Až spadne poslední hvězda...

2. února 2011 v 13:00 | Lizz |  Jednorázovky
Zdravím. xD
Řekla bych, že z názvu je jasné, o co půjde. xD
Ano, ano... Není to nic jiného, než povídka, se kterou jsem se jaksi zapojila do Sborníku. xD (Jako všechno psána na poslední chvíli okolo půlnoci, že mi to už blbé není, což? xD)
Dovolím si varování a budu ho myslet vážně, ano? xD
Tahle jednorázovka (Překlad: Divné cosi :D) je ovlivněno naším intráckým čtivem v poslední době. (Ano, dozvíte se o nich, některé budou v Challenge... xD :D)
Fajn a teď k tomu varování: Jsem hnusný a zlý morbidní hovado. Tady jsem sice neřádila tolik, jak jsem mohla, ale...
Jo a ještě... Pokud byste viděli podobnost s kýmkoliv z vašeho nebo mého okolí, je to jenom hodně hloupá náhoda, ano? Celé je to vycucané z pravého malíčku levé ruky :D
Za prvotní kontrolu chyb patří velké díky Akiko. xD Jinak byste si totiž opravdu početli perličky. Včetně nahého pometla lítajícího po městě, přes opilého Boha... xD (No co? Fakt jsem to psala pozdě večer. xD :D)
No, přestanu to okecávat... xD A mohla bych jít dělat něco do toho ICT, že? xD Jenže já to nechááápat...xD Někdo mi totiž ukradl i tu poslední mozkovou buňku... xD :D
Fajn, fajn... Mizím... xD A jak by pravil Hannibal: Pá pá... :)




Seděla za městem a uslzenýma očima pozorovala noční oblohu. Byla poměrně teplá letní noc, ale ona se i přesto třásla zimou. Klepala se, ale už ne vzlyky. Plakat přestala už před nějakou dobou, přesto se necítila o nic lépe.
Měla všeho po krk. Snažila se to doma všechno vystát z mnoha důvodů a vydržela to celé ty roky… Ovšem dnes to skončilo. Možná, že kdyby něco řekla dřív, mohlo být všechno jinak. Jenomže teď už bylo pozdě. V tuhle chvíli už mohla věci vyčítat jen a jen sama sobě.
Sledovala nebe a v duchu se ptala, co bude dál? Jedno věděla jistě - domů už se nevrátí. Nikdy. Ostatně už to tam ani nepovažovala za domov. Dávno ne. Vydržela celou tu dobu zticha. Na rány, křik a urážky byla přivyklá. Pokud byl dobrý den, nebylo to ani tak strašné a když nebyl…

***
"Zvedni se z tý země, parchante nevděčná!"Bota popohnala desetiletou dívenku. Holčička potichu zavzlykala. Snažila se to tlumit. Věděla, že on brek nesnáší. Bohužel to nebylo dost.
"A neřvi pořád! Nikdo ti nic nedělá!" Dobře mířená rána dopadla na dívčinu tvář. Nechápala, co se děje. Nebyla si vědoma toho, že by něco vyvedla. Snažila se chovat co nejlépe a nejtišeji. Na poslední jeho náladu si pamatovala až moc dobře. Ostatně ne všechny modřiny stihly zmizet.
"A kde je ta coura?!" vřískal téměř nepříčetně. Věděla koho myslí. Už nějakou dobu neřekl její matce jinak, leda pokud potřeboval peníze na chlast. A když náhodou neměla, zahrnul ji ještě horšími jmény. Coura byl v tom případě pouze nejmírnější výraz. "Spolkla jsi snad jazyk?!" Že udělala chybu, když neodpověděla, si uvědomila až příliš pozdě. Instinktivně se přikrčila, ale očekávaná rána nedopadla. "A dívej se na mě, když s tebou mluvím!" Surově jí cuknul bradou. Zase bude mít modřiny…

***

Měla příšerný hlad, ale ani ji nenapadlo dojít se zeptat, jestli něco mají. Věděla, že jediné, čeho by tím dosáhla, by byl výprask. Navíc věděla, že na večeři nemá nárok. Nestihla umýt nádobí v čase, který by se jejímu otci zamlouval. Vlastně podle něj byla pomalejší, než slimák. A i ten je prý užitečnější. Nediskutovala. Místo toho utíkala od té příšerné reality do svého světa. Do míst, kde se nic takového nedělo, rodiče ji měli rádi a vždycky bylo co jíst. Někam, kde nikdy nebyl přehnaný křik, hádky a bití kvůli maličkostem, jako je rozbitá sklenička. Hloupá sklenička, ale u nich doma z toho byli schopní udělat pomalu třetí světovou válku. Nenáviděla je za to. Ale zároveň je i milovala. Ostatně to jediné jí bránilo v tom, někde to oznámit. Věděla, že to, co se u nich doma děje je špatné, ale bála se. Kdyby to řekla, co by bylo dál? Pomohl by jí někdo? Nebo by se v tom začali šťourat a ona by doma byla akorát znovu bita a byla hlady, protože si něco takového vůbec dovolila? Nechtěla to zkoušet. Ještě dnes si pamatovala, jak jedenkrát něco takového zmínila. Jenom před matkou. Víckrát už takovou chybu rozhodně neudělá.

***

"Tak ty si myslíš, že máš nárok krást?!" Měla hlad. Opravdu velký. Nikdo ve třídě nebyl a jí to nedalo. Terčina krabička se svačinou vypadala opravdu lákavě. Vzala si jenom trochu. Stejně se na to přišlo. "Jsi celá matka. Nevděčná malá zlodějská coura!" smýkl s ní na druhou stranu pokoje. Byla to hloupost, to už věděla, jenže co měla dělat? Doma se to podobalo spíš hororu, než rodině. Chtěla pryč, jenže se bála. Věděla, že kdyby ji našli, volali by domů a první, co by následovalo by bylo peklo. A za to jí těch pár hodin klidu nestálo. Když chtěla, mohla je vyzískat i tady. Pokud se chovala náležitě s klidem a nikomu nelezla na oči. Nestáli o její přítomnost. Občas ji napadalo, proč si jí tedy pořídili, když ji stejně nechtějí. Nenávidí. Kolikrát slyšela, že matce zničila život? Že způsobila tohle otcovo chování? A kolikrát od něj slyšela, že je jenom obyčejná přítěž? Že by jim bez ní bylo líp? Ne, tohle opravdu nechápala. Skutečně chtěla tak moc, když si přála, aby byli jako jiní rodiče? Aby jí měli rádi? Aspoň trochu? Nepřipadalo jí to tak, jenže její názor v těchto věcech nebyl důležitý. Ne pro ně.

***

"Obyčejná kurva! Nic jiného nejsi! Podívej se na sebe! Myslíš si, že jsem slepej?! A ten parchant je celá ty!" Zase měl špatnou náladu. Špatnou opileckou náladu. Ale víceméně měl pravdu. Co si budeme nalhávat. Její matka si pravidelně vodila domů cizí chlapy. Většinou tak, aby se nepotkali s jejím otcem, ale ne vždy to načasovala dokonale. Ten poslední skončil s monoklem a zlomenými žebry. Snad ani nechtěla vědět, jak dopadne tenhle. A jak potom bude otec zuřit. "A ty! Kreténe jeden!" Nechtěla slyšet víc, ale na druhou stranu si nemohla pomoct. Nešlo neposlouchat. Bála se.
Venku už byla tma. Nechápala, co matku napadlo dotáhnout dovnitř chlapa večer. Jako by nevěděla, že se on může každou chvíli vrátit. A taky že ano.
A bylo zle. Nejspíš už by jí to za ty roky nemělo vyvádět z míry. Nejspíš by měla být zvyklá. A také z části byla. Jenomže ta jedna fantastická část jejího já, co si ještě pořád troufala doufat v lepší zítřky, s tím pořád měla problém. Neustále se ptala proč.
Pohled upírala z okna. Někde tam, mezi hvězdami je jistě spokojenější a šťastnější život. Jenom se tam dostat. Ve škole jí Terka říkala, že když padá hvězda a vy jí vidíte, splní se vám jedno přání. Nevěřila tomu. Jako by snad něco tak malinkého mohlo ovlivnit dění tady na zemi. Jako by se snad něco tak titěrného mohlo zajímat o naše přání. A i kdyby náhodou ano, co by s tím asi mohly dělat? Nic závratného to nebude.
"Spratku, pojď sem!" Věděla, že to je pokyn pro ni. Netušila však, co by od ní mohl zrovna teď chtít. Nejistým krokem vyrazila do kuchyně…

***

Seděla ve škole v lavici, ale nebyla schopná se soustředit. Vůbec na nic. Myšlenky jí hlavou prolétávaly jedna za druhou. Pro vnějšího pozorovatele by v tom byl děsivý chaos. Ona viděla systém. Nebylo to chronologicky řazené, ani podle stupně děsivosti… Prostě se jí všechno míhalo před očima. Stávalo se jí to docela často. Poslední dobou vlastně bylo spíš výjimkou, pokud vydržela dávat pozor plných čtyřicet pět minut. Učitelka si toho všimla. Ve škole se jí znatelně zhoršil prospěch. I tak ji, ale nenapadlo hledat za tím něco vážnějšího. Čekala klasické problémy dospívající dívky. Chlapec, puberta, období vzdoru. Ani ve snu by ji nenapadlo, co si doma prožívá.
Otec se na veřejnosti projevoval jako slušný spoluobčan, který měl sice prudkou povahu a občas to přehnal s pitím, ale kdo dneska ne?
A matka? Pracovitá, co by se pro rodinu rozkrájela. Sice nevěrná manželovi, ale dneska? Kdo by se tomu ještě divil? Dřív by to možná bylo zarážející a do nebe volající ostuda, ale v současné době se tyhle věci prostě berou jinak.
To, že doma oba otočili o tři sta šedesát stupňů, už nikoho nezajímalo. Nikdo se o to nestaral. Lidé dokáží být krásně lhostejní, když chtějí.

***

Byla doma sama a užívala si toho božského klidu. Nestávalo se to příliš často. Poslední dobou vlastně skoro nikdy. Matka byla jako posedlá. Odmítala vycházet z domu, pokud to nebylo nezbytně nutné. Dokonce se vzdala i svých pochybných románků. Nechápala tu náhlou změnu, ale vlastně jí ani nezajímalo, co se stalo. Co se téhle šílené famílie týkalo, už jí bylo ukradené úplně všechno. Vlastně by byla jenom ráda, kdyby odjeli a na ni náhodou zapomněli. Ale o tom mohla jenom snít. Velice brzy by jim začal chybět otrok, který udělá, co si zamanou, většinou v rekordním čase - pokud chce jídlo.
Cvakla klika. Překvapeně sebou trhla. Bylo brzo. Nikdo tu neměl být! A udělala obrovskou chybu. Zvědavě vykoukla z pokoje, který z jejích povedených rodičů přišel domů dřív. Matka nebo on? Otec mu neříkala už hodně dlouho. Vlastně kam až jí paměť sahala tak nikdy. Nenáviděla ho víc, než cokoliv jiného na tomto světě. Ačkoliv sebe možná nesnášela stejnou měrou. Připadala si odporná. Malý špinavý spratek. Nevděčná coura, co jim zničila život a za všechno si může sama. Bylo jí to do hlavy vtloukáno takovou dobu, že to někdy v průběhu času přijala a dnes brala jako samozřejmost.
Snít už si ani netroufala. Už nevěřila v království mezi hvězdami, ani v lepší zítřky. Na těmi myšlenkami se jenom kysele šklebila. Jako by něco takového v tomto světě snad mohlo existovat. Hloupost!
"Haničko, sluníčko…" Zle se na ní usmíval. Mrazilo ji z toho. Ale to nebyl jediný důvod. Jménem už jí neřekl hodně dlouho. A v žádném případě jí neříkával sluníčko. Něco tady nehrálo. Něco bylo hodně špatně. Jenom ona nedokázala říct co. "Pojď přece k tatínkovi…" Chlast a cigarety z něj táhly na kilometry daleko. Zvedal se jí z něj žaludek. Přesto váhavě udělala krok dopředu. Věděla, jaké následky má neuposlechnutí byť i toho nejmenšího nařízení.
Byla na dosah, když si jí hrubě přitáhl k sobě. Zmateně zamrkala a než stihla cokoliv udělat, cítila, jak se jeho rty přisály na ty její. Okamžitě se jí zvedl žaludek. Chtěla křičet, ale byla příliš vyděšená. Nemohla se ani pohnout. Skoro ani nedýchala. Trvalo minutu, možná jenom půl, než se vzpamatovala. Pokusila se ho od sebe odstrčit, ale byl příliš silný - i opilý.
"Přece by ses nebránila… Bude se ti to líbit. Je to zábava." Zašeptal jí do ucha a ona měla pocit, že pokud se teď nepozvrací, tak už nikdy. Modlila se k Bohu, kterého sice zavrhla už před lety, ale nikdy ne úplně, aby byl otec natolik opilý, že se brzy svalí a usne.
Jednou rukou si ji stále přidržoval, tou druhou ji hrubě osahával. Ani si toho nevšiml, ale natrhl jí tričko. Její oblíbené.
Zadržovala slzy. Nechtěla před ním ukázat slabost. Ani když to bolelo. Koneckonců zažila podstatně horší bolest. Ale tohle bylo jiné. Neuměla to vysvětlit, nedokázala to pochopit. Přála si, aby to byla jenom odporná zlá noční můra, ze které se bude muset dřív nebo později probrat.
Prosila ať to skončí. Samozřejmě jenom v duchu. Nahlas by si nedovolila. Věděla, že tím by celou věc jenom zhoršila. Tím si mohla být jistá. Chování jejího otce se nikdy nezmění. Ne natolik.
Znenadání ji povalil na zem. Vyděsila si a na chvíli byla opět jako ochromená. Co se to děje? Copak už netrpěla dost? V krku měla obrovský knedlík a v očích ji pálily slzy. Snažila se je zahnat mrkáním, ale příliš se jí to nedařilo. Naštěstí on byl příliš zaměstnán, než aby si všiml toho, jak jí ubližuje. Aby si všiml, že pláče. Co by teď dala za klasické: "Neřvi! Nebo tě seřežu, abys měla proč!" Uměla se vypořádat s ranami, byla na nich odkojená. Tohle ovšem bylo něco naprosto jiného. Věděla, že musí něco udělat. Cokoliv. Nechtěla takhle dopadnout. Doufala, že někdo přijde a pomůže jí. Doufala, že on usne a ona bude mít čas se schovat. Utéct. Doufala, ale marně. Pokud nahoře někdo byl v tuhle chvíli zavřel oči a zacpal si uši. Dělal, že nic nevidí, ani neslyší. Lhostejní jako lidé.

***

Ležel vedle ní a těžce oddechoval. Usnul. To poznala. Ztěžka se zvedla. Všechno jí bolelo. A nejenom fyzicky. Připadala si použitě. Špinavě. Doklopýtala k záchodu a vyzvracela se. A pak znovu. Bylo jí špatně především ze sebe samé. Jak mu mohla něco takového dovolit? Proč nic neudělala? Proč nekřičela? Proč se nechala tak snadno? Proč jí to udělal? Provedla snad něco? Měl to být jenom další trest za to, že byla neposlušná a zlá? S těmito otázkami namáhavě došla do koupelny.
Zavřela a zamknula dveře. Svlékla zbytky oblečení. Na vyhození. Vlezla si do vany, posadila se a pustila na sebe proud horké vody. Normálně by jí to pálilo, teď za ni byla ráda. Přála si ze sebe smýt tu špínu, vinu, hanbu…
Na záda jí dopadaly kapky horké vody a ona se rozvzlykala. Brečela jako malé dítě, které si rozbilo koleno. Jenom tohle bolelo trochu víc. Hodně víc.
Postupem času se nějak uklidnila. Sama nechápala, jak to dokázala. Připadalo jí, jako by najednou na ničem nezáleželo. Všechno bylo jedno a vzdálené. Na ničem už nezáleželo.
Sebrala první čisté šaty, v rychlosti se oblékla a utekla ven. Běžela dlouho. Skoro jako by se snažila uprchnout předtím, co se právě stalo. Věděla, že se jí to nepovede, ale musela mít pocit, že aspoň něco dělá. Jinak by se zbláznila. Ani nevnímala, že znovu začala brečet.
Doběhla až za město, kde se vyčerpáním sesula k zemi. Vzlykala, dokud měla co. Pak se jenom položila a pozorovala noční oblohu.
Znovu si vzpomněla, jak jí kdysi Tereza vyprávěla o hvězdách a přáních. Upnula se k této vidině. Prohledávala očima nebe, jestli nějakou takovou neuvidí.
Nemusela čekat dlouho. Byla teplá srpnová noc. Jedna z těch, kdy hvězdy padají hodně. Sledovala nebe a přála si, aby se dnešní den nikdy nestal. Aby něco udělala. Aby se stalo cokoliv, jen ne tohle.
Sledovala jak padají. Jedna. Druhá. Třetí… Co se asi stane, až spadne poslední? Jistě, je jich tu nespočet, ale bude to tak napořád? Jak to bude potom s lidskými přání? Nevěděla. A vlastně já to bylo i jedno. Jenom uchváceně pozorovala tu nádheru.
"Slečno?" ozval se nějaký mužský hlas. Dělala, že si ničeho nevšimla, ačkoliv v duchu sebou vyděšeně cukla. Nestála o ničí přítomnost a už vůbec ne o tu mužskou. Bylo to na hlavu, to věděla, ale stejně si nedokázala pomoct. Zcela apaticky ležela a dál pozorovala oblohu. "Slečno...?" Neznámý si dovolil přijít blíž. Lehce s ní zatřásl. Polekaně sebou cukla, posadila se a rychle odsunula dozadu. Z jeho dosahu. Nechtěla, aby na ní kdokoliv sahal. Bála se. "Jste v pořádku?" zeptal se s opatrností v hlase. Pro jistotu uhnula ještě o kousek.
"A-ano." zachraptěla potichu. Přála si být sama. Nic víc, ani nic míň. Kolena si objala rukama a přitáhla si je blíž k tělu.
"A nechcete doprovodit domů?" Prudce zavrtěla hlavou. Myslel to dobře, ovšem její reakce tomu neodpovídala. Ale kdo by se divil? Tvářila se vyděšeně a on si teprve teď všiml od pláče oteklých očí a modřinami zbarvených rukou. Překvapeně na ni pohlédl a na jednou zpozoroval spoustu věcí, které prve neviděl. Nebo jenom nechtěl? "Stalo se ti něco?" Automaticky přešel k tykání. Když se pozorně zadíval, vypadala mladší. Sice se tvářila dospěle a v obličeji měla uhnaný, zoufalý výraz, ale rozhodně jí nemohlo být víc, než náct.

***

Seděl vedle ní a jenom nevěřícně naslouchal jejím vyprávění. Když se prve zeptal, vypadalo to, že by si raději ukousla jazyk, než mu cokoliv řekla. Pak si to z nějakého neznámého důvodu rozmyslela. Možná už jenom prostě nechtěla dál snášet tu tyranii doma. Nejspíš už toho měla po krk. Pravděpodobně doufala, že jí tenhle cizinec pomůže. Jenom se modlila, aby se nespletla a svět jí i tentokrát neukázal jeho zlou tvář.
Slyšel co říkala, ale její slova mu nedávaly smysl. Opravdu takhle někdo mohl zacházet s vlastním dítětem? Jistě. Slyšel o podobných případech ze zpráv, četl o nich v novinách. Ale to bylo vždycky jenom vzdálené, skoro jako z jiného světa. Teď tu ovšem vedle něj seděla zubožená mladá dívka a velice potichu mu vykládala o zvěrstvech, jež na ní byly spáchány jejími nejbližšími.
Překvapilo ho s jakým klidem dovedla mluvit o bití, hádkách a křiku. Věcech, které podle ní byly na denním pořádku. Jak nezúčastněně zvládala popisovat nesplněné nebo špatně splněné úkoly, díky nimž poté dlouhou dobu hladověla. Zaráželo ho chování jejích rodičů. Naprosto ničemu nerozuměl. Ptal se sám sebe, jestli se zbláznil on nebo celý svět.
Neuvědomoval si, že i přes její lehký tón a chatrné úsměvy jí to bolí. Nechtěla na ty doby vzpomínat, toužila zapomenout. Na všechno. Pak se zničehonic zarazila. Nervózně se rozhlížela po okolí a okusovala si spodní ret. Nebylo o čem mluvit dál, kromě dnešního odpoledne. Nechtěla. A přes to by to nejraději vykřičela do celého světa. Varovala ostatní. Na druhou stranu se bála, že si na ní budou ukazovat. Že bude ta coura, co posloužila vlastnímu otci. Ta, co se nechala a nic neudělala. Bylo jí zle z ní samotné.
Znovu se zahleděla na oblohu. Svým způsobem ji uklidňovala.
"Věříte na hvězdy a splněná přání?" Raději se pokusila odvést řeč jinam.
"Částečně. Proč? Co by sis přála?" Byla to hloupá otázka a on to věděl, ale stejně si nemohl pomoci.
"Když to řeknu, nesplní se to." A snad poprvé za celou dobu se pousmála a myslela to doopravdy.

***

O několik dní později psaly místní noviny o děsivém případě týrání mladé dívky. Celé město bylo samozřejmě překvapeno. Někteří si vyčítali, že si ničeho nevšimli. Jiní se zhrozili, co za zrůdy to zde s nimi žilo. Další nad tím jenom mávli rukou. Jich se to netýkalo, tak co by se zbytečně rozčilovali.
Hanka byla svěřena do ústavní péče. Ze začátku jí dělalo problém zapojit se do kolektivu. Bála se, aby něco neprovedla a věci se náhodou nevrátily do starých kolejí. Pro jednou ovšem měla štěstí a nic takového se nestalo.
Netrvalo dlouho a proběhl soudní proces s jejím otcem. Hrozí mu až deset let vězení. Až… Opravdu je to tolik? Zničil přece život vlastní dceři.
Její matka nikdy nebyla souzena. Skončila na oddělení psychiatrie. Při vyšetřování totiž byla shledána psychicky labilní a tudíž neschopná soudního procesu.

***

Na houpačce radostně výskal malý chlapec.
"Ještě, tatí!" Zdálo se mu, že nelítá dost vysoko. Přál si dosáhnout až k oblakům. Umět tak létat jako pták! Jeho otec se jenom usmál a trochu houpačku popostrčil.
"Kluci, večeře!" ozvalo se z okna.
O chvíli později seděla celá rodina u stolu. Vypadali spokojeně. A nejen to. Také byli šťastní. Hanka si snad poprvé připadala někde doma.
Zdá se to zvláštní, že i přes to, čím si prošla se dokázala zapojit do běžného života. A co víc, najít si manžela, se kterým měla chlapečka - Honzíka.
Jejich začátky sice nebyly nijak lehké, ale nějak to zvládli. Věděl, čím si Hanka prošla a chápal to. Mluvili o tom jen jednou. Nerada na ty doby vzpomínala a on ji nenutil.
S jejím tehdejším životem už jí nic nepojilo. Tedy kromě jisté nedůvěry k lidem a jednoho dobrého přítele.
 


Komentáře

1 Werika Werika | Web | 2. února 2011 v 16:21 | Reagovat

Jé, ahoj, zdravím! :D To je náhodička, zrovna jsem na tebe narazila v nejnovějších článcích Autoráku! Já jsem v něm taky :D Nu... můj názo¨r už znáš :)

2 El El | 2. února 2011 v 16:30 | Reagovat

Šmarja...
tohle je vážně úžasný! Za poslední dobu sem nečetla lepší povídku. Přeju ti aby si vyhrála protože se to četlo opravdu skvěle a mě osobně to vzalo za srdce :-)

3 Katharine Colt Katharine Colt | Web | 2. února 2011 v 17:39 | Reagovat

Já už to četla :-D A doufám, že jsem ti to na skype okomentovala. Protože jestli ne, tak je to špatné *vzpomíná* Kruci- Já to vážně neudělala. Nu- Možná časem. Teď mě tak trochu tlačí čas a na to, abych napsala aspoň trochu smysluplný komentář bych si to musela přečíst znovu... Eheheh.. Jediné co ti k tomu můžu napsat je to, že se mi to líbilo :-D A jako v komentu číslo dvě: Přeju ti abys vyhrála :-) :-D
Ale Silas je jeden z důvodů proč chci právě šifru xDDD Nu- Uvidíme. Stejně to bude asi muset ještě počkat. A musím to prokonzultovat s maminkou :-D I když říkala, že si se svými penězi můžu dělat co chci. xD

4 Neriah Neriah | 3. února 2011 v 20:30 | Reagovat

Líbí se mi to. Od tebe bych čekala, že si vybereš zrovna takové téma :D Ano, lidé jsou nevšímaví... Bohužel. Tak ti s tím sborníkem držím palce, já nic napsat nestihla, protože si moje múza dala několik měsíců dovolenou :D

5 Cirrat Cirrat | Web | 3. března 2011 v 20:19 | Reagovat

Oki doki. Tykání nevadí - a chceš to sem pod článek nebo na mejl? Jestli na mejl, ozvi se mi na cirrat@email.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama