Prokletí II. - 19. kapitola

16. února 2011 v 18:22 | Lizz |  Prokletí II.
Tak! Fanfáry prosím! xD Ne, dobře, přeháním, chápu. xD
Je mi jasné, že většina z vás nechápe proč. A ani nebude vědět, kde se tady vzala už 19. kapitola a co to vlastně je. Proč? No, dejme tomu, že jsem konkrétně tady měla půlroční pauzu... :) :)
A protože mi to bylo seznamem zakázáno musela jsem to napravit (a taky mi to bylo už blbý :D)
Ale aby bylo jasno... Nezaručuju, že další kapitola bude nějak dřív. Že vůbec bude.
No, to je zatím jedno.
Prozatím je to takhle. :)




Ray:
Škola konečně skončila. Bylo to tam opravdu únavné. Asi si budu muset vymyslet nějakou jinou záminku, proč opravdu nestojím o to, aby mi přestávku co přestávku u lavice mečela hnědovlasá koza. Možná by byla sranda říct jí pravdu, jenže otázkou je, jestli by tomu věřila kvůli tomu s Kate. Ach bože, proč jsem jenom nemohl mít rozum a odpovědět normálně hned na začátku? No jistě. Protože jsem pitomec. Jak zjevné. Jenže mi to v tu chvíli prostě v hlavě nesepnulo. No, evidentně bude něco na tom, že za blbost se platí.
Pomalu jsem se vlekl domů. Světla ještě bylo dost a já rozhodně nechvátal. Doma to je pořád stejné, ne - li horší. Protože, ačkoliv to máma neřekne nahlas, je mi jasné, co si myslí. V tom je totiž ten jediný rozdíl mezi ní a tátou. Ona mlčí, snaží se. On řekl svoje a naprosto se tím od nás distancoval. Respektive ode mě. Asi si není čemu divit, že? Přece jenom, kdo by chtěl mít za syna zrůdu?
Ona tvrdí, jak jí to nevadí, jenže… Je to na ní vidět. Jde poznat změna. Dokud jsem byl jenom malé dítě, obyčejné bylo všechno jinak. Pamatuji si to až moc dobře. Ty šťastné chvilky, kdy jsme opravdu byli rodina a pouze si na to nehráli.
Pak přišly ty pitomé čtrnácté narozeniny, jedna vraždička a všechno šlo do fialek.
A i když nic neříká, nejsem slepý. Vidím výraz v jejích očích, když se mnou mluví. Slyším ten nenápadný podtón. Pardon, ale kvůli tomu domu opravdu chvátat nebudu.
Copak jsem blázen? No, poslední dobou si tak možná i připadám. Chvílemi. Zdá se mi, že buďto jsem se zcvoknul já a nebo svět kolem mě. Jenom si nejsem jistý tím, které z těch tvrzení je pravda.
"Jsem doma." Nic netrvá věčně a já se nakonec dosunul. Bundu jsem pověsil na věšák, prolítl domem a zamířil rovnou do pokoje, kde se jenom s knížkou usadil na postel a zmizel do jiných světů.
Ano, jsem vysoce společenský tvor, co se pevně drží při zemi. Heh, ani omylem. Zbláznil bych se. Nemohl bych být jenom v tom, co vím, že existuje. Děsivá představa. Myslím, že si raději budu dál představovat věci poněkud jinak, než jaké doopravdy jsou. Jistě, jednou si díky tomu nejspíš nabiju hubu, ale to nebude poprvé. A rozhodně ne naposledy. Tak proč si toho neužít, že ano? Navíc, jak kdysi řekl někdo jistě velmi chytrý: "I pád na držku je pohyb dopředu."
Vlastně celý život je jeden velký pád, když se to vezme kolem a kolem.
"Rayi!" Mamka stála
v pokoji a dle jejího výrazu jsem si dovolil hádat, že mě nevolá poprvé. Ach jo. To zase bude monolog o tom, že jsem ignorant první kategorie a že by mě nezabilo občas sletět z toho svého světa mezi nás obyčejné smrtelníky, načež jí dojde, co řekla, zatváří se omluvně a až pak mi řekne, co po mě chce.
"Hm?"
"Nemůžeš odpovědět hned na poprvé? Jeden aby si tu vyřval hlasivky a ty stejně děláš, jako když nic neslyšíš. Neskutečný. Vysvětli mi, kde prosím tebe lítáš? No, to je jedno, ale laskavě se vrať hezky na zem mezi normální lidi, ano?" No, co jsem povídal. Mám jí přečtenou tak dokonale, až mě to děsí. Zatvářila se omluvně, ale nahlas nic neřekla. Patří to totiž k předstírání, že jsem normální, víte? "Máš telefon. Svůj prý nezvedáš." Hodila po mě její.
"Díky." Dle jejího výrazu jsem se mohl jenom dohadovat o koho jde. Ať to byl kdokoliv, rozhodně jí to dvakrát nepotěšilo.
"Hm?" Ozval jsem se do sluchátka a jenom s klidem čekal, kdo se bude rozčilovat na druhé straně. Nechápu proč, ale většinu mých známých značně rozčilují mé komunikační zvyky. Myslím, že u některých už nemluvím jenom ze zvyku a škodolibé radosti a u jiných prostě mluvit ani nemůžu, teda za předpokladu, že nestojím o to, aby do rána znalo mojí situaci i to nejmenší stvoření v téhle galaxii.


Dick:
Zase hráli tu cepovinu, co jsem nikdy nepochopil. Opravdu by mě bavilo lítat sem a tam po hřišti v podstatě pro nic za nic. Takže jsem si zase jenom vytáhl blok, tužku a začal cosi čmárat. Víceméně bez nějakého zvláštního promýšlení nebo snahy o normální výsledek. Stejně je to jedno. Nikdo to - kromě mě, samozřejmě - neuvidí. A navíc tu ani nemám pořádné pastelky. Velké díky Elle a Johnovi. Nějak se k nim dostali a udělali mi s nima rychlý proces. Bude potřeba koupit nové. Doma nebudou mít radost. Už jenom proto, že to budou muset být ty 72 barevné. Víte, jak se s nima dokonale kreslí? Jenže, kde na to má pořád jeden brát a nekrást, že ano. A vůbec je to na hlavu postavené, chtít tolik jenom za pitomé pastelky. Někdo tam nahoře se musel pořádně praštit do hlavy, jinak to prostě nechápu. A to nejsou ale jenom pastelky. To je skoro se vším. Jeden by čekal, že třeba někdo dostane rozum, ale to ne.
No nic. Nemá cenu se nad tím rozčilovat. Rozhodně ne teď.
Podíval jsem se na papír a přidělal pár čar. Jo, to by šlo. I když je to dost hrozné. Ale co, všechno nemusí být dokonalé a perfektní i když by to možná čas od času taky neškodilo. Ale zase co v dokonalém světě? Ono by to možná bylo fajn, ale jenom na chvíli. A pak by to byla děsná otrava. Navíc, mám dojem, že dokud budou lidé, tak je představa jakés takés Utopie dost nereálná. Přece jenom… lidé jsou od přírody sobečtí, morbidní a krvežíznivý tvorové. No, evidentně máme spoustu věcí společných.
Ale tak bych neměl uvažovat. Vím to, ale nemůžu si pomoct. Prostě to nejde, tak jednoduše, jako si to jenom pomyslet. Ale snažím se. Opravdu. Jenže tohle není jako nějaká špatná vzpomínka. Tohle se vám samo připomene každý večer. Otravné, ale občas i zábavné. To je pravda. Tady na tom je krásně vidět, že všechno má své klady i protiklady. Ostatně jako všechno.
Moc přemýšlím, měl bych toho nechat nebo se z toho zblázním. Je totiž vědecky dokázáno, že příliš myšlení škodí. Ačkoliv to vědci ještě nepřiznali. Ale i tak jsou odhaleni. A snaží se zcela zbytečně.
"Ahoj," posadila se vedle mě Mary. Nevypadala, že by chtěla říkat něco víc. Jenom jsem jí pozdravil a byl vděčný, že mlčí. Nemám zrovna dvakrát rád lidi, co mi načumují přes rameno a neustále se na něco vyptávají. Ovšem to, co udělala potom mě překvapilo ještě o trochu víc. Po mém vzoru vytáhla blok, tužku a začala cosi taky črtat. Jenom jsem se pousmál. Jak že to přísloví bylo? Blázen k bláznu sedá, normální normálního si hledá? Nebo něco v tom smyslu. Teď si jenom nejsem tak docela jistý, jestli si tímhle odhalením nijak pomohla, protože ačkoliv nesnáším, když mi někdo čučí přes rameno, sám to dělám k smrti rád. Je zábava pozorovat jak vzniká něco nového. A ze začátku třeba jenom hádat o co půjde. Legrace. Bohužel, dotyčný si to povětšinou nemyslí. Měl bych je chápat, já vím, ale… Hehee, víte, jak, ne?
Uběhl nějaký čas a já si prostě nemohl dovolit občas k Mary nenakouknout, navíc jsem jí podezříval z toho samého, ale dokud okatě nečuměla, bylo mi to celkem jedno.
"Jste se hledali, až jste se našli, co?" zastavil se u nás Luke. Nejdřív nakoukl ke mně, následně i k Mary. "Teda, holka, tohle je tak zralý na to, jít si rovnou hodit mašli." Zkonstatoval a odběhl se dál věnovat hře. Podíval jsem se pořádně a neviděl jsem tam nic tak děsného. Nevím. Asi máme každý poněkud jiné vnímání hranice morbidity a dalších takových věcí
"Pěkný," usoudil jsem s úsměvem.
"Hm, díky. Jenom… Opravdu je to tak děsný?" zeptala se a pohledem pořád sledovala Luka.
"Ne. Je to tak správně… morbidní." Zazubil jsem se spokojeně. Takovýhle věci já rád. Sice mě občas napadá, jestli jsem to já nebo On, ale… Prostě je to úžasný. Temný věci jsou fajn. Obzvláště, když se tam přidá trocha správně červené barvy. Hehehe… Ale to je jedno. Raději to necháme být. Bude to tak bezpečnější.
"Díky." Pousmála se a pokračovala.
"Za málo." Že by podobný blázen jako já? Navíc… Ne, nebudeme nic podnikat a ono se to udělá samo.

Becky:
Včerejšek se nezdál být zase tak strašný, když to vezmu kolem a kolem. Ne, strašný nebyl ani trochu. Možná maličko zamotaný nebo tak něco, ale tím to končí. Nemůžu přece prohlásit, že je strašného něco, kdy se to urovnalo s Dickem, kdy jsme hráli a pak ještě i doma klid. Dokonalá kombinace. Škoda jen, že všechny dny nemohou být takové. Například dnešek… Rovnou bych se mohla jít zahrabat, řekla bych.
"Máš čas?" přišla jsem k Rayově lavici a připadala si nějak divně. Vřískat na něj bylo v pohodě, tvářit se smrtelně uraženě taky, ale normálně se s ním bavit bylo poněkud… komplikovanější.
"Hm."
Zaskřípala jsem zuby, opravdu nesnáším tuhle odpověď. Znervózňuje mě, vlastně ani nevím proč, ale je to tak. Vcelku otravné.
"Jak dlouho to víš?" Tohle je to, co mě celou dobu hlodalo nejvíce. Jak dlouho si je vědom toho, že jsme stejní? A jak se o tom sakra vůbec dozvěděl?
"Jistě od doby, co Richard maloval." Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co měl na mysli. Ačkoliv myslím, že záměrně řekl Richard. To by potom muselo dojít každému, že ano. R. Blbá náhoda. Co jiného by to mohlo být? Jsem ochotná věřit tomu, že existují tři lidé s obdobnou genetickou výbavou, ovšem odmítám fakt, že by to nějak mělo ovlivňovat jejich jména. To je prostě kravina.
A když mi to došlo, musela jsem se znovu zamračit. To bylo prakticky hned ze začátku roku. Chcete mi říct, že ti dva o tom ví takovou dobu a ani jeden nekvákne?
"Nechtěl ti přidělávat zbytečné starosti." Odpověděl na moje myšlenky. To to na mě bylo až tak vidět? Nebo on je prostě jenom…divnej? (Když se budu snažit vyjadřovat slušně a nikterak ho neurážet.)
"Zbytečně. Bude to znít divně, ale teď se cítím podstatně líp." Přiznala jsem ač nerada. Víte, pořád je lepší vědět na čem jste, než se jenom dohadovat, kdo je ten třetí a jaký asi je. Bude schopný vás zabít? Nebo je to jeden z vašich dobrých přátel? Nenávidíte ho? Znáte ho vlastně vůbec? Všechny tyhle otázky by jednoho přivedly do blázince. Teď, když znám odpověď, ulevilo se mi. I když je to zrovna tenhle idiot.
"Je lepší vědět, než jenom hádat." A hele! Ono to fakt umí mluvit! Spadly Himaláje! Já se ho bojím! Ne! Maminkooooo!
Ehm, fajn a teď v klidu. Možná bych z toho neměla dělat zase takovou vědu. Každém občas mluvit musí. I když u něj je to doopravdy jenom minimální a krajně nezvyklé.
"Nehledě na to, jak nerada to říkám - máš pravdu." Pokusila jsem se o úsměv, který mi ovšem ztuhl na rtech, přesně v té chvíli kdy se připlazila ta nádhera hnědovlasá. "No, tak já asi zase půjdu… A díky, žes mi to řekl." Zazubila jsem se škodolibě a s jistým pocitem zadostiučinění odešla. Jen ať si to s ní užije. Když mu "Anne" dala kopačky. Ne, doopravdy nevěřím tomu, že by ta holka existovala a pokud ano, tak rozhodně nebyla s ním. Víte, ta představa se mi jaksi příčí v krku. Jestli žárlím? Proboha! Ne!
Tohle nikdy. Na to mám ještě rozumu dost. Vlastně, když to tak vezmu kolem a kolem, ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se "hodil" zrovna na tohle. Když to řeknu divně. Kluci jsou fajn, to jo, ale kamarádi. A holky slepice, většinou. Takže není co řešit. Myslím, že si stokrát radši zahraju ThrowBall, než tohle… Ble… Stačí mi vzpomenout si na ty šílenosti, co se na ně mamka občas dívá a jsem vyléčená. Na hodně dlouho. Chosé! Proč jsi nepřijel? Zabijte mě někdo. A myslím to smrtelně vážně.
"Svět se zbláznil…" zaslechla jsem "náhodou" Luka říkat. Znělo to totiž tak strašně potichu, že by i hluchý musel rozumět. "Oni se spolu normálně bavili. Štípněte mě někdo." Proč z toho má takovej šok? Vždyť o nic nejde. Umím být i milá, když se snažím. Jenže to se mi chce jen málokdy.
 


Komentáře

1 Katharine Colt Katharine Colt | Web | 16. února 2011 v 22:14 | Reagovat

Pak přišly ty pitomé čtrnácté narozeniny, jedna vraždička a všechno šlo do fialek.- Jedna malá nepodstatná vraždička, že? :-D Ne- Já to nekomentuju :-D
Přece jenom… lidé jsou od přírody sobečtí, morbidní a krvežíznivý tvorové. No, evidentně máme spoustu věcí společných.- Ehm.. :-D To se mi líbí! :-D Ale už s kopírováním tvých vět opravdu končím :-D
Takže nejdříve: Kňaaaaaa! Prokletí! :-D *měla jsi vidět jak na to kulila oči*
Ríšánkovi kecy mi opravdu chyběly :-D A! Jen abys věděla- Vyvolala jsi u mě záchvat smíchu. Takže až si někdo přijde stěžovat, že jsem ho vzbudila, svedu to na tebe! :-D
Hehe- Nu :-D Já jdu někam do povzdálí doufat, že další kapitola bude dřív :-D

2 Akiko Akiko | Web | 17. února 2011 v 11:14 | Reagovat

Takže to řeknu jednoduše: kňááááá!!! Další komentáře se ti dostanou o dějepise :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama