Kroniky času 1.

6. srpna 2010 v 21:46 | Lizz |  Kroniky času
Fajn, takže jelikož toho mám málo a vůbec nedlužím spoustu kapitol, začala jsem psát další povídku...xD Tentokrát ale napůl s Akiko...xD :D (Oblíbený odkazy, tady to nebudu riskovat, ok? :D Doma ho tam hodím odkaz jeden neposlušnej :D) Taaakže tuhle psala Akiko, další bude na mě :D Mimochodem, až tam uvidíte cokoliv s Ble... Ignorujte to... Svítilo mi moc na hlavu a pocestě byly transmutační kruhy...xD :D:D


Co se stalo, stalo se a nedá se to změnit.
Ať se budete snažit sebe víc, pořád to tady bude. Možná na to lidé a další stvoření časem zapomenou. I příroda si třeba přestane pamatovat hrůzy, které někdo napáchal.
Ale pořád to bude zapsáno v dějinách času. Nepůjde to smazat.
Nikdy.
Minulost je zapomenutá kniha založená v archívu. Sem tam někdo přijde, otevře ji a bude si číst v dějinách. Třeba se poučí, třeba udělá stejné chyby.

Možná jednou bude vynalezen stroj času, či stvořeno kouzlo, které vás vrátí v čase zpátky. Můžete měnit proud času, můžete upravit minulost… ale také to bude navždy zaznamenáno, i když se to nikdo nedozví.

V každém časovém úseku se objeví někdo, kdo touží ovládnout svět, mít absolutní moc a bohatství. Nejenom lidé, ale i elfové, trpaslíci, kentauři, skřeti a další mají snahu ovládat druhé. Někdo víc, někdo míň. Neexistuje moc jedinců, kteří se spokojí s tím, co mají. Už od počátku vládne ve světě rivalita a touha vládnout. Podmanění si času je jedna z cest, jak toho dosáhnout.

Zástupci nejdůležitějších ras v Ad'Elieru uzavřeli dohodu, že se o změnu času nikdy nikdo nepokusí. Národy přijaly zákony a čas plynul. Další tisíce let se zaznamenávaly do Kroniky času, místa mimo prostor, které žilo svým vlastním životem.
Ale nikdy nic není tak, jak to vypadá…

Lehký jarní vánek si pohrával s listy v korunách. Voda v potůčku se přelévala přes drobné i větší kamínky a tu a tam se objevila rybka… A čas pořád plynul.
Stromy změnily svou barvu ze zelené na žlutou a oranžovou a listy opadaly. Nastal podzim a čas plynul dál.
Napadl sníh a pokryl svět bílou peřinou. Z komínů chaloupek v kraji stoupal k nebi kouř. Vločky se líně snášely k zemi a zasypávaly stopy, které tu zanechala zvěř i zdejší obyvatelé… A čas stále plynul.
Přišlo jaro. Sníh tál a příroda se znovu probouzela k životu. Vykvétaly první sněženky a ptáčci v korunách stromů se opět pouštěli do zpěvu, který se nesl malebnou krajinou… Čas plynul.
Slunce pražilo na rozpálený kraj. Dozrávající obilí šustilo pod náporem slabého letního vánku… A čas stále plynul.
Pršelo. Mohutný proud vody se valil potokem a rval z břehů trávu i s kořeny… Čas plynul.
Sluneční paprsky zalévaly zelenou krajinu, prodíraly se do lesů skrz hustě propletené větve, odrážely se od hladiny rybníků… A čas plynul.

Malebné chaloupky zdejších obyvatel stály ve stínech vysokých stromů a vypadaly, jako by je tam vystavěla sama příroda. Bylo jich tu jen pár, rozestavěných v kruhu kolem studánky, ze které vytékal pramínek vody.
Vesnička ztracená v kraji stejně zvláštním jako její obyvatelé.

Kráčel tiše, ale bystré elfské smysly ji na něj upozornili.
"Jdeš mi pomoct, Helli?" zeptala se černovlasá elfka, aniž by k němu zvedla oči a dál máchala prádlo v potoce.
"Ehm… No…" začal nesměle s rošťáckým úsměvem na tváři.
Nakonec se rozhodl chvíli odložit svůj původní záměr jít se toulat lesem a sebral ze země ošatku s vypranými věcmi. Poslušně kráčel za matkou a pomohl jí oblečení rozvěsit na šňůry natažené mezi stromy.
Dlouhé černé vlasy mu neustále padaly do očí. Na sobě měl světle zelenou tuniku bez rukávů a tmavé kalhoty nad kolena.
"Tak já jdu," oznámil jí.
Nepočkal na odpověď a rozběhl se pryč, hlouběji mezi stromy.
Ari'ya svého jediného syna starostlivě pozorovala. Bála se, že už nikdy neuslyší jeho bezstarostný smích a nespatří jeho nevinné, bledě modré oči.
I když tohle byl mírumilovný kraj, hrozilo mu nebezpečí, možná ne tak velké jakou jinde v Ad'Elieru... Ale i tady číhalo nebezpečí.

Helli kráčel lesem. Větvičky praskaly pod jeho vysokými botami. Poslouchal cvrlikání ptáků a pozoroval svět kolem sebe, jestli náhodou nezahlédne nějaké zvíře. Všude byl klid. Paprsky prodírající se větvemi stromů jej hřály na holých pažích.
Na tváři se mu usadil spokojený výraz. Z vesničky, od které se pomalu vzdaloval, k němu doléhal dětský smích.
Bylo krásné jarní odpoledne.
Vystoupil z lesa na mýtinku, kde se třpytila hladina rybníku.
Přetáhl si přes hlavu tuniku a hodil ji na zem. Rozšněroval vysoké boty a také je nechal na břehu. Po hlavě skočil do chladné vody. Vynořil se nad hladinu a nadechl se. Černé vlasy se mu lepily na bledou pokožku. Udělal několik temp tam a zpátky, když jeho pozornost upoutal pohyb mezi stromy. Doplaval k břehu a postavil se na kamenité dno, ale z vody nevylezl.
"Neboj, Ble'ume, nikdo kromě mě tu není," zavolal.
Z lesa se vynořil hnědý kentaur, napůl člověk, napůl kůň, na poměry svého národa stále ještě hříbě.
Elf se usmál a z obličeje si odhrnul mokré vlasy a skočil zpátky do rybníka.
"Pojď se koupat, voda je teplá," navrhoval.
Ble'um na něj podezřívavě upřel své oranžové oči, pro kentaury typická barva. Pohnul se kupředu a namočil kopyto do vody.
Helli se ponořil do vody, když viděl jeho znechucený výraz.
"Někdy jsi myslím, že jsi ryba a ne elf," zavolal za ním Ble'um se smíchem, když se černovlasá hlava opět vynořila nad hladinu.
"No tak je trochu studená," zasmál se chlapec a rychlými tempy doplaval zpátky ke břehu. Ble'um zděšeně uskočil, když po něm elf začal stříkat vodu. Naoko naštvaně se k příteli otočil zády a složil si ruce na prsou.
Chlapec se potichu vyplížil z vody a než se kentaur nadál skočil mu na hřbet.
"Hej, jsi mokrý!" ohradil se Ble'um a pokoušel se ze sebe nezvaného jezdce shodit.
Helli se zasmál a ladně seskočil na zem. Dovolil si k nějakému kentaurovi víc, než by si dovolil kdokoliv z jejich rasy k sobě navzájem.
Elf se spokojeně položil do trávy, zavřel oči a složil si ruce pod hlavou. Sluneční paprsky vysušovaly kapičky vody z jeho holé hrudi.
Oba dva přátelé mlčeli.
Kentaur si lehl vedle něj.
"Je krásně, co?" prohodil Helli.
"Nádherně…" zašeptal.
"Co budeme dělat?" zeptal se elf. Otevřel oči a otočil se na bok. Podepřel si hlavu dlaní a pozoroval kentaura.
Panoval mezi nimi zvláštní, přátelský vztah.
Vděčnost.
Elfové a kentauři spolu nikdy nevycházeli zrovna nejlíp. Sdíleli jeden les, ale navzájem kolem sebe chodili, jako by ten druhý neexistoval.
Tihle dva byli výjimkou.
Stalo se to dávno. Ani jeden si přesně nepamatoval, co se tehdy přesně přihodilo. Spřátelili se a vydrželo jim to i přes všechny předsudky, které k sobě jejich národy chovaly.
"Jó, tohle fajn," zvolal Helli nadšený tím, že nemusí nic dělat.
"Stejně tě nechápu," podivil se Ble'um.
"Hm?" zamručel tázavě elf.
"Proč jsi tu se mnou a nedovádíš radši s dětmi ze svého národa?"
Černovlasý chlapec se zamyslel. "Ani nevím, prostě proto," zasmál se. "Tady je fajn, klid, pohoda…" Spokojeně nastavil tvář sluníčku.
"Ty lenochu!" rýpnul si se smíchem kentaur.
"No co?" odsekl Helli pobaveně. "Odpočívám."
"Pojď!" šťouchl do elfa Ble'um a postavil se na nohy. "Půjdeme se proběhnout!"
"Né!" zaúpěl chlapec. Kentaur po něm hodil nejprve jeho tuniku a potom i boty, aby se mohl obléknout. "Mě se nechce," protestoval chlapec ospale.
"Jen pojď," přemlouval dál Ble'um.
"Když ty máš čtyři nohy," nedal se odbýt.
"No, já nemůžu za to, kde jsi se narodil… Možná tě svezu," zasmál se.
"Tak fajn," souhlasil elf nadšeně a přetáhl si přes hlavu tuniku a rychle zašněroval vysoké boty.
"Stejně jsem rychlejší," zakřičel Helli a rozběhl se hlouběji do lesa. Ble'um ho rychle následoval.

M: Pokračování příště...
L: Až se k tomu dokopu :D
 


Komentáře

1 Nelíí Nelíí | Web | 6. srpna 2010 v 21:57 | Reagovat

Jak jsem psala u Marti je to mooooooc pěkný :D akorát lituju tebe máš povídek napsaní :D chudííí moje xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama