US - 26. kapitola

8. října 2010 v 14:21 | Lizz |  Upíří sestry
Eh...xD Po delší době kapitola...xD Další bude dřív - bude jí psát Nelíí...xD Takže asi tak...xD :D
Nooo, nebudu se tu u toho vykecávat, jednak taky proto, že za půl hodiny jedu pryč a...xD No, to je jedno...xD Takže je to z pohledu Viky a ten konec je jak od hysterky...xD No, radši no comment :) :D


Fajn, mít Matta v autě jako tlumič a částečný katalyzátor byl sice možná dobrý nápad, ovšem brát ho následně k nám domů byla katastrofa. Pokud se vám na tom snad zdá něco divného nebo smysl nedávajícího - nejste psychicky v pořádku. Ostatně to jsem nemohla být ani já, když jsem ho pozvala - svým způsobem. Fakt, že to byl jeho nápad vypusťme, protože to já s tím s ouhlasila.
Ne, není mrtvý nebojte. Tedy, zatím není mrtvý. A ne, není ani pokousaný, ani jinak zraněný. Fyzicky je zcela v pořádku a psychicky možná jen zmatený. Ovšem i tak to byla katastrofa. Což mimo jiné dokazuje i fakt, že místo toho, abych byla doma, povídala si s Rose o kravinách a snažila se, aby si s Adrianem neskočili po krku, dřepím tady a "domů" se mi nechce ani omylem. V uvozovkách je to právě proto, že něco jako opravdový domov, nemáme už nějakou dobu. To jenom kdyby to někoho zajímalo.
Proč se mi nechce domů? No, to je vcelku jednoduché. Budu si totiž muset poslechnout přednášku o tom, jak jsem nezodpovědná a totálně pitomá. Jediné, co mě na tom může uklidňovat je fakt, že na tom ještě nejsem až tak špatně, na rozdíl od Rose. Ale opravdu nejsem?
Víte, kdyby mě právě teď poslali zabít nějakého odpadlíka, brala bych to všemi deseti, rozhodně by mi to bylo milejší než dnešní návrat domů a zítřejší cesta do školy. A úplně nejdivnější na tom je fakt, že Adrian bude mít pravdu. Chovala jsem se jako nezodpovědná a pitomá pubertální kráva, co nechala mozek někde hodně daleko. Mohlo mi dojít, co se děje, jenže to bych nesměla věčně napůl spát.
No, tak jsem se dneska probrala. A rovnou dvakrát. Jen tak mezi řečí - ani jedno se mi zrovna dvakrát nezamlouvalo. Ačkoliv… Ne, prostě ne!
Ačkoliv… Eh, moment, vy ještě pořád nevíte, o čem to tu vlastně žvaním, že? Asi bych to mohla vysvětlit, sice se zase vytočím, ale to už je detail. Případných objektů k ničení je tu dost. Při nejhorším se ještě pořád můžu zkusit utopit. Sice by to byla až černohumoristická ironie, ale koho to zajímá? Nikoho, přesně tak. Ale to jsem zase uhnula od tématu: "Co se to vlastně semlelo u Angelsových doma?" Nebylo to nic příjemného, ačkoliv vezměme to od začátku, který nevypadal zase tak špatně…

Přijeli jsme k domu a první, co jsem ucítila byl chlast… a krev. Rose, Rose, Rose… Nepoučitelná. Nicméně to zvládala relativně… ehm* dobře.
Chris s ní šel nahoru a Adrian opět začal být nervózní. Opravdu nechápu o co mu jde. Stačilo by mu chvilku počkat. Nicméně, když kolem mě prošel potřetí a ani tentokrát si neodpustil ten jeho pohled zvedla jsem se a spolu s Mattem se přesunula k sobě do pokoje.
Neměla jsem náladu na upíra s nervy na pochodu. Nechtěla jsem totiž ani přemýšlet nad tím, co by kdyby.
"Klid, Rose je dostatečně stará na to, aby věděla, co si může dovolit a co naopak už nesmí." A zaplula jsem do pokoje. "Promiň, je to tu trochu… No viděl´s to sám." Pokrčila jsem rameny. Nemůžu to okomentovat jinak, aniž bych musela něco vysvětlovat. "Od jisté doby se Adrian chová v jistých ohledech jako rodič." Čemuž jsem se musela pousmát. Už jenom představa, jak přebaluje malé děcko byla… přinejmenším zajímavá. Bohužel, důvod proč se tak chová už úsměvný není. Ani trochu. "Takže co s tím dějepisem?" Odvedla jsme řeč raději pryč, než stihl jakkoliv zareagovat. "Ačkoliv nechápu, jak zrovna s tímhle můžu být nápomocná. Tohle se prostě naučíš a nebo ne." Ale stejně je tady. Co mě to vlastně popadlo? Jo, to by mě doopravdy zajímalo. Nejspíš jsem se musela zbláznit, jinak to prostě nechápu.
"Upřímná, to se cení." Zazubil se a vytáhl učebnici. Nikterak jsem to nekomentovala. Jenom pro jistotu. "Jo, já vím, ale prostě…" otevřel předmět doličný a mávl nad tím rukou, jako by to snad hovořilo za všechno. A taky že ano. Zvědavě jsem tam nakoukla. A jenom si povzdechla. Obávám se, že tady mi pravda asi neprojde. Předně proto, že válka začala kvůli jedný našeho druhu a ne z udávaného důvodu. Tedy z toho také, ale to byl až ten druhotní impuls. Navíc si nemyslím, že by bylo kdovíjak inteligentní oznámit mu, že banda pitomců (konzerv na nožičkách, ještě navíc) byla bla bla bla…
"Fajn. Prostě za všechno může jeden upálenej tlučhuba. Ostatní ho využili jako záminku k boji. Lidé jsou totiž až nechutně krvežízniví." Ehm**, to se ozvala ta pravá, že? "Ne, dobře, teď fakt. Tehdy to byly hodně zlé časy. Lidé byli naštvaní, nemocní, hladoví. Král to prostě nezvládl, o lidi se moc nezajímal a jenom hledal záminku ke zničení…" A tak jsem kecala a kecala a kecala. Víceméně jenom poslouchal, sem tam se na něco zeptal…Sakra, příště budu tvrdit, že jsem stará rašple a půjdu učit.
"Díky." Zazubil se na mě po jenom deseti minutové přednášce. Hups, jsem to vzala nějak hopem, ne? Ale pokud to pochopí, tak je jedno, jakou dobu to případně zabere.
"Nemáš za- mhm…" Jenom mezi námi, to mhm bylo citoslovce přidušení, šoku a kdovíčeho ještě zároveň. Ten pitomec mě totiž políbil. No chápete to?! Já teda ne. Jenže v danou chvíli jsem z toho byla natolik mimo, že prostě… Neudělala jsem nic. I když jsem měla a právě v tuhle chvíli přišel dovnitř Adrian.
Opravdu, pitomější chvíli si už vybrat nemohl? Cukla jsem sebou.
"Co potřebuješ?" Ujelo mi trochu podrážděně. Měla jsem sto chutí zakroutit mu krkem a ani jsem vlastně nevěděla proč.
"Já jenom… To je jedno, nebudu rušit…" V tom jeho hlase bylo tolik jedu a cynismu až jsem se lekla. Taky v tom cítíte ten nesmysl? Já se lekla Adriana.
"Nerušíš, teda rušíš, ale…" Začínala jsem žvanit nesmysly. Co se to se mnou děje? Já přece nikdy nežvaním nesmysly! A když tak aspoň smysluplný nesmysly a… Tak moment, já už žvaním i v myšlenkách, co to je?! Tak fajn, Viky. Nádech, výdech a pohled na Mantovu krční tep- Sakra! Nádech, výdech a klid jsem pochopitelně myslela. Zmateně jsem se podívala nejdřív na Adriana a následně i na Matta. Kdyby tak věděl, co vyvedl. Jistě by si to dvakrát rozmyslel. "Cos chtěl?" Krátké věty jsou dobré. Do těch se nemůžete zamotat. Nebo aspoň u toho nehrozí takové nebezpečí jako u těch delších. Ano, krátké věty jsou ve stavu, kdy váš mozek prostě stávkuje rozhodně jednodušší a bezpečnější. Těch se teď zrovna budu držet.
"Jenom jsem chtěl informovat o tom, že Rose sice je dost stará, ale zároveň taky nalitá jako slíva."
"Díky za upozornění. Jestli chceš tak si jí jdi třeba zkontrolovat… Stejně bys dřív nedal pokoj a tvá nebohá dušička by neměla klid, že? Řekni, Adriane… To jí opravdu věříš tak málo?" Na to neřekl nic a jen odešel z pokoje. Ani ne za pět vteřin jsem si uvědomila, co jsem řekla za kravinu. Bože, já jsem tak blbá!
"Hele, Vi-" Ať už chtěl říct cokoliv, nedostal šanci. Přerušil ho totiž Adriánův pronikavý řev. Zabiju ho. Jednoho krásného dne mu opravdu vystřelím mozek z hlavy. Nebo možná vydlabu lžičkou. A Rose vezmu hned potom. Jenom preventivně. Teda za předpokladu, že právě dělá to, co si myslím, že dělá.
"Rosemarie Angelsová, to nemyslíš vážně, že ne?!" Zatracenej Adrian! "A ty… Ačkoliv jsem věděl, že jsi idiot, nemyslel jsem si, že až takový. Obleč se a vypadni!" Jenom jsem zmučeně třískla hlavou o zeď. Jsem mrtvá. A Adrian taky. Kruci! Proč já mu vlastně říkala, ať tam jde? Musel mi mozek vypovědět službu.
"Adriane! Co tady, kurva, děláš?! Vypadni!" Vřískala pro změnu Rose.
"Klid, Matte. Tohle je ještě v rámci normy." Zahuhlala jsem potom, co mi bylo jasné, že chudák kluk z toho musí být div živej. Ne všichni lidé jsou zvyklí na podobné hysterické scény, co si budeme nalhávat. A on vypadal docela vypleskle. No, měl by si zvykat. I když, proč vlastně? Nemá nejmenší důvod. Fakt, potřebuju upířího psychiatra.
"Ven! Dělej! Ihned! Nebo ti mám pomoc? Viky!" Fajn, teď už to ignorovat nemůžu.
"Promiň," omluvila jsem se Mattovi a naklusala urychleně k ní do pokoje. To, co jsem tam viděla… No, myslím, že mi bylo líp dole s hlavou na zdi. Pro jistotu jsem ještě praštila hlavou do futer a podívala se tam znova. Dobře, to se mi nezdá. Opravdu nezdá. To je katastrofa. Fajn, teď mi řekněte, koho můžu zabít. Zaťala jsem ruku v pěst a sevřela rty. Tohle… Klid, Viky. Nádech, výdech… Fajn. Jakmile se uklidníš bude sto dobré. Vždycky se to potom srovná. Nebo aspoň na ty dva to bude působit. A pokud Chris není debil, tak na něj taky.
Chladná zuřivost. To je ono. Cítila jsem se klidná, ale přesto jsem zuřila. Tenhle stav miluju, ostatní děsí. Nechápu proč. Je to fajn pocit. Zlost vás tak nějak obtéká a zároveň je i ve vás. Špatně se to vysvětluje. Tohle je jedna z těch emocí, která se prostě musí zažít.
"Adriane, jdi a vyprovoď Matta. Christophere, obleč se a vypadni. Rosemarie, oblíct, vystřízlivět a budeme si spolu muset promluvit. Pochopili všichni, co mají dělat?" Podívala jsem se po každém zvlášť. Radila bych jim, aby souhlasili. Nemám náladu na žerty.
"Viky…?" Podíval se na mě nejistě Adrian. Ale copak? Taky se mu tenhle stav nelíbí? Jeho problém. Neměl,… Co vlastně neměl? To je jedno. Možná prvně neměl lézt ke mně do pokoje, když jsem byla hodně mimo a jednak toho neměl zneužít a vlézt i k Rose do pokoje, když… ale ne, za to bych mu vlastně měla poděkovat.
Sakra, mám chuť někoho zakousnout. Takovým tím klasickým filmovým stylem. Nejdřív svést a následně zabít. Mám prostě chuť udělat něco brutálního a naprosto, ale totálně nezodpovědného. Sakra, nebaví mě být vždycky ta, která to všechno bude řešit a hlídat.
"Jdi." Nediskutoval a vypadnul. Fajn. "Chrisi, pět… Maximálně deset minut." Práskla jsem za sebou dveřmi a sešla dolů. Následně jsem sebou švihla na gauč a jenom propalovala pohledem stěnu. Slyšela jsem, jak kolem mě prošel Chris a za chvíli i že scházela Rose.
"Pomůže, když řeknu, že se omlouvám?" Její normální drzost byla rádoby pryč. Věděla jsem, že se za chvíli vrátí a my se zhádáme pomalu do krve.
"Myslím, že kdyby náhodou z toho něco bylo, pomohlo by pitomé omlouvám se?! Co bys dělala, kdyby jste spolu spali a… Ne, pochopila bych, že jsi byla opilá, že ho máš ráda a nesnaž se to popírat! Chápala bych, to je jedno. Tohle nemá cenu. Jdu ven." Vstala jsem a odešla. Rose prozíravě mlčela. Chytrá holka.

A tak jsem vlastně skončila tady. Jenom by mě zajímalo, kde konkrétně to tady je. Nevím kam, kudy nebo jak dlouho jsem šla. Ale pomohlo to. Vybila jsem tím většinu té vzteklé a otravné energie. Aspoň něco.
Když jsem se vrátila domů, venku už byla tma. Bylo krásně, jasno. Ty hvězdy a tak… Bylo to bezva. Sice jsem po cestě zmokla, ale to mě opravdu v danou chvíli netrápilo. Ani v nejmenším. Vešla jsem do baráku a ve vzduchu bylo šíleně napjato. Prošla jsem mlčky až k sobě do pokoje. Našla jsem tam Adriana sedícího u mě na posteli.
"Co chceš?" Zavrčela jsem otráveně.

* Tím nebyla myšlená narážka na vůbec nic :D Ani na ten pokoj potom...xD Tam to ehm prostě vlezlo dřív, než mi došlo, co je to zač...xD :D Jenom aby bylo jasno...xD :D

**Stejný případ jako nahoře... V žádném případě nejde o to...xD :D Prostě se to tam vetřelo, no :D Nemůžu za to :D
 


Komentáře

1 Vampire Sisters Vampire Sisters | Web | 8. října 2010 v 14:34 | Reagovat

Prej si takhle procházim blog.cz a najednou narazim na ten tvůj...a na co nekoukam:D
Já píšu taky povídku, která má název "Upíří sestry":D :-D

2 Akiko Akiko | Web | 8. října 2010 v 16:07 | Reagovat

I love this story... =D :-D  :-D  :-D  :-D to je tááááková sranda.. =D Cci pokráčko... :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama