PP - 43. kapitola

23. ledna 2011 v 13:59 | Lizz |  Ples příšer
Zdravíčko :D opravdu ještě pořád píšu :D Divné, že? Vím, že to tady s povídkovou aktivitou jaksi zmírá... A jak jsem říkala nebudu slibovat zlepšení nebo tak něco, znám se xD Ale dneska mě to prostě nějak chytlo... xD A ačkoliv vím, že jsem Nelíí slíbila, že během dneška budu US... .Místo toho je tu PP... Měla jsem to rozepsaný delší dobu a chtěla jsem to stejně zvládnout minulej týden... Žel, se to nepovedlo :D Ale tenhle jo :D Takže tak...xDD
Mějte se... xD Omlouvám se za chyby, nesmyslnost a tak dál a tak dále... Známe své lidi, že ano? xD :D



Zase jsem se vzbudila. Ostatně jako tuhle noc už několikrát. Spala jsem sice celkem dlouho, ale nepřišla jsem si tak ani trochu. Spíš mi připadalo, jako bych celou noc někde lítala. Podívala jsem se na telefon. Osm?! Já dobrovolně vstala tak brzo? Nesmysl. Jenže je to tak. A teď mi řekněte, co mám celý půl den dělat. V domě bylo ještě ticho, takže evidentně všichni spali. No, ani se jim nedivím. Vzala jsem si knížku, ale celý ten příběh tam jsem vnímala jen napůl. Druhá polovička mojí schizofrenní mysli přemýšlela jak to bude dál a nakonec usoudila, že tu novinku vezme na vědomí, ale do jisté míry ji bude ignorovat. Možná to teď zní, jako bych byla sobecká mrcha.* Možná taková i jsem, ale tohle je pro mě jediná možnost, jak se z toho nezbláznit. Vždycky to tak bylo. A je mi úplně jedno, co si o tom ostatní myslí. Svůj mozek mám totiž někdy celkem ráda. Tím ta druhá část vyřešila to, co ji trápilo a také se začetla. Nic se tím sice nevyřešilo, ale i tak jsem z toho měla relativně dobrý pocit. Sice jsem proto neměla nejmenší důvod… Ale to už je jen drobný a zcela nepodstatný detail. Po chvíli jsem dostala hlad. Holt jsem přímo učebnicový příklad nenažrance, no. Takže jsem se vydala na průzkum naší, beztak prázdné ledničky - anorektičky. Nakonec jsem našla chleba i s paštikou. Zázrak. Teda kromě tohohle tam ještě byl kečup, kapky do nosu, málo a nějaká ta králičí strava /zelenina mrkvového typu). A to jsem pěkně prosím byla včera nakoupit. Mi řekněte, kam to zmizelo? Ok, uznávám, že cukr, chleba rohlíky, olej, mouka a nějaký ty sušenky do lednice opravdu nepřijdou, ale i tak… Ne, dobře, nekomentuju to. Přece jenom… Dost silně pochybuji o tom, že by někoho zajímal (ne)obsah naší chladničky. Pro jistotu jsem s jídlem zapadla do pokoje. Neměla jsem totiž nejmenší tušení, co dělat nebo říct, až se mamka probudí. Včera jsme to sice nějak dořešily, ale i tak. Nechci udělat něco… Já prostě nevím. Kruci! No, asi bych se měla radši vrátit k tý knížce. Ta se jeví jako docela bezpečná. Teda zatím tam nebylo nic zvlášť hrozného. Spíš naopak.

***

"Tak jdeš?" Uhm? Jsem si ty brusle měla asi najít, co? Ale nevadí.
"Minutku," pousmála jsem se. "Pojď dál, mezitím." Z minutky se stala půl hodina. Podle všeho mám nějaké skryté vlohy proto, být prvotřídní brzdou.
"Nějaká dlouhá minutka, ne?" zašklebil se Phillip, když jsme byli konečně venku.
"Ale jenom krapet. Jen tak mimochodem… Alici jsi nechal kde?" Nějak jí totiž není vidět. A co je ještě divnější - není ji ani slyšet.
"Myslíš toho hyperaktivního tvora, co tvrdí, že k vám domů nepoleze a počká na nás už tam?" Aha. Opravdu nechápu, kde pořád bere sílu a energii na ty její všemožné aktivity. Hlavně, že se nenudí. I když ona a nudit se? To zní docela nereálně.
"Jo, myslím, že mluvíme o stejné osobě." Ušklíbla jsem se. "Na málokoho jiného by ten popis seděl."
"na tom něco bude." Jo, taky bych řekla.
"Hele… Ty brusle… Nemohla bych se radši klouzat po botech?" Už tak to bude dost nebezpečné. Pro mě i okolí. Jenom doufám, že tam někde nebudou malý děcka. Ty se totiž nehorázně motají pod nohama. Ž to ani není hezký. Mám takový dojem, že zítra nebo možná už i dneska večer budu vypadat jako dalmatin. Jedna modřina na druhé. Hotový chameleón… Taky budu pár dní měnit barvy.
"Ne, nemohla." Bezva. Čím o, že jsem tušila, že něco takového řekne? "To zvládneš." Ha, ha.
"No, až budu padat, drž se dál." Nechápavě se na mě podíval. "Mám chňapací syndrom."
"Cože to?" On neví, co je to chňapací syndrom? Tse, takový neznalost. Hrozného něco.
"Když padám, snažím se kolem sebe něčeho chytat, abych neslítla." Došlo mu to celkem rychle.
"No, tak to mám teda nadějný vyhlídky." To teda a nejenom my, ale i všichni ostatní, co se budou pohybovat v mojí blízkosti. Zkrátka chodící katastrofa z bruslema na nohou, no.
"Když se včas uhneš…" pokrčila jsem rameny. "…tak ti nic vážnějšího nehrozí."
"A to ti mám jako věřit, jo?" Tssss, co si o mě myslí? Náhodou jsem neměla výjimečně v plánu vůbec nic zákeřnýho. Jaksi nebyl čas něco takového vymyslet. Ale co není může být. A docela jednoduše.
"Můžeš, ale nemusíš. To je jen na tobě." Vyžadovat to po něm nemám nárok. "Hele opravdu tam musím? Nemohla bych si třeba jenom sednout na lavičku a koukat na vás?" Ok. To bych sice nejspíš zmrzla, ale nevadí. Nebo bych si mohla zatopit. Muhahaha. Jenomže to by tam nesměl být nikdo, kdo by si toho mohl všimnout. Jenom na mě vrhnul pohled, který okamžitě zničil vešker moje naděje na to, že bych se z toho mohla jakkoliv vykecat. "Tak nen… No ty vole!" ujelo mi. Takovejch lidí tam. Dělá si ze mě srandu, že?
"Co?" zeptal se nechápavě. Dneska má asi nějaký špatný den. Moc mu to nemyslí.
"Vidíš všechny ty lidi? Někoho tam zmrzačím!"
"Nevyšiluj, ty tragéde. Rybník je velký dost." Ehm, kdy mě naposled viděla na bruslích? Ani Atlantik by nebyl dost velký i kdyby na něm se mnou byla jenom jedna další osoba. Zabila bych jí. Bruslí. A následně sama sebe. Tou druhou pekelnou botou. Nicméně myslím, že on mě naposledy viděl na tomhle stát když mi bylo… No, když jsem byla zhruba tak velká jako támhleten prcek. To by totiž vysvětlovalo, jak to může brát s takovým klidem. Raději jsem to nijak nekomentovala. Ještě bych prohlásila něco strašně chytrého a o to nestojím. A je ty moje kecy nejspíš taky nezajímají. Nejspíš určitě. "Jsi nějak podezřele potichu." Ty jo, fakt? A to jsem nemluvila zhruba tak… půl minuty?
"Ale se psychicky připravuju."
"Ahoj." Zarazila se u břehu Alice. "Kde jste takovou dobu?" zavrtěla nechápavě hlavou. Že by to vedení měli v rodině?
"Čau. Ale tady brzda ani nevěděla, kde má brusle."
"Protože jsem je z určitého důvodu pomalu rok a půl nepotřebovala." Zahuhlala jsem pro sebe. Hlavně se mě proboha neptejte k čemu mi byly brusle předloni v létě.
"Říkalas něco?" Ona má snad supersluch.
"Ne, nic." Posadila jsem se na lavičku a začala se soukat do těch pekelnejch bot s nožem na konci. Třeba budou malý a já se tomu vyhnu. Ano, opravdu v to doufám. Ne, ve skutečnosti tomu nevěřím. Zkusila jsem e na tom postavit. Ehm, tak tohle nepůjde. Já se měla obout až dole na tý zemi. U se totiž vidím, jak ležím zubama na ledě.
"Jdem?" zvedl Phillip hlavu od zavazování tkaniček.
"Nejsem si jistá." Stát sice stojím,ale slézat dolů… To je tak, když je někdo debil, no.
"Tak nad tím tolik nepřemýšlej." Jo, jemu se to lehko řekne.
No, nakonec jsem to nějak slezla. Popis raději vynechám, protože něco tak neuvěřitelně blbého byste taky nemuseli přežít.
Zrovna jsem se zase válela po zemi. Nebo, pokud jste někdo doopravdy puntík, na relativně pevné - doufám - vrstvě ledu, pod kterou je spousta litrů odporně ledové vody. No, nezní to nádherně?
"Prosím tě, co na tý zemi pořád děláš?"
"Víš, Alice, ne všichni jsou hyperaktivní se smyslem pro rovnováhu." Ušklíbla jsem se a provedla pokus o vyhrabání se nahoru. "Ale varovala jsem vás, že to takhle bude vypadat." Ha, stojím! To chce málem potlesk. I když to nebude trvat dlouho.
"Dej sem ruce." Co? On mi chce vzít jedinou věc, co mi jakžtakž zajišťuje stabilitu? Jak si pak mám hrát na letadlo? A čím chňapat po lidech ve svém okolí? Se musel zbláznit. "Nedívej se na mě takhle a natáhni ty ruce." Ok, ale až spadnu, jdeš taky. Ať se ti to líbí nebo ne.
"Jenže jak mám pak držet rovnováhu?" dokud stojím je to celkem jedno, ale až po mě bude chtít nějaký pohyb… Rozbiju si hlavu a jeho, pokud mě včas nepustí, stáhnu taky.
"Koukám, že si vystačíte sami, takže já mizím za Jane." A byla v tahu. Jo, tak tohle chci taky umět.
"H-hej, co to děláš?!" On se rozjel! A pozadu k tomu. Pošuk! Jenomže kdyby to bylo jenom v tomhle neměla bych protesty. Ať si jezdí, jak chce. Jenže on mě pořád ještě držel a táhl za sebou. To nedopadne dobře. Ajajajajajaj…
"Phillipe! Zastav!" Jinak skončíme oba na zemi.
"Klid. Nenervuj se a šoupej nohama." Tak ten je dobrej. Prej nenervuj se.
"Jestli tohle přežiju - zabiju tě." Ujistila jsem ho, ale zkusila těma nohama pohnout. Ok. Levá, pravá, levá, pravá… Á bum! Zase jsem se válela na zemi. Moment, tohle není zem. A jejda. "Promiň." Pípla jsem omluvu. "Není ti nic?" přece jenom jsem ho shodila a ještě na něm přistála. Na něco takového opravdu musíte být minimálně Davisová.
"Zlomenýho nic, takže relativně v pořádku." No, aspoň, že tak. Nerada bych mu něco udělala. "Akorát kdybys mohla vstát, bylo by to ideální." Ježiš. Já jsem blbá. To mi chcete… Ups. Cítila jsem, že rudnu. Jo, tohle bude v pohodě. Tralala… Nic se neděje.
"J-jo. Promiň." Slezla jsem z něj a vesele rudla dál. "Omlouvám se. Fakt ti nic není? Mohla to být docela šlupka a…" zarazila jsem se. "…a já moc melu a celkem nesmysly k tomu, co?" vypadal, ž nemá daleko k záchvatu smíchu.
"Jo, celkem jo."No, ten mi to aspoň řekne. "A neboj, opravdu mi nic není. Znovu?" Moment, já ho právě srazila k zemi** a on to chce zkusit znovu? Je snad masochista nebo co?
"Zbláznil ses? Co když…"
"Moc to řešíš. Prostě podej ruce a šoupej nohama. Nekomentuj to." He? Jenže to se snáz řekne, než udělá. Ale protože jsem tak trochu sadistka, ty ruce jsem natáhla. Jenom doufám, že mu nic nezlomím, nevyrazím nebo tak podobně. Nutno ovšem dodat, že tentokrát jsem dojela o kus dál, než jsem sebou - tentokrát sama - třískla o zem. Když nic jiného, tak aspoň pády mám natrénované dokonale.
***
"No vidíš. A to bylo keců, že to nepůjde."*** ušklíbl se a cosi v tom výrazu bylo značně škodolibé. Hele, co t plánuje? "A teď to zkus znovu." NO on se zbláznil. "Víš, že teď koukáš úplně stejně, jako když jsem prve řekl, abys ty ruce natáhla?" zněl opravdu pobaveně. "Trochu důvěry, prosím." Tohle nedopadne dobře. Tohle opravdu nemůže dopadnout dobře. Na druhou stranu. Trénovat se musí. Pochybuji, že by se se mnou u babičky někdo ze zdejších děcek tahal. Takže hurá do toho.
"Ani závěť jsem nestihla napsat." Prohodila jsem spíš sama k sobě.
"Neumíráš, tak na co závěť?"
"Nikdy nevíš…" zarazila jsem se. Moje rejpavá část mysli si zase vzpomněla na ten naprosto stupidní dopis. Rychle jsem ty myšlenky zahnala. Tohle sem teď tahat opravdu nechci. Naneštěstí to zjevně nebylo dostatečně rychlé.
"Děje se něco?" zeptal se opatrně.
"Ne. Nic." Odtušila jsem. "Takže šoupat nohama, jo? To bych snad mohla zvládnout." Bylo vidět, že mi nevěří, ale díky bohu měl dost rozumu a nevyptával se dál. Nejspíš věděl, že by to nedělalo dobrotu.
Nevím jak, ale prostě to tak bylo.
"Ok. Hlavně si nic neudělej. Ale zdá se, že padat umíš."
"Ha ha. Ještě abych neuměla." Ok, takže další pokus. Ani jsem se nesnažila spočítat kolikátý. Ono bude stačit, když zítra sečtu modřiny. Jakože jich rozhodně nebude málo.
"Bez komentáře. Takže jedeš?" Hm, přijde na to.
"Tomu se dá taky říkat jízda?" podíval se na mě tím jeho vysoce výmluvným pohledem. "No jo. Vždyť už se sunu… Pořád."
"Já nic neřekl."
"No právě!" ušklíbla jsem se a konečně zkusila dát se do pohybu. Fajn, tohle by nemuselo… uááááá… dobrý, stojím. Beru zpět. Tohle bude horší, než procházka Hororlandem. Ne, nevím, jestli něco takového existuje. Ale ten název se mi líbí. Držela jsem se relativně na nohou, sice dokud jsem si hrála na letadlo minimálně chycený v tornádu, ale stála jsem. Nebo teda aspoň dokud kolem neprojelo rychlostí kulovýho blesku, tak osmiletý dítě. Tyhle rychlé pohyby v okolí mi nedělají dobře. Obzvláště, když projede opravdu hodně těsně kolem mě. Co z toho plyne? No, snad už jenom všem jistě dobře známý fakt. Opět jsem byla na zemi. Tohle už ale přestává být vtipný.
"Jsem lempl." Musela jsem se tomu smát. "Ale vůbec mi to nevadí."
"Člověče, ty ještě pořád sedíš?" A hele, ztracená sestra se vrátila.
"Ne, ještě, ale zase. Asi po miliontý." Opravila jsem ji.
"A to ještě nemáš dost?"
"Ne. Spíš naopak. Začíná mě to bavit. Takhle zezdola je krásnej výhled a nebudou mě tolik bolet nohy., jako někoho, kdo celou dobu stojí na tom vynálezu nějakého šíleného sadisty." Škodolibě jsem se pousmála.
"No, nohy tě nejspíš bolet nebudou. Rozhodně ne tolik. Ovšem jiné části tvého těla budou lehce do modra." Děkuji za připomenutí.
"Stodruhém dalmatik pro Cruellu." Ušklíbl se Phillip. Pche.
"Haf. Teda začínám v tom mít zmatek. Hadí rodinka a já jsem dalmatin?" Taky vám to zní tak šíleně nebo jsem vadná jenom já?
"No, to je nový druh hada, víš? "Plazus dalmatinus domesticus."
"Nebo spíš trpíš mozkovou chorobou - Pitomosis definitivum."****
"Totalus magorus tohleto." Zakončila to Alice. My máme opravdu dost všichni tři.
"Hele… Sice jsi říkala, že je tam pěknej rozhled, to ti neberu, ale co takhle vstát? Pokud možno dřív, než k tomu přimrzneš?"
"Budu o tom uvažovat." Stejně. Já než se vyhrabu nahoru… To dřív zase sletím.
"Nepřipadá v úvahu, koukej vstát."
"Dle rozkazu, ta…" Hm, volba slov. Krucifix. "…Phillipe." Dodala jsem rychle. Podívali se nejdřív na sebe, pak na mě. "Co je?" ty pohledy totiž byly opravdu divný. Na můj vkus až moc rentgenový.
"Chtěla jsem se zeptat na to samé." Jo a mě se nechce odpovídat.
"Neděle." Pousmála jsem se, i když mi dvakrát do smíchu nebylo. Co se asi teď děje doma? Doufám, že jsou všichni relativně v pohodě. Že se nevrátím domů a nebude tam na mě čekat nějaký strašně milý překvapení.
"Mami?" zvedla Alice telefon. No, prosím a je to tady. Nebo jsem jenom díky včerejšku extra paranoidní? Těžko říct. "A je…?" Huh? Tohle nezní dobře. Hele, tohle opravdu přestává být sranda. Podívala se na mě a zamračila se. "Jo, jasně." Teď pro změnu vrhla znepokojený pohled na Phillipa. To se mi opravdu nelíbí. Co se děje? Mám pocit,že budu zvracet. I když vím, že nebudu. Prostě takový ten tíživý pocit stísněnosti. "Dobře… Určitě… Jo, vy taky." Alice koukej zavěsit a říct mi, co se děje. "Jo, skočím tam… Zatím."
"Co je?" zeptali jsme se s Phillipem nastejno. Ať žije telepatie.
"Nic. Adri, hlavně nevyšiluj, ano? Všechno je v pohodě." Začínala jsme panikařit. Tohle fakticky nezní dobře. Je tu zima nebo je to zase jenom můj vlastní pocit?
"Alice, co se děje?!"
"Uklid-"
"Neuklidním se. Jen mi, sakra, řekni, co se stalo." Vřískla jsem hystericky. Pár lidí se po nás překvapeně otočilo. Opravdu budu zvracet. Zvracet nebo brečet. Nebo taky obojí. Popřípadě bych sebou mohla ještě seknout. Hlavně dýchat. Bože, co jí tak dlouho trvá, než se vymáčkne?
"Měli jste doma návštěvu. Alex byl zrovna u Careyů takže o ničem neví…" Musí to tak protahovat?
"Kdo to byl?" jakože jsem před chvílí vřískala, tak teď jsem pro změnu málem nemluvila. Byla jsem polomrtvá hrůzou a hlavou mi stihlo proletět milion různých scénářů, co se asi mohlo stát. Ten jedinej pravdivém mě ovšem ani zdaleka nenapadl. Něco tak pitomého se totiž nestává. Ne v normální realitě.

*To tu dlouho nebylo, že? xD Zatracená Adriana… xD Fakt mě děsí xD
**Jo, to bude nějaká moje soukromá úchylka, asi nejspíš… xDD :D
*** Mimochodem, koukám, že Adriana teď předvídá minulost…xD No to je fuk… Jenom mě to tak napadlo… xD Stejně mě děsí.
**** Ať žije Nesmrtelná teta! xD
 


Komentáře

1 Katharine Colt Katharine Colt | Web | 23. ledna 2011 v 22:21 | Reagovat

Bwhaha! *dnes opravdu nedokáže smysluplně začít komentář* Nu- Pořád lepší "Bwhaha" než "Eheheh".. Ovšem- To zde rozebírat nebudu. Přece jen bych měla komentovat povídku, že? :-D
Taaak- *škrábe se na hlavě*.. Hehe- Myslím, že mé ježdění na bruslích by vypadalo podobně :-D Krok- pád, Krok- pád, Krok- pád :-D Nebo by to bylo maximálně pomalé, ale aspoň bych nepadala :-D Eheheh :-D Takže by už záleželo na mně jakou alternativu bych zvolila :-D Což asi tu druhou. U té bych se jen ztrapnila a nepřišla k úrazu. U té první bych se i ztrapnila a i přišla k ůrazu, že ano :-D
A já si říkala jakou Cruellu myslíš :-D Ta z dalmatínů mě nenapadla :-D Eheheh :-D Nu- Ale vypadá to, že to máš napsané dobře :-D Kdyžtak jsi myslela jinou Cruellu.. Kdyby někdo chtěl rejpat :-D Známe své lidi :-D
Myslím, že už radši mizím :-D Nechceme přece někomu způsobit újmu na zdraví, že? :-D
Měj(te) se :-D

2 Nelíí Nelíí | Web | 24. ledna 2011 v 14:50 | Reagovat

To teda slíbila!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama