US - 22 kapitola

7. srpna 2010 v 13:52 | Lizz |  Upíří sestry
Ahoj tad\y Nelíí. Jo jsem tu zase a přináším vám od Lizz 22. kapitlu, kterou jsem z ní vytloukla. Jinak je to z Pohledu Viky a ještě vám tu od US něco dneska přibyde, tak snad se bude líbit.. Pac a Pusu ;) Je to krapet kratší, ale mějte s Lizz pochopení... má toho chudí moje trošku nad hlavu. Ale dostanete dneska ještě BONUS, ale to už jsem říkala xD tak zatím.



Zase provokovala. Ačkoliv ani ne tolik, jenže dotyčná učitelka evidentně neměla dobrou náladu a vyhodila Rose za dveře. Zamračila jsem se. Zbytečně si přidělává problémy. Jenom ještě aby bylo jasno… Tím vyhodila jsem myslela jako vyhodila a ne jako vyhodila. Ostatně pochybuju, že by Rose uzvedla. Tedy, ne že by byla tak těžká nebo tak něco, ale mám dojem, že ona by se prostě nenechala. Téměř prakticky ihned poté, co vyšla Rose ven se ozvalo zadunění. Asi jako když tělo dopadne na podlahu a vzhledem k tomu, že je hodina tak jediný tvor na chodbě je… Rose! Vsadím se, že Adriana to napadlo taky. Jenom ta učitelka jako by snad byla hluchá. Okamžitě jsem zvedla ruku.
"Angelsová?" Už samotné jméno vylovila pomalu jako sprosté slovo.
"Můžu si dojít na záchod?" nasadila jsem ten příšerně sladkej úsměv, co se mi z něj - kdykoliv ho vidím na někom jiném, že Adriane? - chce zvracet.
"Vy a vaše sestra si asi myslíte, že jsem úplně blbá, ne?" Hm, popravdě? Jo.
"Ne. Jenom… Copak vy jste neslyšela tu ránu?" Fajn, zkusíme si zahrát na pravdu. Víte, co je na pravdě nejlepší? Kolikrát je tak šílené, že vám jí stejně nikdo nevěří.
"Děláte ze mě blázna?!" No prosím, co jsem říkala. Nevěří. Ale proč? Netvrďte mi, že jsem to slyšela jen já. Ehm a Adrian pochopitelně. Vždyť by to vzbudilo i mrtvého!
"To bych si nedovolila, ale jenom bych vás ráda upozornila, že sestře bylo špatně." K čertu s nějakou zdvořilostí a milými úsměvy. Na to nemám nervy, čas ani chuť.
"Opravdu? Mě přišla až moc zdravá…" No to jistě. Ale jenom proto, že byla drzá. A mám taky dojem,… Ah, jistě. My vám neřekli, že jí včera postřelili lovci upírů. Omlouvám se.
"Tohle je marný." Provokovat by se sice nemělo, ale to je teď jedno. Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím.
"Kam si myslíte, že jdete?!" Hysterka jedna bláznivá, kdyby jí tak zavřít chtěli. Nebo… Nemůžeme si dát sváču? Prosíííím. Vždyť je to jen- Ah, bože Viky, prober se! Na tohle teď není často. Pro ukázku jsem otevřela dveře. Myslím, že Rose válící se po podlaze byla víc, než názorná ukázka toho, kam jsem šla. Sklonila jsem se k ní. Hlavně zachovat klid. Nepanikařit a nevytopit školu…
"Rose!" propleskla jsem jí. "No tak…" Zamrkala. Výborně. Přivedena zpět k nám vnímajícím. Aspoň něco. Sice s bandou čumilů v okolí, ale co už.
"Je vám dobře, slečno?" Ale, najednou se stará. Připomeňte mi někdo, že jí chci samou láskou sežrat. Myšleno doslovně, ta druhá část. Ale nutno mi přičíst k dobru, že jsem na ní na nezavrčela.
"Rose!" Ah, nápadníci dorazili. Ještě by se mohli poprat. Jé, to bych chtěla vidět. Ale leda za předpokladu, že by byli oba stejného živočišného druhu. Takhle by to totiž nebyla žádná sranda. Adrian by měl výhodu. Pokud by ovšem Chris nebyl třeba lovec. Jenže to by si jen těžko něco začínal s Rose… Ovšem pokud by- A dost! Co zase cvokatím. Zaklepala jsem hlavou a pomohla Rose vstát. Jsem blbá. Neměla jsem jí poslouchat, neptat se jí a prostě jí odeslat domů i s Adrianem. Sice by se nejspíš pozabíjeli, ale ušetřili bychom si tohle divadlo. Navíc… Vůbec jsem jí neměla do té školy pouštět. Heh, jakoby já to zajímalo, i kdybych se to pokoušel zakázat. Ale aspoň bych měla čistý svědomí.
"Odvezu jí domů." Navrhl se aktivně Adrian.
"Ne." Prohlásili jsme s Rose současně. Trochu jsem se tomu pousmála. "Ty tu budeš, já jí vezmu domů. Ještě byste se cestou pozabíjeli. Nebude vám to vadit, že ne?" Otočila jsem se na učitelku, kterou jsme tak trochu všichni ignorovali. Hlavně ta banda čumilů. Je fajn, že civí, ale co takhle pomoct? Teda teď už není s čím, ale i tak.
"Ne. Nebylo by vhodné, aby tu dál byla." Zní to jenom mě tak dvojsmyslně? Asi jí fakt zatnu tesák do krku. Ano, svůj vlastní. Nebo možná vytrhnu Adrianovi stoličku. Bože, to jsou zase nápady. Ale tak víte jak… Vždycky mě zajímalo, jak to asi vypadá, když je upír u zubaře. Nebo nedej bože u doktora. Přece jenom s naší tepovou frekvencí… To se musí někdy zkusit. Časem. Jo a taky zaskočit na- Dost! Proboha už dost.
"Děkujeme." Dělala jsem, že jsem nic nezpozorovala a už táhle Rose pomalu smykem ven. "Mělas říct, že ti není až takhle dobře." Probodla jsem jí pohledem. Půl slova by jí nezabilo.
"Jo a jet domů s Adrianem? Díky, ne." Jako malý děcko. Ačkoliv…
"V první řadě jsi vůbec neměla chodit do školy…" povzdechla jsem si. No, ale na to už je pozdě. Takže nic.
O něco později jsme byly doma. Konečně klid. Ohřála jsem Rose další hrníček s krví. Tímhle stylem brzo dojde, ale co… Sehnat další nikdy nebyl problém. A tady je to teď potřeba. Rose na mě koukala, jako by se ptala, jestli jsem
se nezbláznila.
"Protesty se nepřijímají, vypij to."
"Ano, mami, provedu." Zašklebila se, ale hrníček do sebe otočila až­… No rychle i na upíra. "Mňam…" Musela jsem se zasmát.
"Tak Rose a víš, co dělají malé děti po obědě?" Když teda mami, tak pořádně.
"Ne, co?" Hlavně se nesmát. Hlavně se nesmát.
"Jdou spát, takže šup!"
"Ale mamí, co večerníček?" Večerníček? Po obědě? Sakra, holka ty si pleteš pojmy s dojmy.
"Až večer." Ujistila jsem jí s klidem. "Navíc vypadáš, že by ti hodina, dvě klidného spánku jen prospěly. Víš, máš takovou nezdravou barvu…" Ne pardon. Už mlčím. Radši. Tohle by se mi mohlo vymstít.
"Říká ta pravá," ušklíbla se, ale opravdu pochodovala k sobě do pokoje. "Nicméně, trochou spánku opravdu nepohrdnu. Kdyby něco, takže nic. Dobrou."
"Dobrou." Zapnula jsem si rádio, aby tu nebylo takové ticho a zabodla pohled hezky z okna. Ano, už zase. Když já si opravdu nemohla pomoct. Navíc. Je to svým způsobem uklidňující. A tady obzvlášť. Proč? Nevím, ale prostě to tak je. A výborně se u toho přemýšlí. O čem? O všem a ničem zároveň. Divné, já vím, ale schválně se přiznejte, kdo z vás to ani jednou nepraktikoval. No? Tak vidíte. Nehledě na to, že já mám za ty roky opravdu o čem přemýšlet. Nebo spíš na co vzpomínat? Těžko říct. Tak nebo tak. Ono to bude jedno. Co se stalo, stalo se a nikdo to už zpátky nevrátí. Teď jenom jestli bohudík nebo bohužel? Nejsem si jistá… Ale i to bude nakonec jedno. Začalo pršet a já se musela pousmát. Z nějakého, jistě šíleného, důvodu jsem měla hned lepší náladu. A pak, že déšť působí depresivně. No, vlastně to se říká o lidech. Jaké to asi je… být člověk? Zavrtěla jsem hlavou. Nad čím to proboha zase přemýšlím? Blázním. Určitě už tu z toho minimálně cvokatím.
 


Komentáře

1 Akiko Akiko | Web | 8. srpna 2010 v 20:38 | Reagovat

Jůů... Proč mi nikdo neřekl, že je další kapitola??? =D =D Jinak je jako vždycky skvělá a já netrpělivě čekám na pokračování... =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama