US - 34. kapitola

24. ledna 2011 v 16:03 | Lizz |  Upíří sestry
Bla bla bla... Na inteligentní úvody nemám žaludek a na kterékoliv jiné náladu... xD Takže tak :D Včera slíbené US....xDD Snad se to dá přežít.... No a já půjdu psát něco dál... Měla bych odepsat na andor, ale to se mi nechce.... Měla bych... Měla bych spoustu věcí... Ale... Blééééééé! xD Pardon, jsem po praxi. Víte, co je nespolehlivější antina? Praxe na základce. Ale fakt... xD Škrtit. Střílet. Mučit. Týrat. Na to všechno mám teď chuť. Ale to je jedno. Jeidné, co mě uklidňuje je fakt, že potom nebylo právo a já šla na intr o hodinu dřív! Yahoo! xD :D Právo by mě totiž zabilo a místo US by tu bylo velký kulový :P :D
No nic... Mizím psát něco dál, dokud mě to drží... Mějte se... ;)
P.S.: Vidíte to optimistické TT? xD Krása, že? Myslím, že si ještě rozmyslím, jestli se budu vyjadřovat... xD Ačkoliv stejně mi to nejspíš nedá... Něco takovýho krásnýho a hnusnýho zároveň. Ehm, víte co? Tohle si nechám až kdyžtak k tomu článku přímo... Teď některým z vás ještě nechám iluzi toho, že jsem možná normální. Nebo aspoň iluzi o zbytcích té normálnosti, než vám dojde, že jsem opravdu psychopat. xD
A jak by řekl Hannibal: Pá pá... :)



Svět se zbláznil. Musel se zbláznit. A na mě přitom docela zapomněl. Jinak to nechápu. Jednak to, co jsem udělala já. To byla pitomost a byla jsem nalitá. A pak to, co udělala Rose. I to byla pitomost a ona taky byla nalitá. Co z toho plyne? Chlast je svině. Sice možná fajn a príma, ale stejně svině. Jenže prohlašovat tady cosi o tom, že už nikdy nebudu pít. Pardon, ale tak naivní opravdu nejsem. Na to budu žít zase moc dlouho. A do konce své existence se nenapít, to by bylo týrání. Stačí, že už jsem ochuzená o krev, no ne?
Rose vystřelila z baráku rychlostí kulového blesku. No, ani se jí nedivím. Já na jejím místě bych si rychle sháněla bagr a spoooustu volného prostoru. Proč? No přece proto, abych se mohla nabagrovat minimálně až k zemskému jádru. Spát s Adrianem je totiž sebevražda. Nebo spíš počin rovný sebevraždě. Obzvlášť pokud se jmenujete Rosemarie Angelsová a máte to úchylný pako za bratrance. Smrtící kombinace, to mi věřte-. Ačkoliv by se k sobě i celkem hodili. Což bych samozřejmě nikdy neřekla nahlas. Adrianovi by to příliš zvedlo jeho, už i tak dost vysoké, ego. A Rose? No, myslím, že bych za to měla kremaci zdarma. Pokud bych měla štěstí. Kdyby ne bylo by to pomalé opíkání upířích špekáčků na středním ohni a se spoustou kečupu. Bwahahaa! Jenom, kdyby ty špekáčky nebyly z mého masa, hned by se mi dýchalo lépe.
"Dobrý ráno, alkoholiku…" prohlásila jsem škodolibě směrem k Adrianovi. Vypadal moc pěkně. Jen co je pravda. Tohle by chtělo vyfotit. I když je pravda, že pořád vypadá líp, než jak by za takové situace vypadal člověk. Ovšem nic extra to taky nebude.
"Dobré," usmíval se jako sluníčko. No prosím, další důvod, proč se k sobě s Rose hodí. Ona se telí jako měsíček na hnoji a on jako sluníčko na…. skládce, třeba to už je jedno. "Kde je Rose?" No jistě,jak nečekané. První starost. Klasika. Jenom by mě zajímalo, jak dlouho mu to teď vydrží. Uvidíme, nakolik dostojí pověsti pánů. Upír neupír, pořád je to jenom chlap.
"Lekla se tě a utekla. Upřímně, ani se jí nedivím. Udělala bych to samé a ještě si sehnala bagr. Nebo možná raketomet."
"Na co?"
"Blbá otázka. Zkus zapojit mozek. Já vím, že ho nemáš, ale aspoň zbytek těch buněk bys mohl použít."
"Copak? Špatně ses vyspala?"
"Hm…" Víte, s plnou pusou se prostě blbě mluví. Navíc. Můžu se usmívat jako idiot kolem dokola, ale to nic nezmění na faktu, že si přijdu jako totální kripl. Jinak to fakt popsat nejde. Obzvláště když si ještě vzpomenu na to, co jsem říkala na začátku Rose. Ach, já vtipem jenom zářím. Vím o tom. Ale opravdu. Tohle se mi nepovedlo. Nadělala jsem problémy. Spoustu. A nejenom nám. V tuhle chvíli je možná dobře, že jsou naši mrtví. Kdyby nebyli, tohle by je zaručeně zabilo. Nebo by spíš oni zabili dřív mě. Nebo spíš by v první řadě… Ach jo, pitomý co by kdyby. Už jsem zmiňovala, jak moc ho nesnáším? Ne? Tak to říkám teď. A ať se vám to líbí nebo ne. No, to je vlastně jedno.
"Ale no tak, vždyť je venku tak krásně." Jenom jsem na něj zavrčela. Má ještě prohlásit něco o včeličkách nebo krásným počasí a moje pěst mu udělá vcelku důkladnou prohlídku mandlí. "Teda ty máš dneska zase náladu, jen co je pravda."
"Hm… Radši pohni. Ráda bych byla ve škole včas a vcelku." Dodala jsem po jeho významném pohledu. Jezdí jako prase, s prominutím. Pokud jste člověk a chcete spáchat sebevraždu, sedněte si s tímhle do auta. Pokud do něčeho nenapálíte, klepne vás. J8 už jsem teda tak nějak relativně zvyklá, ale i tak… Nic se nemá přehánět, že ano.
"Bla bla bla…"
"Pět minut. Pak jdeš pěšky." O tomhle se s ním dohadovat nehodlám. Nemusela jsem vidět jeho výraz, aby mi bylo jasné, že si právě přeje, abych se propadla minimálně do sedmého okruhu pekla. Ale co. Stejně tam jednou skončím. Tak nevím, co řeší.
Proč? Pardon, ale opravdu nejsem žádnej andílek. Možná tak příjmením. Víte, myslím, že jedno z přikázání říká: Nezabiješ. No, tak to už mám za sebou. To jsem porušila… Kolik mi vlastně bylo? Nevím, ale pořád ještě si pamatuju, že to bylo úžasný. Jistě, je mi z toho částečně špatně.
Teda té částí mého já, co už je napůl polidštěná. Ta upíří se z toho raduje a deprimuje jí, že si nemůže zařádit, protože nezná nic lepšího, než když se oběť bojí a ona cítí její strach. Když jí doženete a zaboříte zuby do krku a pijete tu čerstvou tepou krev. Svlažuje vám hrdlo a vy pro ten jediný moment nemáte tak velkou žízeň. Dokonalost.
"Odcházím. Jdeš?" sebrala jsem ze stolu klíčky.
"Dvě minuty. Maximálně. Prosím." Hele on je marod? On prosí? Světu šibe. Doopravdy.
"Fajn, ale pohni." Vzala jsem tašku, hodila si jí přes rameno a vyrazila napřed.
Doběhl mě během chviličky, automaticky se nasockoval za volant. Pche, zmetek jeden. Asi ho přestanu mít ráda. Moment, já ho někdy ráda mít vůbec začala? O tom budu muset dlouze přemýšlet a až pak se uvidí. Možná. A nebo taky ne. Ale komu to tady vadí? Nikomu. Výborně. Přesně, jak jsem myslela.
Jak jsme se blížili ke škole, začínalo se mi dělat špatně. Hodně špatně. Já tam nechci. Nechci vidět Matta. Nemůžu ho vidět. Ne potom, co jsem vyvedla. Navíc,… Ne, tohle prostě nejde. Jak mu mám vysvětlit, že… Ne, tohle mu vysvětlovat vlastně nesmím. Nikomu nesmím říct vůbec nic. Ačkoliv na to má jistě právo, přece jenom to bude i jeho dítě, ale…Nemůžu si to dovolit. Strašně ráda bych mu to všechno řekla, což jistě svědčí o mé mozkové labilité, ale prostě to nejde. Už jenom proto, že… Fajn, představte si, že jste Matt a přijde za vámi vaše přítelkyně s tím, že je jednak těhotná, jednak upír a s tím dítětem je to… složité. Nedoporučili byste jí blázinec? Já každopádně. Jenomže i přes to všechno. Proč si pořád myslím, že by to nějak pochopil? Nebo ne myslím. Spíš tomu chci věřit. V tom bude ten zakopaném pes.
Přijeli jsme a já rovnou zamířila do třídy. Rose už seděla vedle Chrise. Jo, sestřičko… Tohle ti nezávidím. Teď jenom doufám, že Adrian bude mít dost rozumu a vydrží držet hubu. Myslím, že poslední, co teď Rose potřebuje je, aby se Chris nějak dozvěděl, že chrápala s Adrianem. Z toho by asi rozhodně nebyl nijak nadšený. Ostatně kdo ano? Holky do toho netahejme, ano? Je mi jasné, že některé by byly schopné vraždit kvůli tomu, aby si mohli s Rose vyměnit místo. A ona by to častokrát jistě udělala dobrovolně a bez násilí. Pokud by ovšem nebylo páchané na Adrianovi. V tom by se naopak vyžívala. Hodně dlouho. Nebo to tak aspoň bylo. Kdoví, jak to bude teď. Ale řekla bych, že ani tak nebude nadšená. Pokud byla opilá… Už jsem říkala, že chlast je svině.
"Ahoj, Viky." Někdo mi lípnul pusu na tvář. Otočila jsem se a pusa, ta zrádkyně se mi opět rozjela do úsměvu. Mrcha jedna proradná. To jí nedaruju. Nechám jí amputovat a jsem zvědavá, co bude dělat pak. Potvora.
"Ahoj." Posadil se vedle mě. Prima. Super. Bezva. A co dál? Jak se k sobě chovají dva lidé potom, co spolu spali? Blbá otázka. Prostě to bude dál, úplně normální a úplně v prdeli, což se on samozřejmě nedozví. Hm a dost. Míra mé sebelítosti byla pro dnešek vybrána. Vlastně i na další roky dopředu. Tohle nikam nevede. To už přece víš, Viky. Takže se koukej sebrat a nechat tady toho. Nebo to ještě komu bude divný a co pak, že ano.
"Vnímáš mě?" trochu jsem sebou cukla. On něco říkal? A sakra. Ale mám plus. Tentokrát jsem u toho mudrcování nečuměla z okna. Hehe, lepším se.
"Jasně." Vím, že lhát se nemá, ale tak co už. Jednou za čas to nikomu nic neudělá, ne?
"Jasně, a co jsem teda říkal?" Proboha. Musí s tímhle začínat zrovna teď? No tak jsem ho jednou neposlouchala a co? Hele, moment. Opravdu jsem dneska nějaká podrážděná. Takhle se obvykle nechovám. Nebývám takhle nepříjemná. Nebo aspoň ne navenek.
"Promiň, máš pravdu. Neposlouchala jsem tě." Mile jsem se na něj usmála.
"V pohodě. Děje se něco?" Zatraceně Matte, nechej toho. Nechtěj po mě, abych ti tohle vysvětlovala. Zrovna já fakt ne. Měla bych, bylo by to tak správně, ale jenom za předpokladu, že by svět byl takový, jak ho vidíš ty. Jenže to on není, víš? Schválně. V kolika letech pro tebe přestali existovat draci, víly, vlkodlaci a upíři? Hm? Pět? Šest? Deset? Já už mám pár století za sebou a pořád na ně věřím. Jsem jedna z nich. Naše pohledy na svět se pořádně různí. Ty to nejspíš bereš tak, že tu dlouho nebude a musíš si teda užívat života, dokud to jde. I když mi jen ta představa v tuhle chvíli přijde hnusná. Já to vidím tak, že jsem tu na věčnost, do konce světa nebo dokud mě nějaký lovec neodpraví na věčnost k plamenům pekelným. Teď už je jenom otázka, co přijde dřív? Nemá kam chvátat a je mi vlastně jedno, co si o mě kdo z lidí bude myslet. Stejně všichni umřou. Dřív nebo později, ale umřou. A já tu budu dál. S Rose. A taky s tím prckem. Ruka mi automaticky sjela na břicho. Jo, kéž by. Nejsem blbá. Moc dobře vím, jak to chodí s dětmi upírů. Obzvláště těmi polovičatými. Ale já nechci. Tohle není fér! Jenže taky neexistují žádné výjimky. Je jedno, jestli se to stane hned nebo až tomu prckovi bude víc. Stane se to. A pak nastane peklo na zemi.
"Hej! Viky! Jsi v pohodě?" Fajn, tentokrát jsem to nezvládla a z toho okna civěla.
"Co? Jo, jasně. V pořádku. Všechno je přesně tak, jak má být. Neboj." Tentokrát ten úsměv nebyl tak sebejistý. Ale pro lidi musel pořád vypadat dost přesvědčivě. Doufám. Opravdu v to doufám. Ono ale asi ani nic jiného dělat nemůžu, že?
Kruci! Najednou mám opravdu obrovskou chuť něco rozbít. Zabít. Nebo tak něco. Prostě nějak se vyventilovat. Všimla jsem si, že zatínám pěsti. Toho bych asi taky měla nechat co? Jenže ono to tak trochu pomáhá. Jistě, někdo by to jistě označil za sebedestruktivní sklony, ale těma netrpím. Teda už ne. No co? Taky mám za sebou tohle špatný období. Ale v téhle době si připadám naprosto normálně. Ukažte mi jednoho normální člověka, co tohle neabsolvoval? Přijde mi, jako by se s nimi roztrhl pytel. Jenom nechápu proč. To mi dělají schválně, že? Kdo to má pořád čuchat? Dobře, uznávám, že některé z nich k tomu ten důvod nejspíš opravdu mají, ale stejně… Ne, odsuzovat je nemůžu.
"Ahoj, hrdličky…" zastavil se u nás Adrian. Na první pohled nám přišel jenom otravovat život, ale ten jemný starostlivý podtón v jeho hlase prostě nešlo přeslechnout. Jenom jsem se na něj vražedno-děkovně podívala. Tyhle pohledy máme natrénované ještě z dob, kdy… To je radši jedno. K tomu bych se možná raději taky nevyjadřovala. Ale tehdy to byla legrace. Ne, že by teď nebyla, ale už ne taková.
"Ke své nelibosti jsem byl jmenován poštovním holubem. Jenom doufám, že mám ptačí chřipku a nakazím vás." Vtipálek jeden přejícná. "Máš se stavit za Timem. Vypadá to, že je v depce. Pijavce přestaly fungovat přísavky, nejspíš." Ušklíbl se. Ale… Už? Nechci nic říkat, ale nepředpovídal tohle Matt už ve chvíli, kdy jsem ještě ani pořádně nevěděla, jak se jmenuje? Sranda, jaký mají na tohle někteří lidé talent. Matt se podíval nejdřív na mě, pak na Adriana a pak na Tima.
"Jen jdi. Já jí pohlídám, neboj." No, tak být na jeho místě, tohle by mě opravdu uklidnilo. Zrovna Adrian. Hehe, ani kolo bych mu nesvěřila. Kdybych nějaký měla.
"Fajn. Tak teda zatím." A zmizel. Super. V tuhle chvíli bych možná byla schopná začít Adriana i uctívat. Ale nejsem na tom zase tak špatně, abych něco takového přiznala nahlas. To zase ne. Bych poslouchala ještě příští století. A opravdu se nemíním stát jeho osobním otrokem. Bych taky nemusela přežít. A já se mám vcelku ráda, i když to tak občas nemusí vypadat.
"Díky." Zamumlala jsem, když se posadil vedle mě.
"Co bych pro tebe neudělal?" Chvíle ticha. Schválně co z něj vypadne… "Už vím… Do ohně bych neskákal a na odpor Rose se nestavil, ale jinak…"
"Jinak bys mi snesl modré z nebe. Je mi to jasné, neboj." Ušklíbla jsem se na něj. Modré z nebe. To jistě. Na to je moc líný. Ale tak známé své lidi.
"Takovou výšku? Zbláznila ses? Víš, jak je nebe daleko?" No prosím, co jsem říkala. Tragéd jeden.
"Stačí odraz na vodě." Zazubila jsem se na něj. Zvláštní. S Mattem jsem se nebyla schopná normálně bavit, ale plácat pitominy s Adrianem mi jde dokonale. A vlastně to i dost dobře odvádí myšlenky.
"Slečna je skromná. Ještě něco byste si přála?" šaškoval. To mu šlo opravdu dokonale. Musela jsem se usmívat.
"Hodinky s krevním vodotryskem."
"Oh, jak nenáročné." Ten jeho výraz. Kdybyste ho v tu chvíli viděli. To prostě nešlo. Vybuchla jsem smíchy.
"Šašku!"* A zlehka jsem ho bouchla do ramene. Komediant. Ale jsem za něj ráda. Ačkoliv to bude znít divně. Nemám ho nijak ráda, ale jsou
světlejší chvilky. Tohle bude nejspíš jedna z nich. Víte, Adrian nemá problém s komunikací s lidmi. Naprosto žádnej. Připadá jim okouzlující a vtipný. U upírů to zas tak nefunguje. Některým přijde jako osina v zadku. Jenže, nepoznali ho úplně. Vlastně, to ho neznám ani já. Pořád je tam nějaká část jeho já, kterou prostě neukáže. Nikomu. Je to zvláštní tvor. A svým vyšinutým způsobem… jsem za něj ráda. Ale stejně snášet ho delší dobu je prakticky nemožné.
"No vidíš. Tohle je podstatně lepší, než ty výrazy před chvílí. Dokonce by se na tebe dalo i dívat." No prosím. To je přesně to o čem jsem mluvila. Ve chvíli kdy se zase začne chovat jako ten klasickém Adrian nejradši byste ho poslali na nějakou hodně vzdálenou planetu, odkud by se zaručeně nestihl vrátit.
"Ti teda díky, bratránku. Milej jako vždy, že?"
"Nejmilejší, nejhodnější… Druhého takového nikde nenajdeš."
"Nechci tě urazit, ale možná je to dobře. Při představě, že po světě pobíháš víckrát se mi dělá značně nevolno. Jenom doufám, žes nikde nenechal žádné potomstvo. Vem si, kolik by to dalo jen na alimentech za ty roky." Neodpustila jsem si drobné rýpnutí.
"Neboj. Bohužel jsem vám neudělal tu radost a žádné své věrné klony ani otrůčky si nevyrobil. Škoda. Možná příště." Zazubil se zvesela. Zazvonilo.
Do třídy vplul učitel, všichni se jako na povel postavili. Tak hurá a blázinec může začít.

*Veškerá autorská práva náleží Akiko :P :D
 


Komentáře

1 Victoria* Victoria* | Web | 24. ledna 2011 v 16:41 | Reagovat

Páni, musím se přiznat, nedočetla jsem až do konce:D promiň, přestala jsem číst tak v polovině, protože jsem nečetla předchozí kapitoly a ztrácela jsem se v tom:D jinak ale umíš krásně psát:) jen tak dál:)

2 Nelíí Nelíí | Web | 25. ledna 2011 v 9:13 | Reagovat

Vis ze te miluju =) Pokusim se napsat další kapču co nejdřív :D ale znas me :D řeknu ze to napisu o víkendu a další tu máš zejtra nebo až někdy za tejden :D Muhahaah :D ale co :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama