Prokletí II. - 21. kapitola

30. dubna 2011 v 19:55 | Lizz |  Prokletí II.
Zdravím! xD
Jenom než sem dám kapitolu, postěžuji si i tady. xD
Mám naprosto pošahaný organismus. xD Víte, mám totiž obranný mechanismus proti upálení. Rok co rok to pravidelně omarodím. Nebaví mě to. Navíc jsem myslela, že když se pálí čarodějnice má to být klasicky, že se postaví na hranici a pod ní se škrtne... A ne, že jeden leží v posteli a přemýšlí, čím si urazit hlavu a ještě se přikrejt, protože je mu při horečkách zima. xD Pfff... :D Ale nemocná nebudu! xD Ani omylem. xD
No nic... Končím a mizím... :D Mějte se :D
P.S.: Neberte to moc vážně. :D

Dick:

"Sešit je tvůj." Škodolibě jsem se pousmál a vrátil mu jeho vlastní sešit. Další hodina slastného nicnedělání. Dneska se to bude i hodit. Přijdu si unavený, což je zvláštní. Většinou nepotřebuju příliš času na spaní, ale mám dojem, že sotva jsem zavřel oči, už mi zvonil budík. Otravná věc. Nebýt budíku, mohl jsem teď v klidu spát doma v posteli. Úchvatná představa. Složil jsem ruce a položil na ně hlavu. "Dobrou." Zahuhlal jsem a zavřel oči. Usnout a už se neprobrat. Hm, mělo by to něco do sebe. Ovšem za předpokladu, že by to bylbezesný spánek. Každý jiný je totiž nebezpečný. Neumím vysvětlit proč. Prostě to tak je. Vím to.
"Hm." Ten je zase jednou výřečenej. Ale ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Vlastně spíš naopak. Aspoň se prospím.
Všechno se začalo trochu houpat a realita odplouvala někam hodně daleko. Jenže, znáte to. Usínáte, je vám fajn. Najednou máte pocit, že padáte, lehnete si, cuknete sebou a jste zase na začátku.
"Spát máš v noci a ne někde lét- Dělat bůh ví co." Musel jsem se ušklíbnout. Létat by bývalo znělo líp. I když i tady bude nejspíš záležet na úhlu pohledu. A co včera vypadlo z mé drahé druhé polovičky… Možná je lepší dělat kdovíco, než létat a následně zabíjet.
"Spal jsem," nenamáhal jsem se zvedat hlavu. Proč taky? Slyšet mě slyší a já nemusím vidět to odporné světlo. Zabíjí. A bolí z něj akorát hlava. Zatraceně otravné. Zhasnout… Trvale. Věčná noc by byla fajn. Tedy pokud bych byl obyčejný člověk. Což naneštěstí nejsem. A opravdu bych nerad prožil zbytek svého nuzného života jako sjeté okřídlené monstrum.
"Jistě," zavrčel zpátky odpověď. Samozřejmě tomu hodně věřil. Ale to je jeho boj. Na druhou stranu je fakt, že jsem tomu spaní taky moc nedal. Musel jsem přemýšlet nad tím vším, co jsem se dozvěděl. Bylo toho rozhodně dost. Usnul jsem, to ano, ale netrvalo to dlouho. Navíc John zase sípal a Ella z toho nervila. Naprosto zbytečně,l ale vysvětlete to malému dítěti. Jo, prostě to byl klasický pohodový večer. Už jenom při té vzpomínce se mi chtělo spát jednou tolik.
Netrvalo dlouho a já doopravdy zabral. Jeden by doufal, že spánek bude třeba uklidňující a mírumilovný. Jo, leda houby. A s octem. Měl jsem krásně krvavé sny a klidně bych se vsadil, že se tohle už někdy stalo. Jenom nevím kdy a kde. A možná je to tak lepší. Nevědomost je občas skutečně sladká.
"Hej! Vstávej!" někdo se mnou třásl. Jen neochotně jsem zvedl hlavu a na osobu vedle vrhnul značně znechucený pohled. I když bych měl spíš děkovat. Teoreticky. Ono totiž prospat celou přestávku by bylo docela otravné. Opravdu. "Šípková Růženka se probrala." Ušklíbl se Ray. "Ale kouká jako nějaký psychopat." Jo, to sice možná taky, ale především se jistě koukám jako někdo, kdo má sto chutí pro pokojný spánek klidně i zabíjet. Jak jsem už říkal. Usnout a neprobrat se. Ta představa má opravdu něco do sebe. Teď jen najít někoho, kdo mi bude ochotný zakroutit krkem. Trochu jsem se pousmál. "Moment, nekouká. Je to psychopat." Proč to vůbec komentuje? Něco takového mu není podobné. Ale evidentně se tím skvěle baví. Není mu to sice vidět na výrazu, ale za to mám ono dokonalé potěšení perfektně slyšet pobavený podtón. Zmetek.
"Díky." Hlavou jsem znova praštil o ruce. Jak mě se nic nechtělo dělat. Chci spáááááát. Opravdu. Hodně. Moc. Co já bych teď dal za postel. Ani doma by nemusela být. Stačila by mi tady. Ale postel. Moc si lehnout, natáhnout si nohy, polštář pod hlavou… A ne tohle to. Neříkám, pro případ nouze to taky není špatné. Ale postel, je postel. A doma je doma. Mamííííí! Eh, ne dobře. Jsem v klidu.
"Nespi." Někdo do mě šťouchal. Opravdu skvělá zábava.
"Věř nebo ne, snažím se." Opravdu jsem se snažil. Sice ne tolik, ale aspoň trochu. Probrat se. Vím, že s hlavou položenou na lavici to jde jen těžko, ale když to světlo je fakt ta nejodpornější věc, co jsem dneska viděl. A že jsem jich viděl doopravdy hodně.
"To vidím. Pro mě za mě, klidně spi dál. Pokud nemluvíš nebo nechrápeš, vadit mi tu nebudeš."
"Mhm." Pokývám jenom hlavou. Zdá se to být jako docela dobrý nápad. Prostě se tady prospat. A vykašlat se na všechno. Opravdu mi mě zajímalo čím to je, že si přijdu tak polomrtvě. Normálně by mi to, co jsem naspal, stačil. Dneska z nějakého důvodu ne. Proč? Jo, to je fakt záhada.
"Jenom mi vysvětli, cos večer dělal." Bojíš se? Paranoia? Zbytečně.
"Blázinec doma. Naprostej." Tak a teď by mě už doopravdy mohl nechat na pokoji. Teda, nic proti němu nemám, ale asi odpuzuju realitu. Dneska se jí u mě nějak nelíbí a snaží se dostat pryč. Hodně rychle.
Nedivím se jí. Potkat sám sebe, udělám to samé. Zdrhnu někam, kde se rozhodně nenajdu a už nikdy nepůjdu tou stejnou cestou. Jenom kdyby náhodou, samozřejmě. Jak také jinak, že?
Něco se ještě snažil odpovídat, ale už jsem ho moc nevnímal. Slyšel jsem, ale neposlouchal. Vnímal, alemozku se to nechtělo zpracovávat. Takže radši vypnul. A já spolu s ním.
Ach, blažené nevědomí.
Tentokrát jsem měl štěstí a usnul naprosto, ale dokonale bezesným spánkem. Proč to jen takhle nemůže být vždycky?
Ray:
"Blázinec?" zeptám se možná i trochu zvědavě, ale odpovědi už se nedočkám. Tipoval bych to, že zase vytuhnul. Popravdě, takhle tvrdý spánek bych měl rád taky. Vzbudit ho byl téměř nadlidský výkon a stejně to dlouho nevydrželo. Asi něco bude na tom, že kdo umí, umí. A já můžu leda tak čumět. Optimistické, že?
Jenom nad ním zavrtím hlavou.
"Čau, co mu je?" dorazil jeden z tý jejich party. Nějakej starostlivej, ne?
"Akutní nedostatek spánku, tipnul bych si." Pokrčím rameny. Co já vím, co mu je? Jenom upřímně doufám, že není nemocnej. Moje známá imunita se totiž strašně ráda přátelí s každým bacilem nebo virem v okolí. Opravdu nechápu, co na nich vidí. Svině jedna. Každopádně jestli sem dotáhl něco takového, zakroutím mu krkem. Na místě.
"Neříkal proč?" Opravdu se nějak moc stará. Zajímavé.
"Ne."
"Aha. Tak dík."
"Hm."
Nemám rád lidi. Opravdu nemám rád lidi. Jsou to nechutně otravná stvoření. Možná by nějaká čistka neuškod- Eh, na co to myslím? Nad čím to zatraceně zase přemýšlím? Měl bych toho nechat. Pokud možno ihned. Neříkám, že by ta představa u určitých jedinců nebyla přímo lákavá. Ale nemůžu. Už kvůli mámě ne. Nemáme sice kdovíjak dobrý vztah, ale na rozdíl od táty, ona mě neodkopla, když jsem jí nejvíc potřeboval. Byla tu, a i přesto, že jsem jí to nikdy neuvěřil, mi neustále tvrdila, že to není moje chyba. Že jsem to nebyl já. Že to nějak spravíme.
Co udělal otec? Nedělalo mu problém oznámit mi, že jsem monstrum. Sbalil si kufry a táhle do prdele. Velmi hrdinské chování. Na druhou stranu je to lepší, než se muset den co den dívat na ten jeho znechucený a obviňující pohled. Je sice pravda, že matčina lítost nebyla o moc lepší. Ale pořád… Nevím, neumím to vysvětlit. Jenom vím, že on u mne tehdy skončil. Nadobro. A poslední hřebík do jeho pomyslné rakve zatloukl ten den, co mi oznámil, že sice mám bratra, ale on si nepřeje, aby se jeho syn stýkal s nějakou pošahanou zrůdou. Fakt díky, tati. Hlavně, že mě se někdo ptal, jestli se s ní chci večer co večer potkávat.
Ale na tom nezáleží. Jsou to věci, které nezmění,. A ostatně bych ani nechtěl. Takhle je mi fajn. Možná bych byl za tátu rád, kvůli mámě. Ale to by byl zhruba tak jediný důvod, proč bych ho byl schopný snášet. Protože ona by byla šťastná.
Ale kolem a kolem je zbytečné nad tím přemýšlet. On se nevrátí. Má novou rodinu a s námi skončil. Tečka, konec, šlus. Za naším minulým životem je tlustá černá čára a tady se začíná nanovo.
Fajn, že ta stránka není bílá, ale sem tam jsou na ní černé stopy, už je vedlejší. Můžu já za to, že některý lidi jsou prostě horší, než pijavice a nepustí se vás?
Ano, mám teď na mysli Daniela, Kate a Clarka. Popravdě, snad jediná Kate mi z nich doopravdy chyběla. Zvláštní, jak snadno se jeden dovede rozloučit a zapomenout na něco, co dřív bývávalo samozřejmé.
Na druhou stranu je zbytečné utíkat před minulostí, stejně vás vždycky dožene v tu nejméně vhodnou chvíli.
Z mých pochmurných myšlenek mě vytrhlo až zvonění. Díky za něj. Kdoví k čemu bych se až dostal. Od tohohle už je to jenom kousek k době Clarka a jeho party. Neříkám, že jsem si jí neužíval, přinejmenším tehdy ano. Teď bych si za ní nejradši vyspravil obličej. Svému minulému já. Pochopitelně. Ne, že by to nebylo možné. Cestovat časem se dá. Jenže málokdo má oprávnění a popravdě, dějepisář vás nevezme do doby před dvěmi, třemi lety jenom proto, abyste mohli svému mladšímu já nakopat a napravit tím své chyby. Koneckonců, kdo ví, jestli by to pak nebylo ještě horší.
Nestát se, co se stalo, nestál bych tady. A myslím, že to by byla docela škoda. Není to tu nijak zázračné, co si budeme nalhávat, ale dá se tu žít. V klidu a bez hloupých poznámek. Bez podezíravých pohledů. Ráj.
"Tak se postavíme," vplula ta nádhera do třídy. To bude zase super otrava. Nesnáším biologii. Bytostně jí nenávidím. Ale co už nadělám. "Všichni se postavíme, i tam vzadu." Eh, a sakra. To ho mám jako vzbudit, jo? No, mám dojem, že by mi na místě ukousnul hlavu i s krkem. Pokud by se mi ho ovšem podařilo přivést k vědomí. Nespí zase tak dlouho, takže by to nemusel být až takový problém, ale viděl jsem to předtím. Navíc ráno vypadal opravdu víc jako mrtvola, než jako on. Jeden by se ho skoro až lekl. No, potkat ho večer, tak by se rozhodně lekl. Ale třeba by si aspoň viděla. Pár peněženek a telefonů- Nic extra.
"Ono je mu špatně." No co? Na něco to hodit musím. Navíc, jak jsem už říkal. Nevypadal dobře. Ale jestli je fakt nemocnej… Ať si mě nepřeje.
"Tak ať jde domů."
"Nemůže. Zapomněl klíče a jeho rodiče jsou oba pryč." Lhát bylo vždycky tak snadné. Opravdu jsem nikdy nepochopil ty, co rudli a koktali pokaždé, když k tomu náhodou byli donuceni. Mě to nikdy problém nedělalo. Holt cvik dělá mistra. Evidentně.
Becky:
Dneska byla ve škole nuda. Ano, horší než obvykle. Alespoň, že odpoledne to vypadalo zajímavěji. Jeden má hned lepší náladu.
Pobaveně jsem sledovala, že zjevně nejsem jediná, koho ta škola zmohla. Naprostý spánkový kolaps, dalo by se říct. Zmetek.
Další, koho bych mohla označit za zmetka byl Tim, už měl třetí hodinu zpoždění a Luke vypadal poněkud nevrle. Jak říkám, otrava.
Co se Mary týče byla celý den podivně zamlklá a mě se z ní nedařilo dostat, co se děje. Každopádně jejímu nic jsem doopravdy nevěřila. Je fakt, že i normálně toho moc nenamluví, ale v takovém stavu jsem jí ještě nezažila. Jistě, neznám ji moc dlouho, ale stejně se mi to dvakrát nezamlouvá. Vypadala nevyspale a vyděšeně. ale pokud pomoc nechce, je toho jen málo, co můžu udělat. Vlastně skoro nic. Snad jen přestat se ptát a nechat to být. Jenže to bych to zase nesměla být já, že ano. Takže jsem toho sice nechala, ale ne natrvalo.
"Budete dneska hrát?" To bylo zvláštní. Snažila se odvést pozornost od její osoby. Dobře, to beru, ale ptát se zrovna na ThrowBall? To se stalo snad poprvé. Většinou totiž říkala, že jí podobné kraviny zcela nezajímají.
"Jo, nejspíš jo." Pokrčila jsem rameny. Byla bych za to jen ráda. Opravdu nestojím o to, být doma už takhle brzy. Musela bych totiž Elinor zakroutit krkem. Mám ji ráda, to zase ne, že ne… Ale být s ní delší dobu, dokáže vám nádherně hnout žlučí. Ale co už. Každý jsme nějaký.
"Myslíš, že bych se mohla dívat?" probodla jsem ji rentgenovým pohledem, který jsem údajně zdědila po mamce. Tohle bylo doopravdy divné. Že se ptala, to bych ještě pochopila, ale tohle?
"Opravdu se nic neděje?" chtěla jsem jí nějak pomoct, ale to nepůjde dokud mě nenechá. Dobře, možná nemá důvod říkat zrovna mě, ale… nemůže se tím přece trápit sama. To nejde. Tedy jde, ale ne věčně.
"Ne… Nic zvlášť." Mračila se, ale jenom do doby, než si to uvědomila. Jak jí to došlo nasadila nechutně umělý úsměv. Dobře, páčit to z ní nebudu, evidentně to nikam nevede.
"Dobře, ale kdyby něco, stačí říct." Tak a to je zhruba tak všechno, co můžu udělat. Škoda.
"Díky." Hm, není zač. Doslova. Ale co už… Koneckonců je to její věc. A nikoho jiného.
Další hodiny uplynuly víceméně v klidu. Možná až moc velkém. Teda, jestli to takhle půjde dál, asi se z toho zblázním. Copak můžu nic nedělat? Ne, to opravdu nejde. Začínám z toho být totiž po delší době nervní.
A nebyla jsem jediná.
Z mých nervních tiků, za chvíli cukala cévka na čele víc lidem. Ale já opravdu nemůžu nic nedělat. To prostě nejde. Už aby bylo odpoledne.
Spása!
Zazvonilo a já vyletěla ze třídy, jak střelená. Ne, že už by bylo po vyučování. To zase ne. Ale byla jedna z těch delších přestávek a já už potřebovala na vzduch. Měla jsem totiž pocit, že se na mě začínají projevovat známky šílenství. Vlastně jsem si tím byla skoro jistá.
Jak jinak si vysvětlit ty křečky a mravence?
A tečky?
A naprostý projev děsivé hyperaktivity?
 


Komentáře

1 Akiko Akiko | Web | 1. května 2011 v 9:51 | Reagovat

Super, už bylo na čase... Lííbííí :-D A koukej se uzdravit, protože chybění ve škole máš vybráno až do konce vysoký... :-D  :-D  :-D A možná ještě dál :-D  :-D

2 Akiko Akiko | Web | 1. května 2011 v 14:25 | Reagovat

Mám ji doma, leží asi půl metru ode mně =D

3 VelííQ VelííQ | Web | 1. května 2011 v 20:08 | Reagovat

Super kapitola... :D :) Teda, nic se tam, nestalo, ale stejně mě bavila... :) Takže se moc těším na pokračování... :D akorát mám takový menší problém, nemůžu si vzpomenout na život Raye... :/ :D Vůbec si to nevybavuju... :D Asi si to celý přečtu ještě jednou... :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama