US - 24. kapitola

31. srpna 2010 v 12:45 | Lizz |  Upíří sestry
Fajn... Vím, že jsem ti Andy slíbila Prokletý a už na nich pracuju..xD Berme tohle jakože Nelíí udělala reparát, tak nechci její jistě na pochopdu spokojené nrvy dráždit, tím,že US nebude..xD Mimochodem, Nelíí? Gratuluju :-* :D Fajn nevykecávám se, ačkoliv bych jistě mohla a tady to je..xD P.S.: Psáno mnou, z pohledu Viky, je to krátký, divný a kdovíco ještě...xD :D
P.P.S.: Téma týdne je bouřka? :D zajímavý, ale myslím, že opět oželím :D Nejspíš :D


Fajn. Navrhnout Chrisovi odvoz do školy se možná sice zdálo jako inteligentní řešení, ale ani zdaleka takové nebylo.
Celou cestu bylo dusno jako… No asi jako když do jednoho auta nacpete Chrise a Adriana.
Že já radši nešla pěšky. Ale ne. To bych jako člověk neměla stíhat. Takže mám
zkrátka smůlu. Jak otravné. Nahnula jsem se a pustila rádio. To ticho mě deprimovalo. Ne, že by to potom bylo o něco lepší, ale bylo. Aspoň o tu pitomou mikroskopickou tečku.
"Nechceš zpomalit?" ozval se zezadu podrážděně Chris. Ajejej. Bude zle.
"nechceš řídit?" Napodobil ho Adrian. Z nich dostanu migrénu, jestli budou ještě chvíli pokračovat v tomhle.
"A víš, že i jo?"
"Zapomeň, chlapečku." Zašklebil se Adrian. Ach jo. Jediné, co mě může uklidnit je fakt, že s Adriánovým stylem jízdy tam budeme opravdu brzy. Aspoň něco.
Jenže to jsem ještě nevěděla, co mě čeká ve škole. Ono na tom, že jak se ráno začne, tak to bude pokračovat něco bude. A jak jistě sami uznáte tenhle den se už od začátku nepovedl. Sotva Adrian zaparkoval, vyletěla jsem z auta jako řízená střela. Konečně čistý vzduch. Nádhera. Sice prosycený krví, ale co už. Tomu se jeden mezi lidmi nevyhne. Rozbité hlavy, odřená kolena, krvácení z nosu, dívčí problémy. Vždycky se, obzvlášť při tomhle množství, najde někdo, z koho ta krev prostě poteče. A je jenom na každém z nás, jak se k tomu postavíme. Heh, to mi připomíná ten starý vtip o upírovi v baru. Nechutný. Ale co už. Lidé zkrátka jiní nebudou, pravděpodobně.
Měla bych se s tím smířit. Ale co když nechci? No, to asi nikoho nezajímá. Takže se na to můžu zvysoka vykašlat.
"… co na to říkáš, Viky?" Naproti mně stál s dost pitomým úsměvem Matt.
"Promiň, co jsi říkal?" nasadila jsem ten nejmilejší výraz, kterého jsem byla schopná a Adrian vyprskl smíchy. Otráveně jsem se po něm podívala. Nepřijde mi, že bych řekla něco až tak vtipného. Občas se opravdu chová jako pitomec. Ale mívá i světlé chvilky. Ty mám ráda. Dá se s ním bezvadně diskutovat o spoustě věcí. Matt jenom zakroutil hlavou.
"U koho to lítáš, že nevnímáš?" zdálo se mi to nebo to znělo poněkud nenadšeně. Ale no tak. Už zase zbytečně fantazíruju. A to proto nemám ani důvod. Kdeže je tu ten cvokhaus?
"U chrousta. Konkrétně u jeho nesmrtelnosti." Pokrčila jsem rameny a vyrazila směr mučírna. Ano, mám na mysli tu odpornou budovu, přímo přede mnou, co si dovoluje říkat škola. Mučírna, za kterou jsem ráda. Asi se dám na dráhu masochistky. To jsem ještě nezkoušela. Přece jenom mám geny spíš pro sadismus a tak. Ale nevadí no. Stávají se i horší věci v lepších rodinách. A kdyby se za to mělo střílet, byla bych jako cedník.
Strčila jsem do uší sluchátka a vykročila ke třídě. Nenamáhala jsem se čekat. Adrian s Chrisem mi po té jízdě lezou na nervy a Matt… No, proti tomu zatím nic nemám, ale byla bych opravdu ráda, kdyby to tak i zůstalo. Proč? Ehm… Tak to nevím. Ale dejme tomu, že prostě nemám ráda zbytečné konflikty.
Jo, to bude jistě tím. Někdo mi zaklepal na rameno. Hádejme kdo? Ano, správně. To z dvojčat, které nemá u krku klíště…
"Co je?" vyndala jsem jedno sluchátko. Pardon, ale nepřeruším kvůli němu rande s písničkami. Ani omylem ne.
"Ještě jsi mi neodpověděla." Zazubil se. Vypadá celkem dobře,když se- Ehm, to jsem si nemyslela, jasné? Jenom jsem se ušklíbla.
"Jestli to nebude tím, že jsi mi pořád ještě neřekl na co…" Tak trochu jsem mu připomněla svůj chroustí stav. Měl by si zvykat. Vypínám ráda a často. Ale nikdo si zatím nestěžoval a pokud oäno… No, znovu už to neudělá. Bwahahahaaaa! Musela jsem se uchechtnout. Víte, co mi při téhle myšlence zahrálo do uší? Would you mind if I killed you? Would you mind if I tried to? (Nevadilo by ti, kdybych tě zabila? Nevadilo by ti, kdybych to i jen zkusila?) Hihi… Ale tak jsem to zrovna nemyslela. No, to je jedno, radši.
"Copak?" ptal se Matt okamžitě. Zvědavej, zvědavej? Nepovím. "A ptal jsem se, co dělá po škole, jestli nemáš čas nebo tak…" Nebo tak? No, má bod k dobru, že nezačal: "No.. Já…" Tak totiž většina zamilovaných idiotů začíná vyznání, ačkoliv k tomu on se nechystá, takže co to zase řeším? Kde je tady nějaká pevná zeď? Mám dojem, že omlátit si o ní hlavu by bylo ideální.
"Myšlenky." Mávla jsem rukou. Nic zajímavého, narozdí od tvé krční tepny. Ehm, skra? Už zase. Měla bych toho nechat. "Podle toho proč." Teoreticky vzato čas mám, prakticky vzato… Pokud chci mít kde bydlet, neměla bych nechávat Adriana a Rose pod jednou střechou delší dobu samotné. A v případě zraněné Rose to platí ještě jednou tolik.
"Aha… No zaprvé jsem si všiml, že se nudíš v hodinách dějepisu…" Ehm a on se tomu ještě někdo diví?
"Tak trochu a…?" Nechápu o co mu jde. Opravdu. Potřebuju příručku, jak pochopit mozky pubertálních lidí. Oprava? Mozky lidí celkově.
"A já v něm tak trochu plavu. Nehledě na to, že jsem na dnešní odpoledne bezdomovec." Opravdu jsem si teď přála umět zvednout jenom jedno obočí. Znáte to, ne? Takovéto gesto, co každému okamžitě řekne, že naprosto netušíte, která bije nebo co to proboha mele za kraviny. Jenže to bohužel neumím, takže jsem musela otevřít pusu a kváknout. Ha, jsem chroust co umí žabí řečí. Dokonalé. Psychiatrie je tady kdeže? Měli by ze mě totiž obrovskou radost. "Víte… Řeknu vám to upřímně. Jsem upír. Jo a taky chroust co mluví žábovštinou. Znáte to, ne? Ne díky, svetr už mám a- Hej! Říkala jsem, že tu divnou košili nechci!"
"Bezdomovec?" Dostala jse mze sebe s menším zpožděním. Jak jsem už říkala. Stává se.
"tim si domů přivede tu pří- ehm svojí holku a bylo mi decentně naznačeno, že by bylo fajn, kdybych se tam neukazoval." Aha, a co já s tím? Mám být jako ubytovna? A s tím dějákem to souvisí jak? Ubytovna s výukovým programem? Občas lidi opravdu nechápu. POTŘEBUJU tu příručku! "Můžeš k nám… Pokud ti nevadí trocha dusna." Pokrčila jsem rameny. A pokud netrpíš žádnou z poruch krve. Dodala jsem si v duchu. "A tvoje učebnice dějáku je u nás taky vítána." Dodala jsem jen pro jistotu.
"Dusno?" On si toho ještě nevšiml?
"Chris, Adrian, Rose." Nehodlám to víc vysvětlovat. Každému je to stejně jasné, no ne?
"Ale Adrian je váš-" Zvedla jsem ruku a on překvapivě zmlknul.
"Podívej, Matte. U nás dome je to trochu složitější. Takže to, prosím, neřeš." Vlastně lžu. U nás je to teď až příliš jednoduché, když naši už… Zavrtěla jsem hlavou. Ne, na tohle teď myslet nebudu. Krev, oheň… spousta ohně a křik a.. Ne! Sakra, řekla jsem snad jasně, že teď ne, ne? Tak kde je sakra problém?! Rada pro můj debilní mozek: NEVYTÁČEJ MĚ! Nemám na to náladu.
"Promiň." Vypadal, že to myslíš vážně. A to ani nic neví. Opravdu k nepochopení. Jen jsem přikývla. "Co to posloucháš?" Hele, nechce jít dráždit žaludek někomu jinému? No, ale to sluchátko jsem mu podala. Aby se neřeklo, že jsem krkoun.
Úsměv se mu ještě rozšířil. Ale tak že ne?! Já ses s ním o tom bavit nechci. Vlastně se mi vůbec nechce mluvit. Jsem nějaká nervózní a ani nevím proč. Naštěstí to nekomentoval, ale na hodinu se nacpal ke mně. Když tu Rose není, aby mi nebylo smutno. Ha ha. Jenom jsem v duchu protočila oči, dala si do uší sluchátka a dobrou. Na děják se můžu zvysoka vys… vykašlat. Samozřejmě nikdo nevíte, co jsem chtěla říct původně. A pokud ano… seznámíme se s základní výbavou každého upíra? Říká se jí dva špičáky ve vašem krku, když mě budete dlouho štvát. Tenhle den se mi opravdu už od pohledu nelíbí.
A ani dál to nebylo o moc lepší. Nutno teda připsat Mattovi k dobru další bod za to, že v autě už bylo dýchatelněji. I když.. Jak pro koho. Nebylo tam, to nechutné dusno, ale zase tam bylo o krev víc. Ale tak Chris se měl aspoň s kým bavit. Bez toho, aby vrčel na Adriana nebo zkoušel mluvit se mnou, já mohla bezpečně koukat z okna bez nějakého vyrušování a Adrian si mohl užívat řízení bez toho, aby mu do něj někdo kecal. Aneb všichni jsme byli šťastní a spokojení.
 


Komentáře

1 Akiko Akiko | Web | 31. srpna 2010 v 15:24 | Reagovat

Áááááááááááááááááááááááááááá... To je tááááááááák skvělé... Pokud teda pominu to šílené zpoždění... xDDD Umírám tady u toho smíchy a prskám kafe!!!! To mi tak strašně chybělo!!!! Jéééé, Andy má pravdu s Prokletejma!!! Ty budou kdy, Leničko?? O=)

2 Nelíí Nelíí | Web | 31. srpna 2010 v 17:24 | Reagovat

povedlo se ti to Leni :D tak to abych sla psat... aby me Marta neukamenovala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama