US - 36. kapitola

14. února 2011 v 15:54 | Lizz |  Upíří sestry
Bla bla bla bla a tak dále. xD
Velké díky Nelíí, co mi nedala ani chvilku pokoj a donutila to dopsat - doufám, že jsem ti příliš nepocuchala nervy... xD :D Přece jenom moje výmluvy, omluvy a stavy... xD Co si budeme povídat, že? Známe mě... :)
Mimochodem, opravdu už musí zima končit? V sobotu mi (Nebo to byl pátek? Kdy ještě ten mrzák žlutej svítil? xD) totiž jaksi docvaklo, že nechci... Požaduju sníh! Spoustu sněhu! xD :D



Zdálky to vypadalo zle. Hodně. Co se dělo? Adrian a Chris. Opět.
"Rose, co se děje?" zeptala jsem se, jakmile jsem byla v doslechu pro normální lidi.
"Chris, se dozvěděl, že jsem spala s Adrianem." A sakra… Tak to je opravdu v hajzlu. To už nejde jinak říct. Kterej idiot mu to řekl? Moment, beztak Adrian. Nikdo stejně pitomej tu není. Probodla jsem bratránka pohledem. Opravdu, občas by mě zajímalo, čím jenom přemýšlí.
A pak se to celé seběhlo nějak moc rychle.
Adrian se pokusil Chrise praštit, ale ten ho zastavil. A to bylo špatně. Hodně špatně. Normálně by měl být rád, že to přežije a ne mu ještě zvládnout vzdorovat.
Na jednu chvíli jsem nechápala a pak mi to sepnulo. Tedy té racionálnější já.
"Co jsi zač?" Rose se vzpamatovala jako první a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, byla jsem tažena k autu. Nohy se probrali dřív, než mozek a začali spolupracovat. Rozběhly se.
"Adriane naval klíčky!" Na to, co se děje je Rose opravdu až příliš při smyslech. Ale tak aspoň někdo. Kdyby nebyla, taky by se mohl vzpamatovat Chris a nadělat z nás fašírku. Neměl by to sice tak jednoduché, ale ani tak složité s tím, jak teď reagujeme - nereagujeme.
malátně je vyndal z kapsy a podal mi je. Všichni jsme si nasedli do auta a já rychle nastartovala a jak šílená vyjela z pozemku školy.
"Rose, ty.. ty si to věděla? Nebo chápeš, co se tu děje?"
"Že je Chris lovec? Jo to jsem fakt věděla! Chtěla jsem se nechat zabít!"
Seděla jsem v autě naprosto nechápající. Řítili jsme se téměř nadsvětelnou rychlostí domů. Co se to tu děje? Chris a lovec? Nesmysl! Realita. Ne, říkám,že je to nesmysl! Vždyť je tak… Tak… Lovec, přiznej si to.
Ale. Co? Fajn, chápu, rozumím. Je to lovec. A já bych se mohla přestat hádat sama se sebou, že? A místo toho třeba přemýšlet nad něčím užitečnějším.
Jenom ještě, než se vrhnu na ty užitečnější věci… To opravdu nikde nemůžeme mít klid? Opravdu ne? A zajímalo by někoho tam dole nebo nahoře, nebo kde to ten chytrolín sedí, že tohle prostě není fér? Jistě, jistě… Bylo v plánu se stěhovat pryč. Ale v klidu. Ne pod tlakem. Ne hned. Ne takhle.
Nenápadně jsem se podívala na Rose za volantem. Tohle si nezasloužila. Bylo opravdu tak špatné, že chtěla milovat člověka? Bylo to tak zlé? Nejspíš ano. Ale musel se z něj vyklubat nějakej zatracenej lovec? Ne. To si opravdu mohl odpustit. Jistě, on za to taky nemůže. Nikdo nemůže za to, jak se narodí, ale… Sakra!
Dojeli jsme domů. Tak a co teď? Tady zůstat nemůžeme, to je jisté. Rozhodně ne dlouho, ale… Nechce se mi odtud. Jo, jenže pocity jsou v téhle situaci akorát zbytečnou překážkou. Já vím, ale… Zase to ale? Jednou tě ty tvoje ale zabijou. No, aspoň budu vědět, na co jsem umřela. Vyplázla jsme v duchu sama na sebe jazyk. Asi už opravdu začínám magořit. Jak jinak si to vysvětlit?
Ale zase… Mám na to nárok. Po všech těch staletích, mrtvolách,… A tak podobně.
Kdo by mi ho upíral? A támhle vzadu někdo protestuje? Hele, znáš španělskou inkvizici? Tak v porovnání se mnou jsou jejich způsoby jenom příjemná masáž. Rozumíme? Fajn. To jsem ráda, takže teď, když už je z krku i tohle…Co dál?
"Máte maximálně hodinu na to, abyste si zabalili, jasné?" podíval se na nás na obě Adrian. Aha, takže teď tady velí on? No, vzhledem k tomu, že to zní rozumně, asi není důvod ho neposlechnout, takže jsem jenom přikývla a vystoupila z auta. "Rose?" ujišťoval se. Že by se bál, co bychom byly jinak schopné vyvést za kravinu? Pardon, ale tohle neděláme poprvé, ne? Je sice fakt, že předtím žádná z nás nemilovala lovce, ale i tak… Odhalili nás - odcházíme. A vždycky doufáme, že to půjde nějak v poklidu. Ovšem oni mají jiní názor. Docela dobře by se tu dalo polemizovat o tom, kdo je tu vraždící stvůra. My zabíjíme z nutnosti nebo šílenství. A v posledních letech už skoro vůbec, ale oni? Množí se jako hmyz a jsou stejně tak otravní. Bohužel občas také nebezpeční, jako třeba komár s malárií. Nebo sršeň pro alergika. Jenže s tím už nic nenaděláme. Proti nim prášky nejsou. Celé je to jeden velký bludný začarovaný kruh. A značně krvavý. Násilí plodí násilí… Všichni moc dobře známe, že ano. Jenže, kdo tenhle kruh přetne tady? My to sami o sobě být nemůžeme. Něco takového prostě není možné. A oni sami od sebe také nepřestanou. Vidíme to všichni stejně, ale přesto se nedohodneme. Proč? Vždyť je to šílené. Jasně, občas je to sranda, ale dohromady kolem a kolem je to unavující a zcela zbytečné. Víme to všichni, ale nikdo nic nedělá. I když… Už vidím nějakého upíra, jak si to nakráčí přímo za ředitelem Asociace a jde mu vysvětlovat, že chce mír. Myslím, že by se nedostal ani na kilometr k jejich sídlu a byl by odpraven. Bohužel, to samé platí opačně. Žádný lovec nemá šanci dostat se k naší královské rodině. Ani zdaleka se k ní přiblížit. A pak tu má být šance na poklidný život. Pche, to jistě. Hlavně mi ale proboha netvrďte, že něco takového ještě nikoho nenapadlo. Vždyť je to jasné jako letní obloha. Jenom to chce na chvíli se zastavit a přemýšlet.
"Jistě. Nejsem malá, nestarej se." Slyšela jsem odseknout Rose. Teď nevím, jestli Adriana seřvat nebo mu poděkovat. Mám obrovskou chuť na obojí. Přece jenom on tohle celé spískal. Ale zase kdyby ne… Chris by mohl zjistit pravdu dřív a hezky nás jednoho po druhém odpravit. Pokud to tedy nevěděl celou dobu a nečekal jenom na příhodný okamžik. Pokud se nesnažil udělat si z Rose svojí loutku, která by se ho samozřejmě zastávala a tak… Jenže, nějak se mi nechce věřit, že by to byl až takhle vypočítavý zmetek. To je přece kravina, nebo ne? Ale je. Moje bujná fantasie mě jednou přivede do hrobu. Svět by byl o tolik jednodušší, kdybych za vším nehledala něco, co tam vůbec není a nikdy ani nebylo. Ale stejně… Kdo tohle nedělá? Ach jo… Docela ráda bych zpátky staré dobré časy. Tehdy bylo všechno jinak. Jeden s mohl poklidně procházet po venku, bez obavy z toho, že mu někdo prostřelí hlavu kulkou. Jistě, čas od času někoho popadli upalovací tendence, ale bylo málo lidí, kteří to zvládli až do konce. Nebo bych spíš měla říct přežili? Jo, tehdy to byla sranda. Všechno bylo snazší. Nicméně teď mi něco říká, že tyhle časy se už prostě nevrátí. Nikdy.
Tedy možná po nějaké další nesmyslné lidské válce. Opravdu, nikdy jsem to nepochopila. To bojují kvůli Bohu? Rvou se o to, kdo mu bude nejblíže, ale přitom se chovají hůř než zvířata? Zabíjejí, kradou a znásilňují… To si vážně myslí, že to někam vede?
Ale to už jsem zase začala příliš filozofovat nad nesmysly, které mě vůbec nemusí trápit.
Vyšla jsem po schodech a zapadla do pokoje. Tak a je to tu znovu. Balení.
Zase mě popadl záchvat melancholie. Po všech těch útěcích bych nad tím nejspíš měla mávnout rukou, popadnout nevybalenou tašku a prostě se přesunout o pár baráků dál. Jenže taška už je nějakej pátek vybalená a nechce se mi odtud. A ne. Nemůže za to žádnej člověk. Jenom, kdyby měl někdo z vás tak pitomé nápady. City jsou jenom na obtíž. Nemůžu si je dovolit… viď, tati?
Najednou jsem měla hroznou chuť do něčeho praštit hlavou, ale pořádně. Máme za patami lovce a já se tu užírám minulostí. No jsem já normální? To už mám opravdu patologickou potřebu zemřít? Nebo co se to se mnou zatraceně děje? Nějaká labilní poslední dobou.
Vytáhla jsem ze skříně batoh a začala do něj házet věci, které mi náhodou přišli pod ruku. Nebylo potřeba se nějak zvlášť rozmýšlet. Nebyl na to ani čas. Jediné, na co jsem si dala pozor byly krevní tablety a knížky. No co? Víte, že je to skoro jediný druh zábavy, který mě ještě tak nějak neomrzel? V divadlech hrají posledních pár desítek let pořád to samé a už to není co bývalo. Navíc, pro někoho s naší stálostí je těžké najít si nějaký opravdový koníček. A knížky jsou fajn. Niky nic nevykecají. I když by mohly. Ježiš, co ty by toho mohly namlet. Ale to už je zase od věci, že? Opravdu bych si měla pořídit vodítko na myšlenky. Vodítko a bič. Dřív, než mě začnou naprosto ovládat a já se v nich ztratím. To bych jen nerada, ale jaksi se obávám, že jim by to bylo naprosto jedno. Vzpoura myšlenek je hrozná věc. Fakt.
Eh… Co to zase melu? Jsem na pěst. Možná bych mohla poprosit jednoho z těch dvou. Však oni by mi jistě rádi vyhověli. Ale zase mám ráda svoje zuby. V puse. Navíc teď by nám zbytečné rozmíšky taky nepomohly. No, počkám si a uvidím.
Podívala jsem se na hodiny na zdi. Výborně. Ještě půl hodiny. Mám nějak podezřele moc času. Jak to? Tak na co jsem zapomněla tentokrát? Ještě jednou jsem prošla celý pokoj a pak se jenom s plácnutím do té své duté lebky zřítila ze schodů. Tedy seběhla z nich. Samozřejmě.
"Děje se něco?" ptal se Adrian z vrchu.
"Ne. Jenom jsem na něco málem zapomněla." Odpověděla jsem, abych uklidnila jeho dušičku. Koneckonců… Nebudu jediná s nervy na pochodu. Nikterak to neusnadňuje ani fakt, že se nám sem mohou každou chvíli vřítit Chrisovi kamarádi s krásnou palební silou a obrovskou spoustou ohně. A to by bolelo. Hodně.
A ještě k tomu je den. Opravdu dokonalé. Ještě by ten mrzák mohl vylézt a začít svítit a já si tu dobrovolně vykopu hrob a na náhrobku bude: "Umřela smíchy nad ironií celého světa." To by mohlo lovce nakrknout, co myslíte? Najít mě tu ve smrtelné křeči od smíchu. Pobaveně jsem se ušklíbla a sáhla mezi knížky, co už tu byly. Tedy skoro všechny.
Možná to bude znít podivně, ale vytáhla jsem odtud něco, jako svůj deník. S tím, že v něm není nic jako "Milý deníčku," nebo tak něco. Jenom prostě… Sbírka věcí pro mě důležitých a natolik plochých, aby se tam daly vsunout nebo nalepit. Dejme tomu, že tak trochu mapa, kde všude jsme s Rose byly a kam máme zakázaný vstup na několik dalších desetiletí.
Otevřela jsem ho automaticky na té stránce co vždycky.
Tak je to tady zase. Docela by mě zajímalo, co byste dělali vidět nás v tomhle stavu a téhle kaši. Prolétlo mi hlavou. No, řekla bych, že pokud by nás neoddělali lovci, jeden z vás by to jistě zvládl. Trochu smutně jsem se pousmála na obrázky dvou obličejů a sešit zase zaklapla. Teď na tohle opravdu není vhodná chvíle.
Najednou klidná jsem vyšla do schodů, přihodila sešit k hromadě věcí, kterým se dostalo té pocty cestovat s námi dál a posadila se na postel. Teď už jenom počkat, než budeme připraveni odjet všichni. Dopadne to dobře. Hodlám tomu věřit. Ačkoliv tady je taky otázkou co znamená dobře a pro koho to tak skončí, že?
"Holky? Jak jste na tom?" ozval se Adrian a byl až moc dobře slyšet ten napjatý a nervózní podtón. Copak se děje?
"Sbalená." Oznámila jsem a vyšla před pokoj.
"Ještě chvilku…" ozvalo se od Rose.
"Fajn, tak ale přidej, zlato. Máme společnost."
Ani nemusel dodávat jakou. Bylo to víc, než jasné. Sakra! Zvládli to moc rychle.
 


Komentáře

1 Katharine Colt Katharine Colt | Web | 14. února 2011 v 18:42 | Reagovat

Nu- Pokud mi vymyslíš nějakou správnou morbidnost tak se těšit můžeš xD Ehm..
DBV? *neví si s tím rady* :-D Co to znamená? :-D Jo- to jsem vážně neřekla :-D Ale po jakých kouscích se vrátí to už se nedozvíme :-D

2 Akiko Akiko | Web | 17. února 2011 v 11:21 | Reagovat

Jůů, jůůů, jůůůů a ještě kňáá, kňááá, kňáááá... To je úžasný, takovej napínák proloženenj Lizziinýma kecama... Nic dokonalejšího neexistuje (no, snad jen SW a 265 stránek popisu bitvy s Hanem Solem v čele :-D )
A ta uzda a bič na myšlenky... kam ty na ty nápady chodíš? :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama