne, vyfasuje kulku do srdce a bezplatnou kremaci. Nádhera, že? Samozřejmě to platí jen za předpokladu, že se nestihne nijak bránit. Pokud ano, má poloviční šanci na přežití. Jen musí být rychlejší. Což se někdy sice povede, ale ne vždycky. Došla jsem si pro obvaz a začala motat.
"Byla to moje chyba. Nevšimla jsem si ho. Nejspíš jsem se moc zabrala do podpalování toho zmetka." Pousmála jsem se. Tak aspoň, že tenhle problém je z krku. Nepředpokládám, že by měl šanci to přežít, když se do toho sestřička zabrala. "Kdyby to šlo tak za tu kulku bych ho usmažila znova a toho lovce s ním…" zavrčela otráveně. Ani se nedivím. Je to dost nepříjemné. Už jenom proto, že chvíli trvá, než se to zahojí a pak… Pálí to, svědí to, bolí to… Zkrátka to dělá všechno, aby to bylo nepříjemné. Opravdu by mě zajímalo, kterej inteligent ty kulky vymyslel. Mileráda bych na něm jednu otestovala, aby si to taky zkusil. Ale nejdřív ho proměnit v upíra, pochopitelně. Jinak by to nemělo požadovaný efekt. Nezájem, co jsem tvrdila předtím. Tohohle zmetka bych si vychutnala. Ehm, to je právě to, co jsem říkala. Není lov, jako lov. Nesnáším ten, kdy se jde po krvi. Sice je krev výborná, ale žít na úkor někoho jiného… I když jde jen o ty konzervy na nožičkách, prostě to není nic milého, no. Na druhou stranu… Lov na tyhle parchanty, to dovede být i zábava. Když máte štěstí a oni nejsou úplně pitomí, dovedou i pobavit. Ale to jsem se zase dostala někam úplně jinam, než jsem měla původně v plánu. No, nevadí. Už si na to pomalu zvykám. Přece jenom ty šílené věci, co mi poletují hlavou a dovolí se nazývat se myšlenkami… Nikdy neposlouchaly a vždycky si dělaly to, co se jim líbilo.
"Díky."
"Za nic." Tak a mám dojem, že dneska už je to tak akorát na postel. Ten den byl… namáhavý ve všech možných ohledech. A pro někoho i víc. Jenže spát se mi nechce a jak tak koukám po přítomných, taky nevypadají unaveně.
"Hele, Rose a-"
"Dopředu ti říkám, mlč Adriane. Nemám náladu na tvoje poznámky. Ať už chceš říct cokoliv." Zavrčela varovně. Ano, opravdu nebude nejlíp naladěná. Ostatně jako by mohla. Jmenujte mi někoho postřeleného, kdo z toho bude mít radost. Ne, masochisti a magoři se opravdu nepočítají. To by prostě nebylo fér. Nebo možná jo, ale i tak by jich moc nebylo. Doufejme. Přece jenom kam by to ten svět spěl, kdyby tu pobíhalo plno pošuků, co jsou schopný nechat se postřelit pro vlastní zábavu? Děkuju, nechci. Radši.
"Ale no tak, vždyť jsem ještě ani nic neřekl…" zatvářil se ublíženě. No jo, chudáček jeden, co ho pořád terorizujeme.
"Právě proto." Zašklebila se. "Víš, jak to bylo dokonalý, když jsi mlčel?"
"Copak tě žere, Rose?"
"Nic." A co z toho plyne? Že je to všechno okolo jenom ne nic. Každopádně je to něco s čím se nehodlá svěřovat Adrianovi.
"Nevím, jak vy, ale já toho mám za dnešek dost. Jdu spát. Dobrou. A pokud možno, až se budete vraždit jděte ven, nerada bych se ráno probrala mezi troskami." Neodpustila jsem si trochu kousavosti a zamířila do pokoje. Nechce se mi spát, ale ani tam být. Prostě si půjdu lehnout, čumět do strop, počítat krevní konzervy a doufat, že usnu. Hej! Co je? Někdo holt počítá ovce, někdo berany, husy, housenky, motýly nebo nevím co ještě… Takže na tom,že já počítám krevní konzervy není vůbec nic divného a jestli máte jiný názor… Zkuste mi to vysvětlit. Jedna krevní konzerva přeskákala přes lávku, druhá krevní konzerva přeskákala přes lávku,… Hm, už mě to nebaví. Akorát z toho mám hlad, ehm žízeň chci říct. A rozhodně to nepomáhá usnout. Spíš naopak. Ze zdola se ozvala rána. Proboha, co zase dělají?
"Říkala jsem rvát se venku!" houkla jsem na ně jakoby káravě. Odpověď nepřišla. Ale neozvala se ani žádná další rána. Takže nejspíš nejde o nic vážného. Doufám. Možná bych se měla zvednout a dojít se tam podívat. Možná… Jenže to by se mi muselo chtít vylézat z postele… A to nechce… Navíc jsou oba dost staří na to, aby měli rozum, ne? I když… Občas o tom dost silně pochybuji, to je fakt. No, stejně jsem se nezvedla a za chvíli usnula. Ano a snila své krásné sny o hopsajících krevních konzervách. Dobře, teď kecám, ale do toho, co mě se zdá, vám ale vůbec nic není.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama