PP - 42. kapitola

23. prosince 2010 v 22:18 | Lizz |  Ples příšer
Zdravím :D Ano, ještě žiju a ještě píšu :D Divné, že? :D
Koukala jsem... 11. října... xD A teď je 23. prosince... Že mi to blbé není. Ale není... :)
Víte, co je na tomhle všem nejvtipnější? Že tuhle část PP mám v tom sešitě už skoro rok... xD A taky to podle toho vypadá...xD Ach jo xD Nechce se mi to přepisovat, protože tahle a ty části potom jsou takový depresivní... možná ne pro vás, ale pro mě jo xD Vím, zní to divně a je to divný, ale prostě... Některé věci je lepší nechat asi tak jak jsou a nepitvat se v nich víc, nemyslíte? No, tak vidíte :)
Prostě tady je další kapitola a pokud měl ještě někdo nervy a pořád to čte - užijte si to ;) :)
A já jdu psát dál... Sice nevím co, ale psala bych :D Jenom doufám, že neskončím tam, co vždycky :D To by mě opravdu... No, to je jedno :D Radši :D


Přemýšlela jsem, co by se dalo dělat. Neměla jsem náladu prakticky na nic. zkoušela jsem číst, ale když jsem se počtvrté přistihla, že místo do knížky čučím do blba - ne na blba, zrovna tam totiž nikdo nestál…
Teda aspoň myslím. Mia s Erikem jsou totiž nevyzpytatelné, živelné katastrofy obrovského rozsahu. Tedy když jsou dohromady. To jsou pak víc, než jen na zabití. Asi si budu muset vymyslet něco nebo někoho horšího a tím jim vyhrožovat. No jo, jenže to se snáz řekne, než udělá. Co já jim to vlastně připsala za vlastnosti? Kromě hadofobie, kterou trpí Mia? Uhm, jo. Už zase jsem zapomněla ten odpornej název. Aneb skleróza útočí. Nechci vidět sama sebe za takových padesát, šedesát let. To už nebudu nejspíš vědět ani to, jak se vlastně jmenuju. Pokud se toho ovšem vůbec dožiju. Tak a dost, to by pro jednou zase stačilo. Nad tímhle opravdu odmítám přemýšlet. Stejně mi to leží v žaludku pořád. No, i když v žaludku. Spíš na mozku a nervech. Týkat se to totiž výše zmiňovaného orgánu soustavy trávicí. Nepleskalo by se to tam tak dlouho. Kdežto tohle je otravné jako svítiplyn a do myšlenek se mi to vkrádá, k mojí velké lítosti, téměř neustále. Asi si to přidám na seznam tabu myšlenek. A bude to. Ne, že by to třeba pomohlo, to v žádném případě. Ale já se aspoň budu cítit líp. A třeba bych na to mohla i zapomenout. Jen tak mezi řečí, ne nevěřím tomu ani já, ale tak jeden nikdy neví, nemyslíte? Obzvláště v mém případě.
Sedla jsem si ke stolu s dobrým úmyslem něco sepsat, ale nějak se mi nechtělo ani to. Byla jsem prostě líná a naprosto znechucená už jenom představou, že bych měla něco dělat. Včetně přemýšlení. Bohužel jsem si ani spát nemohla dovolit. Usnout teď. Tak nebudu spát večer a já rozhodně nestojím o to, abych tu po večerech čumákovala do stropu a měla plno času na obrovské množství myšlenek - po většinou stejně nevítaných.
Možná bych aspoň zapojit mozek mohla zkusit, ale má to vůbec během víkendu cenu? Ne. Nemá. A já bych se stejně měla zvednout a jít něco dělat. Jenže… Uáááá. Je možný zbláznit se sama ze sebe? Podle mého názoru stoprocentně. Nebo alespoň já k tomu nemám zrovna daleko. Jo, já vím,že to už tvrdím… No, kam až moje paměť sahá a pořád se nic nestalo. Zvláštní, že?
Možná doopravdy bude něco na tom, že blázen nikdy nepřizná, že je blázen, protože jemu to přijde normální. Je to ale o sobě prohlašuji téměř neustále, znamená to, že jsem… normální? Zní to šíleně už jen samo o sobě. Ačkoliv ono dneska už spíš bude platit, že být normální je nenormální, z toho plyne, že… jsem se v těch žvástech ztratila. Nic neobvyklého.
Vlastně je to…
Co? Jen zase neříkej normální!
Ale, sklapni.
To jsem přece říct vůbec nechtěla.
Ne? A co teda?
No, to si už nepamatuju, jak-
Ehm, moment, já si zase povídám sama se sebou? To už je fakt na palici.
Později večer, když už Alex tak hodinu spal a já se chystala zalehnout taky se zezdola ozvala mamka. Zajímalo by mě o co jde, pokud vím, tak jsem nic nevyvedla.
"Co se děje?" slezla jsem dolů zvědavě. Už jenom z jejího tónu mi bylo jasné, že ať jde o cokoliv, bude o na delší dobu.
"Dáš si čaj?" na hodně dlouhou dobu. Takže jo, nejspíš by i bodnul.
"Jasně, díky." Pousmála jsem se. "Máme
takovej ten dobrej? Víš jakej myslím, ne?" Nevypadala na to. Ach jo, moje večerní vyjadřování. Tak druhej pokus. "Ten s tím citrónem nebo co to tam bylo nakreslený."
"Jo, myslím, že tu někde byl." A pravděpodobně to bude něco nepříjemného. Asi bych se měla začít bát, co? Nějak se mi to totiž přestává celé pozdávat.
"Díky," odtušila jsem, když přede mne postavila hrnek. "takže o co jde?" Dala jsem si nohy na další židli. Ta podlaha totiž trochu studila. A ponožky na spaní opravdu nevedu. Stejně bych s nimi neusnula. Taková soukromá úchylka, Nemůžu mít na noc ponožky, i kdybych měla zmrznout.
"Jde o ten říjen…" Aha. Po dvou měsících. Hm, fakt brzo. "Promiň, byla to pitomost. Takové zkratové jednání." Hm? A to jako z čeho? Přece jenom… Tak co mi zase kdo neřekl?
"Ale já…" Začala jsem, ale celkem rychle mě přerušila.
"Počkej, dostanu sek tomu." Ok. Fajn, když to říká, tak na tom nejspíš něco bude. Něco málo.
"Ok." Začínala jsem z toho celého mít hodně špatný pocit. Opravdu mi tu chce teď vysvětlovat ten říjnovém průser? Ale proč právě teď? Nedává to smysl nebo ano?
"Nevím, jak to říct." Máti došly slova? To se nestává zase tak často. "Nejlepší asi bude, když si to přečteš sama." Podala mi bílou obálku. Ono se zkusila… udělala tamto kvůli dopisu?! To si ze mě dělá… V tm případě mi někdo, ale řekněte, co je uvnitř. Nebo radši ne. Nechci to vědět. Dejte to ode mě pryč. Spalte to… Hlavně ať to zmizí. Heh, ačkoliv spálit bych to mohla sama, co? Jenom nevím, jak bych to pak vysvětlovala. Asi hodně špatně. "Koneckonců… Tebe se to týká taky." Mě? Ale… Opatrně jsem vytáhla dopis. Skoro jako by byl jedovatý. Věříte, že v tu chvíli jsem ale vůbec nebyla zvědavá? Opravdu. Ani trošku ne. Spíš naopak. Co je vlastně opak zvědavosti? No, ať je to cokoliv, zrovna tím jsem v danou chvíli trpěla.
"Co to je?" Mávla jsem rozloženými listy papíru a napila se čaje. Když už je uvařený… Navíc mi najednou byl i docela zima. Spíš ze strachu, co tam bude než proto, že by byla kosa doma.
"Dopis…" Jo, všimla jsem si. Co takhle to nějak upřesnit? "Jde o tvého tátu." Co? Mo-moment! A-ale ten je přece…
"T-tátu?" Vykoktala jsem zmateně. Jenom přikývla.
Podívala jsem se na datum na obálce. Tak jestli v tom je něco zlého. Něco o něm. Možná se ani pak nebudu divit, že udělala to, co udělala. Nejspíš toho na ní bylo moc. Jenom by mě zajímalo, co asi tak mohli zjistit o mém tátovi, vzhledem k tomu, že Rafael tvrdil, že je u nich. A Morgan… Ale… Nevymyslela jsem si je jenom? Ne. Bylo skuteční. Nechápu, jak mě něco takového mohlo jenom napadnout. Podívala jsem se na mamku. Najednou nevypadala na svůj věk, ale jako malé a lehce zranitelné dítě, kterého byste se báli byť jenom dotknout, abyste mu něco neudělali. Znovu jsem usrkla čaj a dala se do čtení. Pár částí toho dopisu jsem musela číst několikrát, abych je doopravdy pochopila, ale i tak… Nesmysl! Jak mohli… Vždyť… Strnule jsem zírala na ty tři slova nechpna pobra jejich plný význam. A i když jsem se snažila nedívat se na ně, očí mi vždy sklouzly dolů a znovu je našly. Pitomost! Pokud tedy nejsem magor a Rafael s Morgan byli skuteční. Ale… Prohlášen za mrtvého… To přece… za mrtvého… NENÍ pravda! Jenže to jen těžko můžu říct. Navíc ještě pořád nevím stoprocentně, že jde právě o něj. Co když to byla jen shoda náhod a…
Konečně jsem zvládla dtrhnout zrak od toho pitomého dopisu, který jsem extrémně rychle složila. Nedávalo mi to smysl. V tu chvíli mi nedávalo smysl už opravdu vůbec nic. včetně toho, že je nebe modré a voda mokrá. I tohle znělo tak… absurdně. To prostě nemůže být pravda. Nesmí… Podívala jsem se na mamku. Najednou všechno mělo trochu jiný význam. Zapadalo to do sebe, ale stejně to bylo celé totální kravina.
"Co to znamená?" Blbá otázka. "Myslím pro nás." Co to znamená pro něj je mi vcelku dostatečně jasné a odmítám to. Mrtvý… To je prostě absurdní. Jenže, co když je to pravda? Jistě, tady jako důvod uvedli fakt, že je nezvěstný už příliš dlouhou dobu a jeden z pozůstalých členů rodiny o to prostě požádal, protože se to celé nesnesitelně táhlo. A něco na tom bude. Stejně si ale myslím, že mamka do doby, než přišel ten dopis tak nějak doufala, nehledě na to, jaká kravina to byla, že i když není s námi, tak je někde… Jenže teď ho pohřbili oficiálně.
"Nemám nejmenší tušení. Pro mě nejspíš, že… že jsem…" rozvzlykala se. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat nebo říct. Ostatně jako obvykle v obdobných situacích. Takže jsem k ní jenom došla a mlela nějaké nesmysly o tom, že to bude dobré a podobné optimistické kecy, kterými jsem si ale vůbec nevyla jistá. Vlastně ani nevím, jestli to pomohlo nebo ne, ale já… nemohla bych jen tak sedět a pozorovat ji, jak brečí kvůli němu a nic neudělat.
***

Ani ve spánku jsem neměla klid. Zdály se mi sice samé nesmysly,ale i ty byly děsivé. Později jsem si uvědomila, že tyhle sny vlastně znám. Že už se mi kdysi zdály. Všechny. Tedy kromě toho posledního. Ten byl obzvláště hnusný. Začalo to jednou představou mamky celé od krve, která neustále opakovala, že je to jen a jen moje vina. Všechno. To, že odešel i to, co se stalo jí. Potom se ale změnila. Najednou z ní byla Linda, která na mě ječela cosi nesmyslného. No, ono to mělo smysl, ale než jsem ho stihla pobrat byl z Lindy Rafael. Ale byl… jiný. Nevím čím, ale bylo to tak. Vypadal, jako tehdy, když ho vytočila Morgan, která se tam - jen se mě proboha neptejte jak - objevila vzápětí. I se svojí armádou Stínů a já jsem zase byla ta maximálně šestiletá Adriana, co naprosto netuší, co se kolem ní děje a jak to zvládnout.
Probudila jsem se zpocená a vyděšená. Trochu jsem se uklidnila, když jsem otevřela oči a zjistila, že sedím ve svém pokoji a nic z toho není pravda. Tedy doufám. Vlastně něco na tom bude. Opravdu si zase připadám, jak ta malá a dokonale bezradná já. Tohle bude ještě zajímavé. A po tomhle mě chtějí táhnout někam na brusle? No, možná to bude lepší. Zabavím svůj chorej mozek a bude fajn. Na druhou stranu se mi tam i tak trochu nechce. Já vím, že je nejspíš volovina bát se, že to mamka po dvou měsících zkusí znovu, ale… Jak jsem říkala, teď mi to jasné je, ale nedává to nejmenší smysl. Asi se tím ale jenom zbytečně zaobírám. Bohužel můj debilní mozek nedovolí jinak. Radši jsem se ani nedívala na telefon kolik je hodin, lehla si a zkoušela usnout. Jenže už dopředu jsem se děsila dalšího snu. Samozřejmě, že jsem nakonec vytuhla, ale onomu zírání do stropu, o které jsem nestála, jsem se nakonec stejně nevyhnula. Rozhodně totiž bylo o čem přemýšlet.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama