PP - 41. kapitola

11. října 2010 v 15:30 | Lizz |  Ples příšer
Spadly Himaláje! :D Dopsala jsem (už podruhý) tuhle kapitolu! Je sice divná, pitomá a o ničem, stejně jako ještě pár dalších... Holt než se to elfisko pitomý uráčí vrátit, ale snad se to dá přežít :D Víte, jak moc se mi do toho nechtělo? :D Už jenom ta představa, že jsem toho měla 3/4 napsaný... Málem mě to zabilo :D Ale co už :D Myslím, že se přestanu vykecávat a radši potáhnu psát něco dál...xD Třeba na Andor bych mohla, že? :D Nebo KČ... Ty by taky nebyly od věci, si tak říkám...xD :D Jaj..xD Radši mizím, psááát! :D Nějak se v tom opět začínám vyžívat.. To beztak dělá ten čaj z jídelny (I believe, I can fly!), ten může za všechno... Něco nám do něj sypou, jinak si to neumím vysvětlit...xD Ale to tu beztak nikoho nezajímá... Takže prostě... Gomen, za chyby... Nemám nervy to po sobě číst...xD Dokopu se k tomu až dýl...xD
Jinak... Už jsem zmiňovala, že PP má oficiálně konec? Teda v sešitě? :D Ta povídka je oficiálně ukončená dokud se nepřekope. Pak budu možná uvažovat o pokračování. Což ovšem vás nemusí nijak stresovat...xD Zjišťuju, že mi chybí na přepsání pořád tak... 60 stránek... Kostičkovanejch A5, mýho miniaturního písma.. Dobře, jedinej, kdo má nárok si stěžovat je Akiko, ale ta má taky smůlu...xD :P :D Aspoň do výše zmiňované doby...xD :D






"O nákupech už nechci do konce života ani slyšet." Prohlásila jsem doma na mamčinu otázku: "Jak bylo?"
"A máš už všechno?"
"Tak menší polovičku. Víc rozhodně ne." Z čehož k mojí smůle plyne, že mě to čeká minimálně ještě jednou. "Ale do Vánoc času dost."
"Tos říkala i loni a víš, jak to dopadlo…" No jo, pořád.
"Proto jsme letos šli už teď." Odpověděla jsem s klidem a zmizela do svého pokoje. Ono to vlastně nebylo zase až tak špatný, jak by se mohlo z předchozího rozhovoru zdát. Vlastně to bylo docela fajn. Zamkla jsem si dveře. Chtělo by to nejspíš trochu trénovat. Přece jenom za jedno středeční odpoledne se toho příliš nenaučím. A samo od sebe mi to taky nepůjde. Takže… Doufám, že tu někde mám hasičák. Nebo aspoň dost vody, protože až se mi to vymkne a něco tu chytí. Tak si opečeme buřty! Muhahaaa… Stejně je to divný. Teď mluvím o té kouli, samozřejmě. Vždyť oheň jako takový má plameny. Tím nechci říct, že tohle by je nemělo, to má. Já jen… Proč je to, sakra, kulatý? Vždyť to není přirozený! Tedy aspoň myslím. Na druhou stranu, když já myslím,…Obvykle to za moc nestojí. Takže bych mohla nechat toho přemýšlení v podstatě nad ničím a začít něco dělat. Telefon jsem jenom pro jistotu vypnula, o další popáleniny opravdu nestojím. Protože věřte nebo ne, bolí to. Nehledě na to, že bych je asi jen těžko mohla pak nějak vysvětlit.
Nicméně jak jsem tu tak rozumovala nad tím, co je a naopak není přirozené. Co kdybych to zkusila naopak? Jenom teda nechápu, proč mi něco tak primitivního nedošlo hned? Aby bylo jasno. Doteď jsem vytvářela koule a snažila se je měnit, ale co takhle zkoušet to měnit už od samého začátku? Nemělo by to být logicky snazší? Aspoň o trochu, co myslíte?
Nakonec se to ukázalo být komplikovanější, než jsem původně myslela. Nicméně, fungovalo to. Sice nijak zvlášť, ale aspoň trochu. Ačkoliv jestli na tohle budu mít nervy. No, nevím, nevím. Jistě to říct nemůžu. Na druhou stranu asi ale nemám na výběr. S tímhle nejde seknout, i když bych občas sebevíc chtěla. No nic… Tak znova. A hezky pomalu. Ještě, než jsem stihla udělat nějaký nebezpečnější oheň, někdo vzal za kliku. Tak zase nic, ale snaha byla. A ta se cení.
"Adri?" Vstala jsem a došla otevřít. Ještě, že je to jenom bráška. Mamka by měla spoustu pitomých otázek. Je to totiž už nějaký pátek, co jsem se v pokoji zamknula naposled. A obě jsme si toho dobře vědomy. Ne, o to nestojím. Myslím, že budu radši doufat, že to Alex vypustí ze své mysli a nezmíní se o tom.
"Co je?" He, na chodbě je trochu zima. Ehm, ale nevadí. Stane se. I těm nejlepším.
"Mamka ti vzkazuje, že je večeře." Jídlo? Super! Kde? Blbá otázka. Jistě, že v kuchyni. Kde jinde by totiž asi taky mohlo být, že?
"A co je?" Ne, nevydržela bych to těch pár schodů dolů a ano, musím to vědět ihned.
"Polívka." Nečekaně. Doufám, že je aspoň nudličková.
"Ok. Hned jsem tam." Vrátila jsem se zapnout si mobil. Nikdo nic nechtěl. Překvapivě. Ale vsadím se, že nechat ho zapnutý, nějaký pitomec by se zaručeně našel. Nebo alespoň v mém případě ano. Je to jako s tím namazaným chlebem. Taky vždycky dopadne namazanou stranou na podlahu nebo máte-li štěstí na nově koupený bílý koberec. To přece vždycky potěší, ne? Ale proč tu zase dumám nad takovou kravinou? Ne, tohle už opravdu lepší nebude. Naštěstí. Víte, jaká to musí být nuda, být normální?
***
Chcete vědět, co je na víkendu nejlepší? Kromě toho, že není škola? Ono to na to vlastně taky má návaznost. Nemusíte vstávat. Můžete ležet, jak dlouho chcete nebo aspoň dokud… Dokud vám na druhé straně pokoje v nabíječce nezačne vyzvánět telefon. To jsem sice původně říct nechtěla, ale je to realita. Odporná realita.
Na druhé straně pokoje mi po podlaze vibroval telefon. Docela hnusný zvuk po ránu, to mi tedy věřte. jenom nerada jsem se vykopala z postele a ještě napůl mrtvá vzala telefon. Zabiju toho idiota, který mi volá. Opravdu. Bude litovat toho, že se vůbec kdy narodil.
"Ať si kdo jsi doufám, že máš opravdu dobrý důvod volat v sobotu takhle brzo." Zavrčela jsem do telefonu. Opravdu by mě zajímalo, který cvok je vzhůru takhle brzo.
"Já tě vzbudil? Promiň, ale myslel jsem, že v půl desátý už budeš vzhůru." To už je tolik?! Sakra…
"Hm… Chyba. Před desátou nevylézám. Propříště." Zalezla jsem zpátky do postele a zahrabala se pod peřinu.
"Tak to tě nechám spát." Kdyby to nebylo moc namáhavé, protočila bych oči.
"Pozdě. Musela jsem vylézt. Mobil byl na druhý straně pokoje. Takže klidně mluv. Jenom nečekej nějakou - zív - inteligentní odpověď." Už jenom tohle bylo samo o sobě moc dlouhý a velice vyčerpávající. Pobaveně se zasmál. Ano, velice zábavné.
"Tak to se ještě jednou omlouvám. Příště si ty telefony nechám až po obědě. To už snad nespíš, ne?"
"Hm, to už fakt ne. Cos potřeboval, vlastně?" Já jenom abych věděla, proč ho vlastně budu zabíjet. Ačkoliv bych ho mohla nejdřív možná obětovat nějakému extrémně sadistickému božstvu.
"Původně jsem myslel, jestli bys nešla ven, ale soudě podle toho, jak zníš, tak hádám, že ne." Zašklebila jsem se.
"Do té zimy? Ani omylem." Zavrtala jsem se ještě víc pod tu peřinu.
"Tak nějak jsem to čekal. Ty máš brusle?" On mě chce zabít?
"Špatná otázka?" zabručela jsem. A hodně pitomá.
"Proč?" Fajn, tahle vede. Je ještě špatnější a ještě pitomější.
"Si nepamatuješ, jak jsme já s kamarádkami bruslema dopadl posledně?" Chvíle ticha. Tak asi nepamatuje. No, je pravda, že přece jenom je to už nějakou dobu zpátky. "Mám je. Ale dodneška se na nich neudržím déle, než deset minut."
"Napravíme. Tedy pokud máš čas zítra odpoledne. Dneska nemůžu, už mám něco domluveného se spolužáky."
"Ok." Moment. Co jsem to právě řekla?! Co jsem to- No do pr- Já jsme blbá! Blbá! Blbá! To bude nejspíš tím, že nejsem plně při smyslech nejspíš bych se z toho snažila nějak vykroutit, ale takhle. Asi jsem na to neměla náladu nebo sílu nebo tak něco, ale prostě…
"Phillipe!" Ozvalo se nebezpečně blízko a příliš nahlas. V telefonu, samozřejmě.
"Že Alici přeju brzkou, pomalou a mučivou smrt, jestli se neztiší."
"To je Adri? Dej to sem!" Huh? "Ahoj, půjdeš, že jo?" Škoda, že skrz mobil nejdou házet věci. No, stejně nic zrovna nemám po ruce. Opravdu škoda.
"Potišeji a pomaleji. Tady se spí." Zamručela jsem temně.
"On tě vzbudil? Počkej, to mi chceš říct, že ještě spíš?!" No, ne každý je hyperaktivní.
"Pšššt. A k tvému dotazu. Ráda bych, ale…" Kdyby kdosi neotravoval hned po ránu. Teda ne, že by otravoval. To ani v nejmenším. Jenom prostě volal nevhod.
"Fajn, ale zítra se tomu nevyhneš. Dobrou." A zavěsila. Dala jsem mobil pod polštář, převalila se na bok a ještě do čtvrt na jedenáct úspěšně předstírala spánek. Že bych usnula to už nehrozilo. Ale takový ten polospánkový stav mi naprosto a dokonale vyhovoval. Jenže v těch čtvrt nebo kolik to nakonec bylo jsem už nevěděla, jak si ještě lehnout a tak jsem raději vstala. Než se proberu bude snědoběd. (Křížená
snídaně s obědem, kdyby to náhodou někomu nedošlo.)
"Dost, že taky vylezeš." Hm, taky přeju dobrý ráno, mami… Teda chci říct dopoledne.
"Kdyby neexistovaly telefony - spala bych."
"Ale… Který dobrák?" zněla pobaveně. Ani se jí nedivím. Být to opačně. Holt škodolibá, no. Už od malička. Ale to mám taky v genech. Ostatně jako spoustu dalších jiných věcí.
"Phillip. Jen tak mimochodem, kde je Alex?" Nikde ho nebylo ani vidět a co je ještě divnější, ani slyšet.
"Nemá mobil." Odpověděla a pořád se tak pitomě uculovala. To mi jako chce tvrdit, že můj hyperaktivní bratr ještě chrápe? No, kam to ten svět spěje? "Mimochodem, skočíš mi do města, že jo?" Eh? Co takhle dát mi tak hoďku, dvě na probrání?
"Kdy?" Blbá otázka. Samozřejmě, že co nejdřív. Přece jenom je sobota. A ve městě má po jedenácté většina obchodů zavíračku.
"Kdyby to šlo teď…" Nečekané. Velice.
"Se jenom převleču." A budu sebou muset trochu pohnout. Jinak všude zavřou.
"Hm."
"A co mám vzít?" zeptala jsem se o chvíli později, když jsem stála dole už převlečená a s igelitkou.
"Budeš si to pamatovat nebo si to chceš napsat?" No, vzhledem k tomu, že jsem ještě před necelou čtvrt hodinou docela obstojně spala.
"Napsat. Teda pokud to není jen osm rohlíků a půlka chleba." Ušklíbla jsem se. To je totiž klasika. Ve většině nákupů se to objevuje. Dobře, čas od času je těch rohlíků i deset, ale to je jen minimum.
"To taky. Máš papír a tužku?" Ha, ha, ha. A kde bych to asi tak vzala?
"Mi to nadiktuj. Si to dám do mobilu." Do toho ďáblova vynálezu, který je jen tak mezi řečí nahoře pod polštářem. "Jen si pro něj skočím." Ještě o něco déle jsem už stála před barákem. Nebo spíš mířila do města.
Jenom doufám, že to stihnu. Nerada bych pak poslouchala ty kecy doma. Ale utíkat kvůli tomu odmítám. To radši tu přednášku. Tak mě tak napadá, že tady jsem potkala Rafaela. Zdá se to být pomalu jako věčnost a při tom to není nikterak dlouhá doba. Moment, to máme vlastně: červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec… A
to bych vlastně ty první tři ani neměla počítat. Takže to jsou dohromady vlastně čtyři měsíce. Čtvrt roku. Jenom. A mě to stejně přijde málem jako věčnost. Mohl by se vrátit. Ani jsem si na něj moc nevykla či co. Ale prostě mi chybí. Elf jeden pitomá. Jak už jsem říkala: jsem holt věčně nespokojený tvor, co by nejradši měl právě to, co mít nemůže. Prostě magor, no. A na něco jako zlepšení to nevypadá. Aspoň v nejbližší době ne.
Jen tak pro zajímavost. Do toho obchodu jsem to nakonec stihla. Sice těsně a za doprovodu naštvaných pohledů prodavaček, ale stihla.
"A hele… Ahoj, psychouško." Protočila jsem oči. Téhle se asi jen tak nezbavím, že? To už mám snad radši i Morgan. Nebo radši ne. Těžko říct, která z nich je děsivější. Ale zase na druhou stranu z Morgan čas od času vypadne i něco zajímavého. Což se u Liliany nestává zase tak často. Vlastně skoro vůbec. Ačkoliv ta hromada těch keců od mrtvoly předtím, než se vyžvejkne… Těžko si mezi nimi vybrat. Pokud bych mohla něco říct, přežila
bych to bez obou. A ne, nestýskalo by se mi ani trošku. Vážně nekecám. Nevěříte?
"No, nazdar." Docela se divím, že se obtěžovala zdravit. Beztak si chce jenom zarejpat. "Co bys ráda, Liliano?" Snažila jsem se o normální tón, který se mi trochu - ale opravdu jen trochu - nepovedl. "Docela totiž chvátám s tím nákupem a nemám ani čas nebo náladu se tu s tebou dohadovat o pitomostech."
"To tě ani pozdravit nemůžu? Jsem myslela, že je to slušnost." Eh? A to jste praštili čím? On zná význam slova slušnost? Ona myslí? A když se to spojí, tak se snaží být slušná ke mně? Já nestíhám čumět. Samozřejmě, pokud pomineme ten tón, jakým to vyslovila a to ne zrovna lichotivé oslovení.
"Většinou ano. Jenže většinou se prohodí jenom ahoj, popřípadě se dodá jméno. V tvém případě to totiž zaznělo spíš jako provokace, než pokus o přátelský pozdrav." Ostatně od ní jako provokaci už beru snad všechno. Opravdu nechápu, jak jsem s ní mohla prvních školních čtrnáct dní sedět a nezabít jí… nebo neumřít. Ačkoliv uklidňuje mě myšlenka, že ona si musí říkat to samé, když si na to vzpomene.
"Zajímavý proslov, to jsi někde vyčetla?" Narážka na takovou sedmou třídu? Ale no tak, je hloupé tahat takhle staré věci do nových hádek. Měla by si to už pro jednou zapamatovat.
"Ne. Možná se tomu budeš divit, ale od tebe beru jako provokaci už skoro všechno. Vlastně na tebe poslední roky chytám vcelku slušnou alergii." Tak a je to konečně venku. Jednou to jedna z nás nahlas říct nejspíš musela. A já jsme ráda, že to padlo na mě.
"Ale, špatně ses vyspala, když je Rafael pryč?" Kráva jedna pitomá. Docela by mě zajímalo, co si vlastně myslí. "Nebo je to zase jedna z těch tvých nálad?" Připomeňte mi, že jí chci k závěrečnému vysvědčení vytisknout certifikát o tom, že je nejúspěšnější rejpatelka, kterou znám.
"Do toho ti, ale vůbec nic není. A jak jsem řekla už prve. Musím domů. Měj se." A pozdravuj ostatní zrůdičky. Theresu jmenovitě. Takže vlastně spíš jenom kamarádku lochnesku. Ale tak o jednu víc nebo míň… Na tom už nesejde. Tak jako tak je to- No, nic. Radši to nebudu komentovat. Nečekala jsem na nějakou její reakci, obešla jí
a trochu rychlejším tempem zamířila domů. Jenom by mě zajímalo, co tam Liliana dělala.*
"Dost, že jdeš. Jsi ty rohlíky snad vyráběla, ne?" Milý uvítání. Jen co je pravda. A ne, nemáte zač.
"Ne, potkala jsem lochnesku." Vypadlo ze mě dřív, než jsem měla šanci si uvědomit co a před kým melu. Teď jenom doufat, že mě neslyšela.
"Lochnesku?" Ok, tak to nevyšlo. Ale nevadí.
"Hm." Hlavně mě to proboha živého nenuťte vysvětlovat. Sice by to pravděpodobně brala s humorem, ale nehodlám nic riskovat.
"Kdo to proboha je?!" Ok, už chápu, jak funguje zákon schválnosti. Přesně a neomylně se vždycky stane pravý opak toho, co bychom si přáli, aby bylo. Jenže to už nejspíš taky lepší nebude. Spíš jenom horší.
"Zkus hádat." Je to přece zcela zjevné. "Napovím ti." Trochu jsem se pousmála. "Je to velice ohrožený druh lochnesky růžové." I když ohrožené… V dnešní době spíš přemnožené. Raději jsem nečekala na odpověď a znovu zmizela do pokoje. Náhodou jí to dojde a co pak? Pro jistotu to nechci vědět.
Plácla jsem sebou na postel a chvíli jen tak přemýšlela o všem a ničem zároveň. Znáte to, ne? Že ne? Hm, váš problém. Každopádně mě z tohohle stavu - nebo jak to lépe popsat? - vytrhlo až mamčino volání, že je oběd.

*Popravdě řečeno, mě taky… Když jsem to psala, neměla jsem to v plánu, ale ona se tam stejně dostala… Vtěrka xD
 


Komentáře

1 Kate Colt Kate Colt | Web | 11. října 2010 v 16:55 | Reagovat

Spát téměř do oběda- To už se mi dlouuho nepovedlo.. A taky dlouho nepovede -.-" Já chci takyyy! :-D Mobil- Ten se radši vypíná.. Jen tak pro jistotu ale i tak je zde spousta lidí, kteří mě vzbudí i bez mobilu.. Vrrr
Myšlenkové pochody Adri jsou opravdu velice zajímavé :-D A taky velice směšné ale to je v podstatě jedno a to samé :-D
No- Vidím, že Liliana je opravdu velká vtěrka.. Což znamená, že jí nemám ráda :-D *nesnáší lidi, kteří se vtírají* :-D
A teď- Odpověď:
Jj- Zatím je klíčové :-D
Ano- Psala si, že máš mozek prolezlý slashem :-D Proto se divím- Ale když to teď tak píšeš- Yahoo! Nejsem sama! :-D
No- David by mohl co říkáš? :-D Ne- Už mě to nebaví ještě by ho nikdo nenašel a co potom? :-D Chudák by umřel :-D
Vždyť jsem psala půlka stránky ve wordu.. Nebo ne? :-D
Nj.. Ale tak- Po třetí to nebylo tak hrozné :-D Možná kvůli tomu měsíčnímu odstupu, kdy jsem nad tou povídkou ani nepřemýšlela :-D
Nj- I když by to byl spíš re-make Andyho :-D Vzhledem k tomu, že se tam Chris ani neobjeví a vzhledem k tomu, že to nakonec bude všechno psané ich formou Andyho :-D
Tak běž dělat tu věc, kterou máš dělat a já jdu dělat něco podobného :-D Ano- Počítám s tím, že to nepochopíš :-D :-D :-D

2 KaThea KaThea | Web | 28. října 2010 v 15:43 | Reagovat

Páni, PP už je dokončená? :-O Já myslela, že se konce dočkám až za dlouho, jestli vůbec nějaký bude. :D  žádné oslavy nebudou? :D To je velká událost, ne? 60 stránek? To není zas tak moc. :D
Jaj, promiň, že jsem se ke čtení dostala až tak za dlouho. Já teď fakt nemám na nic čas. Lepší napsat komentář za sto let, než ho nenapsat a dělat, že jsem si to přečetla už dávno, ne? :D
Vzbuzení mobilem, to bych brala. :D SMSka je ten nejlepší budíček! xD Ale o půl desáté to je ještě docela brzo... To i mamka mě budí většinou až po desáté. XD A vůbec, proč mě vlastně nemůže nechat spát do oběda...? :(
"Psychouško"... To zní dobře. :D Ale "psychoušku" je stejně lepší! :D:D Tak mi říká Acris. :3
Doufám, že se někdy dočkám pokračování. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama