PP - 44. kapitola

9. března 2011 v 14:30 | Lizz |  Ples příšer
A-hoooj. xD Ma-góóóór! xD :D *hrabe jí a měla jenom čaj, jasné?* :D
Jelikož a protože jsem se nudila, máte tady další PP xD
Jenom... Akikooo? Jak jsi tohle mohla někdy proJashina číst? xD Když to teď zpětně přepisuju... xD To je takový... Ugh... Adriana mi leze krkem. xD Jedna tím, co dělá. Pak tím, co nedělá. A konečně tím, co si myslí a jak všechno přehání. xD (No a vzhledem k tomu, jaký byl primární účel téhle povídky... Nemáte někdo lopatu? xD :D)



"Bill. Vypadá to, že si chce hrát na tatínka." Ne. Tak tohle nevydejchám. Tohle… To… To… Je moc.
"B-Bill?" Víc jsem ze sebe nebyla schopna dostat. "M-mamka?" To si nemůžou takovýhle super novinky nechat na jindy?! Tohle opravdu úplně přesně zapadá do toho, jak to u nás doma vypadá. Když se něco se… ehm kazí, tak to vždycky musí stát za to. Nikdy to nemůže být jenom nějaká "prkotina" nebo jenom špatná práva. Ne. To by to nebyli Davisovi. Kruci, kruci a ještě jednou kruci!
"Je v pohodě…" Jo, to určitě. Ten kripl - pardon, lepší výraz ale nemám - se tu po letech postaví a ona bude v pohodě? To ti opravdu nežeru. Na to s ní žiju moc dlouho, víš, Alice?
"To těžko." Odtušila jsem temně.
"Je relativně v pořádku. Je u jímána. Máme se stavit pro Alexe a jít k nám domů." Co?! Ale…
"Já nechci. Chci jít domů." Začala jsem se docela nemotorně - ještě hůř než obvykle - zvedat ze země. Bill se vrátil. Tak to je opravdu super. Myšleno víc, než jenom ironicky, aby bylo jasno.
"A Alex co? Nezapomínej, že ten o ničem neví." Tohle od ní bylo hnusný. Hodně. Jenže má pravdu.
"Alice…" ozval se káravě Phillip.
"Ne. Ona má pravdu. Jenom…" zavrtěla jsem hlavou. "To je jedno." Nějak jsem se dosunula ke břehu, vylezla nahoru a snažila se rozvázat si tkaničky. S důrazem na to snažila. Jeden "mrtvý" a druhý zpátky. Není to nádhera? Nechala jsem tkaničky být. Začínalo to totiž až nebezpečně připomínat slušný motanic. "Debilní tkaničky!" Taky nechápu proč nemůžou být brusle třeba na suchý zip? Tohle je opravdu na nic. Celý je to na nic. Taky nechápu, proč zrovna teď. Proč se to muselo zase takhle pitomě zamotat?
"Nechej je…" Můžu vypadat jako solidní hysterka. Sobecká hysterická mrcha se sklony k sebelítosti.; ale to už lepší nebude. Jenom doufám, že je doma všechno v pořádku a ten imbecil zase brz- A pak mi to došlo. Docela brzy, že? Docvakl mi plný význam toho, co Alice řekla. Hrát na tatínka? Dělá si ze mě pr… srandu?! To si jako myslí, že se tu po všech těch letech postaví a všechno bude jako předtím, než odešel? No on se snad zbláznil! Musela jsem se uchechtnout. Po kolikáté jsem tu větu použila?
Každý mi sundali jednu brusli a já si připadalo jako naprosto neschopný pako. Prosím o přidání k tomu popisu nahoře. Jo a taky ještě fakt, že jsem úplně pitomá. Vždyť se chovám jak… Tohle není normální. Měla bych se vzpamatovat. Teď je důležité dojít pro Alexe a vypadat u toho co nejnormálněji. Jako by se vůbec nic nestalo. Všechno je v naprostém pořádku. Prostě bych to mohla odignorovat, ne? Alespoň na chvíli. Večer se mi bude hodně blbě usínat a takhle budu mít aspoň nad čím přemýšlet. Ne, že by zrovna tohle bylo něco, co bych měla řešit já… Nebo do čeho bych měla co kecat. Pokud se mamka rozhodně dát mu druhou šanci - což je podle mě pitomost nejvyššího možného stupně - nebudu s tím moct vůbec nic udělat a holt to budu muset nějak zkousnout. Jenom by mě zajímalo, co by jim řekl bratr, kdyby mu najednou oznámili, že tenhle divnej pán je jeho tatínek a bude bydlet s námi. Sice nejspíš nepříliš dlouhou dobu, ale chvíli určitě. A jak by pak reagoval, až by Bill zase odešel? Ne, to snad radši ani nechci vědět. To je totiž naprosto a dokonale odstrašující představa. Někdy během těhle myšlenek jsem si obula boty, hodila brusle přes rameno a vyrazila směr Careyovi. Bylo ticho. Až moc velké. Možná by to chtělo něco říct, ale co? Co by neznělo ani pitomě ani jinak nevhodně? Neměla jsem tušení.
"Takže dneska spíme u vás?" Jo, to nevypadá zas na tak blbou otázku.
"Ne. Ostatně ty musíš do školy a Alex do školky." Asi začínám být paranoidní víc, než by bylo zdrávo, ale…
"Co když přijde do školky?" Zní to debilně, ale za svůj mozek doopravdy nemůžu.
"Učitelky dostanou pokyny, neboj."
"Jenže je to jeho otec. Nemůžou mu zakázat vidět ho, když bude chtít." Ať žije pesimismus.
"Adri, přestaň. Ono to nějak dopadne, ano? Jako vždycky. Nemusíš zbytečně vymýšlet další katastrofy i tam, kde žádné nejsou." Zase má pravdu.
"Něco na tom bude. Nemaluj zbytečně čerta na zeď." Milý Phillipe, ze zásady nemaluju. A už vůbec ne po zdech. A rozhodně ne chudáky čertíky. Ti by chudáci dopadli. Ne, to nebudu riskovat. Nemuselo by to dobře dopadnout.
"Omlouvám se. To jenom…" Co jsem to vlastně chtěla říct?
"To jenom?" Chytil se toho Phillip okamžitě.
"Nevím." Opravdu mi to všechno přijde na palici. "Chce to změnu tématu." Překvapeně se na mě podívali, ale žádný z nich nic neřekl. "Bill stejně není moje věc." To znělo docela rozhodně. Kéž bych si tak i připadala. "Stejně tak do dvou minut budeme U Careyů." Prohodila jsem jen tak jakoby mimo řečí. Zase nic. "Hele, když na mě promluvíte, tak nechytnete nic nakažlivýho, ani neumřete." Ujistila jsem je, protože mě ta moje samomluva pomalu, ale jistě přestávala bavit. "Opravdu. Nemám tyfus, choleru, mor, lepru, ebolu, neštovice, tuberu ani blbou chřipku ne."
"Už zase meleš nesmysly." Pousmál se Phillip. No hurá!
"Jo, je mi to jasný." Jenže co jiného mi zbývá? Mlčet nechci.
"Opravdu? Nejsem si tím nějak jistý. Poslední dobou totiž blábolíš víc, než často. Možná by neuškodilo čas od času zapnout tu věc, co máš v hlavě." Chvíli jsme jakoby přemýšlela, co má na mysli.
"Co mám v hlavě? Zrovna mě totiž nic nenapadá."
"No, normální lidé…" Bezva, to se mě netýká už teď. "…mají v hlavě takový celkem důležitý orgán - mozek." Mo-zek? Co to jako je?
"Mo- Cože?!" Teď si samozřejmě dělám srandu. Mozek nejspíš mám, i když to tak většinu času nevypadá.
"Mozek." Zopakoval pomalu, jak pro nějakého naprosto dementního člověka.
"Ok. Divná věc hlavě rovná se mozek. Beru na vědomí." Zastavili jsme U Careyových před domem. "Alex nebude nadšený." Zabručela jsem si pro sebe a zazvonila.

***

"A kdy už půjdeme domů? Tady je to nuda." Docela dobrá otázka, Alexi. To bych totiž taky moc ráda věděla. Jenže jediný tvor, co vypadal naprosto přesně, že ví, co se děje byla Alice. Minulý čas proto, že se vypařila.
"Až se vrátí Alice. A ne, nevím, kdy to bude." Dodala jsem ještě po chvíli, když jsem viděla, jak se nadechuje, aby se přesně na tohle zeptal. "Tak mě napadá… Nedávají teď akorát nějakou tu tvojí slátaninu?" Na kterou jsem se při veškerý svý dobrý vůli nevydržela dívat ani deset minut a pak musela odejít, protože jinak bych buďto zešílela nebo umřela - nudou.
"No jo!" pleskl se rukou do čela. "Dík." A zapadl do obýváku. Aspoň na chvíli bude klid. Sotva se za Alexem zavřeli oči, shodila jsem ten příšerný úsměv. Ať šla Alice kamkoliv, trvalo jí to dlouho. A já chci domů. Tedy chci i nechci. Víte, jak to myslím, ne? Potřebuju na vlastní oči vidět, že je všechno v pořádku a na druhou stranu… Prostě psycho, no.
Položila jsem se na Alicinu postel a zavřela oči. Chtěla jsem být sama, což mi prošlo. Zřejmě jim - nebo spíš mu - to nepřišlo nebezpečné. A vlastně měl pravdu. Neplánovala jsem totiž vůbec nic. Jenom tu takhle ležet a snažit se na to všechno zapomenout. Jako by to šlo…
Ozvalo se klepání. Hm, to mi ten klid moc dlouho nevydržel.
"Hm." Broukla jsem, otevřela oči a začala hypnotizovat strop.
"Psala Alice, že vám donese věci." Vylétla jsem jako čertík z krabičky.
"Jak jako donese věci?!" To mi chce říct, že domů se nepůjde? Tak to ne. To odmítám. I když jsem za to svým dosti zvráceným způsobem i vděčná.
"Přespíte tady. Alice ráno odvede Alexe - má to kousek od školy." Zase se mi to přestávalo líbit.
"Ale je všechno… Chci říct není něco… Ehm, víš, jak to myslím, ne?" To je zase jednou debila hodný projev. Ale vypadá že mi rozumí, naštěstí.
"Víceméně. Asi jako když odešel." Jo, to si pamatuji až moc dobře. A rozhodně to nebylo v pořídku. Ani zdaleka ne. Jak by taky mohlo.
"Aha." Opřela jsem se zády o zeď a kolena si přitáhla k bradě.
"Bude to dobrý," posadil se vedle mě. "Uvidíš."
"Tím bych si nebyla tak jistá." Odtušila jsem a pohledem skenovala Alicinu zeď. Příjemná barva. Takový uklidňující.
"Ale no tak. Vždycky se to nějak vyřešilo, ne?" Hm, něco málo na tom bude, ale…
"Jo. To jo. Ale vždycky jenom proto, aby to následně byl ještě větší průser, než prve." Věděla jsem, že se na mě podíval tím jeho pohledem. Tím co říkal: No-ty-si-ze-mě-děláš-srandu-ne?. Ani jsem se na něj nemusela dívat a bylo to jasné. "Ale jo myslím. Jen si to vem. Celou dobu je to na nic a poslední dobou obzvlášť."
"Já nic neříkám." Ne. Samozřejmě, že ne.
"Ale myslíš si to." Aneb ať žije telepatie. Ne, že bych doopravdy věděla o co jde. To ani omylem ne. Něco takového totiž údajně nehrozí - povídal Rafael. Ale ten toho taky nakecal víc, než dost.
"Nemyslím." Jo, to mu tak budu věřit. On a nemyslet? Jen těžko. "Nemůžeš vědět, co si myslím." Dodal o chvíli později.
"To ne, ale můžu hádat." Tuhle barvu zdi chci do pokojíčku taky. "Nebo mi to můžeš říct." To by bylo asi nejjednodušší. Pro nás oba. Aspoň tedy myslím - ano čas od času to taky zvládám.
"Neriskoval bych to. Ale co se tohohle týče… Hádám, že tady o něco víc, než jen o Billa, bylas mimo už předtím." Jo, dobře. Zase prostě ví všechno. Neví sice, jak to dělá, ale… "Správně?" dodal ještě, když jsem mlčela. Nenamáhala jsem se s odpovědí a jenom přikývla. Nechtělo se mi mluvit. "A o co jde mi říct nechceš?" Těžko ti můžu vykládat o něčem, čemu sama pořádně nerozumím. Nemůžu o tom mluvit, protože prostě nevím jak. Cítím to. Ale okecat to prostě neumím. Zabte mě, nedovedu to. Odmítavě jsem zakroutila hlavou. "A můžu se ptát proč?" Asi začnu otázku proč doopravdy nesnášet.*
"Protože to neumím?" Jo, ten otazník je tam schválně. "Phillip… Řekli ti, proč se stala ta věc v říjnu?" Ta věc… Proč to prostě nedokážu říct tak, jak to je? Možná, že kdybych to sama sobě přiznala. Ne, já nevím. Prostě jsou věci, které můj mozek odmítá přijmout. Ví, že se staly, ale ignoruje je.
"Ne, u nás to ví jen máma. Možná táta, ale mě s Alice to říct nechtěli." To je dobře. To je moc dobře. Aspoň mě to konečně donutí vyslovit a nějak se s tím srovnat. Nebo se zblázním. A nebo se taky nezmění vůbec nic. Těžko říct.
"Fajn," posadila jsem se do tureckého sedu, k tělu si přitáhla malý polštářek a začala místo zdi zkoumat své ruce. "Když je někdo nezvěstný delší dobu…" Ne, to jsem začala blbě. Jinak. "…snižuje se šance na to, že by se mohl vrátit…" slyšela jsem se říkat. No, tak to možná nebylo špatně. "…nebo že vůbec žije…" Alice má kliku, že je ten polštář z něčeho pevnější. Různě jsme za ně něj tahala a kroutila ho. Prostě snaha nějak zaměstnat ruce. No, byla jsem nervózní. Hodně nervózní. "…a nejbližším žijícím příbuzným o tom pošlou dopis. Takovýto S lítostí Vám oznamujeme, bla bla bla…" Moje je dobře, že polštáře nežijí a nemluví. Tenhle by se asi pomstil opravdu hodně krutě. "No a k nám jeden takový dorazil v říjnu. Ale ne, že by mi něco řekli, to ne. Dozvěděla jsem se to včera. Super ne? Takže já jsem vlastně od října polosirotek, mamka vdova, ale nikdo se mi to neobtěžoval oznámit. Proč taky, že ano? A teď se tu do toho postaví ten pitomec. A já se jenom děsím toho, že budu sirotek úplný. Že to mamka zkusí znovu. Že Bill o sobě řekne Alexovi, chvíli si budeme hrát na šťastnou a spokojenou rodinku, jeho to po chvíli omrzí a zdrhne znovu. Možná už jsem jenom přehnaně paranoidní a jemu křivdím… Ale to je mi šumák. Mě jde o to… CO by bylo s mamkou kdyby znovu odešel? A co Alex? Jak bysme mu měli asi vysvětlit, že chvíli sice tatínka měl, ale teď už je to prostě jinak? Mohl by se opakovat říjen? A co kdyby se to tentokrát, nedej bože, povedlo? Nechci to domýšlet. Vlastně nad tím přemýšlet nechci, ale můj debilní mozek mi to nedovolí. Jasně, určitou dobu to zvládám ignorovat, ale jenom proto, aby mi to příště někdo připomněl a já… Ale proč ti to tu vlastně vykládám? Asi mi už vážně haraší." Teda… To byl proslov. No tfuj. Ale všechno to je pravda.
"Upřímně… Nemám nejmenší tušení, co říct, aby to nevyznělo nějak, jak by nemělo. Snad jenom, že je mi to s Gabrielem líto." Jo, pravděpodobně nejen tobě, Phillipe. "A pravděpodobně nezbyde, než doufat, že se to jednoho dne zlepší." Tak tohle je buď projev naprosté debility a nebo šíleného optimismu. Jenom těžko říct, kde ta hranice leží.
"Mezi námi… Ten závěr zní dost pitomě, příště ho vypusť." Upozornila jsem ho.
"Už dopředu počítáš s něčím podobným?"
"U nás doma? Jo, počítám." To taky byla pěkně blbá otázka. Samozřejmě, že počítám. Jinak by to ani nešlo. Nebo aspoň pro mě je to naprosto nepředstavitelné.
"Málo pesimistický, koukám." Kupodivu. Ale ne. Mohla bych se krotit, aspoň trochu.
"Ale jenom trošku. Nemáš čokoládu? Aneb jak se zahání depka.
"No, možná by se nějaká našla." Hlavně, ať není bílá… Jinak je mi to šumák. Ale kdyby byla oříšková, bylo by to naprosto dokonalé. "Půjdu se kouknout." Řekl a odešel. Asi jsem divná, ale oddechla jsem si. Chci spát. Jenže nemůžu. A už melu nesmysly. Měla bych toho nechat.
"Jenom mléčnou," vrátil se do pokoje.
"Jo, ta bude dobrá." Ani nevím jak, ale ta čokoláda zmizela hodně rychle. Holt dva žrouti v akci no.

***

"A proč nejdeme domů?" No o pár důvodech bych věděla a věř mi, Alexi, že tohle opravdu vědět nechceš. Ani omylem ne.
"Protože doma nikdo nebude a odtud to máš do školky blíž." Odpověděla mu celkem rychle Alice. Až tak přesně instrukce?
"A to vadí, že doma nikdo není?" trochu jsem se pousmála. Na tohle jim neskočí. Vždyť jsme doma stejně byli sami víc, než často. Takže, že by to zrovna teď mělo nějak vadit, je nesmysl. A on to ví. Tady je ve skutečnosti problém v tom, že doma někdo je. A snad radši ani nechci vidět ten stav, ve kterém budou zítra.
"Nevadí, ale prostě jste dneska u nás." No, i tak se to dá nejspíš řešit. A debata je uzavřena. Teda debata mezi Alexem a Alicí… Já ještě budu mít pár dotazů. Jenom aby dušička měla klid. Je mi totiž jasné, že já jsem dneska ta poslední, na koho by měla ještě náladu. Ale co.
"Tady máš nějaký věci." Podala Alexovi tašku a ten zapadl do ložnice. "Promiň, ale nenašla jsem tvůj rozvrh, takže tam máš jenom to, co v pátek a tohle navíc." Podala mi knížku. Uááá, miluju jí. Musela jsem se pousmát.
"Díky." S tím rozvrhem to sice bude zajímavý, ale žádná katastrofa. Ono když jednou nebudu mít všechny sešity a učebnice, tak se svět taky nezboří. Sešity k Weberovi a Cooperovi bych tam mít měla a ti ostatní se tolik neřeší. Nebo aspoň ne tak moc.
"Jen tak mimochodem, na večer se mám ukýblovat kam?" Protože jenom je tu o jednu postel míň a odmítám, aby kvůli mně byl někdo nucený spát na gauči nebo, nedej bože, na zemi. To v žádném případě.
"S Alexem do ložnice." Pousmál se. Jo, to jistě a jeho otec bude spát kde? Zopakovala jsme to nahlas.
"Táta bude dneska večer pryč." Nezdálo se, že by byl ochotný mluvit o tom nějak blíž, ale mě to zajímalo. Prostě neponaučitelná. A paranoidní.
"Jak to?"
"Ale mají nějaké školení kdesi na druhým konci republiky." Jo, jsem blázen trpící paranoiou a hledající problémy i tam, kde žádné nejsou. Jak to nejlépe shrnout jedním slovem? Hm, zrovna mě nic vhodného nenapadá.
"Aha…" odtušila jsem a odešla za Alicí. "Jak to vypadá?" prostě jsem to nedokázala dostat z hlavy. Přestože se jedna část mojí mysli zabývala nesmysly, ta druhá… Prostě byla doma. Neustále. Nedokázala jsem nad tím přestat přemýšlet. Co kdyby náhodou a tak podobně. Jako červ nahlodávající se pořád hloub a hloub. Nechtěla jsem si těmi myšlenkami kazit jinak pěkný den, ale nemohla jsem prostě jinak. Nevím, jestli je to normální nebo ne. A svým způsobem je mi to úplně jedno. Prostě jsme taková a jiná už nebudu. Buďto se s tím smiřte a nebo mi dejte pokoj.
"Máš teď na mysli, jak moc je zítra bude bolet hlava?" Už zase zkouší problémy topit? To jí ještě nedošlo, že ti parchanti umí plavat? I když podle mě to ví už dávno. A nejspíš to ode mne bude znít dost hnusně, ale jsem opravdu ráda, že teďnemusím být doma. Neměla jsem nejmenší potřebu vidět matku zase v tom stavu. Napůl nalitou a blábolící nesmysly. Navíc v depresi, kdy má sklony i mluvit. A co já se všechno během těch stavů nedozvěděla… Většinou to nebyly moc hezké věci. A občas jsem byla i moc mladá na to, abych je pochopila. Ale to jí nevadilo. Vlastně si myslím, že minimálně polovičku těch věcí mi neměla v plánu říct nikdy. Jenže pod vlivem dělá člověk různé věci. A ne vždycky jsou to veselé historky, které poslední dobou začínají putovat třídou. Jen tak mezi námi, kolikrát nechápu, co jim na tom přijde tak vtipného. Zlít se až pod obraz a druhý den si pořádně ani nic nepamatovat s tím že ten stav ráno je všechno - jen ne příjemný. Aspoň tedy pokud můžu soudit z toho, co se u nás párkrát dělo. Prostě psycho, no. I když proč já to vlastně řeším? Měla bych být už dávno zvyklá, ne? Navíc…Moc dobře si uvědomuju, že existují lidé i rodiny, kde jsou na tom mnohem hůř. Kdy třeba otec znásilňuje dceru, křik, nadávky a rány jsou na denním pořádku. Je mi jasné, že si v podstatě nemám na co stěžovat, ale stejně to dělám. Nemůžu si pomoct. Je to hnusné, ale… Radši nic. Už teď jsem si dovolila pár tabu myšlenek a omluvila je Billem, ale to není správné. Prostě bych toho měla nejspíš nechat a aspoň se tvářit, že je všechno v pořádku. Trochu provokovat Phillipa, pohádat se s bráchou…Nebo tak něco. Prostě to, co dělám obvykle. A pak mi došlo, že se mě vlastně Alice na něco ptala a pořád ještě čeká na odpověď. No, s hrou můžeme začít třeba hned.
"Promiň, trochu jsem se sekla. Jo, přesně to jsem měla na mysli." Nikterak můj zásek nekomentovala. Chytrá holka. Nejspíš se nechtěla nic dozvědět. Podle všeho jí muselo stačit to, co viděla nebo slyšela u nás doma.
"Zatím jsou relativně v pořádku, ale když jsem odcházela začínala mít Nora ty její nálady. Víš, co myslím, ne?" Ano. Tohle byla jedna z mála věcí, které jsem chápala dokonale.
"Chudák Juliet." Naprosto nechápu, jak může ještě pořád po těch všech letech a průserech mít na mamku nervy. Ale jsem jí za to vděčná. "Dovedu si to živě představit, co si bude muset vyslechnout." Začíná to vždycky stejně. A obvykle ty samé historky. Jenže občas si během nich vzpomene na něco, co jí přijde důležité a začne o tom. Jenomže právě to jsou často věcí bez kterých bych se klidně obešla. Byla bych naprosto klidná nevědět o pár z nich, jenže… Uhm, moc melu. A až nesmysly. Opravdu toho pro dnešek bylo dost. Víc, než jen co. Nakecala jsem toho minimálně na rok dopředu. Takže až budu mít příště zase nějak= pitomé pesimistické kecy, zarazte mne. Tedy pokud nebude osmého prosince 2009. V překladu: Rok a den bych si měla nechat svoje výlevy jen a pouze pro svojí maličkost a zbytečně s nimi neotravovat okolí. I když už teď je mi naprosto jasné, že je to marná snaha. Ale co už. Zkusit se to může, ne?
"No, myslím, že zrovna ony dvě si nemají co vyčítat." Eh? Teď jsem tak trochu vyvedena z kontextu, abych se přiznala. Juliet v depce? To taky jde? Teď se projevují všechna ta léta, co jsem se m odmítala chodit a místo toho byla raději doma, dost často i sama.
"Co mi uniklo?" Nemohla jsem si tu poznámku odpustit. To bych jinak nespíš ani nebyla já. By mi muselo být opravdu hodně zle, abych nebyla ani trochu zvědavá.
"Ale jenom jedna z mála katastrof rodiny Hopkinsových." To doopravdy nezní dobře.
"Vím, že mi do toho pravděpodobně nic není a jestli o tom mluvit nechceš, tak nemusíš, ale děje se něco?" Někdy si raději jeden nechává věci pro sebe, protože mu přijde prostě hloupé s tím okolí otravovat. A možná ani ne hloupé jako spíš zbytečné. Proč přece přidělávat starosti svými problémy, když ten druhý má svých jistě dost. Na druhou stranu… Občas není jiná možnost, než to ze sebe prostě dostat. Okolí, neokolí. Jeden nevydrží mlčet věčně. Ani kdyby nakrásně chtěl. Možná ho pak mrzí, o řekl nebo jak to řekl, ale i když se kvůli tomu bude nějakou dobu provinile užírat, nakonec bude rád, že to udělal. Může to znít divně, ale pomáhá to - někdy.
"V pohodě… Stejně o nic zvlášť nejde." Ale už jenom ten tón, jakým to říkala naznačoval něco úplně jiného. Navíc se taky přestala usmívat a pozorovala si ruce. U Alice něco zřídka vídaného. Vlasně skoro vůbec ne. "Ale jednu dobu táta někoho měl." Co?! Harry? A…? Nemožné. Teda ne nemožné… Spíš neuvěřitelné, ale na Alice bylo vidět, že si nedělá legraci. "Myslím, že dneska svoje problémy topí obě." Školení? Blesklo mi hlavu najednou. Může si snad Juliet myslet, že to školení je jenom zástěrka pro jeho avantýry? No, tak to potěš. To budou mít moc pěkné ráno obě dvě. Nezávidím ani jedné z nich. Ostatně není co.
"Promiň, neměla jsem se v tom šťourat." Nebo spíš nemusela. Pokud je to tak, nechápu, jak dokáží s Phillipem oba zářit jako sluníčka. Ale říká se, že někdo to nadání má.
"Ne v pohodě. Jak jsem řekla prve, o nic nejde." Huh? No, možná bych měla vzít v potaz, že jsou o něco starší a nejspíš to nebudou až tak hrotit. Těžko říct. "Beztak i bez toho býval doma dost málo." Jo, na tom nejspíš něco málo bude. Jenže to já můžu jen těžko soudit. "Prostě si s tím nelam hlavu, ok?" už zase měla na tváři úsměv. Neskutečné. Tomuhle se opravdu říká optimismus.
"Jo, jasně. Asi si půjdu lehnout. Mám toho potud." Ukázala jsem kamsi nad hlavu. "Dobrou, Alice a díky."
"Taky tak."


* Hej! Stalo se. xD Přestaň prorokovat minulost, budoucnost nebo přítomnost, ano? Díky. xD
 


Komentáře

1 VelííQ VelííQ | Web | 25. března 2011 v 20:24 | Reagovat

No jo, holt nemám co dělat a tak čtu tvoje povídky... :D Hele, až se budeš zase nudit, nechceš napsat pokračování? :D :) Já abych měla zase co číst... :D Ne, je to skvělý... :) Píšeš úžasný příběhy. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama