US - 38. kapitola

21. února 2011 v 20:48 | Lizz |  Upíří sestry
Přiučila jsem se od Nelíí rychlopsavectví :P :D A tady je výsledek. xD

Nevěřícně jsem Rose poslouchala. C-co to říká? A proč? Sakra! Vždyť to nedávám smysl. Jenom jsem tam tak stála a připadala si strašně blbě. Dívala jsem se na ní a ty mrchy slzy se rozhodly, že se vydají na výlet. Sakra! Došla jsem k ní a objala ji.
"Jsi moje nejdražší sestřička! Tak neudělej žádnou vylomeninu a brzo se vrať." Hlavně se, prosím, vrať, Rose. Nic víc po tobě nechci. Jen buď v pořádku.
Kývla hlavou a dala mi pusu na čelo.
"Vrátím se, děláš jako by jsi mě neznala. Mě se prostě nezbavíš." Musela jsem se pousmát. Ale v danou chvíli jsem toho měla akorát. Otočila jsem se a rychle zmizela za dveřmi. Zavřela jsem se do auta a tam si dovolila rozbrečet se úplně. Rose…
Není to tak, že bych jí něvěřila nebo něco. Jenom jich je moc a pokud tam bude Chris… pokud se tam ten zmetek ukáže, bude schopná mu ublížit? Vidíš, tati, zase jsi měl pravdu. City jsou jenom na obtíž. Jenom doufám, že jí teď nebudou stát život. Ale to ne. Je rozumná. Bude vědět, co dělat. Zvládne to.
Uklidnila jsem se. Akorát včas. Do auta se vracel i Adrian. Nebrečel, ale tvářil se dost přepadle. Jenom jsem se na něj podívala. Pokusil se pousmát. Idiot. Snaží se mi pomoct, i když je mu samotnému mizerně a doufá, že si toho snad nevšimnu?
"Zvládne to." Zajímalo by mě, komu se tohle snaží nacpat. Koho se o tom snaží přesvědčit? Mě nebo sebe?
"Samozřejmě. Je to přece Rose." Dodám a pohled automaticky zase nasměruji z okna. Je to Rose, ale i tak by měla větší šanci, kdybychom tam byli. Bože, jsem tak blbá! Neudělat tu kravinu a nebýt teď těhotná, mohla jsem tam stát s ní a pár těm bastardům pořádně nakopat prdel. Třeba by si aspoň na nějaký čas rozmysleli, jestli nás budou otravovat nebo ne. Ale takhle? Bojím se. Strašně se bojím.
Adrian jede rychleji, než obvykle, ale já si pro tentokrát odpouštím poznámky o tom, že bych nerada, kdyby nás všechny zabil a že tak byl možná první upír v historii, kterému se podařilo umřít při dopravní nehodě. Místo toho jenom koukám z okna na ubíhající krajinu, pohled upřený, kamsi do dály. Adrian tyhle moje stavy zná. Ví, že nechci, aby se na mě mluvilo. Je mu jasné, že nestojím o jakoukoliv společnost. Ačkoliv to není tak docela pravda. V těhle stavech nechci nikoho vidět, ani o nikom slyšet, ale zároveň si nic nepřeju víc. Neumím to vysvětlit, ale dejme tomu, že Adrian to zvládá dokonale. Být a přitom nebýt.
Je to sice starej úchyl, co nenechá na pokoji jedinou sukni a jeho poznámky jsou někdy horší, než šílené, ale mám ho ráda.
Hlavou mi začali vířit vzpomínky. Spousta vzpomínek…

***

Procházeli jsme tehdy spustošenou vesnicí. Všude hořelo a kolem samé mrtvoly. A nás budou lidé nazývat monstry, pomyslela jsem si jedovatě, když jsem viděla tu spoušť.
Tenkrát jsem Rose potkala poprvé.
Byla na pokraji smrti a já ze zcela sobeckých důvodů poprosila rodiče, aby jí proměnili. Nudila jsem se doma sama a ona vypadala skoro jako panenka. Trochu špinavá a poničená, ale i tak na ní něco bylo.
Když se po dvou dnech uklidnila, věděla jsem, že je po všem. Chtěla jsem jí vidět. Nakoukla jsem dovnitř. Vypadala docela zmateně.
" Jsem Viktoria Angelsová, ty?"
" Já jsem Rosamarie Dufmanová, kde to jsem, co jste mi to udělali? A co moje rodina?" začala brečet. Bylo mi jí líto. Tak mladá a už toho měla tolik za sebou.
"My jsme odteď tvoje rodina." Pousmála se na ní mamka, která přišla chvíli po mě. "Viktorie, zlatíčko, běž na chvilku jinam, ano?" A bylo to. Takhle mě nenápadně vyhodila. Super. Přesto jsem přikývla a odešla. Rodičům se neodporuje.
***

"Viky! Viky!" Hledala mě, ale já tehdy měla škodolibou radost z toho, že mě namůže najít. Už ani nevím, proč jsem se vlastně schovala prve. Možná jsem chtěla být jenom sama.
"Baf!" skočila jsem jí za krk, když procházela kolem. Otočila se a vypadala, že mě zabije. Jejda. Chybička se vloudila. Pousmála jsem se a nasadila andělský výraz.
"Viktorie Angelsová, tohle už mi nedělej, nebo budeš první, komu se podaří zabít upíra slovem."
Musela jsem se začít smát. A ona taky.

***

Doma vypukl zmatek. Něco bylo špatně, hodně špatně. Naši nás poslali pryč, prý, že se s námi potom spojí. Už nikdy jsme je neviděli. Zabili je lovci. Dodnes mi není jasné, jak na nás tehdy přišli, ale stalo se. A Rose byla od té doby mojí jedinou rodinou.
Pamatuji si, že to ona mě uklidňovala během těch několika následujících dní, kdy jsem byla naprosto bez sebe.

Musela jsem se ušklíbnout. A teď se to děje znovu. Lovci nás našli a já místo, abych zůstala s ní a snažila se jí alespoň nějak splatit všechno to dobré, utíkám. Stejně jako tenkrát. Jenom doufám, že to nyní dopadne jinak. Nesnesla bych přijít ještě i o Rose. To prostě nejde.
"Otoč to." Mluvila jsem naprosto klidně a stejně si i připadala. Zase ten stav. Akorát tentokrát to nebyla chladná zuřivost. Byl to prostě jenom chlad.
"Nepřipadá v úvahu." Oznámil Adrian dost podobným tónem a pokračoval v cestě.
"Adriane, už jednou jsem tímhle způsobem přišla o svoje blízké. Nechci zase utíkat. Otoč to auto." Snažila jsem se mu to vysvětlit. Ale myslím, že to nebylo třeba. Moc dobře mi rozuměl. Koneckonců, nebyli to jenom moji blízcí a Rose miluje. Byla by hloupost snažit se mu něco
vysvětlovat. Ale stejně se chová, jako by netušil o co jde.
"Viktorie," začal a mě bylo v tu chvíli jasné, že s ním nepohnu. Viktorie už mi nějaké to století neřekl. Kruci! "Rose mě poprosila, abych se o tebe postaral, ať se stane cokoliv a to přesně hodlám udělat. Takže ne. Nevrátím se s tebou do domu plného lovců."
"Fajn. Kam to jedeme?" Musela jsem se nějak zabavit. Nechtěla jsem se znovu vracet k minulosti. Nechtěla jsem znovu slyšet nejspíš poslední výkřik své matky. Když jsme utíkaly, nebyly jsme dostatečně daleko. Ten zvuk se mi zařízl do kůže tehdy a působí tak dodneška, kdykoliv si ho vybavím.
"Kousek odtud bydlí jedni naši známí." Ušklíbl se. "Bude se ti tam líbit." Už jenom ten jeho škodolibý tón mě varoval, že to možná nemyslí až tak vážně.
Za nějakou dobu jsem konečně vystoupila z auta a pusa se mi roztáhla do úsměvu. Ano, tady se mi bude líbit, ale co měl potom znamenat ten výraz v autě?
"Viktorie, zlatíčko." Přihrnula se ke mně Trisha. "Adrian mi volal, co se stalo. Pojď dovnitř. Dáš si trochu krve? Vypadá pobledle."
Adrian jí volal? Kdy? A co myslela tím, že jí řekl, co se stalo? Ví to o mě? Nebo to o Rose? Spíš to druhé, že?
"Jo, trochu bych si dala. Děkuju." Aby bylo jasno, Trisha je jedna… hodně stará známá. Dál to rozvádět nebudu.
"Briane! Hope! Koukejte, kdo přijel!" V tu chvíli mi došlo, co Adrian myslel tím, že mi tu bude líbit. Já ho zabiju. Kde je?
No jo… Moment! Kde je Adrian? Otočila jsem se a jenom viděla, jak nasedá do auta a mává. Vycukla jsem se Trisme a doběhla ho.
"Kam si myslíš, že jedeš?!" Jestli se teď hodlá vracet zakroutím mu krkem. Taky mohl udělat, když jsem mu to říkala, ne?
"Pro Rose." Zatnula jsem ruce v pěst. Ne, nebudu ho mlátit. Nenadělám z něj ani fašírku.
"Jedu s tebou."
"Ne."
"Ale…"
"Žádné ale, Viktorie." Zatraceně. Moje celé jméno začíná být používáno nějak často. Přestává se mi to líbit. "Slíbil jsem víc lidem, že tě udržím v bezpečí. Že vás obě pohlídám a to hodlám udělat. Takže zapadni dovnitř, dej si krev, pokecej si s Brianem a my budeme zpátky, ani se nenaděješ." Pousmál se. A já zase řvala. Tohle ne. Tohle nezvládnu. Proč mi to dělá i on?
"Idiote. Chraň tě všichni dole i ti nahoře se nevrátit. Věř mi, že smrt by byla oproti tomu, co bych ti udělala jenom příjemná noční procházka."
"Taky tě mám rád." A byl v tahu.
Sesula jsem se na zem a rozvzlykala se jako malá. Tohle nezvládnu. Nejdřív Rose a teď i Adrian. A to jeho taky tě mám rád rozhodně neznělo, jako by počítal s tím, že se vrátí.
"Viky? Neseď tady a pojď dovnitř. Máš tam tu krev." Usmívala se na mě Hope. Neudržela jsem se a bouchla smíchy. Naděje. Trefné jméno. No, možná by mě mělo uklidnit, že aspoň někdo to přežije. Naděje přece umírá poslední. Kdoví proč jsem se začala chechtat ještě víc. A to to ani vtipné nebylo. Začínám být nějaká labilní.
Vešla jsem dovnitř a rovnou se zamračila. Brian. Můžu mu zakroutit krkem? Prosím. Strašně by mi to zvedlo náladu. Víc, než cokoliv jiného. Dobře, je pár věcí, co by to zvládlo lépe, ale tohle by bylo stejně super.
"Jsi v pohodě?" vypadalo to, že o mě mají opravdu starost. Jist,ě nepotřebují přece na krku šílenou upírku, co se jim tu uchechtá k smrti. Možná bych toho měla nechat, ale když ono to nejde.
"Jasně. Díky za tu krev." Pronesla jsem, když jsem se trochu zklidnila. "Kam tak blbě civíš? Okno je támhle. A oči mám trochu výš." Úchylek jeden pitomá. Budu dělat, že nevím, co se děje. Uděláme z něj debila! Nový cíl dnešního dne.
"Hm? Promiň, říkala něco?" Ale, takže to bude vzájemná hra? No, proč by ne.
Jenom aby bylo jasno. Nejsem tak bezcitná mrcha, jak se teď může jevit. Nebo dobře. Možná jsem. Ale potřebuju pozornost odvést jinam. Nemůžu myslet na to, co právě teď může vyvádět Adrian, co se může dít Rose. Zbláznila bych se. Jistě, jedna část mého mozku nad tím musí přemýšlet pořád, ale ta jiná… Ta jiná se rozhodla rýt do všeho a všech. Nebo spíš do Briana.
"Trish? Nemáš tu průvan? Zdálo se mi, že tu právě foukal vítr."* mile jsem se na ní usmála a na Briana se ani nepodívala. No co? Ignorace je prý ten nejhorší druh šikany. A já když chci umím být zlá. Jistě, cítila bych se líp, kdybych ho mohla zaživa vykuchat a donutit ho spolykat vlastní střeva, jenže bych Trisme zašpinila koberec. Za to by mě moc ráda neměla. Takže to necháme na jindy. Jenom pro jistotu.


*Intr je fajn věc… Nejenom ty stropy, ale i u nás občas fouká vítr. xD Aneb ať žije šikana! xD (Kdo nezná, nepochopí xD :D Nebo možná pochopí a tím horší to je xD)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama