US- 30. kapitola

26. listopadu 2010 v 10:05 | Lizz |  Upíří sestry
Ahoj Tady Nelíí, díky bohu jsem z Lizz vykopala další kapču... a je to jubilejní 30. kapitola. jsem zvědavá kolik kapitol ještě bude mít. No tak uvidíme no... ale musím se přiznat... ehm ne že by mě to přestávalo bavit TO vůbec! ale mámalo času, kdo chodí na gymnázium a dojíždí 40km tam a zpět tak mě aspoň trochu chápe. Doufám, že to napíšu brzo..
Papa... Vaše Nelíí
(Z Pohledu Viky)




"Půjdeme teda?" Matt už čekal v šatnách. V rychlosti jsem se oblíkla, obula, přikývla a vyrazila. Nač to zbytečně protahovat, že ano. Můj tehdy geniální nápad mi najednou zas až tak geniální taky nepřijde. Ale stane se no. Přinejhorším si něco vymyslím a urychleně vypadnu. V tom jsem byla vždycky dobrá. Jak se z něčeho vykecat. Obzvláště pokud šlo o nějaké nudné akce. Aneb kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. A když ne hůl, tak cokoliv jiného. A netvrďte mi, že ne. Trávila jsem opravdu spoustu času hloubáním nad těmihle slovními hříčkami a pořekadly a tohle je opravdu jedno z mála, co
sedí. Zvláštní, že?
***
"Prostě úplně pitomá… Jako nechápu dodneška, co tam tehdy nacvičovala, ale bavit se tím budu ještě hodně, opravdu hodně dlouho." Smála jsem se a po delší době to myslela i vážně. Zvláštní. Ten kluk by se mohl živit jako antistresor a to to myslím smrtelně vážně. Takhle jsem se už dlouho nebavila. Bylo to tak nechutně normální… Nevím, zvláštní pocit. Neumím to popsat, ale ať je to cokoliv měl by za to dostat metál. Minimálně.
"Bože… To snad něco takového ani nemůže existovat, ne?" Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Opravdu, co ten byl schopný povykládat… Znělo to sakra neuvěřitelně. I když je pravda, že jsme viděla už i tupější ukázky existence tohohle druhu. Ne, nehodlám nikoho jmenovat. Pardon.
"No, evidentně může. Ale to ještě pořád nebylo to nejhorší… Po tomhle tom šla…" A vydržel mluvit a mluvit a mluvit nehorázně dlouhou dobu. A já se musela smát, až jsem ke konci měla dojem, že musel zabít mojí bránici.
***
Bylo to fajn, tak mi řekněte, co tomu klukovi zase ruplo v kouli? Minule evidentně nepochopil, že něco takového je v našem případě, mírně řečeno, vyloučené? Dobře, je pravda, že v tom zmatku a řevu jsem neměla příliš prostoru vyjádřit se. Takže bych to asi měla udělat teď, co? Ale proč se mi potom nechce? Zatraceně, co se to se mnou zase děje? To na mě leze puberta? To by mi ještě tak chybělo. Ba ne, teď si dělám srandu. Žádná puberta nebude. Jestli na sobě uvidím byť jen náznak hormona, chytnu ho a zadupu do země, aby si tyhle geniální nápady jako lézt na mě propříště rozmyslel.
"Hele, Matte, tohle asi není dobrý nápad." Začala jsem opatrně. Sakra, co to zase melu? Můžete mi to někdo prozradit? Normálně mi dejte lopatu, krumpáč nebo něco takovýho, já se zakopu a bude klid. Co vy na to? Že se vám to taky líbí? Faaajn, a kde mám ty lopaty? Jo, že došly. Aha. A kdo je má? (pozn.: Akiko! Respektive Kai! Všechny!) No co. Si počkám. To ještě nikoho nezabilo. A upíra už tuplem ne. Pokud nečekal na lovce, ale to už je zase jiná pohádka, děti.
"Proč? Někoho máš?" He? To je snad okamžitý logický závěr každého druhého živočicha s krevním oběhem a dvěma nohama? Neskutečný.
"Ne, ale..." Zkusila jsem to znova a opět byla přerušená.
"Lesba?" Vyvalila jsem oči. Co to mektá za kraviny zase? Opravdu potřebuju tu příručku hak zvládat lidské mozky.
"Ne, jenže…" Dobře, fajn, chápu. Mám se rozloučit s vědomím, že bych vůbec kdy mohla doříct větu, ale dovolte mi k tomu říct jediné. To není fér!
"Tak kde je problém?" Ve mně. V tom, co jsem. V tom po čem toužím. V mých genech, víš? V mých zubech. A pudech. Jenže, když ti řeknu tohle, tak se obávám, že mě nebudeš zrovna chápat. Spíš naopak. A já si nejsem jistá, jestli chci, aby mě měl za magora a zdaleka se mi vyhýbal. Ne, to nechci. I když by to bylo to nejlepší, co by se mohlo stát. Bože, jsem tak nechutně sobecká. Zabte mě někdo a prokážete tím lidstvu obrovskou službu, to mi věřte. Přinejhorším bude o jednu pitomou pijavici míň, no. O jednu královskou pijavici, připomněla mi ta otravnější část mého já celou realitu. Lovci by měli radost. Dost možná by vás vzali i mezi sebe. Pokud jim donesete mojí hlavu hádala bych, že máte místo skoro jisté. A nebo taky smrt. Někdo by se mohl smrtelně urazit, že jste mu nenechali šanci. Na druhou stranu… "Viky?" Byla jsem donucená vrátit se hezky zpátky na zem, přímo před barák.
"Co? Jo, tohle…" zakroutila jsem hlavou. Musím se naučit kontrolovat si svoje myšlenky. Tohle mě jinak zabije. Jistě, zvládám myslet na víc věcí na jednou, ale je to na palici a dost nepraktický. Obzvláště pokud se mám vykecat. Z akcí mi to jde, ze situacích, kde jde o násilí taky, ale jak dojde na city… Konečná a krematorium. Tohle nedopadne dobře. Moje stupidní výmluvy hádám neprojdou a chudinku ublíženou ze sebe dělat taky nehodlám. Takže řešení je kde? Jo támhle vepředu. Hej! Počkej! Já si tě najdu! Já si tě chytím! Zaplaveme si… A bude spolu plááávat! Fajn a dost. A už dost! Jak by řekli v Asterixovi a Obelixovi. Fajn, fajn, už toho nechávám. Je mi to jasný.
"Prostě protože já…" Já co? Zatraceně začínám se chovat jako zabouchlá nána z nějaké červené knihovny, co má bokem další čtyři. "Prostě…" No Viky? S čím přijdeš tentokrát? Sakra, sakra, sakra, sakra.
"Hm?"
"Dej mi minutku, snažím se vymyslet něco inteligentního, co nezní jako trapná výmluva nebo jako kdyby to říkal chovanec psychiatrické léčebny." Fajn hezky s pravdou ven. Víš, Matte, já jsem vlastně upír. Proboha nechte mě dýchat a žít! Copak chci tak moc, když si prostě přeju jenom někde zůstat v klidu a pokud možno nevšímaná okolím? Asi jo. Divné je, že s tímhle jsem se ještě nesmířila a se spoustou jiných a horších věcí už dávno jo. Můj pitomý mozek no.
"Tím jako decentně naznačuješ, že žádnej důvod není a ty se akorát snažíš přijít na to, jak se mě zbavit?" Zatraceně tomuhle se říká upřímnost. Ačkoliv jen těžko se mu asi můžu divit, že?
"Ne. Tím chci říct, že důvod je, ale jsou věci o kterých se nemluví a pokud ano, ta nikdy ne vážně. Víš co? Neřeš to. Tohle je od věci." Oznámila jsem mu a zapadla do baráku. Bylo mi blbě. Ze mě samotný. Připadala jsem si opravdu jako prvotřídní mrcha. Zmizet bezdůvodu. No nic. To se neřeší. Šla jsem po domě a přišlo mi, že je kolem nějaké podezřelé ticho. Snad jen ta televize hrála, ale i tak to bylo…podezřelý. Došla jsem do obýváku a prostě si musela skočit pro foťák. A udělala spoustu krásných momentek. Načež jsem jednu umístila do ledničky. Bylo mi jasné, že to bude místo, kam Rose zamíří jako první.
Tímhle se budu ještě hodně dlouho bavit. Opravdu.
S čímž se pojí fakt že si budu muset nastavit hodně brzkého budíčka a vypadnout z baráku dřív, než se má milovaná sestřička stihne probrat. Mohlo by mě to taky stát krk.
Rychle jsem se převlíkla, zalezla do postele a… Ráda bych napsala hned usnula, ale místo toho jsem ještě dlouho do noci čumákovala do stropu a snažila si v hlavě srovnat, co vlastně se děje. A proč si přijdu tak, jak si přijdu.
Škoda, že jsem upír, protože kdyby ne, mohla bych se udusit polštářem. Takhle se mi to nepovedlo. Opravdu škoda.
***

V důsledku mého čučení do stropu jsem ráno jaksi přeslechla budí a vzbudila mě až šílený ryk Rose. A sakra. Podle všeho už můj milý malý dáreček našla.
"Viky! Co to sakra je?!" Vrazila mi do pokoje a před nosem mi mávala fotkou.
"Ehm… Fotka, proč… Co je s ní?" Hrála jsem si na debila, co naprosto netuší, která bije. Bohužel mě Rose zná dost dlouho.
"Nedělej blbou. Jsi normální?! Vždyť to je… Já a…. A…"
"Copak se čertíš, Rose?" Vynořil se za ní Adrian. Musela jsem se pousmát. "Co to máš v rukou?"
"Tohle? Ale to nic…" Snažila se to zakecat. Ani se jí nedivím. Mě takhle někdo vyfotit s kýmkoliv narvu mu tu fotku do chřtánu a ještě jí zapálím. A ty ostatní kopie narvu do ostatních tělesných otvorů. Ještě že o nich nic neví. Teda doufám.
"Výjimečně souhlasím. Radši." Mám totiž dojem, že by mi Adrian sice možná poděkoval, ale když si to pak vezmu kolem a kolem. Sečtu všechny pro a proti bude rozhodně lepší zůstat držet s Rose. Alespoň prozatím. Pokud by se situace otočila, no, to budeme řešit, až to nastane. Zatím mám však času… Víc, než jen dost. Navíc… Rose je pořád ještě moje sestra a Adrian je otravný pako, co jí nedá pokoj. Dá se tím bavit, nějakou dobu určitě, ale všeho moc prostě škodí. Ale tohle se mi povedlo. A jim taky. I když jim omylem. Hehe. Hned mi zvedli náladu. Oba dva. Asi jim koupím nějakého otrůčka na krev nebo tak něco. To by mi mohlo pomoct, nemyslíte? Upřímně doufám v kladnou odpověď.
 


Komentáře

1 tomssi tomssi | Web | 27. listopadu 2010 v 9:31 | Reagovat

Čáj :D žiješ ještě ? :D ozvy se míí ! ^^

2 tomssi tomssi | Web | 27. listopadu 2010 v 16:25 | Reagovat

ále jo :D dobrý, jinak dokonalost ta povídky >> ♥ <<

3 Akiko Akiko | Web | 27. listopadu 2010 v 20:07 | Reagovat

Jooo, tohle je celá Lizz!!! Hej, zlato, já tu chcípám smíhcy! Co mi to děláš?? :-D  :-D  :-D Super, veverky, jen tak dál =D

4 tomssi tomssi | Web | 27. listopadu 2010 v 20:47 | Reagovat

Ok, ok :D proč už nelezeš na ICQ ? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama