Září 2010

Píšu, píšeš, píšeme :D

9. září 2010 v 19:21 | Lizz |  Jednorázovky
Jen tak mezi řečí... Neberte to moc vážně :D

US - 25 kapitola

3. září 2010 v 8:11 | Lizz |  Upíří sestry
Takže Ahoj tady zase buzeruje Nelíí :D no jak pro koho :D přináším vás 25 kapču US, takže doufám, že se bude líbit. A budete tlačit na Lizz, aby psala další .. :D


Prokletí II. - 18. kapitola

2. září 2010 v 20:55 | Lizz |  Prokletí II.
Zdravím z intru...xD Wifina běží a psát můžu...xD Zázraky se holt dějí...xD Víc k tomu neřeknu..xD Steně vám do toho nikomu... Ehm nebudu hnusná :D PArdon, jsem sjetá čokoládou a podle toho to vypadá...xD Čokoládou a okurkama...xD Neřešte mě, ano? :D Bude to tak bezpečnější...xD Víte co? Přestanu se vykecávat... Snad jen... Andy? Mechiko? 3! :D

--------------------------------------------------------------------------------

Ray:
Další nudní školní den. Přestává mě to pomalu, ale jistě bavit. Naprosto nechápu, proč tu musíme tvrdnout. Číst, psát, počítat umíme, tak o co jde? Jistě, zeptat se nějakého učitele okamžitě by měl jistě po ruce odpověď jako: Aby ti nezakrněl mozek Nebo něco podobně inteligentního. Jako by to nebylo jedno. Stejně, když se tak podívám na některé milé spolužáky a spolužačky… Vypadají, jako by ani mozek neměli. Začal mi zvonit mobil. Taky takovej užitečně otravný vynález. Ale nestěžuji si.
"Hm?" Nedíval jsem se kdo volá. Pro jistotu. Ozval se pobavený smích. Kate.
"Taky tě zdravím. Hele, máme problém." Fakt? Proč mě to už ani nepřekvapuje… Tak co to bude tentokrát?
"Hm?" Na co zbytečně plýtvat slovy. Ona pochopí, jak to myslím a nikdo jinej to vědět nemusí. No ne? Dokonalé maskování, před dvěmi páry zvědavých uší, co by to mohli slyšet. Jako by je to zajímalo. Obzvláště Becky rozhodně ne. Nějak se se mnou přestala bavit úplně. Ne, že by to předtím byla bůhvíjaká komunikace, ale dejme tomu, že teď už ani neštěká. Nechápu proč. Já za svoje geny nemůžu. Navíc… Je to tak trochu sobecké, nezdá se vám? Vyčítat mi něco, co je vlastně i ona sama. Jistě. Není vrah, ale o mě to taky neví. Ale koneckonců mě to může být jedno. Ať si dělá co chce.
"Dneska zase ukecanej…" neodpustila si rýpnutí. Zdá se mi to nebo se chce vyhnout jádru problému?
"Vadí? Proč voláš?"Ať je to rychle z krku, ne?
"Ehm… Nejspíš budeš mít Catt zase na krku…" Bezva. A to jako proč? Ačkoliv, když se nad tím zamyslím, řešení je prosté. A je jich několik. Jen si vybrat.
"Já totiž začala-" A je to tady…
"Ale… Kdopak je ten ne-šťastný?" Chvíli bylo na druhé straně ticho. Fajn, tak kterej pitomec? Jen doufám, že má dost rozumu a držela se dál obzvláště od toho jednoho… A když ne ona, tak on by mohl. Přece jenom… Jenže u něj není nic nemožné. Koneckonců měl jsem šanci se o tom přesvědčit sám. "Kate?" Připomněl jsem se. Jenom kdyby náhodou.
"Jo, promiň… Měla jsem tu menší debatu s Danielem…Jednou ho namouduši zabiju pitomce jednoho."To chci potom vidět videonahrávku… A mísu popcornu k tomu. Rozhodně by to bylo zajímavé divadlo.
"Takže?" Začínaly mi docházet nervy. Nikdy jsme nebyl na dlouhé vykecávání se a ona to povětšinu času zdálo se chápala, tak co se děje teď?
"James." Pípla opatrně. Můžu mít dotaz? To všechny moje bývalé spolužačky ztratily mozek?
"Hm." Víc jsem se radši nevyjadřoval. Ona beztak ví, co si o tom a o něm myslím, i když mě nevidí. Možná částečně i proto, že hádám, Daniel bude mít podobný. Ne-li horší. Nezná je zase tolik, aby určité věci pochopil, ale dost na to, aby věděl, že je lepší vyhnout se jim.
"Popravdě, není zas tak špatný. A tvoje reakce byla podstatně lepší, než ta Danielova." Není zas tak špatný… Ne, to není. Ale taky není svatý. Jako by někdo z Clarkova okolí mohl být. Hm, tím skvěle do toho zapadám, co? Nevadí.
"To je mi jasné. Ale stejně si neodpustím: Máš to zapotřebí, Kate?" Povzdechla si.
"Rayi, prosím… Zrovna od tebe bych čekala, že to pochopíš, když jsi… Však víš." Hezky se to snaží okecat a vykroutit se z toho.
"Jen to řekni. Tahal se s Clarkem." Nebo on se mnou? Teď tak nějak nevím. Každopádně to bylo zajímavé období mého krátkého a mizerného života. "A právě proto. Já to chápu, Kate. Ale nechápu tebe. Je ano. Ale nebudu ti říkat nedělej to. na tohle si musí přijít každý sám. Jenom pak nechoď brečet za mnou, jo?" A ten milý telefonní hovor jsem ukončil.
"Co se děje?" Ach bože.. Opravdu to tuhleté musím vytroubit? Asi ano, pokud nechci Kate přidělat zbytečně další problémy. Kruci!
"Nic." zavrčel jsem podrážděně.
"Takže ti to Kate už řekla?" Aha. Tak moment. Tahle o tom věděla dřív? A dost. Tohle ne. Měl jsem velké nutkání vzít tašku a vypadnout odtud. Jako jsem to dělával dřív. Jenže to nešlo. Ne tady. Slíbil jsem žádné problémy a hodlám to aspoň částečně dodržet. Sakra.

Dick:

Seděl jsem v lavici a jen pozoroval Becky před sebou. Co myslíte, jak dlouho vydrží být uražená, protože jsem se neobtěžovali jí říct, že víme, že jsme stejní? Upřímně doufám, že ne moc dlouho. Tohle je krajně nepříjemné. Už jenom proto, že nemůžu Lukovi s Timem vysvětlit, jak se to stalo. Nebo o co vlastně jde. Pochybuji, že i kdyby se to dozvěděli… No, nejspíš by to nebrali natolik s klidem jako Colin. Ne, ani zdaleka ne. Jej, to by bylo. Nicméně
reakce Colina mě opravdu překvapila. Mile. Čekal jsem kde co, ale jeho rozjařené xxx rozhodně ne. A to ho znám už nějakou dobu. Prostě samé překvapení no.
"Hele a nemůžeš to s ní nějak… No srovnat? Ono tohle nás štve - všechny." Jo, jako bych to sám nevěděl až moc dobře. "Navíc… Minule se ti to povedlo vyřešit poměrně dobře a rychle, ne?" Jo, to sice ano, ale ačkoliv to minule bylo to samé, bylo to o něčem úplně jiném.
"Já vím, jenže mám dojem, že tentokrát to tak nepůjde. Navíc, teď už to není jen o mě a Becky… Je v tom i Ray. A jak jde o něj… No však to sami znáte, ne?" Povzdechl jsem si. To je snad to, co mě trápí nejvíc. Přátelský vztah Becky a Raye. Proč jen se spolu nedovedou bavit aspoň trochu normálně? Hned by to bylo o něčem jiném. Teď to bude sobecké, ale jsem rád, že jsou stejní jako já. Opravdu. Vím, že bych neměl, ale… Tak nějak se mi ulevilo. Víte, jak mě deprimovalo nemoct o tom s nikým mluvit? Muset všem lhát? Jim nemusím. Budou chápat, proč v zimě nejezdím na první hodiny a proč odcházím z těch posledních dřív. Ostatně budou na tom stejně. Prostě nemůžeme být za tmy venku. Před nimi nebudu muset vymýšlet žádné stupidní výmluvy proč nejdu na tu či ono oslavu. Budou na tom stejně. Ach, krásná to představa. Konečně někdo, kdo bude chápat i bez toho, abych se musel namáhat cokoliv vysvětlovat. Ano, je to sobecké, až to ani hezké není, ale… Ale tak to prostě je. Tečka.
"Ray?" Vyslovil to jméno se značným odporem. Nelíbilo se mi to, ale neřekl jsem ani půl slova. Prozatím. "Co ten s tím má společného?" Genetickou výbavu, řekl bych. A schizofrenního kamaráda po večerech. Jenže to je právě to, co si nemůžu dovolit říct nahlas.
"Ono je to složitější…" Zatvářil jsem se jako umučení. To mi prý vždycky šlo. Nebo to aspoň doma tvrdívali… Tak třeba se to pro jednou bude k něčemu hodit. I když, no uvidíme. Nebudu dopředu nic říkat, jenom pro jistotu. Ještě by to vyšlo a co potom? Nebo by to bylo dobře? Ehm… Můj chybějící mozek vypovídá službu, takže ho asi radši nebudu zbytečně trápit a přestanu o tom přemýšlet. Stejně to nemá význam. Ačkoliv kdybych to měl brát zase jenom z téhle strany, tak by význam nemělo víc věcí. Proč taky, že? Stejně jednou všichni umřeme. Heh, tak to byla denní dávka optimismu a teď se přesune kousek jinam… Nad tímhle nehodlám přemýšlet. Vždycky z toho mám tak trochu divný pocit. Nevím, nemůžu si pomoct. Možná jsem jenom magor, ale je to tak. Zkoušeli jste si už někdy představit nic? Nemyslím tím tmu, černo nebo tak něco… Ale prostě obyčejné nic. Nemyslím ani vzduch, protože to je pořád něco… I vakuum je něco. Pozor, začíná to být ujeté, co? Dobře, nechám toho. Stejně by mě z toho akorát zase rozbolela hlava. Respektive by se mi nejdřív zamotala a pak bych z toho přemýšlení chytil migrénu. A pak, že přemýšlení nebolí. Kdo tohle řekl asi v životě pořádně nepřemýšlel… a nechodil do školy. Tam je to ale dvousměrné. Bolí to, když přemýšlíte a když ne, tak taky. V jednom případě z přílišného namáhání mozku v tom druhém z důvodu špatné nálady rodičů a kouli dejme tomu třeba z jazyka. Nebo nějakého dalšího předmětu… Ale to jsem se úplně odklonil od toho, o čem jsem měl v plánu přemýšlet původně. No, nevadí. Měl bych si asi zvykat… Nejspíš. Ono to totiž ve výsledku není nic nového. Myšlenky se mi rozutíkávají rády… Co? Že jste si všimli? Nemožné. A já se tak snažil. No, nic. Fajn, přestávám přemýšlet o cepovinách. Jenom pro jistotu. Ještě se něco dozvíte a co potom…


Becky:
Vešla jsem do třídy a posadila se na židli vedle Mary. Možná nebyl nejlepší nápad, vztekat se, ale je to v mojí přirozenosti jednat impulzivně. A omluvit se… No, možná Dickovi, ale Rayovi v žádném případě ne. Toho kluka nemůžu vystát. Je na zabití a ještě i to je málo. Zabít, rozčtvrtit, ukřižovat, utopit, připálit a nevím, co všeho ještě… Eh, měla bych toho radši nechat. Stejně to nikomu a ničemu nepomůže. Fajn, tohle je o nervy. Zase jsem se zvedla a napochodovala ke klukům k lavici.
"Ahoj," Bezva, jako začátek dobrý. Co dál? Nemůžu před kluky nic říct. Ne, za předpokladu, že nechci vypadat jako magor. Ačkoliv možná bych pak měla klid. No, nebudu riskovat nic. Ozvaly se odpovědi. Dick jen zvedl hlavu a kývl. Jejda. Možná jsem na něj neměla prve tak ječet. "Jdeme dneska zase?" zeptala jsem se. Už dlouho jsme nic nehrály. Nějak nebyl čas nebo tak něco. Prostě jsme se nemohly sejít. Což mi celkem vadilo. Celkem dost. Já takovej aktivní tvor, najednou bez vybití. A pardon, ale… Ale.
"Můžeme." Zazubil se Luke. Výborně.
"Takže po škole? Jo a Dicku? Nechceš jít taky? Já vím, že nehraješ, ale tak…" pokrčila jsem rameny. Ale tak tě beru na milost. Ty za to totiž nemůžeš. Doufám. Ačkoliv za tohle nemůže nikdo z nás. Je to prostě pitomá shoda hloupých náhod a souher. A genů. Zatracený geny. To mi řekněte, že s tím nikdo nic nedokáže udělat v dnešní době. Vrtají se v kde čem, ale přijít tam s tím, že chci z genů vyndat tohle to, tak mě zavřou nejdřív na psychinu a když zjistí, že nejsem magor tak do laboratoře, jako pokusného králíka. Pozitivní, že? Obávám se, že v tom případě bych ale zmagořila stoprocentně. Nemůžu být někde zavřená. To bych asi nepřežila. Asi určitě ne. Ale tak… Jak říkám, všechno je to jenom o zvyku. Tudíž bude nejlepší to neřešit a vykašlat se na to. Ignorace.
"Hm?" Gr. On už tu nemoc chytil taky? Asi bych se měla nechat jenom pro jistotu očkovat. Nechci taky onemocnět a pak na všechno hmat… ehm hemovat? Hemit? To je jedno. Prostě
nemám ráda jednoslovné odpovědi. "A nebude ti to vadit?" Jaj, on to opravdu nepochopil. Ale jak by mohl? Je pravda, že mě nezná tak dlouho, aby věděl, jak jednám zkratovitě. No, však si časem taky zvykne. Každý si zatím zvykl. Zvyk je vůbec divná věc, nezdá se vám? Nebo je to tak, že lidé jsou divní? Hm, nejspíš obojí. Nebudu to radši řešit. Mohla bych se taky zcvokatit.
"Proč by ne?" Fajn, teď čučeli divně i ostatní kluci. Dobře, možná moje chování nedává smysl, ale copak dneska dává?
"Myslel jsem, že jsi naštvaná kvůli… No, však víš čemu." Znervózněl. Heh, ani se mu nedivím. Ono je to blbé, mluvit o tom. Přemýšlet o tom, vlastně to vůbec vnímat. Většinu dne se mi to daří okázale popírat. Bohužel večer o něco méně. Jenže víte, ono jde těžko popírat něco, co vidíte… Něco, co vám trčí ze zad. Eh… Nebudeme to radši řešit, ano? Rozhodně to bude bezpečnější.
"Tohle nebudeme řešit, jo? Jako by se nic nestalo. Jenom mě teda asi čeká rozmluva s…" nasadila jsem řádně zhnusený obličej. "Rayem." Vyslovila jsem to jako by jeho jméno bylo pomalu sprosté slovo. No, však ono to k tomu nemá daleko.
"Nejspíš. Ale jestli tě to uklidní, tak jste z toho nadšení přibližně stejně." Zašklebí se škodolibě. Parchant. Jemu se to řekne, když se baví s každým, bez problémů.
"Ti díky."
"Hele vy dva a nechtěli byste nám třeba říct o co jde?"
"Ne." Ozvali jsme se současně a následně se rozesmáli. Zdá se, že hlavní katastrofa je opět zažehnána. I když… Nevím, jestli je zrovna dvakrát rozumné bavit se s ním. Zrovna s ním. Je to nebezpečné. Ne pro mě samozřejmě. Ale pro ostatní lidi. A já mám dojem, že bych nezvládla předstírat, že jsem normální i potom, co bych někoho zabila. Brr, už jen ta představa je.. děsivá. Nechci. Díky, ale opravdu ne.